První výročí a nějaký ten žebříček

Řeknu vám, že jedna z největších sviní na světě je nuda, o to horší je pak situace, když na člověka přijde o prázdninách. Ten se pak začne věnovat činnostem na které by si běžně ani nevzpomněl, a něco podobného potkalo před rovným rokem i mě. Filmům jsem tehdy už nějakou dobu holdoval (aneb co dokáže jeden božský trailer na 300, díky Zacku Snydere:), kdejaké recenze jsem četl vcelku pravidelně a chvílemi jsem si i pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, začít psát také. Vyvoleným se mi stal strýček Google, jenž jasně zvítězil v boji se sračkoidním blog.cz a nabídl mi velmi příjemné uživatelské rozhraní a také výbornou stabilitu (nepamatuju se, že by se mi text někdy smazal nebo se nějak jinak pomrvil, upload byl také spolehlivý). Zkrátka spokojenost.

A tak jsem počínaje Americkým gangsterem začal od Nového roku bušit do klávesnice (tehdy ještě v utajení, aneb třemi bezzubými texty by se mohl chlubit jen úplný debil:) a jak vidno, buším dodnes. Za tu dobu se mi podařilo expandovat na Gorillu, řádně prodloužit odstavce a vypilovat argumentaci (k dokonalosti ale určitě ne:). Sice jsem si asi dvakrát během roku řekl, že to tady už jednoduše zavřu (viz méně aktualizované září a říjen), síla vůle ale zvítězila. To byly ty stinné stránky, mezi ty světlejší patřil např. vcelku solidní nárůst návštěvnosti během prázdnin (60 lidí denně? Wow!).

Nuže, k nějakému výhledu zbývá podotknout jen následujíc: recenzí zde-jak jsem již avizoval-ubude. V budoucnu se hodlám více věnovat Gorille a texty zde uveřejněné se budou týkat jen těch pro mě nejzásadnějších snímků (pozor, nikoliv kvalitativně). A protože jsme opravdu na konci roku, nevyhnu se ani já klasickému bilancování. Kdo má zájem o žebříčky se všemi důležitými nej uplynulého roku, nechť směřuje, jak jinak, opět na Gorillu. Po chvilce hledání a proklikání se, určitě potřebné najde. I přesto vás zde ale o menší výčet neochudím a vezmu to z toho méně tradičního konce:

Film s úmyslem vraždit: Mamma Mia!
Film způsobující nevolnost: Letopisy Narnie 2 (bylo jich víc, tady mě ale chytaly křeče)
Největší haluz: Madagaskar 2
Nejlepší český film: Venkovský učitel
Bizar roku: Láska za časů cholery
Maso roku: Rambo: Do pekla a zpět
Co mi uniklo a chtěl jsem vidět: Dvanáct (proklínám Velký Špalíček)
Co mi uniklo a nikdy vidět nechci: Bathory (odporné už z traileru), Stmívání (fuck off Robert Pattison) a několik českých filmů

Nejkomplexnější scéna roku: výbuch ropného vrtu- Až na krev
Nejvíc kulervoucí scéna: zrod Batpodu - Temný rytíř
Nejmrazivější scéna: závěr Gone Baby Gone a Temného rytíře
WTF scéna roku: tornáda v Hancockovi
Scéna, u které spadnete ze židle: Kurvaprdel v podání Miroslava Krobota (Na vlastní nebezpečí)
Speciální cena pro scénu, která nejde popsat: rozhovor Marka Wahlberga a květiny ve Stalo se
Osobnost roku: Robert Downey Jr. (za Tropic Thunder a Iron Mana)
Soundtrack roku: Temný rytíř - Hans Zimmer, James Newton Howard

Milionář z chatrče - 90%

Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, kdy jsem psal novinku o tom, že hodlá Danny Boyle uvést do kin příběh z prostředí indické odnože soutěže Chcete být milionářem? a naroubovat na něj pomalu pohádkovou zápletku. Sám sebe jsem se ptal, proč tenhle Brit hodlá plýtvat po dechberoucím Sunshine svým neoddiskutovatelným potenciálem na nějaké látce, která bude ráda, když si ji v Americe někdo všimne.... pokračování na gorilla.cz

Sedm životů - 60%

Hned zkraje několik důležitých poznámek.

Will Smith je borec a ví to. Jednak je strašně cool, jeho filmy vydělávají závratné sumy, ale hlavně, ať už hraje v sebevětší sračce (sorry, HanCOCKu), dokáže ji utáhnout alespoň takovým způsobem, že ji nakonec nemůžete úplně odstřelit. Kromě toho je úspěšný i v hudbě (má pár Grammy) nebo soukromí (má syna-herce), jediné co mu tedy chybí, je tedy zřejmě Oscar. O toho už se několik let snaží, nejdřív tu byl jako boxer Ali v režii Michaela Manna (tehdy byl největším favoritem), před dvěma lety zase jako neúspěšný taťka ve Štěstí na dosah. Ani tehdy se mu nezadařilo, nicméně film slavil vcelku velký úspěch, rozhodl se tedy pokračovat ve spolupráci s režisérem Gabrielem Muccinem, a příští rok (pro nás už dnes) přichází v další, potenciálně oscarové látce.

Sedm životů je příběhem Bena Thomase, agenta společnosti IRS (daně nebo tak něco), který si kvůli své pochmurné minulosti vybere sedm různých lidí, kterým pomůže. Je však nutné říct, že prvních asi 100 minut se ve filmu nebudete absolutně orientovat. Je totiž vyprávěný takovým způsobem, aby vám skoro celou stopáž vymýval mozek všemožnými hypotézami, jak to vlastně dopadne, aby se na konci všechny okolnosti spojily do zřejmě působivého celku. Napadá mě asociace např. s Ritchieho Podfu(c)kem, kdy jsem při prvním sledování byl povětšinou vcelku mimo, aby mě nakonec scénář překvapil tím nejlepším možným způsobem. U Sedmi životů se tomu ale nestane.

Může za to hned několik pánů. Jednak režisér Muccino, jehož Štěstí na dosah jsem sice neviděl, něco mi však říká, že by se mi asi líbilo o něco víc než novinka. U Sedmi životů se totiž projevuje jako rutinér, který neví, jak tu danou scénu podat. Nemá navíc žádný cit pro tempo, film vás tak už v první polovině začne velmi zdařilým způsobem uspávat, aby se dílo po přehoupnutí do druhé poloviny dokonalo a vás probudila až rockovější písnička (díky Bohu za ní). Všechny scény jsou zkrátka podávány naprosto stejným způsobem, zdůraznění důležitějších okamžiků absolutně neexistuje, což nakonec v závěru dost vadí.

V synopsi uvádím, že se Thomas snaží pomoci sedmi různým lidem. Muccino však díky své absolutní necitlivosti pro vyzdvihnutí klíčových fragmentů způsobí, že si na konci filmu vybavíte sotva polovinu tohoto osazenstva (zbytek jsem si uvědomil až po přečtení spoileroidního odstavce v recenzi Františka Fuky). Určitě si vzpomenete na takovou Emily s tváří Rosario Dawson, ovšem jen díky tomu, že na plátně tráví se Smithem většinu času. Jejich romantická linka je mimochodem opět zabita neschopným Muccinem. Jiskření žádné, chemie se objevuje jen díky výborným hercům.

Dalším panáčkem, který by zasloužil plácnout přes prsty je scenárista, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jeho látka působí až nechutně vychtěně a je z ní cítit odporná touha po Oscarech (pokud někdo pořád mluví o tom, že se chce ujistit, zda jste dobrý člověk, je to na facku). Druhak, a to především, se jedná o naprosto průměrný a zaměnitelný scénář, který po závěrečné "pointě" nenabírá nějaký další rozměr. Všechny (nebo spíš většina?) okolností se vám akorát spojí do jednoho velkého ehm, slepence, který drží pohromadě jen a pouze...

...ano, Willík. Svým způsobem ho už docela obdivuju, protože jak říkám v prvním odstavci, dokáže odtáhnout sebehorší film. Za poslední dobu tu máme Hancocka, Já, legendu (rozhodně dobrý film, nicméně divákovu pozornost udržuje jen on) nebo Hitche (bez něj by to byla jen podprůměrná srágora). Smith zkrátka vyrostl do herecké špičky a je jen otázkou času, kdy mu akademici toho plešouna přiřknou. Dávám mu tak 4 roky. V Sedmi životech je totiž jediným podpůrným sloupem, jenž jakž takž drží prapor filmu. Vedle něj stojí samozřejmě i spousta dalších známých a kvalitních tváří (opět výborná Rosario Dawson), nicméně na Willovu auru jednoduše nemají. Některé možná tenhle týpek na konci i rozbrečí, mě ukápla slza akorát tak z toho scénáře.

Dalším protipólem tohoto režisérsko-scenáristického blivajzu jest řemeslná stránka, které se (v poslední době opět) nedá co vytknout. Muccino občas přijde s nějakým delším záběrem, jindy zase působivě rozklepe kameru, aby se pokusil alespoň o nějaké dramatično a vás probudil, alespoň na moment, z letargie. Jinak je to ale bída největší, poněvadž za několik málo sekund už budete opět podřimovat ve měkké sedačce. Snad si Will začne vybírat konečně pořádné role, změní režiséra nebo, a to by bylo úplně nejlepší, ať natočí ty třetí Mizery. Tam mu to totiž sedne úplně nejlíp.

Pro ty, kterým se nechce číst předchozí text, budiž určeno následující. Sedm životů je místy velmi špatně zrežírovaný, průmerně (a nedivácky) napsaný, bezchybně zahraný a řemeslně odvedený film, který svým námětem pokukuje po Oscarech. Už teď si ale troufám říct, že marně. Muccino ať se vrátí k lineárnímu vyprávění, dá si několik režisérkých kurzů a scenárista, ten by se měl jít raději zahrabat, než ho ušlapou Willovi fanoušci. Už to nikdy nechci vidět a potenciální diváky pouze upozorňuju, že až se budou v březnu rozhodovat jestli jít nebo nejít, říkám... nechoďte na to! Umřete nudou nebo v půlce odejdete. A peníze vám nikdo nevrátí:)

Gran Torino - 70%

A je to tady. Dlouho slibované Gran Torino - druhý letošní (alespoň v Americe) film Clinta Eastwooda a na delší dobu určitě poslední. Tentokrát tu místo ubrečené Angeliny Jolie přichází na scénu právě Clint v roli Walta Kowalskiho - starého bručouna a veterána z korejské války, který nemá rád absolutně nikoho. Každému říká přesně to, co si zrovna myslí a nedej Bože, když se mu zrovna někdo zjeví na trávníku. V tu chvíli totiž vytasí svoji brokovnici, zatváří se tak, že byste nejraději utekli, a ještě stihne svým chraplákem zahlásit nějakou pekelně ostrou hlášku.

Dalo by se říct, že se Eastwood Gran Torinem jaksi loučí s rolí všech těch drsňáků, které za nějakých 40 let ve filmové branži ztvárnil. Jeho Kowalski mi asocioval směsici přestárlého Drsného Harryho Callahana a libovolného pistolníka z Leoneho dolarové trilogie (s tváří Eastwooda, samozřejmě). Tenhle dědule se sice na první pohled nezdá, nicméně v momentu, kdy vytáhne svou pistoli nebo si jen odplivne, crčí z něj klasické eastwoodovské charizma a vy jen víte, že byste mu rozhodně neměli odporovat.

Tohle všechno je neskutečně fajn. Dívat se, jak se Clint obrací do minulosti a opět uráží všechny kolem sebe, pálí jednu cigaretu za druhou, navíc velmi často nasazuje svůj klasický dirtyharryovský ksicht. Když konečně poleví, začne ze sebe, vědom si svého neúprosného stáří, sypat životní moudra a pomalu se smiřovat s blížící se smrtí. Gran Torino zkrátka stojí a padá jen a pouze na Eastwoodovi, což kvitujete s povděkem, když se zrovna objevuje na scéně (takřka nezmizí z plátna). Co se tedy zadrhlo a proč proboha visí v nadpisu sedmdesátka?

Je to těžké, od Gran Torina jsem asi čekal něco trošku jiného. Něco ve stylu let starších a doufal jsem, že se Clint ještě jednou vrátí v nejlepší formě a všem takříkajíc nakope prdel. I přes svůj velmi vysoký věk totiž ukazuje, že mu to ještě setsakramensky dobře mlátí. Trošku jsem tedy čekal, že se alespoň pokusí o jakous takous poctu svým klasickým rolím a vystřílí alespoň pár nábojů. Když totiž vidíte ať už plakát nebo trailer a v něm tohohle drsňáka s tuctem různých zbraní v ruce, tak nějak doufáte, že alespoň pár olověných projektilů uslyšíte. Bohužel, Eastwood sází tentokrát na příběh o přátelství, pokoře a sebeobětování a místo činů (dobře, jednou toho zmetka zmlátí) zůstává pouze u slov, což mi jako pocta a loučení se s žánrem nestačí.

Zbytečně dlouho tak akorát vypráví příběh o navázání těžko představitelného přátelství (aneb představa malého Číňana a starého páprdy vedle sebe se stává realitou), kterému tvoří cestu nepříjemné životní osudy. Kowalski se tak z podržtašky Thaa snaží udělat soběstačného jedince a činí tak všemi možnými způsoby. Některé jsou naprosto přirozené, jindy jde tenhle stařík trošku přes míru. Scény s kadeřníkem a co nejostřejší drsnou mluvou tak působí už zbytečně přetaženě, nemají v dalším kontextu jakýkoliv smysl a hlavně natahují mírně přestřelenou stopáž.

Na to, co chce Eastwood říct, je totiž Gran Torino až zbytečně dlouhé. Chápu sice, že navazovat vztah s nepřístupným staříkem asi není žádný med, nicméně několik scén ve střižně klidně zůstat mohlo a 100 minut by filmu slušelo daleko lépe. Vedle zmíněných fragmentů typu "přijď do kadeřnictví a mluv jako muž" to mohla klidně odnést většina vedlejší linky s Kowalskiho synem, která je absolutně nedotažená nebo tradiční klišé o dnešní mládeži. Tu Eastwood zase po většinu času vykresluje jako bandu buranů až do úplného extrému. Vrcholem budiž scéna s nemohoucí babičkou, jíž se rozsype nákup, ehm.

Eastwood na druhou stranu ukazuje, že když potřebuje, aby daná scéna měla patřičný účinek, nedělá mu to většinou sebemenší problém. Takovou bezmoc, jaká na mě křičela po vystřílení jednoho určitého domu, jsem už hodně dlouho necítil. Podobné je to u závěrečných titulků, kdy zní právě Clintem nazpívaná píseň Gran Torino (sem poputuje Zlatý glóbus), díky které se konečně dostaví, alespoň na určitou chvíli, pořádná katarze, jež vám umožní dívat se na závěr filmu hned z jiného hlediska.

Já se na něj snažím dívat snad všemi možnými pohledy, nemůžu si ale pomoct, na nějaké absolutní hodnocení (jen se podívejte na ČSFD, jsem tam jako jednooký mezi slepými:) mi tam toho chybělo vcelku dost. Uznávám neustále rulujícího Clinta, ale jak říkám, na rozloučení s žánrem jsem čekal trošku více činů. Navíc když si jej odmyslím, zůstane jen nekonzistentní a nepříjemně natahovaná nuda, kterou udržují v chodu právě jeho hlášky a pár životních mouder. Po reakcích okolo mě jsem vcelku zklamán a velmi mě zajímá, jak bude vypadat druhé zhlédnutí. Něco mi ale říká, že se budu v prostřední pasáži opět mírně nudit. Na druhou stranu, rozhodně lepší než slzopudná Výměna.

Milk - 50%

Tohle vážně recenzovat nehodlám (tzn. delší text na toto téma NIKDY nesesmolím), snad jen dodám, že rozporuplnější film jsem už hooodně dlouho neviděl. Pro nějaké shrnutí směřujte k mému komentáři na ČSFD.

Appaloosa - 70%

Těsně po sobě tu máme dva režírující dědečky. Clintu Eastwoodovi táhne na 80 a před kamerou se objevuje už jen sporadicky, Ed Harris je sice o dobrých 20 let mladší, herecké pozice však, alespoň prozatím, vyklízí také. Jeho první film, zřejmě neprávem zapomenuté oscarové drama Pollock se na svět podívalo už před osmi lety, dnes tu máme trošku jiný žánr, můj oblíbený western. Těch se v poslední době objevuje opravdu VELMI málo, každý nový kousek tedy potěší.

Appaloosa je příběhem Virgila Cole a Everetta Hitche, dvou šerifů, kteří přijíždí do městečka Appaloosa jako nástupci zabitého Jacka Bella, do té doby jediného strážce zákona. Vraždu má na svědomí důvěrně známý Randall Bragg, nicméně proti jeho zatčení stojí hned celá jeho banda. Oba šerifové tak mají na problémy zaděláno, k tomu se ve městě objevuje i pro někoho půvabná Allison French. Milostný troj- a víceúhelník tak může kldině vzniknout.

Je vcelku zajímavé, že Appaloosa se nesnaží nijak vybočovat ze standartních žánrových kolejí a nabídne na spoustě míst velmi podobnou podívanou jako letos úváděný western 3:10 Vlak do Yumy. I tady se honí zlosyn, za kterým stojí houf jeho kumpánů, dokonce se převáží i vlakem do věznice, co je ale příjemnější, vše zde působí mnohem logičtěji. Možná je to tím, že film vychází ze stejnojmenné knihy Roberta B. Parkera, možná ne. A ještě jedna zmínka o původu, Appaloosa nemá absolutně nic společného s 42 let starým The Appaloosa s Marlonem Brandem v hlavní roli:)

Předem je také třeba zdůraznit, že zmíněný Ed Harris se kromě režie velmi zásadně podílel i na scénáři, ve kterém si napsal postavu Cole takříkajíc na tělo. Ve výsledku tak působí na plátně jako přirozená autorita, které prostě nemůžete odseknout. Ať už umlátí podnapilého člověka na baru k smrti, nebo ne. Jeho herecký kolega Viggo Mortensten se vedle něj rozhodně neztrácí a svým mírně odtažitým (nicméně velmi charizmatickým) herectvím připomíná svou postavu z Východních příslibů. Chvála by se dala pět i na zbytek ansámblu, ať už je to standartně výborný Jeremy Irons v roli místního zmetka nebo potterovský Timothy Spall.

I přesto si ale do castingového oddělení prostě musím kopnout. Směřuju samozřejmě k Renée Zellweger, která mi dosud ve většině svých filmů připadala jako ne moc pěkná herečka. Tady je hnusná, takříkajíc k zblití. Docela dlouho jsem vzpomínal, kdy jsem naposledy viděl podobnou obludu (Kurýr 3 hadr), ale hlavně jsem si říkal, co na ní všichni ti tvrdí chlapi vidí. Nakonec z toho pořádně vyvázl jen Viggo při jeho rozhovoru s ní jsem ale stejně v jednu chvíli šel do kolen. Když se vás totiž někdo tak extrémně škaredý jako je ona zeptá, zda-li je krásná... to se prostě nedá vydržet.

Ale to jsem odbočil, vraťmě se zpět ke koltům a kloboukům. Appaloosa je, co se týče scenáristické stránky, naprosto průměrná a děj vcelku předvídatelný. Nějaké velké zvraty se v něm vůbec nevyskytují, drží se totiž úpěnlivě škatulky klasického westernu. Co mu však zásadně chybí, jsou přestřelky. Film má necelé dvě hodiny, nepočítám-li ale úvodní vraždu, kosí to do sebe panáčci pouze třikrát, což je na danou stopáž vcelku málo. Harris navíc tyto momenty vcelku rychle spláchne a nevyvolá ani nijak tklivou atmosféru.

Pravda, druhého Leoneho asi mohl čekat jen úplný blázen, kdyby se však Appaloosa zvrhla do trošku popcornovějšího duchu, rozhodně by jí to v tomto případě nijak neuškodilo. Harris se jinak projevuje jako vcelku solidní režisér, nicméně mírné zkrácení svého dílka si klidně dopřát mohl. Appaloosa působí především v druhé polovině, kdy se vyjede z města, jako mírně natahovaná záležitost, které by slušela hodinu a půl dlouhá minutáž.

Když to ale vezmu kolem a kolem, dala by se Appaloosa shrnout jako příjemný old-school. Nevím, jestli se Harris snažil natočit poctu klasikám nebo si jen chtěl dokázat, že kromě hraní dokáže své kolegy i dirigovat. S mírně přimhouřenýma ale musím uznat, že přinejmenším to druhé se mu povedlo. Scenáristicky průměrné, herecky bezchybné (jen tu Renée příště vyhoďte, prosím) a režijně vcelku obstojné. Škoda hlavně zbytečně dlouhé druhé poloviny. Osciluju někde mezi šestkou a sedmičkou, jak ale říkám, když přimhouřím oči k mému milovanému žánru, budu dnes trošku schůdnější. Navíc, když jsou ty Vánoce:)

Výměna - 60%

Clint Eastwood režijní Oscary rád. Už má doma vystavené dva, a protože na ty zlaté hlavy dosedá prach rychleji než by bylo zdrávo a uklízečku už to nebaví pořád čistit, snaží se náš milý stařík (je mu už 78) o další zářezy. A protože mu zdraví pořád slouží, přichází letos, opět po roční pauze, s dvěma filmy. Pro fanoušky Drsného Harryho tu je Gran Torino (objeví se zde VELMI brzy), ve kterém se už v ukázkách tváří Clint jako největší macho na planetě, akademikům je zase určena Výměna. A právě jí se dnes podíváme na zoubek.

Film vypráví skutečný příběh Christine Collinsové, která jednoho dne po návratu z práce musí čelit zmizení svého devítiletého syna. Měsíce ubíhají, Christine ztrácí naději, jednoho dne ji však v práci navštíví policisté s radostnou zprávou - Walter žije. O to větší šok pak přichází při jejich prvním setkání. Christine zjišťuje, že chlapec, který jí byl navrácen, rozhodně není její syn a snaží se vše uvést policii na pravou míru. Ta má však na ní nezlomnou moc, díky které se jí podaří zahnat Christine do kouta.

Eastwood spolu se scenáristou vyprávějí příběh ve třech dějových linkách. Ta hlavní nám nabídne stokrát viděný příběh o síle lidské duše a snaží se nám nakukat, že když člověk věří, mohou se začít dít neuvěřitelné věci. Angelina Jolie se k tomu snaží sypat z pusy snad tisíc různých variací na sousloví "my son", nicméně nějaké emoce v divákovi vyvolá jen těžko. Do hlavní role se totiž absolutně nehodí a v celém filmu působí spíš jako pěst na oko. Herecky sice ukazuje, že je schopna předvést kvalitní výkon, nicméně koukat se na její neustále brečící a nesympatickou postavu 140 minut, není zrovna dvakrát příjemné.

Druhá linie je o poznání zajímavější. Je situována na opuštěnou farmu, kde se kdysi děly ne zrovna příjemné věci. Eastwood právě v těchto momentech ukazuje své režijní kvality naplno a konečně dokáže na diváka skrz plátno přecedit nějaké ty emoce. Pomáhají mu v tom také výborní herci, kteří s ním ruku v ruce dokážou skvěle podat i jen obyčejný flashback, který je plný napětí a tíživé atmosféry. Problém však nastává ve chvíli, když Eastwood začne oba tyto příběhy lineárně vyprávět. V tu chvíli se mu Výměna začne rozpadat pod rukama, obě linky totiž není schopen podat tak, aby se vkusně doplňovaly a tvořily tak konzistentní příběh. Takhle to spíš vypadá, že se díváme na dva odlišné filmy.

A to jsem ještě nezmínil závěrečný, ač 50 minut dlouhý dovětek, ve kterém se pro změnu podíváme k soudu a jeho vyřešení celého případu. Tato část je však (až na pár vyloženě lahůdkových momentů - flashback) vyloženě nejslabší a v kontextu celého filmu se jeví naprosto zbytečně. Z Výměny se tak rázem stává vcelku nezáživná nuda, jíž ke konci notně dochází dech. Herci se můžou sice přetrhat, kdyby však Eastwood místo tohoto dovětku použil dvě, tři věty před závěrečnými titulky, byl by výsledný dojem z filmu daleko pozitivnější.

Po herecké stránce se mu toho totiž vytýká jen těžko. Ano, Angelinu bych sice nejraději poslal zpátky do Wanted a Oscara jí nedal ani za mák, odhlédnu li však od odporného účesu, musím uznat, že na té holce něco málo je (i přesto, že mě svými emocemi často hodně míjela). Ani John Malkovich nijak nezklamal a odvedl svůj vysoký standart, což se dá ostatně říci i o technických kvalitách filmu. Eastwood se evidentně učil od velkých mistrů (dlouhé záběry na policejní stanici mi dokonce připomněly zlaté časy Scorseseho) a ať už z hlediska kamery, výborné výpravy nebo hudby není Výměně co vytknout.

Eastwood si ale bohužel vzal velmi rozmáchlý scénář (navíc v mnoha ohledech naprosto průměrný), který zkrátka nezvládl ukočírovat. Jednotlivé linky skládá do filmu velmi nešikovným způsobem, což má za výsledek velkou nekonzistenci. Závěrečný dovětek pak působí naprosto zbytečným dojmem, díky čemuž se Výměna řadí do nijak výjimečného nadprůměru, který snad (ano, doufám v to) Akademie nijak neocení. Zkrátit o dobrých 40 minut a můžeme se o něčem bavit, takhle lepších 60.

OMFG!

Ačkoliv tohle slovní spojení zrovna v lásce nemám, k tomu traileru se nic jinýho dodat nehodí. Až najdete víc cool člověka na planetě, než je Wolvie, ozvěte se. HD tady.

Kurýr 3 - 30%

První Kurýr je ve svém žánru synonymem skvělé akční oddechovky, u které vypnete na 90 minut mozek a jen koukáte na Jasona Stathama, jak mlátí lidi a jezdí v Audi. Druhý díl jsem neviděl, nicméně podle toho, co jsem slyšel, šla kvalita oproti předchůdci hodně dolů. Teď tu máme Franka Martina potřetí, pod jiným režijním vedením (Louis Letterier si odskočil k Neuvěřitelnému Hulkovi), nicméně opět se scenáristou Lucem Bessonem a choreografem Cory Yuenem na palubě. A s Jasonem, samozřejmě. Takže jaká dneska?

Podle hodnocení je jasné, že to tentokrát (zřejmě opět) nedopadlo, ačkoliv trailery vyhlížely sebelíp. Frank se tentokrát dostane ke své staronové práci proti své vůli. Jeho nástupce to schytá, napere to se svým autem do jeho baráku (ačkoliv prorazí cihly, na Audi není ani škrábnutí... wow, to chci taky!), pak mu na ruce exploduje trhavina, Frank odletí, padne do bezvědomí a až se probudí, přivítá ho záporák. Takže se jede odznova, Frank dostane svou káru, v ní jeden balík (neví jak vypadá), který má převést na východ a jednu extrémně hnusnou Rusku na sedadle spolujezdce. Tak, a teď zkuste uhodnout pointu.

Gratuluju, je to přesně tak, jak si myslíte a Luc Besson z vás dělá 90 minut idioty, což se v jeho případě neděje poprvé a troufám si říct, že ani naposled. Problémů třetího Kurýra je však mnohem víc. Můžu pokračovat vcelku nevinnou, leč v tomto případě velmi zásadní výtkou. Kurýr byl odjakživa akční film, tzn. pořád se v něm něco dělo. Jestliže se ale polovinu stopáže baví Ruska s Frankem o jídle (!!!!!), místo toho aby se před kamerou mlátili záporáci nebo honily auta, tak to vážně ne. Představitelka slečny spolujezdkyně působí vůbec jako pěst na oko, nejen že patří mezi to nejodpornější, co jsem tento rok ve filmu viděl, ona ani neumí hrát. Celý film mě tak mučila svým nezúčastněným tónem hlasu, který ani nebyla schopna nějak měnit. Zkrátka odporná anitherečka jako kráva.

O nějakých, alespoň průmerně napsaných postavách nemůže být v třetím Kurýrovi vůbec řeč. Besson je totiž do jednoho (no, snad ten záporák působí jakž takž normálně, i když toho moc nepředvede) napsal jako naprosté imbecily. Ruska je přebytečná kráva, Frank hodinu zjišťuje o co tady ku*va vlastně jde a zbytek ansámblu působí naprosto nevýrazně. Ať už je to minimem prostoru (komisař) nebo mizernými hereckými schopnostmi (zbytek).

To všechno bych tak nějak dokázal překousnout, kdyby mi Megaton naservíroval kvalitní akci. Bohužel, nestalo se. Když už na ni totiž dojde, je střižená kadencí snad 120 záběrů za sekundu, což ve výsledku působí, velmi zjednodušeně, že nevíte která bije. Megaton sice snímá celky z velmi podobných úhlů, tudíž kdyby stříhal menší rychlostí, vypadalo by vše naprosto přehledně, v tomto případě je to však hotový guláš. Ať už se jedná o automobilovou honičku (v té to ještě aspoň trochu jde, je ale totálně bezkrevná) nebo o kontaktní souboje, ve kterých není s postupující stopáží vidět lautr nic. Proč s postupující stopáží? Inu, při první mlátičce to ještě vypadá, že ukrutnou rychlost střihu stíháte, Megaton ale nedá pokoj a postupně vás jednoduše umlátí. Na konci se tak ani nesnažíte, něco v dané scéně rozpoznat.

Zbývá tak Frank, ze kterého se stal, bohužel, Superman. Všechny mlátí dvojnásobnou rychlostí (žeby příčina zpraseného střihu?), má končetiny snad z adamantinu, a když už proti němu stojí dvacet kumpánů, řeže je tak pitomým stylem, že už to ani jemu nevěřím. A to má tvář Jasona Stathama. Zbývá tak několik jeho suchých hlášek, cool pohled a několik originálních vyřízení záporáků. Rozmlácení hlavy o klavír a headshot kopačákem jsou boží. Kdyby toho ale bylo více, v přehlednějším střihu a alespoň trošku chytřejším scénáři, bylo by rozhodně lépe.

Takhle to třetí Kurýra táhne pomalu ale jistě k filmovému dnu. Akce mizerná, logika v tahu, Jason není Jason, ale Superman, Rusku zabít a tu ukrutnou nudu ubrat. Megaton posral, na co sáhnul, Yuen nijak nepomohl a ačkoliv nové dobrodružství Franka Martina v kinech vydělalo, už teď se děsím čtyřky, která v řeči peněz prostě MUSÍ přijít.

P.S. V hodnocení původně figurovala čtyřicítka.

Veřejný nepřítel č. 1 - 70%

Recenzi najdete ZDE.

Zlaté glóby? Výsměch...

Myslím, že nemá cenu zde vypisovat jednotlivé nominace, když je najdete např. zde. Komentář si ale vážně zaslouží, protože to, s čím se asociace kritiků, novinářů (?, nevím a je mi to srdečně jedno:) vytasila, je v jistých ohledech vcelku zarážející. No, zarážející, spíš se zde odráží co největší politická korektnost a držení se při zdi u nominací (a kdo ví, co ještě).

Ale pěkně popořádku, první, nejprestižnější kategorie a hned dva překvapivé filmy. The Reader - film, o kterém se ví pouze to, že v něm dobře hraje Kate Winslet s Ralphem Fiennesem a Revolutionary Road, sice z pera tvůrce Americké krásy, nicméně údajně o řád slabší. Temný rytíř nikde, budiž. Popojedeme jen o řádek níž a ano, už se na mě směje. Kdo? Přece Meryl Streep v mnou nenáviděném Mamma Mia!, přičemž hned za ní v závěsu kouká potrefený Brad Pitt z (mimochodem čistě průmerného) Po přečtení spalte (ano, Amerika miluje Coeny). Naopak potěší nominace V Bruggách, pro některé možná mírně zapomenutého, nicméně velmi kvalitního a atmosférického snímku.

Přesuneme se k hercům a hle, zase Meryl. Panenkomarja, já budu asi zvracet, co na ní proboha vidí? Dalšími překvapeními jsou pak: James Franco (Pineapple express, taky nevím proč) a Tom "mám panděro a umím jenom nadávat" Cruise (Tropická bouře). Druhý případ, stejně jako např. Downey jr. (stejný film) potěší, nicméně převládá spíše pocit, že jsou pánové porotci pořádně mimo. Což jen podtrhuje JEDINÁ nominace Dark Knighta (Ledger zřejmě pouze z povinnosti).

Nic u režie (co tam proboha dělá rutinnér Howard, jeho Duel Frost/Nixon se zde objeví brzy), scénáře (zas ten Reader) nebo u hudby (Výměnu vážně složil Clint Eastwood? Eh...). Snad jen ty animáky dopadly jakž takž, jen aby to nedostal robot-debil (jakože dostane), to už by byla vážně třešnička na dortu. Do televizních nominací nevidím, snad jen dodám, že Heroes jsou NEnominováni právem.

Suma sumárum, žádná sláva. Pánové se evidentně drželi pěkně při zdi a když už udělili nějakou tu "haluz" nominaci, dopadlo to neslavně. Vyhlížím Oscary, tam to snad bude mít jinou úroveň.

Zack and Miri Make a Porno - 90%

LET US FUCK!

Kevin Smith kašle na všechny. Na studia, producenty nebo na výdělky. Jediné co ho zajímá jsou fanoušci, pro které vždy jednou za čas natočí se svou partou dvorních herců výborný film. Pokud se nejedná zrovna o Tátu na plný úvazek, je opravdu velmi pravděpodobné, že se z něj bude krátce po premiéře citovat hromada hlášek. Bylo tomu tak u Jaye a tichýho Boba nebo druhých Clerks a teď i u Zack and Miri Make a Porno, což je film, který Smith avizoval již dlouho dopředu. Protentokrát se obešel bez zmíněného Jaye nebo Randalla (i když Jason Mewes a Jeff Anderson nechybí) a dal plný prostor jednomu z komediálních králů současnosti - Sethu Rogenovi a nestárnoucí Elizabeth Banks.

Zack a Miri to měli v Americe sakra těžké. Jedná se sice o komedii o celoživotním přátelství, ovšem ať už to bylo slovíčko Porno v názvu nebo fakt, že se v celém filmu notně souloží a čtyři písmena v pořadí F U C K jsou zde těmi nejčastějšími, Smithovi zkátka stála v cestě spousta překážek. MPAA mu nejdřív napařila nejvyšší možný rating (tj. nejmenší přístupnost), aby se mu nakonec podařilo uspět až u odvolací komise. K tomu zákaz propagace v několika státech (o změnách plakátů zde), no zkrátka pro spoustu filmařů takřka bezvýchodná situace a jasný komerční propadák. Ne však pro Smithe, kterého opět podrželo hardcore jádro jeho fanoušků, jež filmu pomohli skoro se zaplatit už při uvedení v kinech.

Zack a Miri jsou v jádru klasickou "smithovkou", na které je rukopis jejího režiséra a scenáristy v jedné osobě, sakra znát. Kdo si pod touto větou těžko něco představuje, prozře už prvních minutách. Všichni zúčastnění nadávají jako pěkná hovada a produkují sice obroublý, leč geniální humor plný životních pravd. Ty lze ze začátku možná hůře identifikovat, nicméně s postupující stopáží začnou všechna moudra vyplouvat naprosto nenuceně na povrch. Je tedy nutno opět zmínit Smithovo jméno, jeho scénář je totiž (opět) brilantně napsanou látkou po všech stránkách.

Mohl bych tu vyjmenovávat snad stovku skvělých hlášek a tuny božích scén, které opět parodují půlku filmového vesmíru (tentokrát mají hlavní roli Star Wars), ale neudělám to. Stačí snad, když řeknu, že jsem si musel dát v půlce filmu malou pauzu, protože už jsem se prostě nemohl smát, jak mě bolela pusa. A to už se nestalo hodně, hodně dlouho, snad u těch druhých Clerks. Rogen si zde po ne až tak povedeném Pineapple Expressu napravuje reputaci a pod Smithovým vedením předvádí sice svou klasickou kreaci citlivého burana, ovšem dovedenou k naprosté dokonalosti. Mezi ním a Elizabeth Banks to v průběhu filmu začne jiskřit takovým způsobem, až z toho jde mráz po zádech. Režisér zkrátka dovede všechny důležité scény podat tak, aby se jejich účinek dostavil v míře maximální.

Někdo může Zackovi a Miri vyčítat, že je jejich děj vcelku předvídatelný, závěrečné protnutí linií ne tak úderné jako ve zmíněných Mužích za pultem nebo že snad Smith před koncem mírně zvolní. Něco na tom pravdy možná bude, nicméně způsob, jakým nás režisér zaplavuje tunou humoru a emocí to všechno bohatě vynahrazuje, čímž se z těchto rádobynedostatků stávají pouhé mírné vady na kráse. Pochopíte to sami, až se budete usmívat tím správně potutelným způsobem a vézt se na brilantní atmosféře po celých 90 minut (délka mimochodem akorát - výborné).

Smith zkrátka natočil svůj další opus, který už teď může aspirovat na kultovní status. O Zackovi a Miri sice zatím (kromě Smithových fanoušků) až tolik lidí neví, jejich genialitu však ukáže čas. Garantuji vám, že za několik let budou stát po boku novodobé komediální elity. Pod jejich velmi obroublou (ale naprosto boží) slupkou se totiž skrývá velmi citlivý příběh, který vám toho dá víc než většina letošních romantik najednou. Díky moc, Kevine a za dva roky znovu, prosím.
Nebýt uvedení až v březnu 2009 byla by to bezkonkurenčně komedie letošního roku.

P.S. Mám sto chutí dát stovku, uvidíme co řekne druhé zhlédnutí, už teď se těším.

Nebezpečný cíl - 40%

Nicolas Cage a jeho parodie na vlasy jsou zpět, recenzi čtěte ZDE.

Tohle bude film příštího roku, uvidíte

My name is Benjamin Button, and I was born under unusual circumstances.

Dva dny jsem s tím váhal a konečný úsudek zní: tohle prostě MUSÍ ven. Temný rytíř je sice zdaleka tím nejlepším, co za uplynulých 11 měsíců spatřilo světlo světa, kdyby však byl český distributor shovívavější, mohl by se mu rýsovat velmi silný protivník. Mluvím o Podivuhodném případu Benjamina Buttona, jejž má na starosti jeden z nejlepších režisérů současnosti - David Fincher (Sedm, Klub rváčů, Zodiac). Jeho námět je vcelku prostý, nicméně svou osudovostí (ano, mám to slovo hodně rád) překypuje jako kráva. Hlavní hrdina - Ben Button (Brad Pitt) v něm místo stárnutí mládne. Narodí se tedy jako stařičký dědeček, který nakonec jako malý capart ... ano, zemře. Na tom by nic moc nebylo, kdyby nebyla jeho vyvolenou Daisy (Cate Blanchett), která je však naprosto normální. Ti dva tak mají na pořádné naplnění vztahu jen několik let a postupně se míjí v čase.

Proč o tom mluvím? Protože tento trailer. Fincher v něm ukazuje, že i na ploše dvou minut se dá sehrát naprosto nevídané drama, podpořené famózní hudbou a naprosto nezaměnitelnou atmosférou. A abych nezapomněl, v čase 1:09 se díky všem vyjmenovaným aspektům dostavuje mražení v zádech. A ano, to tu nebylo od dob Netopýra. První americké reference volají do nebes, takže já se můžu natěšením zbláznit. Tady smrdí Oscar, a ne jeden.

Pro všechny dostupné verze traileru (a několik zajímavostí o filmu samotném) pokračujte sem.

P.S. Nečekal jsem, že by Star Trek dostal v mém přehrávači na držku od Pitta :))

Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám - 50%

Vystřelte špunty, máme tu totiž název filmu, který je tvořen snad největším počtem slov v historii. Místo toho, abych se zde vypisoval s takřka 40 znaky, budu v texku používat pouze všeříkající zkratku JSZPAZÚS. Krásná, viďte.

Hlavním hrdinou JSZPAZÚS je vořežprut Sidney Young (Simon Pegg), který pracuje v nikoho nezajímajícím časopise o filmech a tajně obdivuje dřívější práci svého konkurenta Claytona (Jeff Bridges). Na titulní stránce jej však ztrapňuje, co to jen jde. Claytonův telefonát Sidneymu tak na sebe nenechá dlouho čekat, k překvapení všech však zámožný šéf nechce Sidneyho zažalovat, nýbrž mu nabídnout práci. Ten se tak vydává z Londýna za velkou louži do redakce populárního plátku, kde je za úplného exota a chová se jako prvotřídní hovado. A nakonec přijde i Megan Fox.

Právě ona je jedním z důvodů, proč na JSZPAZÚS vlastně koukat. Nemluvím teď o jejím hereckém výkonu, jenž by akademikům způsobil bolest jako porod čtyřčat, nicméně ti z vás, kteří tuhle slečnu obdivovali již v Transformers si tentokrát asi nadělají do trenek. Ilustrační obrázek přikládám zde a ten, kdo si hodně počká, uvidí i noční šaty padající k zemi. Milé.

To by bylo první pozitivum, tím druhým je vcelku obstojná porce humoru, kterou nám scenáristé dávkují v pěkně rozložených porcích. Přispívá tomu i obroublá mluva všech zůčastněných, především pak u Simona Pegga (fucků vyřkne nepočítaně). Ten hraje svého typicky mimózního jedince, kterého už umí zřejmě nazpaměť a kdybyste jej o půlnoci vzbudili a řekli mu, ať vás něčím rozesměje, udělal by zřejmě (pokud by vás nejdřív neposlal do hajzlu) tucet grimas na tento způsob.

Přesouváme se na opačnou stranu barikády, na které číhá jediný, zato po zuby ozbrojený voják. Jmenuje se Robert B. Weide a je to režisér. Musím se přiznat, že bych musel hooodně vzpomínat (vyvstávají mi pouze Klonové války, tam se ale o režii nedá mluvit, je to totiž čisté zvěrstvo), kdo mě naposledy nudil takovým způsobem, že jsem musel film jednoduše vypnout a dát si hodinovou pauzu. Tohle se totiž vážně nedalo vydržet.

O to horší je pak fakt, že celý scénář je (po stránce zábavy, co do děje je to čistočistý průměr) velmi obstojný a pod rukama někoho jiného by z něj mohla vylézt výborná komedie. Ne však v případě Weideho. Ten člověk je prostě Satan. Servíruje totiž tím nejunylejším stylem, jak to jen jde, kvanta dialogů, které se divák nejprve snaží všechny vstřebat, aby je postupně začal pomalu vypouštět a na konci odpadl úplně. Stačilo by třeba proložit je občas nějakou hudbou nebo něčím podobným. V tomto případě je to však po režisérské stránce čiré zlo, kvůli kterému se budete muset hodně kousnout, aby jste JSZPAZÚS vydrželi až do konce. Snad jen kvůli té Megan.

Tímto bych tak Weidemu rád předal čestnou cenu pro nejnudnějšího režiséra pod Sluncem a doporučil mu nějakou šokovou terapii, která by jej nakopla k pořádnému výkonu. Zazdít totiž takovým způsobem velmi nadějný námět (odkazy na Big Lebowského), ještě k tomu s prvotřídními herci (malé role má kompletní osazenstvo IT Crowd), to se vážně vidí jednou za... no za hodně dlouho. Sousloví "nuda k posrání" budiž v tomto případě absolutně výstižné.

Vévodkyně - 60%

Tak to vypadá, že nám za mořem vzniká co půl roku nějaké kostýmní drama, jež se upíná k dění na panském dvoře v libovolné zemi a čase. Před rokem tu byla Královna Alžběta: Zlatý věk, nějakých šest měsíců zpět jsem zde pro změnu recenzoval Královu přízeň (která se "díky" českému distributorovi dostala do kin až někdy před měsícem). Teď tu máme Vévodkyni, jejíž premiéra je prozatím plánována na únor příštího roku, proč si ale její recenzi nepřečíst už nyní?

Vévodkyně je adaptací vcelku úspěšné knihy Amandy Foreman Georgiana, Duchess of Devonshire a nevypráví o nikom jiném než o vévodkyni Georgianě z Devonshiru (mj. příbuzná princezny Diany) a jejích manželských strastech. Znalci dějepisu jistě ví, že Georgiana si ve svém mladém věku vzala vévodu Cavendishe z Devonshiru a velmi brzy s ním začala plodit děti :). Jak už tomu ale občas bývá, rodili se jen holčičky a chtěný dědic trůnu buď vůbec zplozen nebyl a když už se tak povedlo, potrat musel učinit přítrž. Šest let po svatbě se pak Georgiana seznámila s "odkopnutou" Lady Elisabeth Fosterovou a následně ji pozvala i do jejich společné rezidence. Když vyšlo najevo, že Elisabeth již stihla porodit tři syny, zatímco milé Georgianě se vysněné početí stále nedaří, asi vytušíte, co bude následovat.

Vévodkyni má na starosti absolutně neznámý režisér Saul Dibb a nutno podotknout, že jeho chybějící zkušenosti jsou hodně znát. Platí to hned od samotného začátku, kdy činí velké problémy dostat se snímku takříkajíc pod kůži. Dibb nás s Georgianou sice seznamuje, činí tak ovšem vcelku nešikovným způsobem. Místo toho, aby se soustředil na důležité a styčné body celého příběhu (početí potomka), servíruje nám často docela zbytečné detaily (vinu nese samozřejmě i scénář, na tom se však Dibb podílel také). Velmi podobně pak působí i jedna z nejdůležitějších scén celého filmu (seznámení Georgiany s Beth), která je odbyta naprosto ohavným způsobem a rozhodně si při ní nepomyslíte, že by se z těch dvou měly stát kamarádky na celý život.

Celkově se ale jedná spíše o zlomky, jež při postupném vývoji děje nenatropí větších problémů. Dibb se snaží pomalu zahušťovat atmosféru, Georgiana rodí jedno dítě za druhým, film ale místo zažrání se pod kůži klouže jen a pouze po povrchu. Vinu na tom nese opět, kdo jiný než režisér. Jestli někdo tvrdil, že Temný rytíř je naprosto studený film (s čímž rezolutně nesouhlasím), tak Vévodkyně se pohybuje někde kolem absolutní nuly. Dění na plátně čím dál častěji pracuje s velmi osudovými motivy, které by s jiným vedením rozsekali diváka na padrť, tady však emoce jaksi neexistují. Přitom je vše, jak má být. Herci hrají dobře, hudba je velmi působivá (i když její autor vykrádá Mansella horem spodem), nicméně Dibb není schopen přes plátno procedit byť jen větší hrstku emocí. Když už se mu to ke konci přece jenom podaří, utne scénu v tom nejhorším možném okamžiku.

Aby film s divákem absolutně nehnul, je v případě jakéhokoliv žánru, o to více pak u dramatu o nešťastné lásce, veliký problém. Takové emoční vlny, jaké se na mě hrnuly např. u lednového Pokání (shodou okolností také s Keirou Knightley), jsem v tomto případě vůbec nezaznamenal. Možná, kdyby se Dibb naučil více u menších filmů a poté svůj um prodal u takové produkce, by výsledek nebyl tak mrzutý. Takhle nezbývá nic jiného, než vzpomínat na Joea Wrighta (například).

Jak jsem již zmínil, herci hrají velmi dobře. Keira se sice za ten rok, co jsem ji viděl naposledy, pořádně nenajedla, ovšem ve vážných rolích tohoto typu se cítí film od filmu lépe. Pryč je ta vyzáblá (no, vlastně není) holka, která nevěděla, jak se zatvářit, když si se svou kamarádkou hrála na Beckhama. Z Keiry zkrátka za ty léta vyrostla herecká stálice, která zklame jen málokdy. Podobný případ pak nastává u Ralpha Fiennese. Ten se na takto vysoké úrovni pohybuje už nějaký ten pátek, není tedy překvapením, že jeho vévoda z Devonshiru je zahrán se vším nasazením.

Velkou, nebo spíše obrovskou pochvalu pak zasluhují kostýmy, které se střídají jak na běžícím páse. Keira se co pět minut objevuje v jiném účesu, a nové, nádherné róbě, přičemž Fiennes jí v tom zdatně sekunduje. Troufám si říct, že taková kostýmní práce tu již dlouho nebyla, čehož by si měla všimnout i Akademie. Minimálně oscarová nominace by totiž Vévodkyni slušela stejně, jako Georgianiny večerní šaty, na které bych se byl schopen koukat klidně další hodinu. Čímž mířím k úplnému konci, jenž mě značně pobouřil. Nemluvím ani tak o vyvrcholení celého děje, jako faktu, že celý film je takzvaně useknut ve své polovině.

Rozuzlení zápletky je podáno v jednom rychlém záběru, který doprovází titulky s událostmi, které se děly poté. Na tom je nejhorší jediná věc - tyto události by působily minimálně stejně, ne-li více zajímavým dojmem než dosavadní dění na plátně. Dokonce bych řekl, že by se u nich byl Dibb schopen vybičovat k lepšímu výkonu, čímž by příběh konečně dostal jistý emoční nádech. Bohužel se tak nestalo, třeba se ale někdo z jiných, zkušenějších režisérů k takovému "pokračování" dokope (čemuž ale nikdo moc nevěří:).

Kdo tedy touží po nějakém sebevzdělání či jen příjemně strávených dvou hodinách, může Vévodkyni klidně vyzkoušet. Herci jsou výborní, kostýmy přímo famózní, a i když se do vás film nechce nějak ostře zakousnout, můžete mu trochu pomoci. Třeba se pak u některých scén přistihnete, že máte slzy na krajíčku. Třeba. Škoda jen toho useknutého konce, bez kterého Vévodkyně působí poněkud nedopečeně. Přesto ale docela chutná.

Labyrint lží - 60%

Recenze uveřejněna zde.

Aby tu ale nebylo tak prázdno, rozhodl jsem se sdělit malý poznatek. Při stání ve frontě na lístek a poslouchání cizích rozhovorů (hehe) se mi stihlo dokonale znechutit čtenářkami Bravo girl (a pobodných žump) do nebes vynášené Stmívání (které mělo včera také svou premiéru). Komu tak ne, když by kvůli němu přišel hned o 2 trailery před filmem. Takže aby bylo jasno, ten film nikdy vidět NECHCI, takže se na něj ani nikdy nepodívám. Tak. A máte to.

To jen tak bokem:)

Taxikář - 90%

Psal se rok 1976. Tou dobou stoupající režisér Martin Scorsese vrhl do kin svůj další film, kterým chtěl přítomné opět šokovat. A zase se mu to povedlo. Do hlavních rolí si přizval své dobré kamarády (spolupracoval s nimi již na Špinavých ulicích) a výborné herce - Roberta De Nira a Harveyho Keitela. Po uvedení Taxikáře se pak všichni nestačili divit, neboť to nebyl pouze Scorsese, kterého začali kritici (a nejen ti) vynášet do nebe. Šel jsem se tedy dnes přesvědčit, jestli je Taxikář opravdu tak výjimečné dílo jak se povídá. A... je:) Snad tento text nebude působit jako nošení dříví do lesa. Budu se snažit přijít s něčím novým, i když je mi vcelku jasné, že už takřka vše bylo řečeno.


Taxikář není na první pohled nijak scenáristicky složitou látkou. Samotný skript však svou úderností a nekompromisním podáním konkrétních situací dokáže vyvést z míry kdekoho. Někteří by sice mohli namítnout, že se De Niro projíždí dvě hodiny po New Yorku, aby nakonec film skončil a nic moc důležitého se v něm nestalo. Hanba jim. Scorsese v Taxikáři přichází se studií osobnosti hlavního hrdiny (kterou ve svých dalších filmech dovedl k absolutní dokonalosti), bezvýznamného Taxikáře Travise, jenž se jako jeden z mála snaží (marně) bojovat se zločinem a špínou v New Yorku. Ze začátku jej sledujeme jako odměřeného a duchem jakoby nepřítomného člověka, který se postupem času mění ve vraždící mašinu.


Scorsese již v Taxikáři ukazuje, že přechod na větší rozpočet mu vůbec nedělal problém. Jeho strhující režie je takřka srovnatelná např. s Casinem či Zuřícím býkem. Na nějakou nudu nemůže být ani pomyšlení, a i když ve filmu absentuje jakákoliv vyloženě akční scéna, vůbec mu to neškodí. Právě naopak, všechny dialogy jsou podávány naprosto nenuceným způsobem a ačkoliv se u některých scén může zdát, že by mohly klidně skončit ve střižně, nakonec se ukážou pro následující vývoj velmi důležité, ne-li nepostradatelné (Ital a Magnum). Všechno zkrátka souvisí se vším a to je, ať už u jakéhokoliv filmu, moc dobře.


New York je v Taxikáři vykreslen až odporným způsobem. Děvky, drogy či špína Travise pronásledují na každém kroku a Scorsese vám to dává pěkně sežrat. Ať už je to brilantní práce s kamerou, pro Mistrovu pozdější tvorbu tak typická či na několika místech výborná střihačská práce při průjezdech městem, které si z pohledu obyčejného taxíku prohlédneme snad ze všech možných úhlů během několika sekund. Když to celé podtrhne i skvěle zvolená hudba, přesně vystihující depresivní a zdrcující atmosféru Velkého jablka v 70. letech, zase musím smekat. Nemluvě o opět skvělém De Nirovi nebo Jodie Foster.


Scorsese vzal u Taxikáře zkrátka tabu námět, který přepracoval do látky, která bere dech. Postupně pak svou režijní genialitu jen a jen potvrzoval (u mě stále vedou Mafiáni s Casinem), dokud se nezačal naplno snažit o režijního Oscara. S Gangy New Yorku jsem zatím tu čest neměl, Letec a Skrytá identita mě však naučili, že i mistr tesař se někdy hodně utne. To když na něj přijde stáří a senilita (a ta touha po Oscarech). Dostali jsme se tak do fáze, kdy od Scorseseho můžeme očekávat stále nadprůměrný film, ve kterém se však jen ztěží bude dotýkat absoulutna jako před deseti a více lety.


Ale zpět k Taxikáři. Nebýt mírného zaškobrtnutí v závěru, byla by to čistá devadesátka. Takhle je to spíše 80+ s přihlédnutím k faktu, že se před třiceti lety dívalo na uvedení takto konvence bořícího filmu jako k filmařské sebevraždě. Marty do toho ale šel, díky čemuž si zaslouží náš obdiv. A rozhodně měl toho plešouna získat za něco jiného než za Skrytou identitu. Ale to už jsem zase někde jinde :)


P.S. Paní nalevo ať příště raději drží hubu. Prospěje nám všem.

Madagaskar 2: Útěk do Afriky - 60%

Tak jsem se k tomu konečně dostal:) První Madagskar byla nuda, ze které si kromě trsání nepamatuju lautr nic. Trailery na jeho pokračování toho, co si budeme nalhávat, také neslibovali nějak moc. Krom důvěrně známé, snad stokrát zremixované odrhovačky se v nich nedalo moc čeho chytit. O to více potěší, že ve výsledném filmu je tomu přesně naopak.

A přitom je po scenáristické stránce minimálně stejně plytký jako jeho předchůdce. U Alexe, Martyho a Glorie se toho moc nezměnilo, snad jen žirafák Melman začal řešit své vztahové problémy. Všichni se, spolu s tučňáky (kteří opět nejvíc válí) objevují zpět v Africe, Alex nachází svého otce a začíná velká sranda. Nakonec se k ní připojí i navrátivší se babička z jedničky, která je vážně postavou sama pro sebe.

Když jsem řekl, že se je ve druhém Madagaskaru čeho chytit, myslel jsem to naprosto vážně. Počet ultimátních gagů je oproti jedničce několikrát vyšší a o naprosto střelené situace také není nouze. Zmíněná babička dávající v angličtině tzv. Chinese burn (znáte to, když vám někdo chytne ruku v předloktí a zatahá vám za kůži opačným směrem) nebo žralok honící svou oběť v sopce (!!) myslím mluví za vše.

Animace se sice nikam moc neposunula, v tomto případě to však bude vadit málokomu, neboť na styl Madagaskaru už jsem si tak nějak všichni zvykli. Zmínit si však zaslouží hudba, kterou má na starosti Hans Zimmer, a která vykrádá snad úplně všechny známější soundtracky. Ale co, hlavně že je pěkná, dětem se to bude líbit tak jak tak.

Ve srovnání s WALL-Eem a Kung Fu Pandou tak druhý Madagaskar osciluje někde mezi, což je rozhodně příjemné překvapení. Těží především z toho, že se v něm neustále NĚCO děje a zbytečně se nepřešlapuje na místě (aby taky, stopáž se zastavila někde na 80 minutách). Panda sice vede, robot ale dostává prudce na držku, což mi v tomto případě bohatě stačí.

Čas plyne a plyne, recenze jdou do háje...

Nelekejte se, nehoří. To jenom recenze mizí:)
Tak schválně, kdybyste si museli vybrat ze dvou recenzí, které jste napsali, jen jednu, kterou publikovat. Ta první by byla letmý průlet, který řekne jen to nejdpostatnější, naopak její sestrička by byla maximálně výstižná a podrobná. Tak co, kterou? Já beru druhou variantu, z čehož plyne jediné - tady na blogu jich bude méně. Ale zase ne o moc, maximálně o 1 až 2 za měsíc, což snad není TAKOVÁ hrůza.

Místo textů tak spatříte pouhé hodnocení a odkaz na Gorilla.cz, kde si budete moci danou recenzi přečíst, aneb proč psát něco dvakrát a odlišně, když to může být jen jednou? A myslím, že mírně pozměněná hláška z Rallye smrti (jejíž recenze je první "postiženou"): "Můžete mě zavřít, můžete mě střelit, ale nemůžete mě ku*va přemluvit!", naprosto vystihuje můj postoj k celé věci.

Takže asi tak:)

Víkendový trailerový náser

Pozdě, ale přece. Tohle sem totiž musím vylepit za každou cenu, uplynulý víkend totiž patřil, co se trailerové úrody týče, k těm nejštědřejším v roce. Poděkovat za to můžeme Bondovi, ze kterého si sice kromě mizerné akce nic nepamatuju, alespoň v tomto ohledu byl ale užitečným. Až tak, že ani nevím, kde začít.

Jako nejslabší se jeví ukázka na nového Pottera. Té sice nechybí již tradiční temnota první dvě třetiny však působí mírně nasíracím dojmem. Nechtějí se totiž za žádnou cenu rozjet, až vše nakonec utne ultratrapný rozhovor mezi Hermionou a Harrym. Na konci však čeká regulérní inferno, jehož vrcholem budiž likvidace londýnského mostu. A gradující hudba je BOŽÍ!! Koukejte tady.

Další na řadě jsou Watchmeni. Na ty jsem sice trailer od traileru více zvědavý, ovšem s vědomím, že se může pokazit úplně všechno, zůstávám hodně, hodně při zemi. Což se nedá říci o ukázce samotné. Snyder omezil zpomalovačky (i když je jich pořád jako šafránů), konečně přidal dialogy (hlas Rorschasche ruluje) a úplně vyměnil hudební podkres. Smashing Pumpkins dostali košem, na jejich místo se dostala úvodní velmi chytlavá instrumentálka a britští Muse. Přiznám se, že zpočátku mi do závěrečné montáže moc neseděli, s opakovanými zhlédnutími se však pocit vytrácí a zůstává jen výborná trailerová práce. Jen aby to vydrželo i do filmu. Watchmeni zde.

Finišujeme Star Trekem. J. J. Abrams, tvůrce, který špatné filmy netočí (stojí např. za Lost nebo třetí Mission Impossible), mě v sobotu, kdy se pirátsky natočená ukázka podívala na internet, naprosto vyrazil dech. Nářez od začátku (výskok Kirka juniora z auta) do konce (destrukce lodi... WOW!!). Zkrátka nemám slov, snad se jen sluší dodat, že tohle má šanci s přehledem vymazat nové Star Wars s povrchu vesmírného a uvrhnout je v zapomnění. Vypadá to zkrátka božsky, není se tedy co divit, že mi tady trailer rotuje od rána do večera. Takže si ho du pustit, vy můžete tady.

Zrádce - 60%

Zrádce (v originále Traitor) měl podle původního plánu běžet v českých kinech někdy na konci ledna příštího roku. Distributor jeho premiéru nejdříve vyškrtnul, aby ji následně opět obnovil, bude tedy zajímavé sledovat, jak s ním Palace Pictures nakonec naloží.

Film se snaží reflektovat dnešní společnost rozvrácenou útoky z 11. září. Během celé stopáže jsou paralelně vyprávěny dvě dějové linie - výrobce bomb Samir se díky svým kontaktům dostává hlouběji a hlouběji do teroristické organizace a agenti FBI po něm pátrající. Obě linie se na začátku i konci stihnou protnout, přičemž především v prvním případě z toho kouká spíše než chytré propojení nucený konstrukt.

Scénář samotný nenabídne nic moc světoborného. Mám na mysli především začátek, který působí značně nelogicky a odfláknutě. Dvě postavy se spolu spřátelí za značně podivných podmínek, jež, zdá se, nidko moc neřeší. Ani po zbylou stopáž nedokáže Zrádce přijít s něčím novým a celou dobu se drží v zaběhnutých mantinelech

Herci hrají velmi obstojně (taková jména to snad ani špatně neumí) a když už dojde na nějaké ty kontaktní scény, ani ty nevypadají vůbec zle. Režisér Jeffrey Nachmanoff ukazuje, že by potřeboval ještě nějaké zkušenosti s podobně velkým projektem, minimálně délka stopáže je totiž značně přestřelená. Prostříhat o 30 minut a ze Zrádce je ihned daleko lépe stravitelný film.
Vy s ním spolehlivě zabijete dvě hodiny, řeknete si, že to nijak špatné nebylo, ale výsledek z vás vyšumí než byste řekli švec. Naprosto průměrná záležitost.

Tak jde čas...

Jo Johne, to byly časy...

Další role bude asi sériový vrah . Nebo se snad rozhodli natočit druhého Hitmana?

Star Wars: Klonové války - nehodnoceno

Táák děti... těšíte se na recenzi? Máte smůlu. Aby pravdu řekl, bál jsem se a čekal ultimátní zlo. Taky jsem naprosto ignoroval větu, která říká, že koho Star Wars nijak neberou, měl by se Klonovým válkám vyhnout. Výsledek je zhruba takový, že jsem koukal asi na prvních 20 minut. Poté se projevila únava, díky které moje hlava začala klimbat ze strany na stranu a oči se pomalu, ale jistě zavíraly. Abych nějak vydržel při vědomí, začal jsem během filmu provozovat jisté činnosti. Můžu tedy s klidem říct, že Klonové války fungují jako skvělá kulisa, během které si stihnete pročíst poštu, napsat mail a pročíst si hlavní zprávy dne.

4 hodiny po jejich zhlédnutí si tak vybavuju otravnou Padawanku, divně mluvící hovno, deset let starou animaci a nehodící se hudbu. A taky že to byla nuda k posrání, i když se tam každou chvíli někde bojovalo. Ještě že jsem to vypnul, jinak bych už ležel někde pod stolem.

P.S. Jestli někoho snad zajímá, proč nemusím Star Wars, nechť si najde volný den, během kterého to se mnou probere... nehlaste se všichni.

P.P.S. Obdivuju všechny, kteří byli schopni film dokoukat, popř. na něj napsat i recenzi.

Quantum of Solace - 60%

Řekněme si to na rovinu, Casino Royale byl takřka geniální film, díky kterému začal v Bonda opět věřit pořádný houf lidí. Přepálené kravinky s Brosnanem vystřídala ostrá a syrová jízda, jejíž velikosti se v akčním žánru toho roku rovnalo máloco. Bylo tedy spíše jen zbožným přáním, čekat, že by Quantum of Solace svého předchůdce předčilo. Všichni spíše čekali výsledek na stejné nebo jen o chlup horší úrovni. Jak ale již z procentuálního hodnocení vyplývá, odpověď dnes zní: Bohužel. A přitom jsem ve výsledek vážně věřil. Není to totiž tak dlouho, co jsem zde krátce psal o předchozím filmu Marca Forstera - Lovci draků. V něm totiž režisér dokázal hotové divy a kupříkladu z jinak obyčejného souboje papírových draků dokázal vytvořit jednu z nejnápaditějších akčních scén tohoto roku. Větu "Bond je ve správných rukou" jsem tedy do světa nevykřikoval nadarmo.

Quantum of Solace začíná v místě kde Casino Royale končí, tzn. Bond postřelí pana Whitea a ujíždí s ním kdovíkam. Už při první scéně mě však zarazilo, s čím že to ti scenáristé přišli. White sice později utrousí hlášku "We have people everywhere", ta však pouze dodává celé situaci více na absurditě. I když před třemi lety v rezidenci, kde k postřelení došlo, nikdo nebyl, rázem agenta jejího Veličenstva honí hned smečka automobilů. Whatever, pryč od myšlenky proč ho honí, k zdůraznění jak ho honí, aneb jak vypadají akční scény.

U nich bylo již z trailerů zřejmé, že Forster hodlá čerpat u konkurenčního Bournea. Dokonce si přizval i koordinátory jeho akčních scén, z čehož plyne, že Bour..., pardon Bondova honička na střechách vypadá jako loňský Tanger se všemi ostatními proprietami - tzn. včetně mlácení knížkou a jízdy na motorce. To by mi celé až TOLIK nevadilo jako fakt, že snad všechny akční scény vypadají mnohem hůř než jak tomu bylo v loňském Greengrassově opusu. Forster zkrátka ukazuje, že zkušeností z menších filmů má na rozdávání, jakmile ale dostane několik set milionů, práce se mu začne rozpadat pod rukama. Z obyčejné scény ve výtahu, v níž Bond přemůže tři členy ochranky se tak stalo půlminutový nepřehledný blivajz, který je stříhán dvojnásobnou rychlostí Jamesovy MP-5ky (která se mimochodem oproti teaseru neobjeví).

Absolutně se tak neztotožňuju s tvrzením některých recenzentů, kteří naopak Forsterův "um" vyzdvihují, přičemž argumentují především zmíněnou úvodní honičkou (Že jsou nám podávány jen ostré nárazy, které Bond schytává z každé strany?Ale kdeže). Forster se má ještě hodně co učit. Docela by mě také zajímalo, kam se ksakru poděly všechny ty peníze z rozpočtu. Krom mizerné akce (a divadelního představení) mě toho vážně moc nenapadá. Do digitální rvačky na provazech? Koukněte na Casino, to je o rovných čtyřicet minut delší a stojí o krásných 80 milionů méně. A vypadá minimálně stejně draze jako Quantum.

Pochvalu, a to velkou, si však zaslouží Daniel Craig. Z toho týpka ve Spielbergově Mnichovu se totiž vyklubal totální elegán se snad nejchladnějším výrazem pod Sluncem. Jeho Bond nejde pro pár smrtelných výstřelů daleko a mrtvoly překračuje jednu za druhou. A když zrovna někoho nekope (i když z toho nic není vidět:), sype z pusy skvělé bonmoty. Ať už jdou na účet M nebo jiných, mladších žen, spolehlivě vás uspokojí a udrží váš mozek neustále v pozoru. O to více pak potěší fakt, že Craig takřka nesleze z plátna, jeho übercool looku se tak nabažíte dosyta.

Dere se mi na mysl myšlenka, že Forster spolu se scenáristou (Paul Haggis) celý Bondovský vesmír řádně znásilnili. Již v Casinu jsme museli čekat 2 a půl hodiny na hlášku "Bond. James Bond.", Haggis ji však tehdy použil na tom nejlepším možném místě. Tentokrát se jí, považte, vůbec nedočkáme, ba co víc, Bond už ani neví, co pije. Všechno tak musí osvětlovat barman, a pro zvědavce, slavné martini s vodkou to není. Největší odklon od původního konceptu jsou pak ženy samotné. Většina z vás už to ví, Bond se s Olgou vážně nevyspí a nebýt M, která mu na poslední chvíli pošle sličnou asistentku tzv. na jedno použití, zbyla by na Jamese akorát tak... no jeho vlastní ruka.

Když jsem hanil akci, musím na druhou stranu zdůraznit, že Forster všechny ostatní scény podává daleko jistějším dojmem. Jakoby v nich zapomněl na tíhu rozpočtu a pouze předváděl, jakým způsobem nás v nedávné minulosti dokázal dostat do kolen. Ve výsledku to tedy vypadá tak, že u akčních scén kroutíte hlavou (u souboje letadel pak zíváte) a "pouhé" scény si vychutnáte dosyta. Což se nedá říct o milostné linii, která v případě Quantum of Solace absolutně nefunguje a mine vás, narozdíl od Casina velmi širokým obloukem. Je mi sice jasné, že to Olga uhrát nemohla, Forster se však mohl alespoň (minimálně na konci) víc snažit.

Druhé Casino Royale zkrátka nepřišlo, je však škoda, že Quantum of Solace předbíhá svou kvalitou o několik koňských délek. Absence nářezové akce, komplexního příběhu a nervozity na každém kroku (s plesajícím srdcem vzpomínam na partie pokru) tak dělá z nového Bonda pouze jakýsi zbytečný dovětek vynikajícího předchůdce. O to víc naštve, že ani v tomto případě se dějová linka úplně neuzavře, což dává prostor pro další plnohodnotné navázání. A kdo že by ho měl točit? Odpověď je jasná. Campbelle, zpátky na plac, prosím.

P.S. Záporáka jsem nezmínil, neboť je absolutně nevýrazný. A to i se svým slizkým obličejem.

Max Payne - 50%

Is that what this is all about? A drug?

Tak zas nic. Adaptace počítačových her jsou, zdá se, pro filmaře stále zakleté. Nehodlám se obracet do nijak daleké minulosti, zakotvím pouze v loňském prosinci, konkrétně u Hitmana. Na toho si sice dnes již nikdo nevzpomene (já už si fakt nepamatuju, o čem to bylo), když jsem jej však během Maxovy projekce vylovil z paměti, překvapilo mě, kolik toho mají tihle dva chlápci společného. Kromě toho, že oba čerpají ze světa jedniček a nul, je také provázela velká očekávání a s nimi spojené zklamání. A samozřejmě nahá Olga Kurylenko.

Je mi vcelku záhadou, proč tvůrci jednoduchý a přímočarý příběh ve stylu "zabili jste mi rodinu, zabiju já vás" překopali do natvrdlého konceptu, snažícího se o nějakou hlubokomyslnější a komplexnější zápletku. Ani jedno však v Maxovi nefunguje, což nejlépe vystihují mnou uvedené dvě věty na začátku. Budou to totiž přesně tato slova, jež vám poběží hlavou většinu stopáže. Abych to neobkecával, scénář je dílem satanovým, díky čemuž se jedna z nejočekávanějších pecek podzimu mění v jedno velké nic. Mám tím na mysli i dialogy, které pocházejí snad z třetí cenové (oslovovat 50-ti letou ženu slečno, to je dost i na mě) a snaží se působit nějak oduševněle, výsledkem je však většinou scéna typu: chlápek mluví 2 minuty cosi o Bohu a ďáblu, pak se na něj zamyšleně podívá Mila Kunis a odejde. Takhle jsem si tedy adaptaci jedné z nejlepších stříleček nepředstavoval.

Že už bych taky mohl mluvit o akci? Jo, máte pravdu, kdyby tam ale nějaká byla. Čekat totiž hodinu (!!) na pořádnou přestřelku (ne, vážně nepočítám scénu, kdy Wahlberg vystřílí všehovšudy 5 záchodů, zahlásí nějakou hovadinu a jede se dál) totiž není žádný med. Když už na ní dojde, je to fajn. Ale jen dvě minuty. Pak to režisér John Moore odpíská a vy se můžete jít leda bodnout. Zbytek akčních scén (mám na mysli především konec) pak nabídne lehký nadprůměr, který nijak neurazí, ale že by diváka strhnul? To v žádném případě.

Jak jsem již řekl, nechápu, proč tvůrci překopali původní zápletku ze hry. Konkrétněji proč proboha cpali do filmu, jehož námět by sám o sobě mohl bez problémů fungovat, ty potroublé Valkýry a drogy? Z regulérní pomsty se tak rázem stává nabubřelá nuda, ve které se 90 minut pije šmoulová voda (díky, Ondro:), chodí se od ničeho k ničemu a postavy jednají, jako kdyby byly do jednoho na LSD, ne-li něčem tvrdším. A nezachraňuje to ani Mark Walberg.

Ten se mi zdál po trailerech správnou volbou. Unavený chraplák, zachmuřený výraz, zkrátka hrdina jak má být. Skutečnost? Neslavná. Marky Mark sice chraptí, zabere mu to však jen minutu (tu úvodní). Stejně jako jeho mračení, které v celé stopáži působí značně "koženě". K tomu pronáší již zmíněné dementní dialogy, které pálí s tak pitomou dikcí, až to bere dech. Z pomstychitvého zabijáka tu zbude jen nedospělý klučina. Smutné, při představě Mela Gibsona (Odplata - vyměnit peníze za rodinu a jsme doma) nebo Kevina Bacona (Rozsudek smrti - takřka identický námět jako Max Payne, a jak to šlape) o to víc. Zbytek ansámblu ani nestojí za řeč, neboť žádná tvář v paměti nijak neutkví, protože ale minimálně polovina z vás je zvědavá (ne-li něco víc) na Olgu, pár slov přihodím. Prsa nebudou, vše podstatné jste viděli v traileru. Proč? R-ková verze zůstala ve střižně a s ní veškerá nahota a pořádné násilí s hektolitry krve. Další smůla.

Abych ale jen nehanil. Moore si zaslouží pochvalu za zručnost. Styl, jakým je totiž Max Payne nasnímán, naprosto lahodil mému oku a upřímně řečeno, ty sněhové vločky jsou snad jediné, na co si dvě hodiny po projekci vzpomínám. No, to zas ne. I všudypřítomná temnota a až depresivní vzezření dodávají Maxu Paynovi neodolatelný feeling, který je však utnut naprosto imbecilním scénářem a matnými herci. Stejně jako některé pěkné kamerové jízdy, jež vypadají v mnoha ohledech velmi pěkně, ovšem výsledný celek dokážou vytáhnout jen do čistého průměru. A ještě slovíčko k product placementu, ten notebook Apple si mohli tvůrci vážně odpustit. Moc noir to zrovna nepůsobí.

Nepotěšil si mě Maxi, ani já tě nepotěším. Čekal jsem toho od tebe mnohem, mnohem víc. Smysluplnější scénář, víc akce, víc násilí, víc krve. Místo toho jsi mi naservíroval (pod) průměrnou detektivku, která pouze přešlapuje na místě, a když už se pohne, dostane logika pár facek. Wahlberg spíše irituje, Olga prsa neukáže (Mila Kunis jakbysmet) a výborná stylizace to fakt nezachrání. Zkrátka a dobře, vypadá to hezky, ale je to na hlavu stavěné. Jdu si pustit trailer, ten totiž pořád ruluje. A aby se kruh s Hitmanem uzavřel, garantuji vám, že za rok si ani na Maxe Payna nikdo nevzpomene.

P.S.: Nevím, zda to Moore zamýšlel jako pomrknutí na fanoušky Heroes, ale asi ne:) Daphne (mimochodem ze všech holek ve filmu největší kus) a Knox každopádně potěšili.

Bratři z donucení - 40%

He, haluz. To byla asi úplně první myšlenka, co mě napadla, když jsem spatřil jméno Judda Apatowa v úvodních titulcích. Není to tak dávno, kdy jsem jej zmiňoval ve spojení s Pineapple Expressem (scrollujte chvíli dolů), Zohanem (scrollujte delší chvíli) nebo Kopačkami (raději nescrollujte:). Současně si také uvědomuju, že tento komediální guru je tu pečený vařený, takže se tímto hodlám zapřísáhnout - už žádný Apatow v tomto textu. Místo něj se bude plivat na Willa Ferrella a pana režiséra McKaye. To oni mají totiž na svědomí většinu z Bratrů z donucení

Ti jsou svou koncepcí jednoduší asi jako vyjmenovaná slova po F. Starý pán má doma odrostlého, odhadem asi čtyřicetiletého syna. Starší paní má doma, shodou okolností, také odrostlého, odhadem asi čtyřicetiletého syna, přičemž oba jsou si vzhledem velmi, velmi podobní. Starší pán se vyspí se starší paní, do roka se vezmou a žijí ... ne, šťastně a do smrti fakt ne. Jeden se ke druhému nastěhují a synáčkové se "překvapivě" navzájem vůbec nemusí. Postupem se z nich stanou nejlepší přátelé, pic, pak se něco podělá, pic, pak se usmíří, pic, naběhnou titulky. Primitivní jako facka.

Problém však tkví úplně někde jinde. Vtipy (jestli se to tak dá nazývat) jsou stejně jednoduché jako děj. Což má za příčinu jedinou věc - smějete se sporadicky a zhruba od 40. minuty čekáte na konec. Ten sice přijde, za tu dobu však stihnete bez problémů oloupat brambory, vyčistit klávesnici od příslušných zmetků, a když se budete opravdu hodně snažit, podaří se vám i vysát celý byt. Jestli ne, vysaje vás Ferrell. Nebo Reilly, to je jedno.

Musím se přiznat, že Ferrellovy komedie nijak nevyhledávám (ani Zprávař mě za srdce nějak extra nechytnul), v Bratrech z donucení má sice několik velmi solidních náběhů (Boccelli, koule na bubnech), jinak mě však jeho komika totálně míjí. O Reillym ani nemluvě. Někteří sice jásají nad chemií, která prý mezi nimi funguje na jedničku, já ji tam však nevidím. A jsme u toho režiséra. McKay nudí a nudí, Bratří eskapády neberou konce a vše tak musí zachraňovat mírně ujeté finále.

I s tím je ale problém. Během jeho sledování se mi totiž v hlavě zjevily jen a pouze tyto tři symboly. To, co se totiž během posledních zhruba 10 minut odehrává, můj mozek absolutně nepobral. Na scéně se totiž rázem zjeví asi tucet dalších postav, se kterými jsme do té doby neměli co dočinění, a které si Ferrell s Mckayem zřejmě vycucali z prstu. Nechápu. Možná by se mi to povedlo, kdyby oba (nebo jeden z nich, viď Wille) napsali do scénáře alespoň slušné množství gagů nebo vtipných scén. Když je ale na papíře prázdno, před kamerou to nebude o nic lepší.

Nuda z donucení - to je naprosto přesná charakteristika Bratrů. Nevtipní, místy naprosto samoúčelně vulgární, ale především k posrání nudní. Ferrell padá na držku (i když tržby Bratrů jeho tlamu mírně zpomalují) a já mu to ze srdce přeju. Po téhle sračce (muselo to ven) ani nemůžu jinak. Never more.

P.S: Toho Apatowa jsem vážně nezmínil:)

Pineapple Express - 60%

Myslím, že zde vážně nemá cenu po x-té rozpitvávat osobnost Judda Apatowa, z jehož produkce se na nás co půl roku řítí nějaká ta komedie nebo vzpomínat na jednotlivé filmy a popisovat zde jejich kvality. Bohatě postačí, když zmíním, že tak ujeté trailery (rozplýval jsem se již v srpnovém preview), jaké nám nabídl právě Pineapple Express tu již dlouho nebyly, což v součtu s takřka identickým scenáristickým týmem jako u Superbad dělalo z Expressu jeden z mých nejočekávanějších podzimních projektů. Nepřál bych vám tedy zažít okamžik, kdy jsem v rozpisu českých premiér uviděl novou Appatowovu taškařici škrtnutou. Krve byste se ve mně v ten moment nedořezali. Ale jak sám říkám, štěstí mi někdy přeje, tudíž jsem byl zhlédnutím Pineapple Express poctěn o nějaký ten měsíc dříve, než se jej náš distributor uráčí pustit alespoň na DVD.

S velkými očekáváními však někdy nevyhnutelně přichází také velká zklamání. Nechci tím říct, že Pineapple Express je vyloženou komediální prohrou, pravdou však je, že se z daného konceptu dalo vytřískat mnohem víc. Seth Rogen před kamerou je totiž povětšinou záruka totálního komediálního náseru, ve kterém není o třeskutě vtipné situaci nouze. Když si k tomu připočtete absolutně mimo Jamese "Harryho Osborna" Franca a obrovské sakly trávy, řeknete si, že na tom snad ani není co podělat. Mýlíte se.

Pineapple Express totiž selhává tam, kde by to jen málokdo čekal - ve scénáři. Teď nemám na mysli vybroušené gagy a vtipné situace, které jsou podány s naprostou grácií. Než se k nim však postavy dopracují, je kolem toho až nepřiměřená hromada řečí. A ty pekelně unavují. Franco s Rogenem se šedesát procent stopáže baví absolutně o ničem, což má za důsledek naprostý úpadek divákovy pozornosti, který se dostaví někdy v desáté minutě. Když už se konečně začne hulit a věci se dají do pohybu, můžete se místy smíchy uřehtat, ovšem nuda, která všemu předchází je místy opravdu nesnesitelná.

Rogen na scenáristické pozici tak ukazuje, že o geniální nápady s vypointováním jednotlivých scén rozhodně nepřišel, ovšem způsob, jakým se k němu vždy dopracuje je velmi, velmi nešťastný. Ve skutečnosti to vypadá zhruba tak, že nějakých 20 minut prozíváte a snažite se zabavit všemožnými způsoby, aby vás nakonec hlavní postavy vytrhly z letargie a probudili vás tím nejšílenějším způsobem. Ať už je to bitka v domě (kde mimochodem létají, kromě božích hlášek, vzduchem ty nejroztodivnější předměty) nebo závěrečná akce kdesi na seníku (kde se mimochodem všichni aktéři božským způsobem pofuckují, aby jich nakonec většina umřela tím nejkurióznějším způsobem), zkrátka všechny scény, ve kterých se něco děje - tzn. mají akčnější náboj, jsou výborně vypointované a patří jednoznačně k tomu nejlepšímu na celém filmu.

Z toho všeho plyne jediná věc. Střihače měli ve štábu daleko více zaúkolovat, nejlépe aby film zkrátil alespoň o třicet minut, které jsou naprosto zbytečné a jen a pouze nudí. U Kopaček, či jiných apatowovek mi vytýkaná přestřelená stopáž nevadila, tady to však vypadá, že se všichni na place totálně zhulili, řekli Rogenovi s Francem (taky zhuleným) ať něco mluví, pustila se kamera a s myšlenkou "však ono to nějak dopadne" se točilo.

A bohužel z toho vypadl jen naprosto promarněný potenciál. Rogen si možná myslel, že mu takový scénář při jeho zámořské popularitě všichni zblajznou, šeredně se ale mýlil. Pineapple Express nabídne tucet nezapomenutelných a geniálních momentů, kromě nich ale také 50 minut neúprosné nudy. Nemůžu si pomoct, ale ze všeho nejvíc mi tato dialogová onanie připomněla filmy Quentina Tarantina. A ano, myslím tím i Pulp Fiction. A teď mě sežerte, motherfuckers!

Trailerové nebe: Austrálie

Jméno Baze Luhrmanna možná některým z vás nic neříká, což je velká, VELKÁ chyba. Tenhle člověk mě kdysi neskutečně uhranul svým Moulin Rouge!, které se okamžitě zařadilo velmi vysoko do mé absolutní TOP. Je tedy vcelku pochopitelné, že pokud "Bazík" chystá film opět s Nicole Kidman, opět o osudové lásce, protkaný krásnými Australskými reáliemi a ještě k tomu s mým oblíbencem Hugh Jackmanem, letí stupnice mého očekávání velmi rychle směrem ke stropu.

Vše navíc umocňuje skvělá trailerová kampaň, neboť jednotlivé ukázky k Austrálii jsou jedna od jedné lepší. Již nedávno zveřejněný TV trailer si téměř podával ruku s genialitou, nicméně díky mírnému ořezání na dvě minuty byly stále cítit mírné rezervy. Ty jsou teď pryč, namísto nich příchází naprosto bezchybné řemeslo. Úvodní brnkavý rozjezd se během nějakých 100 sekund přetaví v regulérní válečné peklo, podpořené osudovou hudbou, přičemž mezi ústřední dvojící to jiskří neskutečným ... ksakru, proč to tady vlastně říkám, koukněte se na to sami a vzhlížejte spolu se mnou k Božímu hodu. Ano, už jen dva měsíce. Go, Baz, go!

SOSEJTE HD!!!!

Cesta do středu Země - 50%

Zní vám ten název povědomě? Francouzská literatura? 19. století? Jules Verne? Ano, přesně tam mířím. Cesta do středu Země je nepřímou adaptací stejnojmenné knihy tohoto autora, nepřímou proto, že se odehrává v současnosti a na původní příběh spíše odkazuje, než se jím přímo řídí (hrdinové ji ve středu Země používají jako příručku k přežití). Film je také původně natočený ve 3D, z čehož plyne jediný fakt - je určen primárně pro IMAX.

Hlavním hrdinou je Trevor, vědec zabývající se seismologií (zemětřesení pro nezasvěcené). Od záhadné smrti jeho bratra uplynulo již několik let, i přesto jej však sužují noční můry. Po bratrovi mu tak zůstal pouze mladý synovec, který k němu nemá nijak vřelý vztah. Když však k Trevorovi jednoho dne přijede a společně objeví pozůstalého nejoblíbenější knížku (ano, Cestu do středu Země), která je navíc popsána jeho prapodivnými poznámkami, dobrodružství začíná.

V prvé řadě musím upozornit, že Cesta do středu Země je jeden z největších scenáristických výplachů, jaký jsem v poslední době viděl. Zápletka, především pak její navození a samotná expozice je pak vystavěna nad rámec těch největších zhovadilostí, jaké tu kdy byly. Jakmile se však ústřední dvojice společně s půvabnou průvodkyní odkudsi z Islandu dostane pod zemský povrch, usadí vás scenáristé, do sice mírně ujetých, avšak čistě popcornových kolejí.

Cesta do středu Země mi skoro po celou stopáže připomínala třetí Mumii, která se, jak známo, moc nepovedla. Ostatně posuďte sami: Brandon Fraser v hlavní roli, vedle něj sličná mladice a spolu s nimi i mírně odrostlý syn, povahově velmi podobný tomu z druhé egyptské mise. To vše naroubované na dobrodružnou zápletku (že tam nikde není žádná zafačovaná potvora, nevadí) a čechráno všemožnými vykrádačkami Indianou Jonesem počínaje (vozíky) a Jurským parkem konče (dinosaur).

Největší problém Cesty však tkví v její techologii, respektive jejímu takřka nemožnému využití v našich končinách. V Americe jsou v pohodě, mají totiž všehovšudy 1000 IMAXů, tudíž si tam takový film bez probémů najde uplatnění. Náš distributor má však jiné přednosti a místo Cesty do středu Země uvede do (stále) jediného českého 3D kina dokument o podvodním světě. Neberu mu to, ale učinit na divácích takové zvěrstvo a poslat film primárně určený pro 3D kino, do sálu klasického? Nevím, nevím.

Výsledek je tak jediný možný. Všechno to vypadá jako mix počítačové hry, Beowulfa a na několika místech i regulérního celuloidu, což zjednodušeně znamená, jako by se někdo vyzvracel na filmový kotouč a zapnul promítačku. K tomu ještě ty odpudivé barvy (opět vyblité) na začátku a konci filmu.

Cesta do středu Země je ale i přes odporný vizuál vcelku snesitelná dobrodružná jednohubka, která nenadchne ani neurazí. Těch 90 minut se dá vcelku v pohodě vydržet a vidět ji v regulérním 3D kině, jdu alespoň o 10% nahoru (tzn. na úroveň čtvrtého Indyho, ale to sem nepatří:). Nebýt Frasera, jde to do kytek. Ten kluk tady má napsané alespoň o 3 dobré hlášky více než ve třetí Mumii (takže asi 6:).

Righteous Kill - 40%

Most people respect the badge, everybody respects the gun.

Robert De Niro a Al Pacino se společně objevili již ve dvou filmech. V druhém Kmotrovi se sice na plátně vůbec nesetkali, bohatě si to však vynahradili v Nelítostném souboji. Sledovat tyto dvě herecké extratřídy tváří v tvář a v tak božsky zrežírovaném filmu byl pro mě opravdový požitek. Teď se na nás spolu valí do třetice, tentokrát na stejné straně a nutno podotknout, že jednoznačně nejhůř.

Už když se objevily první zprávy, že se tato slavná dvojka dá opět dohromady, většina z nás si vzpomněla právě na dva předchozí brilantní kousky. Člověk si řekl, že ten film uhrají, scenárista Spojence se postará o propracovanou zápletku a John Avnet už to snad nějak urežíruje. Pozornější však ví, že tento člověk již dokázal zabít podobně slibný thriller (shodou okolností také s Al Pacinem) 88 minut a v Righteous Kill ve své "formě" pokračuje.

Vinu však na tom nenese pouze on, hlavu na špalek by zasloužil i zmíněný scenárista. Righteous Kill je totiž neskutečně špatně a povrchně napsaný film, který dělá z diváka totálního blbce. De Niro hodinu kecá o tom, jak během své policejní směny zabíjí a vykonané vraždy následně vyšetřuje a vy si říkáte, jestli to je jako všechno. Není, film se totiž dobelhá až k závěrečnému twistu, který je tak pitomý, až to bere dech. Můžete si tedy vybrat, buď film bez pointy nebo s pitomým zvratem.

Avnet k tomu režíruje jako na pohřbu, tudíž vás Righteous Kill dokáže naprosto s přehledem uspat. Já k tomu neměl daleko. Alespoň jsem zíval na celé kolo. A během toho jsem vzpomínal zhruba na tucet filmů, ve kterých umožnil scénář De Nirovi s Pacinem, vyšvihnout se k hereckému nebi a mne naprosto ohromit. V Righteous Kill tomu tak (jak již z předešlého textu vyplívá) není. Jak někdo trefně poznamenal na ČSFD, oba hrají na životní jistoty, a i když žádný z nich není takový antiherec jako 50 Cent (ten by mimochodem zasloužil pár facek), na jejich kalibr to není žádná sláva.

Až budu na konci roku přemýšlet nad nejzbytečnějším filmem uplynulých 12 měsíců, adeptů bude bezesporu mnoho, ovšem Righteous Kill bude figurovat zatraceně vysoko. Vidět ty dva staříky vedle sebe je sice fajn, ovšem ne v takovém filmu. Alespoň to má jen 90 minut a slečna právnička/feťačka je k sežrání.

P.S. Uvědomuju si, že recenze nemá až takovou výpovědní hodnotu jako některé předchozí texty, na druhou stranu je to lepší, než říci: "Je to shit, nekoukejte na to". To jen tak pro ujasnění:).

Ach tak, haha, Nestydo...

Mnozí z vás to jistě viděli. Někteří proto, že si nemohli nechat ujít nejsledovanější zprávy v republice, jiní jsou zas netrpěliví před Ordi ... však vy víte. Ale pěkně popořádku. K Janu Hřebejkovi mám v poslední době vcelku negativní vztah. Od Pelíšků uběhlo již hezkých devět let (kaskru, ještě dnes si pamatuju na TV premiéru) a již u Musíme si pomáhat nám tak nějak došlo, že Hřebejk možná nebude takový zázrak, za jaký ho všichni považují.

Čas šel dál, Pupendo a Horem pádem (i když se to některým mým vrstevníkům nebude líbit) nudily a milý Honza se propadal do čím dál hlubší propasti. Když si vzpomenu na Krásku v nesnázích (ano, ten film, ve kterém se Aňa Geislerová rozhoduje s kým souložit, aby se nad ní na konci Jiří Schmitzer pěkně vymasturboval), u které jsem prožil klinickou smrt a loňské peklo Medvídek (tam jsem mimochodem zíval již po 10 minutách, a to je co říct), dokážu si docela živě představit, jak vypadají Hřebejkovy letošní počiny.

U mě dobrý vidět NECHCI a nového Nestydu jakbysmet. A vida, už jsem u jádra pudla. On totiž Hřebejk není až tak blbý, jak vypadá. Když se k němu doneslo, že na U mě dobrý, čili na tu komedii ve stylu Pelíšků, se nějak nechodí, rozhodl se zakročit a to poměrně razantním způsobem. Naklusal totiž do Novy, kopl Michala Jančaříka do zadku a řekl, že dnes večer bude moderovat Počasí Jiří Macháček.

A dopadlo to jediným možným způsobem. Náš milý Nestyda stihl během té cca minuty říci asi dvě smysluplné věty týkající se náplně pořadu, poté už pouze sypal z pusy klasický hřebejkovský "humor". Na konci samozřejmě nezapomněl zmínit, že v tak hnusných dnech, jaké nyní panují, se vyplatí chodit především do kina. A na jaký film asi? Oko dravce to fakt není. Teď už tedy nezbývá nic jiného, než doufat, aby se těch lidí do sálů nahrnulo při nejlepším stejně málo (i když je to pořád zatraceně dost) jako minule. Někdo přece musí tomu Hřebejkovi ukázat, zač je toho loket.

---

P.S. Malý dovětek týkající se plánované recenze na Bigger Stronger Faster*: Bohužel se jí nedočkáte, vážně se mi totiž nechce v několika odstavcích popisovat tento jinak výborný, příjemně "mooreovsky" manipulativní dokument o steroidech. Každopádně vám všem jeho zhlédnutí doporučuji. Hodnocení by bylo totiž sakra vysoké:).

Babylon A. D. - 30%

Mathieu Kassovitz připomíná člověka, který si během svého mládí vysnil svůj životní projekt, aby si jej později natočil, použil v něm všechny své nápady a od té doby už točil pouze sterilní srágory, jejichž námět jej napadl někdy před spaním. A tak si říkám, proč se ten člověk vlastně nedal raději na dráhu hereckou. Shodou okolností jsem dnes totiž viděl Spielbergův Mnichov a Kassovitz v něm napáchal daleko méně škody než v Babylon A. D.

S tím filmem to šlo ale do kopru ještě před uvedením do kin, provázela ho totiž spousta dotáček na popud studia. A Kassovitz to pár dní před premiérou nevydržel a pustil si pusu na špacír. Roztroubil tak do celého světa, jak s ním a celým filmem studio zacházelo a upozornil diváky, že výsledný produkt je průser až na půdu. Dnes už se můžeme jen dohadovat, jestli se se svým prohlášením chtěl ze všeho pouze vykroutit, jedna věc je však neoddiskutovatelná - měl pravdu, Babylon A. D. stojí za starou belu.

Když se řekne Terminátor, vybavíte si Arnieho, když Superman, představíte si muže s eSkem na prsou. A když se řekne Babylon A. D., vybavíte si ... hm, asi nic (možná historický epos). Nevadí, řeknete si, problém však nastává ve chvíli, kdy film dokoukáte. Sami si totiž položíte otázku "O čem to vlastně bylo". Chlápek je pašerák, šéf ho pověří přepravou holčičky, jež má jakési "nadání" (nejspíš je ale jen těhotná, bůhví), z Ruska do New Yorku. To se děje 90 minut, pak holčička řekne pašerákovi, aby se hezky staral o její děti a je konec. Takže o čem že to je? Docela o ničem.

Dalším velmi značným problémem, který Babylon A. D. podkopává nohy je fakt, že divákovi absolutně nic nevysvětlí. Žádné představení na začátku, pouhý cool monolog Vina Diesela o smrti, pak už jen střih a šup. Jste vhozeni do filmu, přičemž nevíte co se děje, proč se to děje, kde a kdy se to děje. Zkrátka se to děje a vy nevíte vůbec, ale vůbec nic. Vše akorát vypadá jako po apokalypse, ještě štěstí, že se ve druhé polovině přesune dění do New Yorku, který opravdu nevypadá jako ten ze současnosti. Takže hurá, jsme v budoucnosti.

Popojedem. Děj jsem již mírně nastřelil, nutno však dodat, že celá ta hodina a půl působí spíše jako slepenec náhodných scének, jež nedrží při sobě a jen velmi volně na sebe navazují. Právě zde se nejvíce projevuje zmiňované přetáčení. A když už na několika místech dojde na akci, je pro změnu totálně zazděna mizerným střihem (doteď jsem netušil, že se dá honička sněžných skůtrů natočit tak špatně).

Co tedy pochválit? Především Vina Diesela, protože jestli je v celém filmu někdo cool a jakž takž cedí hlášky, je to právě on. Bez něj by to bylo čistokrevný porod. Hudba je místy taky fajn, především pak v závěrečné akci ve městě, která je sice opět špatně nastříhaná, nicméně díky hudebnímu podkresu alespoň nenudí takovým způsobem jako zbytek filmu.

Tak a máte to. Já vám to říkal už v srpnovém preview, že to bude průšvih. Babylon A. D. je zkrátka filmem, který pouze prohlubuje propast pod Vinem Dieselem (jestli toho kluka nezachrání čtvrté Rychle a zběsile tak už nic). Mizerně napsaný, sterilně zrežírovaný, nudný a především naprosto zbytečný. To by stačilo, jdu si pustit xXx.

P.S. Ostrava vydávající se za Kazachstán je funny.

P.P.S. Nechápu, proč tvůrci stále zdůrazňují jméno Gerarda Depardieu, ve filmu se totiž objeví jen na minutu.

O tom, jak si banda amerických hokejistů vystřelila z půlky národa

Sorry, ale to sem vážně musím hodit:). Jen si vzpomeňte, kolik se toho o premiéře NHL v Praze v uplynulých měsících namluvilo. To bylo spekulací ohledně týmů, jež by měly nastoupit, pak kolem Jágra, aby se nakonec vstupenky rozprodaly rychlostí blesku a Nova zahájila další ze svých mohutných kampaní. A výsledek? Tristní. Jágr popíjí vodku kdesi na východě, Nova sází do přenosu jednu reklamu za druhou (4 za třetinu, úctyhodné), hokejisté hrají, jako by v životě neviděli puk a jejich mířidla zůstala kdesi ... za oceánem. Vyhodit za to několik tisíc? No neberte to. Teď si říkám, co jsem si vlastně myslel, když jsem tam chtěl taky být. A že se mě ptáte, proč to píšu teď, když ještě neskončil zápas? Odpadl jsem. Kolik že to vlastně je?

Oko dravce - 70%

I'm back! A se mnou Shia, D. J. a Steven. Že kdo? To snad nemyslíte vážně. Takže stručně, Shia je ten, který vloni po boku Optima Primea nakopal Megatrona do zadku (Transformers) a stihl při domácím vězení sbalit holku od naproti (Disturiba). V prvním případě na něj dohlížel právě Spielberg (tak vidíte, že už víte:) z pozice producenta, v tom druhém jej zase režíroval DJ Caruso. Ano, zvláštní jméno. A jak jsem řekl, tato trojka se vrací.

Oko dravce je typickým svižným akčním thrillerem, přičemž velmi připomíná deset let starého (uf, to to letí) Nepřítele státu. Jerry je totiž podobně jako tehdy Will Smith naprosto obyčejný mladík, jenž se snaží osamostatnit a nájem platí z peněz vyhraných v pokru. Jeho protějšek Rachel je v podstatě jeho naprostou kopií, až na dvě věci. Je žena a má syna (a taky je starší, to však nehraje roli). O to víc oba dva překvapí, když jim jednoho hezkého večera zazvoní telefon a neznámý ženský hlas jim přikáže úkol, který musí vykonat, jinak je s nimi (nebo se synem) konec.

A pak už se jede na plné obrátky. Akce střídá akci a hluchá místa takřka neexistují, Caruso sice vždy na chvíli zpomalí, činí tak pouze z toho důvodu, aby si divák mohl oddechnout. Místy však akční scény mírně (ale jen velmi mírně) drhnou. Mám na mysli především automobilovou honičku s policií někdy na začátku filmu. Caruso sice ukazuje, že mu nápady neschází (viz např. i přestřelka na pásech - skvělé), nicméně zkušeností s pořádnou akcí ještě moc nepobral. Střih sice není nijak extra zmatený (i když to mohlo být lepší), hlavní problém tak vidím především v kameře, která často během scény nevhodně zabírá celek.

Premisa, jakou Oko dravce poskytuje, umožňuje scenáristovi vymyslet do filmu takřka cokoliv. A ten toho také bezmezně využívá. Nabízí se tak další srovnání se zmíněným Nepřítelem státu. A musím konstatovat, že Oko dravce není až tolik povrchní (i když je:) a na mnoha místech působí ... zkrátka "vychcaně":). Ono při takovém tempu se není čemu divit, než se divák stačí vzpamatovat, už se na něj řítí letadlo v tunelu.

Malou zmínku si zaslouží i hudba. Na svědomí ji má mě neznámý skladatel, na jehož jméno si nyní nevzpomenu. Na co si však vzpomenu velmi lehce je fakt, že vykrádá snad všechny možné skladatele Zimmerem počínaje a Powellem konče. Chvilku tak slyšíte ostré Bourneovy smyčce, jindy zase svižnou hudbu např. z Mizerů. Ale co, hlavně že to dává scénám patřičný drive.

Musím se také přiznat, že jsem měl s Okem dravce menší problém a v první hodině se na jeho styl ne a ne naladit. Jakmile však začalo přituhovat (a to řádně!), šly všechny výčitky stranou, přičemž finále snímku a s ním protínající se dějové linie jsem již sledoval se zatajeným dechem. Jen ten konec si mohl Spielberg odpustit. A říkám záměrně jeho jméno, neboť jsem si jistý, že by byl Caruso schopný vyvést konec přesně tak, jak jsem si přál.

Zkrátka a dobře, Oko dravce je naprosto ideální potravou pro všechny zdeptané hnusným počasím. Vypněte mozek, běžte se bavit a možná si vzpomenete na kvantum dalších akčňáků, které vás v dnešních dnech baví již jen v televizi a které vám Oko dravce hravě připomene. A jestli už se vám stýská po tom, jak Shia v každém filmu neskutečně vládne, jen o důvod víc. Jak jsem říkal, konec zamrzí, nicméně nebýt jeho, bylo by to na krásných 80.

P.S. Pána, který odešel ze sálu po skončení trailerů, jsme s kolegou vedle mě nepochopili.

Zrcadla - 50%

Doba mi přeje. V posledních dnech se mi totiž daří recenzovat snímky, které česká premiéra teprve čeká. Namátkou snad jen 96 hodin, Deception, či Rallye smrti. Tentokrát jsou tu Zrcadla, film Alexandrea Ajy, jehož jméno jsem zde již spojoval s jiným hororem - P2, na kterém se podílel jako producent. Tam z toho nevylezlo nic víc než jen čistý průměr a musím bohužel zklamaně konstatovat, že Zrcadla v nastoleném trendu pokračují.

Ono abych pravdu řekl, hororový žánr mi nikdy nepřirostl moc k srdci. U většiny filmů takového ražení mám totiž pocit, že tvůrci si vymyslí sebevětší kravinu, naroubují do ní několik lekaček a výsledný produkt pustí do světa. Scénář je tak většinou přinejmenším debilní a ve filmu vás nemá co překvapit. A stejný problém mám i se Zrcadly.Ty jsou totiž co se týče příběhu strašně plytká a hloupá.

Strážník Ben se zotavuje z vraždy člověka, kterou řešil alkoholem a hledá si novou práci. Nakonec skončí jako noční hlídač bývalé nemocnice, která vyhořela (co tam chce proboha hlídat?), a která je, k překvapení nás všech, tak nějak prokletá. Respektive její zrcadla. Když se do nich totiž podíváte, vidíte, kromě sebe, i nějakou neduhu, kterou právě provádíte, např. podřezávání si hrdla.

Problém však nastává, když se náš milý Ben vydá domů. Je to jakoby díky zrcadlům dostal nějakou nemoc nebo co. Znamená to, že to, co se děje jemu, následně začne provázet všechny jeho blízké. A to už je trošku moc. Jak jsem již řekl, Zrcadla kromě standartní premisy nenabízí nic nového. Z toho vyplívá, že po mírně vlažném úvodu následuje scenáristický výplach podpořený několika lekačkami, poté zemře hrdinovi blízká osoba, aby si to na úplném konci rozdal Ben se smrtí tváří v tvář.

Zkrátka stokrát viděná nuda. Alexandre Aja je vcelku průměrný režisér a i přes to, že dokáže do filmu vnést několik solidních nápadů (masky např.), není schopen diváka svým uměním strhnout, tudíž se velmi rychle dostaví nuda. Zrcadla nedokáže vytáhnout ani jeden z herců (ani vyslečená Amy Smart:), velmi to překvapí především u Kiefera Sutherlanda v hlavní roli, který se smutně proměnil ze super kick-asse Jacka Bauera v otravného čtyřicátníka s krizí středního věku na krku.

Zrcadla jsou zkrátka mírným zklamáním, protože i když jsem po veleprůměrných Hory mají oči nečekal nic světoborného, úspěch se nedostavil. Filmem se zkrátka tak nějak prokoušete, těch několik lekaček a příjemných nápadů vás potěší, ale že byste si jej chtěli pustit i po druhé? To ani náhodou. Výsledný dojem sice tlačí nahoru působivá závěrečná pointa, ovšem co je to platné, když těch předchozích sto minut ji v cuku letu převáží? Slabých 50%.

Deception - 20%

Marcel Langenegger je absolutně neznámý a neschopný člověk, který se zřejmě chtěl před nějakými dvěma lety prosadit v Hollywoodu. Dostal nápad a rozhodl se jej vmést producentům do ksichtu. Jejich vzájemný rozhovor mohl vypadat zhruba takhle:

Jé, čau kluci, hele, vím že mě vlastně vůbec neznáte, já jsem Marcel a chtěl bych něco natočit. Zatím jsem to nezkoušel, ale docela rád bych to změnil, tak mě aspoň vyslechněte (producenti obrací oči v sloup, nakonec však souhlasí). Dívejte, vypadalo by to zhruba takhle:

Hlavní hrdina by měl bejt někdo známej, třeba ten s těma adamantinovejma drápama, jak von se...jo, Hugh Jackman. No a ten by se skamarádil s nějakým looserem, a bylo by hodně dobrý, kdyby to byl taky někdo profláklej, třeba Ewan McGregor. No a aby těch kluků nebylo moc, dal bych tam tu holku z Dawsonova světa, ale jméno po mě zatím nechtějte. Ta od Cruise to ale není.

No, takže ti dva by se nějak skamarádili, hlavně rychle. Napadlo mě, že by si spolu mohli zakouřit trávu, to by bylo vážně cool. Pak sem si říkal, že by bylo dost krutý, kdyby ten Jackman byl ze začátku strašnej sympaťák, protože by pak ti lidi vůbec netušili, že je to ve skutečnosti pěkná svině.

Ale to už předbíhám. Teď vám totiž chci popsat to nejlepší. Celou první půlku by se tam jenom šukalo. A úplně nejlepší by bylo, kdyby se to točilo kolem nějakýho seznamu s děvkama, to by se tam totiž JENOM šukalo. A to by bylo ještě víc cool než to hulení. Jo a abych nezapomněl, vy byste si dali s klukama během natáčení taky. Sranda přece musí být.

No ještě k té holce, která v tom filmu bude. Do té by se mohl ten Jackman zamilovat. Nebo radši McGregor. Anebo víte co? Nejlepší bude, když z ní budou hotoví oba. O nějakým hlubším ději sem zatím moc nepřemýšlel, ale to nevadí. Já pod to hodím nějakou krutou hudbu a voni to ty lidi sežerou aji s navijákem.

Pak mě ještě napadly dvě věci. Mohl bych tam zkusit prolínat budoucnost a přítomnost. Viděl sem to v tom barevným Speed Racerovi a bylo to fakt hustý. Já sem to sice ještě nidky nedělal, ale myslím že to nějak půjde. Jo, a taky to asi natočím na digitál, to je teď taky hafo moderní. A navíc je to levnější, takže když v tom budou ti herci, který chcu, tak to asi bude úplně nejlepší.

Tak co? Berete to, kluci? JO?! Super, už se nemůžu dočkat, až si spolu zahulíme a ojedeme půlku holek ve štábu.

---

Tak zpátky na zem. To všechno, co jsem zde vypsal, ve filmu je. Tzn. souloží se jako o život a hulí se tak, aby byla pohoda. Děj je příšerně plochý a předvídatelný, Langenegger je katastrofální režisér, přičemž nezvládá ani základní filmařské postupy a oba pánové v hlavních rolích jsou naprosto prkenní. Nevím, kdo tomu filmu pomohl na svět, co vím ale naprosto jistě je fakt, že by zasloužil hlavu na špalek. Něco takového si totiž jak Jackman, tak McGregor nezasloužili.

Bondův druhý TV Spot

To je to, oč tu běží. Stopáž dvojnásobná než u ostatních televizních upoutávek, brilantní střihačská práce, skvělá kinetika akčních scén, spousta nových záběrů, převrácený člun... Sakra, Bonde, věřím ti jako nikomu jinému v letošním podzimu. Ty se zkrátka musíš povést. A když ne, then you know, we have people everywhere:). Vychutnávejte.

Tropická bouře - 80%

Let's go, make the best war movie ever!

Virální marketing je teď v módě. Všechno začalo Monstrum, které se zjevilo z ničeho nic, aby pak necelý půlrok internetovým fanouškům odkrývalo malé kousky celé mozaiky. V podobném ranku pak pokračoval i Temný rytíř, Tropická bouře na to však šla od lesa. Tým kolem Bena Stillera si totiž pro celý projekt vymyslel fiktivní jména celého herckého osazenstva a na všemožných stránkách jejich smyšlené filmy propagoval. Pro kompletní podobu Tropického viralu klikněte např. sem.

Těm z vás, kterým se zrovna odkazovaný článek číst nechce, jen mírně nastřelím děj. Tropická bouře je film, ve kterém zmíněná parta herců natáčí film, přičemž se hned ze začátku něco zvrtne a oni jdou film natáčet do džungle, kde se ale opět něco zvrtne a oni si myslí, že už film nenatáčí. Omyl, natáčí. Pokud se vám zdá tento odstavec absolutně zmatený, je to správně, takový je totiž celý film.

Na chvíli už dost slova film, přejdu k hercům (těm fiktivním). Největší pozornost se upíná na trojici hollywoodských superhvězd: akčního hrdinu Tugga Speedmana (Stiller), jehož kariéra skomírá a nezachránil ji ani oscarový pokus Prosťáček Jack, pětinásobného oscarového laureáta Kirka Lazaruse (Downey Jr.), který si pro roli Osirise nechal plastickou operací změnit barvu kůže. Třetím členem je Jeff "Sádlo" Portnoy (Jack Black), který je znám pro své "uprděné" filmy ve kterých hraje většinu postav (zdravíme Eddieho Murphyho:).

Čtvrtým, známějším ksichtem, který však herectví teprve zkouší, je Alpa Chino (příznačné jméno), jehož písnička I Luv Tha Pussy a s ní spojená reklama na Řitní Maz jsou momentálně tím největším hitem ve státech. Zbytek šestičlenné party nestojí za zmínku, neboť má pouze vyplňovací charakter. Pak je to ještě výborná postava Toma Cruise, ale k té netřeba nic psát, tu musíte zkrátka vidět:).

Abyste byli již trochu v obraze a stále se neztráceli ve změti jmen, přejdu rovnou k filmu samotnému. Tropická bouře, jak jste již asi z textu výše vydedukovali, je naprostý úlet, který tu nebyl již hodně dlouho. O to více potěší, že ji režíroval Ben Stiller (naposledy si střihl podobně jetého Zoolandera), jenž sice v poslední době hraje v jedné hrůze za druhou, ovšem ze svého umu za kamerou neztratil vůbec nic. A to je sakra dobře.

Tropická bouře tak, především v první třetině, kdy se hlášky sypou v kulometném tempu, funguje jako geniální komedie, obrovským překvapením jsou však skvělé akční scény, za které by se nemusel stydět kterýkoliv blockbuster. Stiller zkrátka dokáže kdykoliv rozpoutat totální válečné peklo, opepřit ho nějakou vykrádačkou (nejlépe ze Stoneovy Čety) a nakonec totálně uzemnit nějakou hláškou (nejlépe australskou od Downe..., ehm, Lazaruse). A funguje to skvěle.

Právě Downey je z celé trojice nejlepší postavou, jeho podání černého válečníka je totiž natolik zábavné, že nemusí ani z pusy vypouštět nějakou tu podpásovku, stačí se na něj jen koukat. A když už zrovna svým akcentem něco řekne, řvete smíchy. Vyloženě nejslabší je pak rozhodně Black, jehož kvalita vtipů je tak 50:50. Koukat se na jeho zavalitou postavu je sice fajn, když vám však hlášky o své obezitě stále opakuje, je jasné, že se jim nemůžete smát celou dobu.

Další mírnou výtkou je rytmizace celého filmu. Tropická bouře totiž skvěle funguje v první (je v ní podána většina gagů) a třetí (kdy se zvrhne do totálního akčního inferna) třetině, přičemž prostřední část trpí menší ztrátou tempa. Jednak kvůli menšímu množství vtipů a také mírné dějové vatě. Já se však nějak moc nenudil, Panda a Cruise to totiž jistí:).

Tropická bouře tak i přes tyto malé výtky božskou zábavou, která tu dlouho chyběla. Natočit něco takového, ještě s R-kovým ratingem a obrovským rozpočtem chce vážně koule. A Stiller je má, díky čemuž mu všechny ty Noci v muzeu mohu klidně odpustit. Poslední slovo však bude mít Robert Downey Jr., který je jako černý Lazarus ještě jednou geniální a přehrává i své alter-ego Tonyho Starka. Tak se sakra sbalte a běžte na to do kina. Must see záležitost.

Poznámka k titulkům: František Fuka dělal co mohl, ale jak se sám pod recenzí omlouvá, šlo to jen těžko. Tento fakt budiž pozvánkou pro všechny, kdo umí dobře anglicky, v Tropické bouři se totiž budou úplně vyžívat.