Sweeney Todd - Ďábelský holič z Fleet Street - 80%

How about a shave?

Tim Burton a Johnny Depp jsou jednou z nerozlučných dvojek Hollywoodu. Jejich nový snímek o londýnském holiči, který vraždí své zákazníky byl jedním z nejočekávanějších snímků loňského roku, neboť výchází z muzikálu 70. let, který ohromoval diváky na Brodwayi. Dalo se také čekat, že Burton ještě vyšperkuje nejen atmosféru, ale také samotnou bizarnost snímku.

No a mistr opět nezklamal. Je nám znovu nábídnuta skvělá podívaná, kterou umocňují snad všechny filmové aspekty od herců až po výpravu. Ta je, stejně jako v jiných Burtonových filmech, vyšperkovaná ve všech možných detailech a na Londýn z 19. století je radost pohledět. Jednoduše bych tu mohl vyzdvihovat všechny možné maličkosti, ale proč s tím ztrácet čas. Dá se totiž ríct, že vše už jsme několikrát viděli v předchozích snímcích.

Tím se dostávám k jádru pudla. Problémem Sweeneyho je totiž Burton sám. Natočil totiž ve své podstatě to samé co jsme mohli vidět v minulých letech. Ano, film je sice o HODNĚ krvavější ale to je asi tak všechno. Johny Depp totiž opět něco řeže popř. stříhá (Střhoruký Edward), na bizarní humor je zase kladen velký důraz (např. Karlík a továrna na čokoládu) a film je vyveden v tmavě modrých barvách (Mrtvá nevěsta nebo Ospalá díra). Dalším aspektem (a pro mě mírnou neduhou) je fakt, že je z větší části zpívaný. A popravdě řečeno, když Depp přišel poprvé na scénu a spustil, trošku jsem se zarazil. Jeho pěvecký projev mě velmi často iritoval (ne-li sral). Film naštěstí z velké části pěvecky táhne Helena Bonham Carter a Sweeneymu omezuje prostor. Poslední malou výtkou je jakási pomalost v první polovině snímku. Krvaví fetišisté, či jen Burtonovi fanoušci budou i tak na vrcholu blaha.

Jinak ale, jak jsem řekl, není co vytknout. Burton skvěle pracuje s atmosférou a diváka utápí v napětí, Alan Rickman a hlavně Sacha Baron Cohen jsou k sežrání , krve je víc než dost, Londýn je úchvatný a finále kdy se vraždí ostošest být lepší nemohlo. Suma sumárum Sweeney Todd je asi nejlepším filmem, na který se vyplatí v únoru zajít. Ovšem pro toho, kdo má nakoukáno Burtona horem spodem to bude pouze mírné obměnění starého a zažitého konceptu.

---

Po druhém shlédnutí výsledný dojem klesá na 80%

Gympl - 60%

Nebudu drzej, ale upřímnej.

Graffiti, DJ Wich, Mádl, úderný trailer a nadšené reakce okolí. Všechny tyto věci zapříčinily, že byl Gympl prvním českým filmem, na který sem se kdy těšil. Téma mi bylo taky poměrně blízké, tudíž jsem si ještě před uvedením do distribuce sehnal soundtrack a začal naposlouchávat.

Gympl začíná nejlíp, jak to jen jde. Ostré Wichovi beaty přesně do střihu podkreslují první z mnoha sprejerských akcí. Já se potutelně usmíval a čekal co bude dál. Čekal jsem skoro dvě hodiny, ale skoro nic nepřišlo. Film se na dlouhé stopáži poněkud "rozplizl" a utíkal snad dvakrát pomaleji, než by si divák myslel. První na snadě je jistě scénář. Ten je dementní a plný naprosto bezpředmětných dialogů Vypíchl bych hlavně postavu Vorlovy přítelkyně, která za to co z pusy vypustí zaslouží upálit. Dalším negativem je Vorlův smysl pro nedokončení, či naprostou zbytečnost scény, kdy každý čeká jemné utlumení hudby či odjezd kamery. Vorel ovšem střihne do úplně jiné časové roviny, čímž poměrně často bije diváka po hlavě.

V Gymplu se setkáme s mnoha známými tvářemi. Počínaje otřesným Schmitzerem, pokračuje solidním Šteindlerem či Vorlem a skělým Mádlem či Matonohou konče. Právě Mádl film jednoznačně táhne a polovina věcí co vypustí z pusy je vyloženě vtipná, až geniální(pořád vám vadí že ho na začátku zmiňuju?). Zvláštní odstavec by zasloužila postava dredaře, která je ultimátním strojem na hlášky a snad každý by ho chtěl za kámoše.

Gympl sice mírně zklamal, ale i tak se jedná o jeden z nejlepších kousků co loni proběhly českými kiny. Wich špatnou hudbu nedělá, herci jsou obstojní a Vorlovy až videoklipové koláže z malovacích částí jsou v našich luzích nevídané. Jinak pokud jste fanoušky graffiti, film je pro vás jasně stovková záležitost.

Uplynulý týden ve filmu aneb Jednou větou o tom, co se do blogu nevešlo #1

V této rubrice jak již nadpis naznačuje, naleznete hodnocení filmů včetně komentářů, které se z důvodů vytíženosti či zbytečnosti do recenzí nedostaly. Rubrika bude vycházet nepravidelně na konci, resp. na začátku dalšího týdne. Dnes jsou tu 4 páni na holení:

Juno - 80%:
V Americe velebený snímek, u nás ovšem své místo v distribuci nemá. Vypráví o mladé dívce, která nechtěně otěhotní a hledá cestu jak se o dítě postarat. První polovina z velké části nudí, ovšem úsměv na rtech vykouzlí jemný úsměv překvapivě často. Posledních 40 minut je ovšem vrchol vztahových filmů, na který budete ještě dlouho s radostí vzpomínat

Pan Včelka - 60%:
Snímek amerického komika Jerryho Seinfelda je čistě půměrnou záležitostí, která nabídne pár dobrých gagů. Slibný úvod ubíjí tupý scénář a hromada poselství pro děti.

Zlatý kompas - 60%:
Šedesátka jen tak tak. Trailery lákaly na opulentní fantasy, realita je ovšem jiná. Stopáž by potřebovala přidat alespoň 30 minut, ve své podobě je ovšem i tak ubíjející. Zbyde nám pouze koukat se na nesmírně sexy Nicole Kidman a medvěda s hlasem Iana McKellena, který je strašně, ale strašně cool.

Across the Universe - 60%:
Muzikál, jehož hlavní doménou jsou skvělé písničky od Beatles, obsazení hlavních rolí a barevná over-the-hedge zábava. Záporem je jednoznačně přestřelená stopáž, ve které v mnoha místech snímek ztrácí tempo, div se málem nezastaví na místě.

Gone Baby Gone - 100%

Ben Affleck je někdy považován za velmi mizerného herce. Někdy si i ve filmech Kevina Smithe ze svého (ne)talentu utahoval. Pravý opak ovšem nastává, jakmile se usadí na režisérskou stoličku a vy do sedadla v kině. Gone Baby Gone se zkrátka povedlo ve všech ohledech.

Scénář vychází z knihy Tajemná řeka od Dennise Lehana. Vypráví o dvojici detektivů (Casey Affleck a Michelle Monaghan), která je najmuta - jelikož se v místní čtvrti vyzná, najít "spolu" s policií ztracené dítě. Přiběh, odehrávájící se v tvrdé části velkoměsta, mírně připomíná Training Day nebo Drsný Časy. Scénář je do poslední věty skvěle propracovaný a jediný dialog není nadbytečný. Divák musí být stále ve střehu, neboť na první pohled jednoduchá detektivka se postupem času pekelně zamotává a atmosféra přituhuje.

Herci hrají jako o život (Casey a Ed Harris rulez) a Ben Affleck svého bratra se zbytkem ansámblu režíruje se vší parádou. Nečekal to nikdo, o to víc nám všem vyrazil dech. Jakmile se nabijí všechny zbraně a okolí se setmí, Affleck vytváří dechberoucí atmosféru, při které člověk ani nedutá a čeká kdy a odkud přijdou první výstřely. Situace skvěle doplňuje bezchybná kamera, jež je v několika momentech zmatená jako hrdina sám a také hudba, která nabízí jak mnoho instrumentálních, tak rapových pecek.

Film nezpomalí ani na minutu a zdá se, že vše spěje k zdárnému konci. Závěrečný double twist ovšem rozseká naprosto každého (pokud se tak jako u mě nestalo už dřív) a TA SCÉNA se každému zaryje pod kůži. Já si ji stále až doteď přehrávám a už se nemůžu dočkat až Gone Baby Gone uvidím podruhé. Ty dvě hodiny strhujícího filmového materiálu sice pár chyb obsahují, ale vem to čert. Horký kandidát na umístění v mé TOP 3.

P.S. Kde je nominace na Oscara??

Hitman - 40%

Počítačové hry skýtají velký potenciál. Výborně hodnocený Silent Hill nás přesvědčil, že pokud se herního scénáře chytne schopný režisér, výsledek může být skvělý. Xavier Gens se ovšem za schopného považovat nedá, protože pokazil věci, které snad ani pokazit nešly. A kdo si myslel,že v blogu budu pouze chválit a sázet jen vysoká hodnocení, byl na omylu.

Už angažování Timothy Olyphanta (Sexbomba od vedle, Die Hard 4) vzbudilo dlouho před premiérou vlnu nevole. Trailery mě sice přesvědčili o opaku, ovšem film přinesl tvrdé vystřízlivění. Olyphant vypadá jako debil, jeho WTF grimasy jsou k smíchu (nebyl náhodou původní Hitman bez emocí?) a náznaky agenta 47 jsou minimální(chová se spíše jako obyčejný smrtelníka, vytrácí se pocit nadčlověka). O to víc zamrzí obsazení sice neznámých, postarších, emocí vyprahlých hitmanů, kteří mají 10krát větší charizma než hlavní hrdina. Štětka Nika, která s Hitmanem stráví vpodstatě celou stopáž je naprosto prkenná a její dialogy katastrofální. Ve filmu se asi ukazuje pouze proto, aby potěšila muže svým odhalením.

Scénář psal idiot, který o fenoménu hry asi nikdy neslyšel. Zmínil jsem dialogy, ale to co se na plátně odehrává patří do béček 80. let, nikoli do současné kinematografie. Kontinuita filmu je místy velmi špatná a především ze začátku divák neví, která bije. Člověk si řekne, že aspoň ta akce by mohla být dobrá. Opak je pravdou, neboť střihač nejspíše trpí epilepsií a zorientovat se na plátně je prakticky nemožné. Zaplaťpánbůh aspoň za občasné zpomalovačky, které divkákovi dění trochu osvětlí. R-kový rating snímku mírně napomáhá, ale krve je i přesto málo a atmosféra hry je tatam.

Chválu si zaslouží skvělá hudba, která sice trochu vykrádá Johna Powella (Bourne 2, 3), ovšem dodává honičkám a místy i přestřelkám šmrnc a punc stylovosti. Stejně tak potěší kamerové průlety nebo pár pomrknutí na hráče (2 kluci hrající hitmana). Tak málo mi ovšem nestačí. To že tam občas něco vybouchne nebo že dá hitman pár lidem přes držku, je na adaptaci tak slavné hry trochu málo a obávám se že napodruhé už bych to asi nevydržel.

P.S. Tak viditelná a nepovedená paruka jako ta u ruského detektiva (podobný Karlu Rodenovi) se jen tak nevidí a pan osvětlovač by možná potřeboval trošku praxe

The Great Debaters - 80%

Denzel Washington se rozhodl natočit svůj druhý film, tentokrát o zrovnoprávnění černošské rasy ve 30. letech minulého století. Premiéra u nás byla ohlášena na měsíc únor, ovšem v posledním plánu premiér se již nevyskytuje. Recenzi si ale snímek bezpochyby zaslouží.

Premisu jsem již naznačil, ale to, že se režisér tímto problémem zabývá pomocí jakýchsi debat či diskuzí 2 na 2 je poněkud netradiční, ovšem velice chytrý nápad, který skýtá spoustu scénáristických možností. Tady je ovšem problém, neboť scénárista se s ničím moc nepáral a byť je první hodina bezchybná, ve druhé polovině už napsaná látka zabíhá do ohraných klišé či nelogických kiksů.

Co bych ovšem rozhodně vyzdvihl je Washingtonova režie, která nabízí nervydrásající situace, kdy zůstanete přikováni v sedačce. A pokud se na chvíli začnete nudit, Washington nelení, a ve scénáři možná nevýrazný spin převede do skvělé filmové podoby. Dále se dá rozhodně pochválit kamera, která i v případě takto komorního dramatu předvede několik pěkných jízd a výprava, jež je sice střídmá ovšem velmi působivá.

Herecky není filmu co vytknout a osvědčená jména (Washington i v hlavní roli, Whitaker) předvádějí standartně nadprůměrné výkony. Ovšem ten, kdo mě jednoznačně překvapil je mladý Denzel Whitaker (nic společného se starším jmenovcem), jehož postava čtrnáctiletého začínajícího "diskutéra" je snad nejpříjemnější ze všech.

Film rozhodně potěší a těch dvou hodin, které s ním strávíte rozhodně litovat nebudete. Tak snad za pár měsíců na DVD.

3:10 Vlak do Yumy - 80%

Pro začátek 2 informace:
1. Jedná se o remake snímku 3:10 to Yuma z roku 1957.
2. Film jsem viděl už asi před čtvrt rokem, neboť premiéra v USA proběhla začátkem září.
Díky českým distributorům se ale film dostává do kin až na začátku března - tedy v době kdy už je v amerických obchodech dobré 3 měsíce k mání DVD.

Snímek se vrací ke klasickým westernům 20. století. Hlavní hrdina Dan Evans (Christian Bale) pomůže k zatknutí pistolníka Bena Wadea (Russel Crowe). Ten musí být převezen k vlaku, který v 3:10 odjíždí do věznice Yuma. Evans je zrovna ve špatné finanční situaci, rozhodne se tedy zločince k vlaku dopravit a tím získat i tučnou finanční odměnu. Během cesty chtejí ovšem zločincovi souputnící svého "taťku" zachránit a Bena Wadea zabít.

To by bylo k ději vše. Teď se metodou pochval a pohlavků prokoušeme dalšími aspekty.
A začneme z té horší stránky. Pořádnou facku by si zasloužili scénáristé. A že jsou hned tři. Zřejmě se nedokázali shodnout na charakterech postav a především jejich motivacích, protože to, jak se na plátně chovají nemá s rozumem nic společného. Vše vrcholí závěrečnou honičkou ve městě kde jsou oba hlavní hrdinové za supermany a všechny kulky je minou (oni samozřejmě trefí vždy napoprvé).

Dál se už moc vytýkat nedá. Mangold (např. Walk the Line) na režijní stoličce odvádí opět solidní práci a jeho filmu (achjo, zas ten scénář) nestačí mnoho a mohl by zase zavánět nějakým Oscarem. Ústřední dvojice totiž herecky koncertuje a Crowe si sošku vyloženě zaslouží. Přehrál totiž všechny loňské padouchy filmového plátna. Jediný Javier Bardem v novém Coenovic trháku byl snad ještě o fous lepší, tudíž plešouna s velkou pravděpodobností uzme on.
Ano, nebýt pitomého scénáře, mohli bychom 3:10 Vlak do Yumy srovnávat s žánrovými klasikami. Tak snad příště.

Pokání - 90%

Come back to me.

Každý z nás určitě miluje pocit, když vyleze ze sálu a má pocit naprostého filmového uspokojení. A řeknu vám, že někdy je psaní o filmech setsakramensky těžká záležitost. Člověk si je prostě musí prožít. Loni to platilo u Fontány, letos to platí pro Pokání. Máme totiž co dočinění s vybroušeným filmovým diamantem, neboť to, co Joe Wright provedl s knižní předlohou Iana McEwana, se místy opravdu slovy popsat nedá. Ano, tahle recenze velmi kladná.

Již od prvních scén jsou nám servírovány malebné záběry ze soukromí jedné z výše postavených rodin první poloviny 20. století. Divák ihned pozoruje mírné jiskření mezi krásně povýšenou Cee (Keira Knightley) a "nevinným" zahradníkem Robbiem (James McAvoy). Wright využívá různých posunů v čase, tudíž jsme svědky situací, které různé osobnosti vidí ze svého vlastního pohledu. Další věcí co vás okamžitě srazí na kolena, je stylizace, kterou výrazně umocňuje jak malebná kamera, tak ideálně zvolené filtry. Úvodní část graduje milostnou scénou v knihovně, která je synonymem filmové geniality. Hudba se vytratí, kamera zabírá pouze to nejdůležitější a brilantní střih podtrhuje půlminutu, ve které je více vášně, než ve všech loňských romantických filmech dohromady.

Abych tu ale nechválil jen režiséra. Smeknout klobouk musím i před autorem hudby - Dariem Marianellim. Klavír který se vreje pod kůži, srdce div neurvoucí táhlé smyčce v kombinaci s údery psacího stroje. To vše navozuje pocit komplexního zážitku, který vrcholí skladbou Elegy For Dunkirk. Ta podmalovává předlouhý asi sedmiminutový pochod (BEZ JEDINÉHO STŘIHU) pláží v Dunkirku, který vhání slzy do očí a již dnes je pro mě kultovní.

Wright téměř celou stopáž srší geniálními nápady, mírně však zaškobrtne asi ve třech čtvrtinách filmu, kdy mírně ztatí tempo. Ovšem to co přijde v závěru, rozloží na prvočlánky snad úplně každého (pokud se tak již předtím nestalo) a závěrečné titulky podbarvené tichým pianem divák prosedí v naprostém tichu a v hlavě neustále přemýšlí, zda ho oči před pár okamžiky nešálily.

Joe Wright je zkrátka bůh. Dokázal totiž natočit nekutečně podmanivý snímek, který ve mně stále (snad už měsíc) intenzivně rezonuje. Co se týče technické stránky, není zde co vytknout, ať už mluvíme o kameře, výpravě, střihu či hudbě. No a herci? I tady je to bez ztráty kytičky, neboť snímek díky oběma hlavním představitelům evokuje sousloví herecký koncert. Ten kdo už nemůže vydržet, má možnost upoutávky v podobě traileru, která je vynikající, ovšem filmový zážitek je ještě několikrát silnější.

P.S. 7 nominací (tedy nejvíce) na Zlaté globy vše podtrhuje. Tak hodně štěstí Joe!

Východní přísliby - 80%

Po Dějinách násilí jsou Východní přísliby dalším filmem Davida Cronenberga, odehrávající se v prostředí mafie. Dá se s nadsázkou říci, že se jedná o nepřímé pokračování a to nejen proto, že se v hlavní roli opět setkáme s Viggo Mortensenem.

Z Indiany se ovšem přesouváme do temných uliček Londýna, kde řádí ruská mafie. Na druhé straně máme porodní asistentku Annu (Naomi Watts), která se nešťastným způsobem připlete gangsterům do cesty. Důvodem je pozůstalý deník po znásilněné nezletilé dívce, který by mohl zničit především šéfa mafie (Armin-Mueller Stahl). Hlavní hvězdou ovšem zůstává Mortensen, neboť jeho kreace obyčejného gangsterského řidiče, který se postupem času dostane na ty nejvyšší pozice, je naprosto odzbrojující a nebojím se říci, že zde podává svůj zatím nejlepší herecký výkon. Kdykoliv ho totiž kamera zabere, je vám z jeho mírně nepřítomného výrazu jasné, že pro něj není problém chodit přes mrtvoly (a to doslova).

O Cronenbergově stylu se dá říct, že je velmi střídmý (kamerové jízdy nečekejte), ovšem i přes to naprosto strhující a autentický (velkou část filmu jsem si dokonce myslel, že je děj situován do Moskvy místo Londýna). Vše vrcholí rvačkou v sauně, která je natočená Cronenbergovským nekompromisním stylem (tudíž střihač při nájezdu na intimní partie nůžky zásadně nepoužívá) a v každém záběru je cítit pro režisérovy filmy tak stylová syrovost, až to jen bere dech.

Nebýt závěrečného scénaristického spinu, mohly se Východní přísliby zařadit po bok Amerického gangstera mezi nejzásadnější gangsterky desetiletí. I tak se ovšem jedná o zajímavý a místy velmi netradiční filmový počin, který byste si v kině neměli nechat ujít.

Persepolis - 80%

Persepolis byl na letošním festivalu v Cannes nominován na Zlatou Palmu, a nutno říct, že po právu. Debutující francouzská režisérka Marjane Satrapi totiž vypráví svůj životní příběh tak originálním stylem, jak je to pro dospělácké animáky typické. Nečekejte tedy nejakou naivní pohádku pro děti, ta se odehrává pouze na poli prvních 20 minut, kdy malá Marjane vnímá svět velmi naivním způsobem.

Sama režisérka (samozřejmě i scénáristka) ovšem právě v této pasáži působí jako její mladá podoba ve filmu. Jeví se naprosto zmateně, obrazy střídá v prapodivném pořadí, až divákovi připadá, jestli ho náhodou netahá za nos. A budete se divit...tahá. Ve zbytku filmu totiž Satrapi režijně roste jako z vody, střídmě servíruje vtipné situace a nadhazuje nám krutou osudovost života. Vše graduje v posledních desetiminutovce, která neobsahuje téměř žádné dialogy, ovšem divák je stále zařezán do sedačky až do závěrečných titulků. Úvodní část bohužel vytrhuje z kotextu takovým způsobem, až se vám zdá že čas neubíhá a vy sledujete nějakou břečku.

Co se týče stylizace, celý snímek je vyveden v černobílých barvách. Vyjímku tvoří scény "nového domova" (většinou na letišti) kdy se film vybarví v celém spektru. Animace není sice vůbec přelomová ovšem má své nezaměnitelné klasické kouzlo a především scéna východu slunce naprosto bere dech.

Nominace na Zlatý globus je naprosto zasloužená (a ta oscarová bude ihned následovat) a garantuji vám že filmoví kritici potažmo akademie se budou setsakramensky težce rozhodovat. Pixar má co dělat, roste mu totiž velká konkurence.

Já, legenda - 80%

"My name is Robert Neville. I am a survivor living in New York City. I am broadcasting on all AM frequencies. I will be at the South Street Seaport everyday at mid-day, when the sun is highest in the sky. If you are out there... if anyone is out there... I can provide food, I can provide shelter, I can provide security. If there's anybody out there... anybody... please. You are not alone."

Já, legenda je po filmech The Last Man on Earth a The Omega Man již třetí adaptací románu Richarda Mathesona I Am Legend (Jsem Legenda). Vznik filmu ovšem již dlouhá léta provázely velké problémy a neshody. O projekt měl zájem Ridley Scott nebo Michael Bay, z herců to byli např. Arnold Schwarzenegger nebo Kurt Russel. Po dlouhých deseti letech, kdy scénář putoval Hollywoodem sem a tam, se nakonec daly věci do pohybu. Jeho finálního přepisu se chopil Akiva Goldsman, scénárista vynikající Čisté Duše, ovšem i WTF snímků jako Šifra Mistra Leonarda nebo Batman a Robin. Režie se ujmul Francis Lawrence zodpovědný za velmi kladně hodnoceného Constantinea.

Předem bych chtěl upozornit, že všichni co čekali po skvělých trailerech nadupaný blockbuster s přemírou akce, budou opravdu velmi zklamáni. Lawrence nám totiž servíruje komorní one man show Willa Smithe (a jeho psa:), s tím že asi 70% celkové stopáže tato dvojka jezdí po městě, loví zvěř nebo vykrádá obchody a byty. O žádné nudě se zde ale hovořit nedá. Lawrence servíruje velmi působivé obrazy a divák nasává tichou postapokalyptickou atmosféru vylidněného New Yorku. Smith v hlavní roli podává opět nadprůměrný výkon (to že hrát umí dokázal už např. ve Štěstí na Dosah) a dění odlehčuje několika fóry. Děj plyne a plyne a ve finále dojde i na akci, která je mimochodem výborná a patří k vrcholům snímku. Co je ovšem také vrchol (ovšem negativní) je naprosto dementní závěr plný nelogičností, za který by si zasloužil Goldsman pár facek.

Dalším problémem jsou i triky, které jdou ovšem "na triko" Lawrencovi. Ten nebyl při natáčení spokojen s komparzem, který byl údajně výborný. Jeho požadavky, kde zahrnoval třeba extrémně zrychlený tep byly prostě nereálné, došlo tedy na CGI, s tím související protáhlou postprodukci a pěkné prodražení (asi všem je jasné, že původní záměr by byl naprosto postačující).

S tím, že celkový výsledek mohl být o mnoho lepší budou asi souhlasit všichni. Ovšem po dvou shlédnutích jsem i přesto velmi spokojený a každičký dolar (a že jich není málo) Lawrencově bandě ze srdce přeju. Zmiňoval jsem, že film je sice komorní, ovšem spousta obrazů je opravdu, opravdu skvělých (Smith na letadlovce rulez). Takže za pár dní v kině....

Americký Gangster - 90%

Hned první - novoroční recenze se ponese ve velkém stylu. Ridley Scott, režisér filmů jako Černý jestřáb sestřelen, Vetřelec či Blade Runner už za své snímky získal mnoho ocenění, včetně Oscara za nejlepší film(Gladiátor). Ovšem soška za nejlepší režii mu stále uniká. Rozhodl se tedy natočit velkolepou gangsterku v kmotrovském stylu. A abych byl upřímný, povedlo se. Již trailery naznačovaly, že budeme svědky velké podívané s výbornými hereckými výkony. Ostatně jména jako Russel Crowe či Danzel Wahington mluví za vše.

Příběh vypráví o dvou, naprosto odlišných mužích. Policista Richie Roberts slouží v 70. letech na protidrogovém oddělení a ve své práci patří k tomu nejčestnějšímu, v soukromém životě je to ovšem velmi špatný otec a velký sukničkář. Na opačné straně stojí Frank Lucas. Muž, který se dokázal dostat z nevýznamného gangsterského řidiče, až na největšího dodavatele heroinu ve státech. V soukromí je to ovšem obrovský gentleman, který nezapomína na svou rodinu a pravidelně chodí do kostela.

Scénárista tyto 2 naprosto odlišné archetypy staví do zajímavých situací a Scott svou strhující režií dodává naprosto velkolepou atmosféru v takovém stylu, že divák neví komu má přát a koho nenávidět. Jeho styl je tak geniální že tato skoro tříhodinová jízda vám uteče jako běžný devadesátiminutový film. Důsledkem toho je samozřejmě výborná kamera, střih, hudba(!!!), ale také především brilantní výprava (mimochodem velmi podobná Fincherovu Zodiacovi) .

Určitě se ptáte proč nevidíte v nadpisu maximální hodnocení. Důvody jsou hned dva.
Tím prvním je fakt, že se ve filmu nevyskytuje žádná scéna, která by určitým způsobem vyčnívala nad ostatními. Scott prostě od první minuty rozjede velkolepý splašený rychlík, který se zastaví až se záverečnými titulky. Za druhé má trošku vinu scénář, protože tento film by si určitě zasloužil více konfliktů hlavních postav (jak tomu podle mě určitě ve skutečnosti bylo).

I přes tyto výtky jsme ovšem svědky skvělého filmu, který se řadí k tomu nejlepšímu co Scott dosud natočil. Být akademikem tak mu toho Oscara jednoduše dám, protože za celou ty škálu snímků si to dozajista zaslouží. Děkujeme Ridley!

trailer