Persepolis byl na letošním festivalu v Cannes nominován na Zlatou Palmu, a nutno říct, že po právu. Debutující francouzská režisérka Marjane Satrapi totiž vypráví svůj životní příběh tak originálním stylem, jak je to pro dospělácké animáky typické. Nečekejte tedy nejakou naivní pohádku pro děti, ta se odehrává pouze na poli prvních 20 minut, kdy malá Marjane vnímá svět velmi naivním způsobem.
Sama režisérka (samozřejmě i scénáristka) ovšem právě v této pasáži působí jako její mladá podoba ve filmu. Jeví se naprosto zmateně, obrazy střídá v prapodivném pořadí, až divákovi připadá, jestli ho náhodou netahá za nos. A budete se divit...tahá. Ve zbytku filmu totiž Satrapi režijně roste jako z vody, střídmě servíruje vtipné situace a nadhazuje nám krutou osudovost života. Vše graduje v posledních desetiminutovce, která neobsahuje téměř žádné dialogy, ovšem divák je stále zařezán do sedačky až do závěrečných titulků. Úvodní část bohužel vytrhuje z kotextu takovým způsobem, až se vám zdá že čas neubíhá a vy sledujete nějakou břečku.
Co se týče stylizace, celý snímek je vyveden v černobílých barvách. Vyjímku tvoří scény "nového domova" (většinou na letišti) kdy se film vybarví v celém spektru. Animace není sice vůbec přelomová ovšem má své nezaměnitelné klasické kouzlo a především scéna východu slunce naprosto bere dech.
Nominace na Zlatý globus je naprosto zasloužená (a ta oscarová bude ihned následovat) a garantuji vám že filmoví kritici potažmo akademie se budou setsakramensky težce rozhodovat. Pixar má co dělat, roste mu totiž velká konkurence.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat