15 minut z Avatara - filmová revoluce klepe na dveře

Když se takhle koná ve Špalíčku nějaká půlnoční (nebo rovnou ranní) projekce, většinou to stojí za to. Před rokem jsem tu blahem brečel u Temného rytíře, pár měsíců zpátky zase křepčil na adresu Filmové noci. Dnešní půlnoční akce se týkala Avatara, tedy filmu, který toho zatím valné většině moc neříká.

Jen okrajově je tedy vhodné zmínit, že ho má na svědomí James Cameron, známý to megaloman a perfekcionista, jenž je zodpovědný např. za první dva Terminátory nebo jedenácti-oscarový Titanic. Právě po něm se režisér na pár let zavřel kamsi do sklepa a začal vyvíjet zbrusu novou kamerovou technologii, která měla redefinovat filmový žánr, respektive samotné triky, jež měly působit fotorealisticky (tedy neměly být rozeznatelné od reality).

No a strejda Jim si takhle hrál pár let, aby v roce 2007 přišel s tím, že má hotovo, sehnal tedy herce a začal natáčet. Téměř o dva roky později se rozhodl ukázat světu první materiál, nejdříve ve čtvrtečním traileru a posléze v několika scénách, které dávají dohromady cca 15 minut a které se promítaly během tzv. Avatar Day ve vybraných kinech po celém světě. A ve 3D.

Avatar má pojednávat o mariňákovi Jakeu Sullym, který ochrnul na spodní část těla a v blízké budoucnosti se vydává na vzdálený měsíc Pandora, kde se zúčastní vojenského programu Avatar. Ten mu umožní napojit svůj mozek na jistou modrou schránku (vypadá takhle), která má suplovat jeho tělo. Jake je tak schopný opět chodit, navíc má k dispozici mnohem lepší fyzické vlastnosti. Osud tomu však chce, aby se zamiloval do jisté (taky modré:-) slečny, domorodé obyvatelky Pandory. Dál už radši nic prozrazovat nehodlám, ale věřte mi, bude to řež.

Očekávání filmové komunity jsou vzhledem k Avatarovi už několik měsíců pěkně našponovaná, když tedy Cameron vypustil obyčejný 2D trailer, zavládlo u mnohých zklamání. Uběhlo nicméně něco kolem čtyřiadvaceti hodin, přibyl jeden rozměr, stereoskopické brýle a výsledek je přesně takový, jak si jej všichni představovali - revoluční. To, co v ploché ukázce na ploše necelých dvou minut smrdělo (parádními) triky, nyní působí rázem jako holá, takřka opravdová realita.

Cameron skutečně přišel s něčím, co tu dosud nebylo a všem filmům zakládajících si těžce na trikové stránce ukázal v mžiku zadní světla. Avatar je zkrátka po technologické stránce nadpozemský zážitek, který přiletěl snad z té již zmíněné Pandory. Avataři, ač jsou skoro komplet renderovaní, si udržují mimiku svých hereckých představitelů, bez problému ze sebe sypou všemožné emoce (dosud nevídané) a příroda na měsíci hýří všemi možnými barvami (co teprve v noci, kdy se začne svítit flora). Až si chce člověk sáhnout.

Našly by se asi dva záběry s ne moc povedeným ostřením a pochválit se zatím moc nedá ani pohyb koní, který stále připomíná těžce promakanou videohru, je však třeba si uvědomit, že do premiéry zbývá ještě stále skoro půl roku a pánové od triků jedou neustále na tři směny. 15 minut z Avatara však dává tušit, že na konci prosince nás čeká po technologické stránce naprosto revoluční snímek, který se svým dopadem na kinematografii může klidně předčit Matrix nebo Star Wars. Snad to vyjde i po dějové stránce, nad kterou visí stále velký otazník (promítáno bylo jen několik ne moc souvisejících scén).

Každopádně vám ale říkám, že jsem celou čtvrthodinu jenom valil bulvy a kroutil hlavou. Začněte si tedy pomalu opatřovat pero a kalamář a oprašujte kroniky, tady se budou přepisovat dějiny.

P.S. Ano, tleskalo se.

Půlka filmového léta za námi

Vloni jsem sem co každý letní měsíc sypal preview následujících hitů, ovšem vzhledem k tomu, že takto tematicky zaměřenými články pomalu obohacuji média tištěná, se jich letos nedočkáte. Aby tady ale aspoň něco viselo, pokusím se trošku ohlédnout za první polovinou filmového léta a trošku nakousnu i následující 2 prázdninové měsíce.

Letošní prosluněný blocbusterový zástup otevřel Wolverine a vpodstatě to celé dopadlo tak, jak mnozí očekávali. Film doplatil na otřepaný scénář, bezpohlavní a nudnou režii a tak by se mezi klady daly započítat akorát charizma Jackmana a Kitsche (Gambit) a vcelku bezproblémová akce. Zvučný franchise každopádně filmu nahrál v tržbách a tak už se Wolvie stihnul v kinech v pohodě zaplatit. Dvojka je na cestě, stejně jako spin-off Deadpoola. Vyvstává však otázka, zda chceme další možnou degradaci kdysi vynikající série ještě vidět. Já tedy rozhodně ne.

Popojedem, poněvadž o týden později všem vytřel zrak Star Trek a stal se jedním z králů léta (pro mě tím největším). A taky se to tak trošku čekalo, pokud je totiž u kormidla J. J. Abrams, dopadne to většinou výborně. Nové Star Wars jsou (jak jsem předpovídal) definitivně zapomenuty a Lucas se před Kirkovou partou krčí někde v koutě. Oproti mutantovi z předchozího týdne jsem v tomto případě VELMI zvědavý na další dobrodružství. "I like this ship, it's exciting":-)

Následující čtvrtek pak do kin přiběhl Robert Langdon, aby vyřešil další spiknutí a přitom v unylé detektivce redefinoval pojem "esence demence". Andělé a démoni jsou rozhodně kvalitativním průserem, který podle mě ještě trumfuje tři roky starou Šifru. Kromě Hanksova účesu se zkrátka nezměnilo vůbec nic, i ty tržby jsou opět enormní. Brown už píše třetí dobrodružství, o kterém mám jasno - never more.

Další dva týdny projedu rychle, poněvadž jsem jejich jednotlivé tahouny neviděl. Z druhé Noci v muzeu jsem odešel po pěti minutách, protože se opět těžce kopírovalo od staršího nepovedeného bratříčka. To kriminálka Na odstřel z novinářského prostředí vyhlíží o poznání zajímavěji a řadí se mezi příjemná překvapení první poloviny roku. Jen škoda, že mi tenhle kousek v kině utekl.

Nás už každopádně zdraví červen a s ním Terminátor, od kterého většina lidí čekala nějakou postapokalyptickou revoluci. Doteď mi vrtá hlavou proč, když se scénář několikrát přepisoval (dvě, tři věty do něj vpravil scenárista Temného rytíře... no to snad ne!) a celé to režíroval chlapík zodpovědný za veleprůměrné filmy, který se navíc nezmohl na nic jiného, než na silácké řeči o poměřování penisů s Michaelem Bayem. Někomu se Termík líbil (moc jich není), mnou okamžitě prohučel. Nakonec se sice zaplatí, nicméně další díl raději fakt ne.

Zastavím se ještě u Kámoše k pohledání, s nímž jsem zatím také ještě neměl tu čest, nicméně vše napovídá tomu, že se jedná o letošní Kopačky, tudíž zvedám obočí. Potěšila i Koralína, v níž se skloubil působivý vizuál s nápady Neila Gaimana. Jen škoda té místy nedotažené režie, jinak ale spokojenost.

Suverénně nejsilnějším týdnem byl ale ten předposlední červnový. Čtyři filmy, z toho čtyři v červených číslech na ČSFD. Krvavé pobřeží platí za velký návrat Johna Woo, Stáhni mě do pekla zase spousta lidí považuje za skvělý comeback Sama Raimiho. Ani jeden z téhle dvojce jsem sice neviděl, nicméně Pařba ve Vegas a Zack a Miri točí porno jsou, myslím, důstojnou záplatou. Oba kousky těží z vynikajícího scénáře a citlivé režie, oba jsem si zamiloval, což dokazují i mé extatické texty na Gorille.

A jsme u nich, roboti přišli a spousta lidí z nich zase skáče do vzduchu. Já v nich ale vidím totálně pohřbenou záležitost, která se jedničce prostě nemůže vyrovnat, neboť narozdíl od ní není schopna ani podávat lineárně vyprávěný příběh bez zbytečných odboček. Polovina vtipů vůbec nefunguje, moment překvapení je pryč a kulervoucí momenty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Bay se v té změti kovošrotu zkrátka utopil, čert vem, že to vybuchuje čtyřicetkrát víc nebo že se jedná snad o největší film historie. Je to totiž na spoustě míst strašná nuda. 60% a prozatímní zklamání roku.

Prázdniny už tak bohaté nebudou, nějaké ty pecky ale přece jenom nabídnou. Hned zkraje podruhé zrecykluje Doba ledová už viděné, aby týden po ní naklusalo trio Mann-Depp-Bale a pokusilo se o druhý Nelítostný souboj. Americké recenze zatím chválí, i tak to ale smrdí komerčním propadákem. Úplně na druhém konci finančního měřítka bude figurovat šestý Potter, který má velkou šanci trumfnout svého předchůdce (imho nejlepší ze série). Posledním vyloženě očekávaným červencovým filmem jsou pak Piráti na vlnách (od tvůrce Lásky nebeské a Bridget Jones), kteří by se mi dle prvních reakcí vážně měli trefit do noty.

Srpen je pak vyložený dojezd. První týden se podobně jako v červenci opět recykluje, tentokrát přichází Sacha Baron Cohen se svou třetí postavou - Brunem. O 7 dní později jej budou následovat dvě čistokrevné popcornovky a to Scottův Únos vlaku Pelham 1 2 3 a G. I. Joe, který by ale mohl dopadnout opravdu katastrofálně (viz. spekulace o vyhazovu režiséra Sommerse). Jako předposlední se pak představí nový Pixar, který v Americe kritici horem spodem vynášejí do nebes a také Quentin Tarantino, jehož Hanební pancharti mě také moc nezajímají. Snad jen kdyby je potkaly vyloženě nadšené reakce, jinak nezájem.

Noc plná filmů, aneb od soumraku do úsvitu

Když byla vloni na podzim oznámena Filmová noc v Palace Cinemas, počítal jsem s tím (bylo mi to tak původně předloženo), že se během ní budou promítat nejzásadnější pecky roku 2008. Nakonec ale přišla nečekaná změna a celé programové schéma se odvíjelo od tehdy současné nabídky v kinech. A vzhledem k tomu, že v ní tehdy povětšinou figurovaly tituly, které jsem již viděl (kvalitní) a na zbytek jsem si chtěl buď vychutnat na DVD (Allen) nebo se mu obloukem vyhnout (Kozí příběh), jsem se rozhodl, že tuto akci vynechám.

Ostatně pořádat něco podobného v tak mrtvém období, jakým je právě říjnový měsíc, mi přijde trošku nešťastné. Zato během léta, to je jiná. No a protože jsem během uplynulých týdnů zavítal do kina pouze na Star Trek (což už je docela dlouho) a dle reakcí ne tak kvalitní kousky si nechával protékat mezi prsty, jsem nakonec to 250 vypláznul. A abych pravdu řekl, vyplatilo se.

18:20 Star Trek
Měli jsme s kamarádem mírné zpoždění, tudíž musela přijít sice nouzová, ovšem jistá varianta, která se nakonec ukázala jako výborné řešení. Sám jsem se totiž divil, co se to se mnou asi dělo při prvním zhlédnutí, že jsem neviděl tu obrovskou Abramsovu hravost, která mě hned ze začátku zařezala do sedačky. Scény po úvodním masakru najednou nebyly vůbec nudné a jediné, co mi trošku kazilo jinak komplexní zážitek, bylo poslední střídání kapitána na lodi. Jinak ale neuvěřitelné po všech stránkách. Jasných 100%.

20:30 Terminator Salvation
Ani jsme nestihli dát "technickou" a už si to štrádujeme na Termíka. Usadím se do sedačky, ale dění na plátně mě prostě nedokáže strhnout, a tak si v hlavě pořád opakuju nejsilnější momenty z předešlé Abramsovy space opery. Salvation nijak nepřekvapilo a kromě brilantně zvládnuté řemeslné stránky nenabídlo skoro nic. Balea s jedním výrazem bez problému strčil do kapsy Worthington, Arnold vypadal fakt špatně, děcko na facku a scénář hooodně rozporuplný. Zkrátka to, co jsem očekával už od trailerů, se vyplnilo. Jedna velká akční scéna na necelé dvě hodiny zabaví, ovšem po východu ze sálu si z ní nepamatujete lautr nic. 60%

Je 22:40 a my řešíme menší problém. Oproti plánovanému rozvrhu nakonec nestíháme filmů pět, ale pouze čtyři. Další kousek navíc začíná až těsně po půlnoci, tudíž následuje přestávka.

0:10 Andělé a démoni
Přichází další kousek z kategorie "potřebuju dnes vidět". Obavy jsou ze všech filmů, které máme v úmyslu absolvovat, asi největší a nakonec se i vyplňují. Musím si pomáhat energiťákem, poněvadž prvních čtyřicet minut, kdy Hanks jenom mluví a mluví, neuvěřitelně nudí. Kdybych mohl, zkrouhnu to na deset. Následně se rozjíždí sterilní detektivka čechraná stupidními dedukcemi (socha ukazuje doprava, musíme na západ), kterou alespoň povznáší výtečná Zimmerova hudba. Řemeslná stránka je výborná, scénář docela solidní peklo a odporně nastavovaný konec vážně nebrat. Chce se nám oběma dost spát. 40%

2:40 Pařba ve Vegas
"Hej, ty vole, ať je aspoň ta Pařba dobrá, nechcu tam usnout úplně", modlíme se oba. S mírně rozpačitým začátkem pro jistotu vytahuju poslední drink, ten ovšem po nějakých 15ti minutách není vůbec potřeba. Skoro geniální scénář vrší jednu vtipnou situaci za druhou a celý sál se řeže v pase. K tomu výborně zvolený soundtrack a s citem napsané postavy, z nichž si každá vybere "tu svou"chvilku. Ke konci už začínám vážně koketovat s maximálním hodnocením, poněvadž tenhle komediální masakr mi vyráží dech každou sekundou. Číňan, tygr, mimino, Mike Tyson, ten film je vážně boží. Nemluvě o závěrečných titulcích, které jsou snad nejlepší, jaké jsem za život viděl. Člověk se při nich ta smíchy předklání, že ani nevidí, co se všechno na plátně děje. Sakra, musím na to jít ještě jednou, nebo vlastně radši dvakrát. BOŽÍ!!! 90%

Takže když to vezmu kolem a kolem, tak se tahle investice docela vyplatila. Dohnal jsem resty, objevil novou srdcovku a navíc nasál trošku té pozitivní filmové atmosféry. Spokojenost.

Český dabing NENÍ dobrý

Někomu už to možná přijde trošku trapné, mluvit tu v každém druhém postu o Michaelu Bayovi, takže to dneska vezmu jen hodně okrajově. Před pár dny se, jak jsem zde naznačoval, objevil finální trailer na Transformers 2, který samozřejmě válí po všech stránkách. To je ta pozitivní část.

Jenže už docela dlouhou dobu je v tom "ale". Český distributor (jmenovitě Bonton Film) totiž už dříve oznámil, že Tranďáky hodlá uvést v drtivé většině s dabingem. Ti, kteří viděli alespoň malý úryvek na DVD (Šroubka nebo Zážehnici jsem raději neabsolvoval), se jistě dovtípili, která uhodila.

Např. já jsem si řekl, že je super, když bydlím v Brně, poněvadž nějaká ta kopie s titulky se sem jistojistě dostane (taky že by měla). Minulý čtvrtek jsem ale dostal přímý direkt. Vyrazili jsme si s kamarádem na Star Trek (mimochodem výborný, viz. můj komentář na ČSFD či makro na Gorille) a já tajně doufal v trailer na roboty. A taky že přišel, ovšem z reproduktorů se místo angličtiny ozívala... ano, čeština.

Nebudu se vám tady zpovídat, jaké nadávky mi probíhaly hlavou, pouze tedy sdělím, že z hypercool Optima je rázem afektovaný žalud a Shia mluví jako ten největší imbecil pod Sluncem. Tahle taktika mi od Bontonů přijde docela hloupá (v kontrastu s tím, že trailer na nového a jistojistě také dabovaného Pottera běžel v originále) a spíš působí, jakoby se distributor snažil diváky od filmu odradit.

Abych se tedy dostal k pointě, dabovaný trailer na Transformers 2 je žumpa nejtěžšího kalibru a jen ukazuje, kde se v současné době nachází česká dabingová škola. Pominu-li např. povedeného House nebo první troje Prcičky, vypadá to na sračky největší. Takže vy všichni, kteří tvrdíte, že český dabing je nejlepší na světě, vzbuďte se a pusťe si libovolné nové DVD nebo koukněte třeba na Primu.

Anebo raději ne, ještě by museli volat rychlou. Doba Filipovského, potažmo 90. let (Poslední Skaut, Skála, Smrtonosná past) se zkrátka dávno pryč. Místo toho nastoupila hotová dabingová dekadence, jíž vévodí právě Transformers 2. A aby bylo jasno, v budoucnu bude možná ještě mnohem hůř.

Sebevrazi nechť směřují na YouTube. Přeji příjemné dávení.

Zastav a nepřežiješ 2 - 50%

Když před třemi lety vrhlo duo do té doby neznámých klipařů Mark Neveldine a Brian Taylor do kin hyperlevnou akčňárnu Crank (u nás pod názvem Zastav a nepřežiješ), stal se z ní během pár týdnů solidní hit, který profitoval především z vysokých tržeb DVD. Logika Hollywoodu tedy velela jasně - musí přijít pokračování, které bude ostřejší, rychlejší, nekompromisnější a které přinejlepším redefinuje žánru akčního mindfucku.

Děj navazuje přímo na jedničku. Chev Chelios s tváří Jasona Stathama je tedy po památném mrknutí odvezen kamsi do čínské čtvrti, kde mu vyoperují srdce a nahradí jej elektrickou pumpou na baterky. Když se Chev probere a zjistí to (navíc zaslechne, že mu chtějí uříznout i penis), zahlásí své kouzelné "fuck", které během filmu asi tisíckrát zopakuje a jde si pro svou krevní pumpu zpět. Brzdí ho však náhradní přístroj, jemuž hodně rychle dochází baterky, Chevík pro něj tedy musí čas od času obstarat obskurním způsobem elektřinu. Hodně elektřiny.

Na druhém Cranku je moc dobře vidět, že pánové, kteří režisérské duo alespoň trošku drželi na uzdě v případě jedničky, si tentokrát vážně dali oraz. Což se s přibývající stopáží ukazuje jako velká chyba. Ale zpět ke koncepci filmu samotného, které se u jedničky se dala definovat vcelku jednoduše, poněvadž těžila ze zběsilého tempa, povedených hlášek a skvěle padnoucího videoklipařského stylu. Celé to skvěle fungovalo, což se v případě High Voltage říct nedá.

Docela mě například zaráží fakt, že dvojka stála víc peněz (upřímně řečeno, těch 12 milionů není zas tak těžké trumfnout), ovšem oproti předchůdci vypadá mnohem hůř. Nemluvím ani tak o trikové stránce (s tou se toho moc nedalo dělat ani v jednom případě), jako o celkovém looku filmu, který vypadá, jako by jej Neveldine s Taylorem opravdu natočili na kameru za pět padesát odněkud z bazaru (ve skutečnosti to nebyly žádné superstroje, ale i tak...).

To je ale vcelku vedlejší, poněvadž druhý Crank ztrácí úplně v jiném ohledu. Je jím tempo, což je v případě podobného typu filmu dost zarážející. Zatímco jednička upalovala kupředu, dvojka spíš zpomaluje, režisérské duo totiž vyplýtvá většinu svých zvrhlých a do krásné absurdity dovedených nápadů až příliš brzy. Po deseti minutách zkrátka narve Jason zmetkovi brokovnici do zadku, za chvilku se nabije o sloup vysokého napětí a mezitím stihne asi padesátkrát zafuckovat. Někdy v polovině to ale přijde.

Hlášky ustanou, nabíjení omrzí, děj se zastaví a začnou se řešit nesmyslné kraviny. Ve výsledku se tedy na plátně producíruje otravná Japonka (kravská záporačka z Taxi 3) a na úkor akce se vedou dialogy o řezání bradavek. Pohled na hodinky je tedy čím dál tím častější. Nezbývá tedy nic jiného než se tou tunou zbytečností prokousat až k solidnímu finále, které nabídne jak úsměvný návrat jedné postavy, tak povedený konec, ale výsledný dojem napraví jen částečně.

Jestli někdo považoval jedničku za sled několika scén, které na sebe jen minimálně navazují, tak dvojka je naprostým, s prominutím, bordelem bez ladu a skladu. O nějaké konzistenci nebo gradaci zkrátka nemůže být ani řeč. Právě na druhém Cranku je moc dobře vidět, že Neveldine s Taylorem mají ujeté nápady, které dokážou dokonale přestřelit, nic moc jiného ovšem nesvedou. Možná jim to i na place došlo a ruku v ruce s tím si uvědomili, že by film musel pro to, aby maximálně fungoval, mít jen nějakých 50 minut. Režisérské duo tam tedy nasekalo naprosto neinvenční vatu, která ve filmu podobného ražení nemá absolutně co dělat. Jen aby se to nějak natáhlo.

Takový Jason Statham totiž celou stopáž ukazuje, že to chce mít celé hodně rychle z krku. Bodejť by ne, když mu každou druhou chvíli tiká umíráček. S každým, kdo se mu postaví do cesty tedy v mžiku spraví rychlý proces, občas u toho něco rozmlátí, popř. osouloží (zdravíme Amy Smart). Nekorektní až na půdu, přesně jak to chceme. Právě Statham a jeho neuvěřitelné chrazima drží Crank jakž takž nad vodou. Zbytek obsazení je pouze do počtu.

Co říci závěrem? Snad jen politovat nad tím, že je někdy smutné, když necháte dva zfetované blázny natočit všechno, co jim přijde na mysl a ono jim v polovině dojdou drog..., pardon, nápady a celé to skončí tak nějak nemastně, neslaně. Jason je pořád borec, Amy k pomilování, ale ten pekelný drive a jasná koncepce jedničky pokračování prostě chybí. Vlastně jsem docela rád, že ten film v kinech propadnul, trojka by totiž mohla skončit vážným průšvihem. Zvědavci se tedy mohou klidně kouknout, ti ostatní ať raději zůstanou u traileru. Ten funguje pořád výborně.

Rychlí a zběsilí - 50%-60%

Tak jsme se zase všichni pěkně sešli. Některým to trvalo jen tři roky (režisér Justin Lin), jiným rovných šest (Paul Walker) a jistí jedinci se uráčili vrátit až po krásných osmi letech (Vin Diesel). Hezké. Od té doby se toho docela dost změnilo, Vin Diesel si totiž takřka totálně zničil kariéru (právě proto asi vkročil do tohoto projektu poslední záchrany), Walker to po Zběsilém útěku málem zabalil úplně a Lin? Ten se zřejmě dal po obludné Tokijské jízdě na dodatečné kurzy režie, nebo tak něco. Otázkou zůstává, jestli mu to prospělo.

Nemá smysl se v článku nějak dohadovat nad vskutku obskurními překlady jednotlivých titulů nebo skutečností, že Vin Diesel podepsal k filmu smlouvu jen proto, aby si mohl natočit dalšího Riddicka. Takže směle ke snímku samotnému.

Dějově se jedná o naprosto klasický koncept těžící z nostaligických prvků, jenž je naroubovaný na bez problémů zaměnitelnou zápletku. Zkrátka a dobře, jedna z vedlejších postav zemře, tudíž se ji dvě ústřední tváře vydávají pomstít a to takovým způsobem, aby kolem toho bylo co nejvíc cool závodů, pohodové muziky a sličných dívek. A aby to moc nedávalo smysl.

Abych se vrátil k prvnímu odstavci, Lin se skutečně zlepšil, což velmi dobře koresponduje hned otevírací scéna, kde je nám podáváno z trailerů již známé přepadení náklaďáku, ovšem ve značně prodloužené verzi. Když to vezmu kolem a kolem, dala by se úvodní akce považovat za vrchol filmu, poněvadž přichází s klasickým oldschoolovým provedením (tedy několik více či méně očekávaných starých známých, fajn rockový podkres a několik cool pohledů do kamery) a se svou bezproblémovou přehledností si na nic nehraje.

Se zbytkem filmu (potažmo akcí) už je to o malinko horší. Jediným konkurentem (i když pořád prohrává na body) je tak fajnová jízda městem za plného provozu, která jakoby vypadla z Need for Speed (to GPS tam asi nebylo tak úplně náhodou). V ostatních případech si ale Lin buď neúspěšně hraje na Paula Greengrasse (rozklepaná kamera), což je ve většině případů předem prohraný souboj nebo ve dvou případech servíruje extrémně odporné CGI závody (i tady to připomíná NFS, ovšem v horším slova smyslu), které filmu zásadně podrážejí nohy. O to více zamrzí, že jedním z případů je i samotné finále.

Na Rychlé a zběsilé by se vůbec dalo plivat docela dlouho, poněvadž skýtají vskutku ohromný potenciál, ovšem dokážou ho proměnit ve zlato jen v některých momentech. Nemá smysl zaobírat se rutinním scénářem, který do sytosti naplňuje klasickou hollywoodskou škatulku se všemi možnými klišé, jako spíš faktem, že Rychlí za zběsilí nepřinášejí do zaběhnuté série nic moc nového.

Film sice výborně funguje ve chvílích, kdy se obrací do minulosti, ať je to kopírování hudby v určitých momentech nebo jen klasický úsměv "pod fousy" jedné z dřívějších postav, jakmile má ale Lin přijít s něčím v sérii dosud nevídaným, potřebná invence mu k tomu chybí, za což bych ho velmi rád proplesknul. V jeho režii se totiž Rychlí a zběsilí mění ve stereotypní záležitost, která je lehce zaměnitelná s jakoukoliv jinou průměrnou jednohubkou. A teď vem čert těch několik scenáristických kliček, které mě vyvedly několikrát z míry takovým způsobem, že jsem zapomněl, o co se hlavní postavy na plátně vůbec snaží.

Klíčem k (alespoň částečnému) úspěchu je tak hlavně výborný casting. Ať si recenzenti kolem mě říkají, že Vin Diesel přibral a jeho pohledy do kamery, které byly dřív cool, už mu nebaští. Blbost, ten kluk je zase ten největší macho, který strká do kapsy zbytek hereckého ansámblu mrknutím oka. Walkerova one man show ze dvojky je sice tatam a herec tak vedle svalnatějšího kolegy působí místy jako pouhá podržtaška, i on si ovšem najde několik svých momentů, kdy utrousí nějakou tu suchou hlášku. Záporák sice za moc nestojí, nicméně do karet mu hraje fakt, že má kromě sličné asistentky i hoodně slušnou káru.

Čímž se dostávám k vozovému parku, kterému konečně dominují pořádná auta. Tunerské hračičky vystřídaly k mé radosti pořádné americké svaly (heslo "objem ničím nenahradíš" nikdy nesedělo víc) a pomyslnou kaňkou tak je akorát vyloženě debilní závěrečná Impreza. Chválu můžu pět i na klasicky povedený (v tomto případě však rovnou výborný) soundtrack, který dodává každé druhé scéně (i té nevýrazné honičce z traileru) patřičný drajv, ať už se zrovna v sedačkách pohupujete do rytmu ostrých beatů nebo se na vás z plátna valí poctivá rocková vypalovačka.

Ptáte se tedy, jestli je to, jak Vin Diesel říká, jako za starých časů? Abych se přiznal, ani moc ne. Je sice pravda, že to celé mohlo skončit TÁKHLE velkým průserem, ovšem i od nastálé skutečnosti žádám víc. Nostalgické pozlátko totiž nedělá celý film a Rychlí a zběsilí i přes svůj neoddiskutovatelný potenciál nepřináší do série nic moc nového. Ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si je místy vážně neužíval, i když to byly spíš výjimečné momentky. Díky za Vina a zbytek starých tváří, díky za úvodní sekvenci a několik pomrknutí na diváka, i tak bych si ale tu pětku dal s někým jiným než s tebou, Line. Tu luxusní Španělku ale beru všema deseti:-))

P.S. Dilema s procentuálním hodnocením není podle mě moc podstatné. Trošku se ale obávám, že napodruhé půjdu níž, i když řadit to někam na úroveň dvojky je taky zatracená škoda. Zatím jsem zkrátka přesně mezi.

We love Michael Bay!

Říká se, že u filmů by se měl člověk především bavit. Kdybychom se tímto příslovím měli řídit, byl by nejlepším režisérem současnosti Michael Bay, člověk, u jehož filmů se kvalita určuje podle počtu výbuchů, automobilových honiček a kulervoucí akce. Zkrátka všeho, co chceme během parného léta vidět s brčkem koly v puse a krabicí popcornu po levé straně.

Filmový svět se tak dělí na dvě skupiny, které se sobě nepodívají navzájem do očí. Jedni Baye nenávidí za jeho neustálé vykrádání sama sebe, hromadu patosu v jeho filmech nebo neustálé spojování na sebe nenavazujících scén horou akce. Druhá půlka ho pak za výše zmíněné bezmezně miluje, protože, a teď si to přiznejme, kdo dokáže natočit zapadající Slunce, aby vypadalo tak strašně cool? No nikdo.

Největší sranda na tom je, že Bay o svých filmech moc dobře ví, že jsou sice naprosto pitomé, na druhou stranu ale setsakramensky upřímné. A že si Mikey ze sebe dokáže vystřelit, dokazuje i tato geniální reklama. A mimochodem, kdo říká, že slovíčko "awesome" zní nejlépe z úst Barneyho z How I Met Your Mother, ten ještě neslyšel Baye.





Říkáte si, proč to všechno píšu, a důvody jsou hned dva. Jednak to souvisí s preview, která jsem tady smolil vloni, letos se mi však do nich, ehm, prostě nechce, takže to zkusím nahradit aspoň takhle. Druhý důvod se jmenuje ShoWest, což je jeden ze zámořských veletrhů, kde Bay mj. promítnul i promo k druhým Transformers (jednička je na nekritických 100%), které ve svém závěru rve koule a dává tušit, že trailer, jenž se objeví za dva týdny, si zřejmě podá ruce se souslovím "kurevskej nářez".





Ale abych se dostal k pointě. Na ShoWestu se také promítalo Bayovo tribute video, které rekapituluje jeho prozatímní kariéru. Dostalo se tak na oboje Mizery, Skálu, Pearl Harbor, Armageddon, Ostrov a Transformers, přičemž na konci se trošku zateasovalo na Pomstu poražených. A nevím jak vy, ale já měl slzy v očích (a mráz v zádech:-). Směřujte na Mikeyho stránky a vychutnávejte buď ve vysokém nebo klasickém rozlišení.

Spirit - 20%

Spirit je dalším komiksovým superhrdinou a na svět se dostal díky osobě Willa Eisnera. Do doby než byl oznámen samotný film jsem o něm neslyšel ani popel a nutno přiznat, že mě to doteď nijak extra netíží. Hlavního hrdinu Dennyho Colta v mládí opustí láska jeho života (kvůli zločinu spáchaném na její rodině), on se tedy rozhodne navléci si masku a s kriminalitou v ulicích bojovat. Nutno dodat, že dvě třetiny předcházejícího souvětí nemusí být vůbec pravdivé, neboť nám je film jednoduše nesdělí, pro uvedení do děje jsou však skoro nutné.

Stejně jako nějaké představení ústředního záporáka. Tím je Octopus s tváří Samuela L. "motherfucker" Jacksona, o tom proč, od kdy nebo pouze jakým způsobem terorizuje celé město ale nepadne ani zmínka (je tedy pro ně vůbec hrozbou?). Spirit se jej zkrátka snaží zneškodnit, jen sám vlastně neví proč. Nebo to ví a nechce nám to říct. A pokud to neví on, tak určitě Frank Miller.

Že je vám to jméno povědomé? Bodejť by ne, tenhle pán nakreslil třeba Třístovku, Návrat Temného Rytíře nebo Sin City. Na jeho režii se také (spolu s Tarantinem a Rodriguezem) podílel, tentokrát si tedy s vidinou toho, že to bude opět komiksově stylizované, opět černobílé a opět alespoň trochu stylové, vzal režii jen a pouze na svá bedra. A aby toho nebylo málo, napsal k celému filmu i scénář.

Ten se ale hledá zatraceně těžko. Zhruba první půlhodinu jsem si myslel, že jej někde hluboko ve Spiritovi vidím, Miller ovšem servíroval tak nudný bordel, že jsem se musel mít sakra na pozoru. Tou dobou jsem si také říkal, že bych to za ty prachy natočil taky, a líp. Ostatně postavit herce před zelené pozadí, nasvítit je a nechat je odříkat dialogy čtvrté cenové, to zvládne každý idiot, který má na film 50(+) milionů dolarů.

Postupem času však začíná být velmi dobře patrné, že Miller na filmovou tvorbu vážně nemá buňky. Jednotlivé scény na sebe ve Spiritovi povětšinou vůbec nenavazují, nedej Bože aby měly tvořit kompletní příběh. A když už se Miller pokusí o nějakou tu akci, skončí to buď strašně nudně (Spiritova představovačka v první minutě je totálně uloudaná zívačka) nebo trapně (Octopus mlátící Spirita hajzlem po hlavě není funny). Na scénář jednoduše jaksi nezbyl čas a Frank tak na place známým tvářím říkal: "Hele, zkus tohle, mohlo by to být docela vtipný".

Nemluvě o totálních what the fuck scénách typu Eva Mendes si kopíruje prdel nebo Scarlett a Samuel si hrají na nácky. Nesmál jsem se, i když je z celého filmu mírně cítit, že se Miller snažil udělat si ze sebe pěknou srandu a vzít to všechno s velkým nadhledem. Ve výsledku ale nefunguje ve Spiritovi skoro nic (kromě atmosférického flashbacku, který zřejmě zrežíroval někdo ze štábu, zatímco si Miller odskočil) a on má tak co dělat, aby se vůbec dobelhal ke konci.

Není to sice vyložená bolest jako filmy Mikea Myerse, jen neskutečná nuda, která navíc nedává smysl. Jak já bych byl rád, kdyby Miller alespoň v úvodu trošku představil celou mytologii, řekl kde, proč a jak se co odehrává a bylo by hned trošku jasněji. Takhle ale koukáte na Spirita s nechápavým výrazem a jediné co u něj stojí za zmínku je vcelku vydařená vizuální stránka.

I ta byla ale v takovém Sin City lepší a přiznám se, že ač ten film zrovna nějak nemusím, oproti Spiritovi je to veledílo hodné Oscarů. Jeho komiksovou předlohu sice neznám, nicméně vzhledem k tomu, jak Miller s filmem naložil, se dá odhadovat, že si s ní akorát tak vytřel zadek, spláchnul ji do záchodu (který pak ve filmu Jackson rozmlátil) a řekl, že to natočí po svém. To neměl dělat, protože ho právě do té milované mísy poslali jak diváci, tak kritici, tak i samotní producenti. Takže: Jdi, do hajzlu, kreslit, Franku.

Plyne z toho jediné poučení (nebo shrnutí), které jsem napsal už na ČSFD: Stejně jako se já obloukem vyhýbám veškerým manuálním pracem, ponvědaž vím, že na co sáhnu, to se rozbije, upadne nebo jinak pokazí, neměl by se Frank Miller s prominutím srát do věcí, na které absolutně nemá buňky a raději zůstat u kreslení. Režii nebo snad nějaké vystavění filmového příběhu ať raději nechá někomu alespoň trochu schopnému.

Borec týdne? Bryan Fuller!

Že kdo? Ti, kteří každé úterý nekoukají na Heroes, se asi moc nechytají, tenhle panáček každopádně dokázal velkou věc. Vytáhnul totiž seriál topící se během minulé řady někde ve sračkách opět hodně nahoru. To, co poslední epizody naznačovaly, teď konečně přišlo. Kromě pořádných emocí se totiž značně zlepšila i řemeslná stránka (nevím, jako moc jim do toho mohl kecat) a celé to řádně potemnělo (o zabití několika postav nemluvě). Vypadá to tedy, že Fuller opět přinesl do hlavy duchovnímu otci celého seriálu - Timu Kringovi - trošku rozumu. Poprvé za sezonu chci další díl hned teď a tuším, že finále mi asi vážně urve koule. Jen tak dál Hrdinové.

Předčítač - 80%

Trailer na Star Trek jsem si teď sjel asi desetkrát, takže můžu hodinu zase v klidu přežívat a konečně vyplivnout recenzi Předčítače. Tlak, jenž byl na mě vyvíjen, totiž přesáhnul únosnou míru a po včerejší diskuzi kolem novinky Stephena Daldryho už to prostě musí ven. Ještě před začátkem ale poznamenám něco k tomuto výjimečnému režisérovi - Daldry má za sebou zatím tři celovečeráky (Billy Elliot, Hodiny a nynější Předčítač) a zatím pokaždé se mu podařilo ucházet se o Oscara za jejich režii (dvakrát pak i o nejlepší film). To jen tak pro představu, s kým vlastně máme tu čest.

Předčítač je, jak už to u oscarových filmů bývá, adaptací stejnojmenné knihy Bernharda Schlinka, jež pojednává o lovestory patáctiletého Michaela a dvakrát starší Hanny, kteří se potají scházejí, aby ukojili touhu po umění (Michael Hanně neustále předčítá) a samozřejmě i tu sexuální (Hanna mu pak za to dá). Nic ale netvrá věčně, když se tedy jednoho dne Hanna sbalí, jejich lásce je, zdá se, konec. Osudy obou aktérů se však mají ještě jednou setkat, a to u soudu, kde je Hanna obžalována z napomáhání nacistům a Michael vše sleduje jakožto momentálně studující právník z pozice diváka.

Musím se přiznat, že Daldryho tvorba mi už hodně dlouho uniká. Po Předčítači mám však sto chutí tyhle resty dohnat. Minimálně v první polovině totiž nabízí naprosto neuvěřitelný zážitek, rovnající se absolutoriu. Daldry má vše pevně v rukou, od začátku na nic nečeká a okamžitě nás vrhne do dění. Na nějakou opatrnou expozici zapomeňte, příběh nabere hned v prvních sekundách neuvěřitelné obrátky a upaluje jako splašený kůň.

A Daldry má obrovský prostor k tomu, aby ukázal, co v něm doopravdy vězí. Chvíli pořádně zhustí atmosféru, jindy zase nechá velký prostor Kate Winslet a čas od času přijde s naprosto fantastickou montáží, jíž dodává ten správný feeling výborně zvolená hudba. O bezchybné kameře nebo dobové výpravě nemluvě. Předčítač zkrátka funguje v prvních 90-ti minutách takřka bezchybně a nabízí výborně vestavěné drama podpořené kvalitními herci.

Jakmile ale začne směřovat k vyvrcholení, ten zmíněný splašený kůň se značně zadýchá a jen a pouze se svíjí v křečích. Na mysli mám závěrečnou dosti zbytečnou čtvrtinu, která se na rozdíl od zbytku filmu odehrává převážně v současnosti a nabízí kromě barytonu Ralpha Fiennese i ne moc dobře namaskovanou Kate.

Daldry sice přijde se svým dalším (posledním a nejlepším) audiovizuálním nátěrem, který, stejně jako ty zbylé, bere dech, jinak ale závěr nenabídne skoro nic. Možná je to nepříjemným skokem, během kterého se změní tváře obou hrdinů skoro k nepoznání, čímž k nějakému silnému emočnímu pnutí rozhodně nepřispějí, možná také tím, že už opravdu co nabídnout zkrátka nemá. Stejně tak nepotěší i malé citové vydírání v rozhovoru Fiennese s dcerou pozůstalé židovky.

Závěr Předčítače prostě nedosahuje kvalit minut předcházejících a podobně jako v případě Austrálie má za úkol spíše celý film dovyprávět a to způsobem, který působí v kontextu celého snímku jaksi nadbytečně. To je zřejmě jediná výrazná kaňka na jinak vynikajícím a neskutečně chytlavém filmu, jemuž jsem to na Oscarech přál skoro ze všech nejvíc. Nejen mě tedy mírně zarmoutilo jeho takřka úplné ostrouhání (jediná soška pro Kate je málo).

Trailer na Star Trek přilétá z jiné planety

Protože mi připadá docela zbytečné, psát 2 kraťoučké postřehy, spojím je v jeden hutnější. A opět to vezmu trošku zeširoka. Při včerejší projekci Watchmenů, resp. před filmem samotným, se objevil parádní výběr trailerů. Začínalo se tím zbrusu novým na Normal a pokračovalo se Předčítačem, při kterém jsem si vzpomněl na recenzi, kterou vám všem už nějakých 10 dní dlužím. Spláchnu ji teda asi zítra.

Poté následovat teaser na Anděle a démony ("...for our revenge!", jeden kamarád by vedle mě asi umřel blahem:-) a první kousek k Rychlím a zběsilím. Mezi předchozí zmíněné se pak vpravil Star Trek, pěkně natřískaná záležitost, která byla ale k mému velkému překvapení jen nevýrazným předkrmem. J. J. Abrams totiž dneska přichází s něčím, co už tu dlouho, dlouho nebylo.

Nový trailer k jeho Star Treku je totiž naprosto neuvěřitelný po všech stránkách. Epika z něj sekundu od sekundy sálá víc a víc, stejně tak i emoce a skvěle zvolený výběr dialogů. Ty mají za úkol jediné - řádně představit Kirkův vzestup. Kapitolou samou pro sebe je pak bezchybné Abramsovo a střihačské (možná je to jedno a totéž, nedivil bych se) řemeslo a opulentní hudba, která strká do kapsy i remix Mansellovy Lex Aeterny.

Zkrátka MASAKR, MASAKR, MASAKR, po kterém se na Star Trek začínám těšit jako pětileté dítě, a jen tak někdo mi nevymluví, že to tentokrát nevyjde. Jeden z nejlepších trailerů mého života (sorry 300, Transformeři), při kterém mi u prvního zhlédnutí vytryskly slzy do očí. Tak čistá práce to je. Obávám se také trochu, že tohle letos jen tak něco nesesadí. HD tady, YouTube i s titulky zde. Já jdu teďka zchladit spálené zorničky, pak si skočím pro čelist pod stůl a hurá načít třetí desítku.

P.S. Kdo si pořád myslí, že tohle nestrčí do kapsy nové Star Wars, nechť zvedne ruku. Já mu ji useknu.

Strážci - Watchmen - 70%

Alespoň v Americe je již oscarová sezona definitivně u konce a s pomalu vylézajícím sluníčkem se k nám blíží i látky více oddechové a blockbusterové. Strážci - Watchmen splňují minimálně druhou kategorii na sto procent, u té první by se dalo ale značně polemizovat. Vychází totiž z uznávané předlohy Alana Moorea, která je již nějaký ten pátek titulována tím nejlepším, co se na komiksovém poli za celou dobu jeho existence urodilo a na hodně místech nutí k pořádnému zamyšlení... kompletní recenzi najdete tady

Pár postřehů z dnešního rána...

...aneb že si takhle užiju Oscary, to jsem vážně nečekal. Takže:

1. Stream není až tak hrozná věc, jak by se mohlo na první pohled zdát.
2. Psát online report někdy od půl druhé do šesti a pak ještě kompletní výsledky, to je vážně pekelně unavující.
3. Stíhat konverzaci na icq s kamarádem v Americe (pomluvili jsme půlku Kodak Theatre a navíc si kopli do gayů a Lynche), do toho bušit do klávesnice, sledovat všechny ty děkovačky a snažit se pochytit, proč Eddie Murphy předává cenu za celoživotní přínos... to vážně bere víc síly, než vám dají dva energiťáky.
4. Hugh Jackman je strašnej borec.
5. Nenávist Milka dosáhla kritického bodu - přehrávající Penn mi posral tiket...nedík.
6. Sankju je hláška večera.
7. Sestřih Judda Apatowa s Jamesem Francem a Sethem Rogenem (video brzy) pak totální masakr, při kterém každý spadne ze židle.
8. Je kouzelné, popřát otci někdy kolem jedenácté dobrou noc a za pár hodin už jej vítat do nového dne:-)

God bless Internet!

Moje soptění nad smůlou kolem Oscarů mě vážně dohnalo až k tomu streamu. Jenomže co čert nechtěl, můj procesor je na video pouštěné skrz Mozillu jaksi háklivý a během 10 minut se zahřeje na takovou teplotu, že raději vypoví službu, než aby shořel.

Na to mysleli pánové stojící za programem InternetTV, díky kterému můžu vpohodě sledovat až 3000 programů z celého světa. Parádní věcička, řeknu vám. Takže... see ya in Kodak Theatre. Hlavně neusnout...zíííív.

Reklama byla nechtěná, ale v tomhle případě - proč ne?

Paní Jakubisková je zřejmě z Marsu

Nebo z Jupitera? Teď vám vážně nevím a hned na začátek ujišťuji, že nenarážím na její vzhled. Mířím tentokrát do vod tištěných, konrétně pak do letošního šestého čísla Reflexu (provařený Rath na obálce), kde se vyhlašovala filmová Osobnost XX (tj. nejvýznamější za posledních 20 let).
Anketu, ve které se časopis dotazoval snad všech, kdo v českém filmu něco znamená, vyhrál s drtivým náskokem Jan Svěrák. Jaké to překvapení. Většina dotázaných jej také, spolu s Petrem Zelenkou, Helenou Třeštíkovou a jinými, dosazovala na svá první místa.

Jedinou výjimkou byla paní Jakubisková, o které si již delší dobu myslím své, cituji:
F.A. Brabec přinesl nový rozměr do české kinematografie jako režisér i jako kameraman filmů Kytice a Máj. Zfilmováním poezie vnesl do české kinematografie nejen nový pohled, ale také vysokou návštěvností dokázal, že výtvarnou obrazovou estetikou a uměleckým filmovým jazykem osloví běžného diváka. Juraj Jakubisko - jediný režisér, který nezaspal ve dvacátém století. Komunikuje s moderní technologií, neustupuje svým uměleckým představám a filosofickým názorům. Jan Svěrák za filmy Kolja, Tmavomodrý svět, Jízda, Vratné lahve.

Ehm, tu Kytici bych ještě bral (i když mi s odstupem času připomíná spíše samoúčelnou onanii), ale Máj? Tím novým rozměrem je zřejmě snaha zabírat půlku stopáže prsa hlavní hrdinky, angažování totálních neherců, a to všechno zabalené do totálního kýče? Zřejmě ano. Ještě že Jakubisková nezmínila hrůzné Bolero, to už by se asi vážně šel oběsit.

Paní producentka samozřejmě nemohla vynechat ani svého manžela, vždyť kdo jiný jí pomohl zviditelnit se v posledních letech a kdo jiný natočil tzv. nejhustší českou šukačku (fakt asi nezaspal:-). O utrpení jménem Bathory a s ní spojenou moderní technologií (aneb odporná televizní kamera nadevše) raději nemluvím. Co takhle se podívat na Tobruk nebo Venkovského učitele? Ale vlastně ne, tam nejsou kozy a sex. Svěrák byl na konci zmíněný asi jen z nouze.

Na závěr důkaz, co za tím tvrzením asi stojí... čtvrtá fotka odspodu:-) Ma(á?)j se asi rádi, kluci.

Třikrát FUCK pro Oscary

Protože se mi momentálně moc nechce na nic koukat (natož něco recenzovat), střelím si dnes do pár jedinců, kteří se pohybují mimo filmovou branži. A vezmu to trošku zeširoka.

Vloni jsem na nějaké sledování Oscarů mohl zapomenout. Ačkoliv se ve Špalíčku konala akce určená přímo těmto cenám (s možností jejich sledování, samozřejmě), já musel jít bezpodmínečně druhý den do školy, tudíž nějaká účast nepřipadala v úvahu, stejně jako sledování v televizi.

To letošní rok vypadal o poznání zajímavěji - jarní prázdniny začínají v pondělí 23., tedy v den (nebo spíš ráno) vyhlášení plešounů. Asi padesátkrát jsem si všechny ty termíny stále kontroloval s doufáním, jestli to letos opravdu takhle vyjde a já si tu akademickou nudu budu moct bez starostí užít. V Palace to celé jistě znovu zorganizují a bude.

Jenomže... před nějakými třemi týdny se na všemožných filmových fórech začalo proslýchat, že v letošním roce Palace Cinemas s žádnou Oscarovou nocí nepočítá. Zůstával jsem vcelku klidný, vždyť už několikrát se z všemožných "informací"staly pěkné bludy. Rozum velel jasně: napsat jim mail, odjet si zalyžovat a po týdnu se uvidí. A vskutku - v sobotu otevírám poštu a na mě se směje oficiální odpověď (kopírováno bez úprav):

Dobrý den,
dle v tuto chvíli dostupných informací společnost HBO v tomto roce přímý
přenos z předávání filmových Oscarů neplánuje.
S pozdravem
Iva Baráková
Palace Cinemas

Po jejím přečtení jsem vypadal asi takhle. Bylo mi jaksi divné, že by HBO letos Oscary vynechalo, ještě když jeden z jejich komentátorů a překladatelů (F. Fuka) avizoval, že vše poběží ve starých kolejích. Pro jistotu jsem se ještě podíval do programu HBO, kde se mi vše potvrdilo (tj. že Oscaři budou) a moje hlava už všechno přestala definitivně chápat. Nakonec mi přece jen vcelku primitivní dedukcí docvaklo, že se v Palace vymlouvají na tu největší kokotinu, neboť jim zřejmě HBO nezaplatila nebo tak něco. Byl jsem naštván.

O pár minut později otevřu ČSFD a nahoře na mě kouká nápis: Oscarová noc 2009! Potvrzení účasti zde!. Říkám si, paráda, přecejenom se někdo uráčil alespoň malou akci uspořádat. Ani prd, všechno je ve Světozoru, což je Praha, ne Brno. Pro odpůrce pragocentrismu opravdu voda na mlýn. Byl jsem nasrán.

Opět jsem se musel uskromnit, najedu tedy na program ORF1, rakouské to stanice, která dává Oscary snad odnepaměti. A dává je i letos, paráda. Na minutu tedy zavládla spokojenost a po ní těžké vystřízlivění. Když si totiž člověk uvědomí, že mu panáčci od UPC místo rakušáků podstrčili ten pitomý Barrandov, chce se mu rozbít nejbližší kus nábytku (to přinejlepším), neboť na otevřené plato Red Bullů, tiket v ruce, popcorn a měkkou sedačku může v mžiku zapomenout. Byl jsem kurevsky nasrán a jsem doteď.

Co mi tedy zbývá? No, žádná sláva to není, nejspíš totiž přes noc zkejsnu u PC (jehož hluk se mimochodem blíží k nějakým 100 decibelům, ano mám dva nestíhající větráky), kde budu chytat odporný stream. Každou dobrou duši, která tedy chytá HBO (nebo v lepším případě rovnou ABC) a nemá z neděle na pondělí co dělat, uvítám. Nehlaste se všichni.

Takže: Fuck Palace Cinemas, fuck UPC a fuck Světozor. Sorry, guys.

Austrálie - 70%

Moulin Rouge! Baze Luhrmanna strašně žeru a považuju ho za nejlepší muzikál všech dob. Neuvěřitelně hravý, s tunou nápadů na čtverečním milimetru a také fantasticky vygradovaný. Zkrátka dokonalost v každém záběru. Na Austrálii jsem se tedy z toho, co se objevilo v závěru loňského roku, těšil asi nejvíc. První reakce však ruku v ruce se zvěstmi o přetáčeném konci a dokončení filmu na poslední chvíli dávaly tušit, že se až tak úplně nezadařilo, tzn. že Luhrmann nenatočil nejlepší romanci všech dob ani roku. Stále však na spoustě míst dává dobře na jevo, kdo že to vlastně za kamerou stojí .

Ale pěkně popořádku. Austrálie již zpočátku dávala najevo, že se bude opravdu snažit být hodna svému názvu. Luhrmann do ní zkrátka, jakožto režisér a scenárista v jedné osobě, nacpal všechno, co jen trošku smrdělo jeho rodnou hroudou (hádejte, odkud je). Pod palcem to má tedy Australan, hlavní role obstarali australští herci, trikovou stránku zase Austrálii velmi blízká společnost WETA. Že jsem ještě nezmínil, že se během filmu putuje z jednoho konce Austrálie na druhý? To je snad samozřejmé, ne? Příběh je jednoduchý jako facka. K protinožcům přijíždí britská panička Lady Ashley, aby zde zdědila statek spolu s dvěma tisíci kusy dobytka. Protože ji ale všechno zrovna nepřeje, je nucena přesunout stádo právě na zmíněný druhý konec kontinentu a to s pomocí zprvu docela obroublého honáka Drovera. Asi nemusím dodávat, že to mezi nimi začne jiskřit velmi, velmi brzy.

Zpočátku to všechno vypadá přesně tak, jak jsme (jsem) si to vysnil/i v trailerech. Lady je zaskočena zdejším prostředím, Drover si z ní pěkně utahuje a na první romantické škádlení nemusíme nijak dlouho čekat. Vlastně je to naprostá paráda zhruba prvních 90 minut, kdy se z té osudové lásky takřka podlamují kolena. Obrovská chemie mezi hlavními představiteli by se dala porcovat snad na tři chody, z výborné hudby jde hlava kolem a na celou romanci je umně naroubován příběh malého Aborigince. Snad jediné co tuto podívanou kazí, je místy pěkně odporná triková stránka, která bije do očí. Ať už je to nepovedené digitální stádo, nebo postavy nešikovně nacpané před zelené pozadí. O to víc zamrzí fakt, že Austrálie vypadá vážně draze. Často zabírané celky tamější krajiny jsou toho jen důkazem, o to větší tedy dostanete facku, když po následném střihu vidíte Hugh Jackamana na koni, přičemž za ním na vás číhá digitální blivajz.

První polovina je i tak ale naprosto parádní a dokáže naplno uspokojit. Poté už to ale začne padat. Z druhé části je totiž velmi zřetelně vidět, že se Luhrmann snažil do Austrálie vložit úplně všechno, co jej napadlo. Zprvu uzavřenou love story tak najednou opět otevře a naroubuje na ni střet kulturních názorů, bombardování Darwinu a zmetka pomalu vstávajícího z mrtvých. Závěrečných zhruba 70 minut zkrátka působí jako nepotřebný apendix jinak skoro bezchybné romanci, která má rázem 3 různé konce.

Nevadí mi pro někoho možná přepálené (a také přetočené) závěrečné vyústění. To zbytečné dovyprávění však Austrálii škodí víc, než by bylo zdrávo. Není to samozřejmě úplný průšvih, nicméně právě v této části teprve pořádně vylézají na povrch jinak ne moc zřetelné nedostatky první poloviny. Tu největší slabinu však vidím v tom, že těch "přidaných" 70 minut Austrálii vůbec nic nedá, pouze ji natáhne na pro někoho neúnosnou stopáž, která stejně celý film nijak (tím myslím NIJAK) neobohatí. Což je v celém kontextu velká škoda, ze které možná pramení (včetně mizerné kampaně) i totální finanční propad.

Luhrmann měl na to, aby se z Austrálie stala jedna z nejlepších romancí posledních let, v rukách to totiž pořád má. Nicole je postupem stopáže čím dál krásnější o Jackmanovi ani nemluvě (v kině musely dámy umřít blahem), romantika je to v první polovině takřka božská, navíc nijak plochá, ale velmi emocionální a osudová. Závěrečný (hodinový) dovětek je však naprosto zbytečný a pouze z něj kouká, že chtěl Bazík do svého opusu nacpat od všeho trochu. Ano, takový dort pejska a kočičky, který ovšem nakonec chutná poměrně dobře. Každopádně pro příště (a v Moulin Rouge! se to potvrdilo): méně je někdy mnohem více.

Pochyby - 70%

Oscaři jsou skutečně za rohem (rovné 3 týdny), dnes si tedy vezmu na přetřes předposledního většího kandidáta, který se o sošky uchází v těch nejdůležitějších kategoriích. Pochyby jsou druhým filmem režiséra Johna Patricka Shanleyho, jenž má na kontě pouze totálně zapomenutou (a 18 let starou) komedii Joe kontra sopka s Tomem Hanksem v hlavní roli. Shanley se však kromě filmařiny věnuje také divadlu, když se tedy před rokem rozhodnul zfilmovat vlastní hru Pochyby (scénář pro celovečerní podobu upravoval také) a obsadit do ní herecká esa typu Phillip Seymour Hoffman a Meryl Streep, smrdělo to už tehdy plešouny na sto honů. A to jsme ani nevzali v potaz fakt, že Shanley již jednoho Oscara za scénář k Pod vlivem úplňku získal.

Jeho novinka se odehrává v šedesátých letech a sleduje katolickou školu uprostřed Bronxu, přísně vedenou striktní mniškou Aloysius. Jejím úhlavním nepřítelem se pomalu stává, především díky její neoblomné sebejistotě (která místy hraničí až s paranoiou), výřečný a charizmatický kněz Flynn. Ředitelka jej totiž, díky svědectví jedné z mladých učitelek, obviňuje ze zneužívání jediného chlapce černé pleti na škole. Postupně se tak začne rozehrávat velmi zajímavý souboj obou identit, ve kterém není občas nouze na hodně nečekané zvraty.

Tím nemyslím nějaké zásadní twisty, jež by daly příběhu tři nové rozměry, ale spíše velmi nečekané rány pod pás, které mohou s kde kým hodně pohnout. Shanley to celé podává s obrovskou jistotou (aby také ne, když zná celou látku slovo od slova i pozpátku), což může na jedné straně, ruku v ruce vděčným tématem pro Akademii, vyznít jako malý kalkul, na tu druhou se však na Pochyby skvěle kouká. Já, jakožto ateista, jsem toho příkladem, film mě totiž do sedačky pěkně přikoval a na těch sto minut ani na moment nepustil. Což je u námětu, který mě zajímá asi tak jako zemědělství v Bhútánu, minimálně překvapivé.

Pochybám však neprospívá hned několik faktů. Jednak to celé vyznívá strašně, strašně levně. Při 20-ti milionovém rozpočtu se není čemu divit, nicméně už dlouho jsem si u výpravy jakéhokoliv filmu neříkal, že je to fakt hnus. Vyloženě odpudivé interiéry dávají tušit, že se před námi odehrává především herecké drama. To je však i přes několik famózních výkonů až nečekaně chladné jako zima všude okolo. Dané téma skýtá spoustu netušených možností (rasismus, elitářství), Shanley je však dávkuje trošku nešťastným stylem a nedá žádný průchod nějakému emočnímu pnutí. O to více to pak vadí na konci, který je podán velmi zajímavým a sugestivním stylem a dá divákovi prostor se nad celou záležitostí řádně zamyslet. Stále si však udržuje značný odstup.

Ten bych si měl zase já udržovat od příštích filmů Amy Adams, herečky, jež mě solidně srala už v loňské Kouzelné romanci. Tam se to dalo celé omlouvat záměrným (a pro některé skutečně kouzelným) kýčem, ne tak ale v dramatu postaveném v prvé řadě na hercích. Adams zkrátka hrát nikdy neuměla, a i když se nyní angažuje ve společnosti superhvězd (Hoffman a Streep opět parádní, těžce ale ruluje i Viola Davis), jen tak něco se v mžiku nezměnilo. Všechny její scény mě přiváděly do mdlob, což pouze znásoboval obrovský kontrast mezi jejím vlezlým "výkonem" a pouhou přítomností ostatních. Někdo může argumentovat tím, že její postava je tak jen a pouze napsaná, nicméně když mě vytáčelo každičké její gesto, asi není něco v pořádku.

Její veškeré nominace, včetně té oscarové (ale jděte, z fleku vám vysolím pět jiných jmen) absolutně nechápu a pánům, jež jsou za ně zodpovědní, posílám jeden velký záhlavec. O tom zbytku by se ale dalo Pochybovat jen těžko. Hoffman se o sošku uchází právem podruhé za sebou (letos je však pouze do počtu), Meryl je po Mamma Mia! opět pořádná a stará mrcha (Ďábel nosí Pradu vrací úder), Viola Davis i na malém prostoru neskutečně vládne a scénář díky prolínání tabuizovaných tématů značně nabírá na síle. Mírně ji však oslabuje ten všudypřítomný chlad, odporná výprava, Amy Adams a fakt, že se tady někdo hodně snaží posbírat co nejvíc sošek.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona - 80%

Tak avizovaný film roku se nakonec nekoná, i tak ale spokojenost. Recenze tady.

Já vám říkal, že Milk je sračka

Hned zkraje uznávám, že slib, který jsem si předsevzal (to jest, že o Milkovi už nikdy nic nenapíšu), nesplním. Asi za to může to momentální nachlazení, každopádně proč si na druhou stranu na nový film Guse Van Santa neplivnout. S přibývajícími dny od zhlédnutí ve mě totiž těžce klesá (momentálně jsem na padesáti) a při vzpomínce na utrpení, které jsem při něm prožíval se mi řádně zvedá žaludek. Navíc - v nedávno zveřejněných oscarových nominacích sebral Netopýrovi vítr z křídel hned ve dvou důležitých kategoriích (film, režie), což mě nakrklo způsobem nevídaným.

Ale k věci. Po oznámení nominací se většinou každý rok stává, že filmy, které jsou v nich nakonec jmenovány, se posunují žebříčkem IMDb (a v tržbách) směrem vzhůru. Lidé na ně zkrátka chodí a dávají jim devítky či desítky. Ne v případě Milka, který se z původního 180. místa propadl někam k 223. a nadále klesá. Diváci zřejmě pochopili, že kritici se ve vynášení do nebes toho životopisu pěkně zmýlili a dávají to Milkovi pěkně sežrat. Ten je totiž ve skutečnosti odpornou homosexuální agitkou, ve které Sean Penn většinu času nechutných způsobem přehrává a culí se jako KOKOT, jemuž byste v mžiku vlepili pár facek. Pointa? Kopněte do rozkroku všechny filmaře, kteří se snaží s filmy o homosexuálech uspět na Oscarech.

P.S. Autor si je vědom irelevance žebříčku IMDb a Dobrého Willa Huntinga považuje za velmi kavlitní film.

Bolt - pes pro každý případ - 60%

Uběhlo pár týdnů a máme tu další animák. Tentokrát se dala čekat slušná práce, neboť právě Bolt patří do trojice vyvolených (vedle Kung Fu Pandy a žvatlajícího robota, kdo asi vyhraje?), která se uchází o Oscara v kategorii nejlepšího animáku. Příběh pojdenává o psíkovi, jenž je hvězdou populárního hollwoodského seriálu, kde s pomocí nadpřirozených schopností likviduje jednoho záporáka za druhým. Jakmile se ale dostane do reálného světa (kamsi do New Yorku), čeká ho na každém kroku nepříjemná pravda.

Tentokrát to vezmu hodně stručně. Bolt vás hned od začátku vrhne rychle do celého dění takovým způsobem, že se ani nestačíte vzpamatovat. Úvodní honička to totiž bere pěkně od podlahy a sype jednu cool scénu za druhou. To se dá ostatně říci o všech akčních sekvencích, které přináší spoustu, na animák působivých, nápadů. Jedním z nich je také hudba Johna Powella, jenž se oprostil od bourneovské škatulky (kterou tak úspěšně vykradl i v nedávném Hortonovi) a servíruje velmi zajímavé variace. Je navíc vidět, že spřahnutí s Pixarem (produkoval tvůrce Aut nebo Toy Story) se Disneymu zatraceně vyplatilo, technická stránka je totiž parádní.

Tady klady končí a přichází stinné stránky. Tou největší je asi úplná absence humoru, který bývá u animáků jedním ze stěženích prvků. U Bolta jsem se, co si pamatuju, asi jen dvakrát mírně uchechtl, což je ale na 90 minut dlouhý film zatraceně málo. Od nějaké pětačtyřicáté minuty se navíc dostavila neúprosná nuda, to když jse zjistil, že z původně originálního nápadu se vyklubal jeden z nejklišovitějších příběhů posledních let. A nezachrání to ani morče v plastové kouli, které je zatraceně nevyužité a sype ze sebe neskutečně infantilní hlášky.

Jestli Bolta doporučit? Kvůli technické stránce a výborným akčním scénám ano, pokud ale od něj čekáte něco víc než jen těžce průměrnou animovanou jednohubku, která se z hlavy hodinu po projekci absolutně vykouří, budete na výsost zklamáni. Stejně jako já. Ty nadšené reakce kolem mě totiž značně navnadily, teď je nechápu.

Duel Frost/Nixon - 70%

Oscaři jsou za dveřmi a protože Ron Howard natočil svůj poslední film před dvěma lety, nesmí na nich letos chybět. Sám je totiž zdárným příkladem toho, že jinou látku točit zkrátka neumí. Šifra bolela pořádně (nikdy jsem ji nevydržel v kuse dokoukat), Howard si tedy vzal k ruce pořádného scenáristu (Peter Morgan - oscarová Královna nebo Poslední skotský král), který v tom tak trošku umí chodit a podobná dramata mu jdou vcelku od ruky, schopné herce, ale především - téma, jež zajímá Akademii. Už z traileru tedy bylo jasné, na koho se budou v těchto dnech vypisovat kurzy v těch nejprestižnějších kategoriích a vida - je tomu skutečně tak.

Aféra Watergate je, myslím, velmi vděčným námětem, jenž se dočkal již mnoha filmových podob, a za který se takřka vždy udělovala nějaká ta ocenění. Tentokrát se za celou záležitostí ohlížíme díky dvěma hlavním protagonistům - Davidu Frostovi, slavnému to moderátorovi talk show, jemuž sebevědomí rozhodně nechybí, což ukáže svým odhodláním, vyzvat druhou klíčovou postavu - odstoupivšího prezidenta Richarda Nixona - k televiznímu duelu, kde by se měl náhled na celou věc řádně ucelit. Frost ale v podobných záležitostech moc chodit neumí, má tedy k dispozici několik pomocníků, na Nixona řádně vysazených. Jeho protivník je zase naprostým opakem - vypjaté televizní rozhovory jsou u něj na denním pořádku, stejně jako jeho argumentace, kterou zažene do kouta sebenepříjemnější otázku.

Nic tedy nebrání tomu, aby se kdesi v obyčejném domku za dohledu několika kamer rozehrál souboj dvou protipólů, čechraný dalšími nepříjemnými skutečnostmi typu nedostatek financí. Tomu všemu už ostatně napovídaly i ukázky, byla tedy pouze otázka, zda se Howard dokáže vymanit ze stínu obyčejného rutinéra, jenž sice dokáže natočit kvalitní film, kterému však chybí jakákoliv hloubka či přesah, a na který si za pár let vzpomene sotva pár jedinců. A s Duelem Frost/Nixon je to velmi podobné, ostatně, několik hodin po zhlédnutí se mi výsledek značně rozpliznul a na mysl mi začínají přicházet spíše negativní stránky.

Přitom je více méně vše na svém místě tak, jak má být. I přes smršť dialogů, která se minutu co minutu valí, funguje Frost/Nixon jako pěkný trip do minulosti popisující jednu z nejznámějších afér let minulých. K tomu leze na povrch spousta nepatřičných detailů, oba hlavní protagonisté se do sebe po úvodním seznámení pouští víc a víc a jejich nelítostný a gradující souboj před hledáčkem televizních kamer se mění ve hru na kočku a myš, kde se role obou tváří pomalu mění. Každý protivník má toho druhého velmi dobře přečteného, čehož Howard místy využívá k malé interakci s divákem, během které mu napovídá, na kterou stranu zrovna dopadne balónek.

To všechno je fajn, stejně jako zmínění herci. Všemožné nominace Franka Langelly nejspíš hovoří za vše a výtky ke zbytku obsazení v čele s Michaelem Sheenem (jeho potroublý široký úsměv mě prudí už delší dobu - značně subjektivní) a Kevinem Baconem se také vznášejí jen těžko. To ale nic nemění na tom, že Duel Frost/Nixon je naprosto předvídatelným snímkem, což Howardovi značně podkopává nohy. V Čisté duši se mohl opřít alespoň o pointu (?), která celé věci okamžitě dala jiný rozměr, novinka ale nic zásadního nepřináší. Kouká se na to dobře, to bezesporu, nicméně právě zmíněná předvídatelnost brání průchodu jakýchkoliv emocí (a že je k tomu prostor) nebo pořádnému závěrečné gradaci.

Na tu sice dojde také, nicméně už od dobré poloviny je její příchod ve vzduchu cítit takovým způsobem, že diváka nemá absolutně ničím překvapit. Mírnou výtku by zasloužil i Morgan, jehož načrtnutí ústředních postav dostává ke konci řádných trhlin. Vyobrazit totiž Frosta jako bezstarostného floutka, jemuž stačí pár hodin hlubšího studia a rázem je z něj hotový Superman, to se může kdekomu příčit.

Duel Frost/Nixon je zkrátka filmem, na kterém se dá nedostatků najít vcelku dost, nakonec jej ale stejně musíte pochválit, neboť se po řemeslné (hudba, kamera) a herecké stránce jedná o naprostý vrchol, jejž sráží pouze Howardova rutinní režie a s ní související předvídatelnost. Škatulka snímku, který je určen přímo pro Akademii, byla bezchybně naplněna, na své si tedy přijdou nejen milovníci politických dramat, ale i zvědavci toužící vědět, za co se dnes vyhrávají zlaté sošky. No to zase ne, každopádně nadprůměrných sedmdesát s přihlédnutím k tomu, že si na Howardovu novinku za pár let nikdo ani nevzpomene.

Bathory - 20-30%

Konečně viděno a řádně protrpěno. Recenze v tuto chvíli asi nemá smysl, s konstatováním, že se jedná o jeden z největších humusů loňského roku, tak alespoň uvádím svůj hutný komentář z ČSFD:

Jeden velký BORDEL, tak nějak by se dala popsat slovenská filmová "událost" loňského roku. Z Bathory je vidět, že Jakubisko natočil opravdu tunu materiálu, nicméně poskládat jej v takovém pořadí, aby to celé dávalo smysl, mu už dělalo pořádný problém. Proč to tedy nerozdělit do tří částí, aby to celé vypadalo opravdu rozmáchle? Omyl. Jediná vcelku smysluplná linie by se dala odvyprávět na ploše 90ti (ne-li míň) minut a nemusela by být čechraná totálními nesmysly, jež nejen že nedávají smysl, ale vyznívají také absolutně do ztracena. Davové scény jsou naprosto příšerné (kdo tvrdí, že se to fakt podobá Hollywoodu, nechť si pořádně protře oči... a to ani nemluvím o totálně zmatené televizní kameře), výprava odporně levná a halucinace s Mádlovým vytím snad ani nemá cenu komentovat. Něco málo tedy zachraňuje aspoň spolehlivý Roden a místy solidní Friel (mimochodem opravdu hnusná), jinak je to ale bída bídoucí, které kraluje mimózní Upír Krejčí a paní Jakubisková, jež hraje sama sebe. Nedivím se jí, že zakázala takřka jakékoliv veřejné projekce před premiérou, chlubit se s něčím takovým chce totiž opravdu kuráž. Na druhou stranu se ale musím hodně nahlas smát (podobně jako skoro po celou stopáž) při nějaké oscarové zmínce. Vidět tohle někdo v Akademii, budou jej muset po pár minutách začít pořádně omývat. 2-3/10 i za fakt, že to v druhé části docela utíká, jinak je to ale nuda k posrání. Znuděný komparz je pak jen pomyslnou třešničkou na dortu. Důchod volá, Juraji.
P.S. Nedokážu si představit, že bych za to zaplatil byť jen jedinou korunu.

Defiance - 90%

Poslední dva filmy Edwarda Zwicka toho mají, i když se to možná nezdá, leccos společného. A kromě jiného vždy na konci roku patřily v některých kategoriích k oscarovým favoritům. Ať už to byl Poslední samuraj - látkou nijak složitý koncept s Tomem Cruisem vydávajícím se do Japonska nakopat s katanou v ruce pár nepřátelům zadek nebo zatím poslední počin - Krvavý diamant. Ten, ač pojednával o vcelku vážném tématu, byl naroubován na hodně popcornovou zápletku točící se kolem jednoho jediného kamene. Nyní je tu, opět hvězdně obsazené, Defiance, jež, ačkoliv vyhlíží z posledních Zwickových počinů nejseriózněji, sklízí zatím nejvíce rozporuplné reakce.

I tentokrát se děj odehrává na pozadí důležité historické události. Je jí druhá světová válka, na kterou nahlížíme v oblasti Běloruska, kde, stejně jako ve zbytku Evropy, působí Hitlerova armáda, jejímž hlavním úkolem je separace veškerého židovského obyvatelstva. Bratři Tuvio a Zus Bielski mezi ně sice patří také, nechtějí však dát svou kůži zadarmo, schovávají se tedy ještě s početnou skupinou, která se postupně rozšiřuje, v místních lesích a po nocích okrádají jednotky gestapa nebo obyvatele z nedaleké vesnice s jediným cílem: přežít za každou cenu. Tomu by ale bohdá nebylo, aby se něco nezvrtlo. Postupem času tedy mezi bratry vzniká rozkol, objevují se první vztahy, ale hlavně - přichází tuhá zima.

Už zpočátku se Defiance s divákem moc nemaže. Zwick nás vrhne ihned do děje a servíruje osudy skrývající se židovské skupiny bez nějakého čekání. Nutno ale podotknout, že hned po pár minutách by se kdejakému zarytému historikovi při sledování filmu mohlo udělat pěkně nevolno. Aby totiž mluvila skupinka Bělorusů takřka polovinu stopáže anglicky, chce to mít trošku žaludek. Pokud se ale s tímto dnes již klasickým klišé divák smíří, dostane se mu nečekané jízdy. A ačkoliv to z trailerů zrovna nevypadá, Defiance takřka vůbec (jako tomu bylo např. u zmíněného Diamantu) nestojí na akci. Hlavní prim tu hraje psychologie a dramatické vystavění hlavních postav, jejichž osudy vtáhnou od samého začátku.

Všudypřítomná zima, která přes plátno proplouvá, okázalým způsobem zařeže do sedačky na více než dvě hodiny, nekonečná špína zase dodá patřičnou syrovost, tak typickou pro období dané války. Zwick navíc dokáže parádně vystihnout atmosféru okamžiku, jež je skvěle patrná po celou stopáž. Jakmile Bielskiho parta prochází klidným obdobím, je dobrá nálada cítit na sto honů, pokud ale začne jen trošku přituhovat, přichází okamžitě deprese přecházející místy až v beznaděj. Emoce z Defiance stříkají po hektolitrech, radost střídá smutek a i když si zrovna postavy povídají o běžných věcech, Zwick dává najevo, že nejistota rozhodně nepolevuje.

O to zajímavější je fakt, že film i přes svou košatou stopáž (skoro 140 minut) nenudí ani na vteřinu. Postavy se postupem času otevírají, čelí pekelně osudovým dilematům, při kterých není nouze o to, aby byl divák napnut jako struna. Zwick navíc ukazuje, že ze svého řemeslného umu neztratil ani vlásek a opět podává ať už střihově nebo trikově bezchybnou záležitost. Famózní jsou také akční scény, které sice nabídnou řádně "roztřepanou" kameru a ostře syrový look, jsou však naprosto přehledné a spojení audiovizuální nářez naplňují do posledního doušku.

S takovým hereckým obsazením, jaké Zwick pro Defiance zvolil, se snad ani nedalo šlápnout vedle. Daniel Craig už v Quantum of Solace ukázal, že z něj roste hvězda první velikosti a nejinak je tomu i v tomto případě. Jeho emocionální výbuchy by se totiž daly sledovat do nekonečna. Další velmi výraznou osobností je Liev Schreiber, jenž je místy mírně upozaděn, vedle Craiga se však nenechá zahanbit a jako zhrzený bratr neskutečně válí. Třetí do party, Jamie Bell, sice tolik prostoru nedostává, i tak je ale velmi, velmi fajn.

Když už by se mělo něco Defiance vytknout, byla by to asi scenáristická stránka, která rozhodně nenabízí nic, co bychom doposud neviděli a dokonale naplňuje zwickovskou škatulku. Režisér ale moc dobře ví, jak události podat, důkazem budiž závěrečné minuty, kde sice Zwick mírně měkne, nicméně ne tolik, aby se při titulcích nedostavila pořádná katarze. Předchozí minutáž je totiž natolik silnou emocionální sprchou, která jednoduše musí pohnout s každým, ať chce nebo ne. Zásluhu na tom má i (tradičně) výborná hudba Hanse Zimmera, která se řadí mezi nejzásadnější počiny letošního roku.

Defiance je zkrátka super. Víc než super. Pokud se na něj podíváme střízlivějším pohledem, zjistíme, že se jedná "pouze" o dokonalé naplnění zwickovského konceptu s režisérovými tradičními trademarky. Komu by to ale vadilo? Snad jen těm, kteří se stále nemohou přenést přes anglicky mluvící Bělorusy, těm ostatním se ale dostane výborné herecké, řemeslné a emocemi napěchované záležitosti, která má velkou pravděpodobnost stát se jednou z budoucích srdcovek žánru. Nikoho tedy nyní nepřekvapí, že se jedná o dosud nejlepší Zwickův film.

Po přečtení spalte - 60%

Mírně poupraveno a s korekturou publikováno tady.

RocknRolla - 80%

Po dloooouhé odmlce (já vám říkal, že toho tady bude míň) se konečně znovu hlásím. Ruku v ruce s Guyem Ritchiem, jenž před dlouhými deseti lety (jo, to to letí) na poli britské gangsterky neuvěřitelně ruloval. Nejdřív se svým Sbal prachy a vypadni dokázal ze dne na den udělat superhvězdy z do té doby neznámého Jasona Stathama a Vinnieho Jonese, aby se o dva roky později spolu s Bradem Pittem v životní roli a již zmíněnou dvojkou dotkl žánrového nebe. Podfu(c)k se zkrátka zapsal do filmových dějin zlatým písmem a to nejen díky svému božskému scénáři. Potom to šlo ale řádně z kopce, Ritchie začal obcovat s Madonnou, která mu evidentně zatemnila mozek, čehož budiž důkazem sračkoidní Trosečníci a Revolver, sotva balancující na hranici průměru. Kdo čte bulvár, jistě ví, že Guy už zpěvačku odkopnul, ta se spakovala a on opět natáčí ve starém stylu. Nebo ne?

RocknRolla už z trailerů dávala napovědět, že se Ritchie skutečně chce vrátit ke starým časům, čemuž nasvědčovalo (podobně jako u zmíněného Lock, stock...) několik ne tolik okoukaných tváří. Ze staré školy nezůstal vůbec nikdo. Tom Wilkinson tak zaujmul pozici hlavního kápa, na místě urputného zlodějíčka vystřídal Jasona král Leonidas a Vinnieho "and now fuck off!" Jonese nahradil poslední dobou stoupající Mark Strong. Vše se tentokrát točí okolo obchodu s Rusem, sedmi milionů eur a jednoho obrazu nosícího štěstí. Zkrátka opět několik maličkostí, které se několikrát dostanou na každou stranu, aby nakonec zůstaly u určitých jedinců a mohla přijít úsměvná pointa. K tomu také hromada britského slangu, tvrdí hoši a hrstka geniálních absurdit. Kdo čeká od Ritchieho něco jiného, nechť se poroučí jinam.

Guy se totiž vrací ve staré dobré formě a ačkoliv nedosahuje geniality svých prvních dvou kousků, je i tak RocknRolla parádním počinem, na který je radost koukat. Srovnání se ale jednoduše neubráním, jak Podfu(c)k tak Lock, stock... totiž nestály jen a pouze na velmi dlouhých dialozích a ani jedna scéna v nich nebyla navíc. V případě novinky je takových okamžiků sice jen pár, i tak nicméně brání filmu rozjet se na ty úplně nejvyšší obrátky. RocknRolla však oproti předchůdcům ztrácí v jednom důležitém faktu - stojí hlavně na závěrečné pointě. V takovém Snatchi se třeba dvě linky "jen tak mimochodem" protnuly a konec byl jen pomyslnou třešničkou na dortu. V Ritchieho filmografii zkrátka číhají pecky, které posunuly laťku zatraceně vysoko, být ale RocknRolla debut, nebál bych se jít s hodnocením klidně výš.

Všechno je totiž více méně na svém místě. Už úvod na vás dýchne starou dobrou atmosférou, na hercích najdete nějakou tu chybu jen těžko (snad jen Karel Roden bude vždycky Karel Roden:), Thandie Newton to strašně sekne a Tom Wilkinson je pěkně nekompromisí zmetek, jenž nejde pro nějaký ostřejší výraz daleko. Oproti svým předchůdcům vám sice nevysvětlí, na co potřebujete v Británii farmu s prasaty, na druhou stranu se ale zase dozvíte něco o hladových ráčcích. A samozřejmě pochopíte, co je to být Real RocknRolla.

Guy to ví a taky jím je. Z jeho novinky zkrátka čiší radost a atmosféra starých dobrých ritchieovek na sto honů. Správně potrefená a absurdní, výborně zahraná a na konci řádně vypečená, taková je RocknRolla. Jo a na Sherlocka Holmese začínám být po čertech zvědavý. Vítej zpět, Guyi.

P. S. Za dva roky bych si One and only RocknRolla s velikou chutí klidně dal. Bring it on!

The Wrestler - 90%

Každý film Darrena Aronofskyho je pro mě takovou malou událostí a ačkoliv se toho kolem něj někdy nenamluví tolik, jako u jiných kousků, mě si většinou získá velmi rychle. Aronofskyho prvotina Pí - psychadelické a mírně experimentální drama o introvertním a geniálním matematikovi patří na poli režisérských debutů k tomu nejlepšímu, mě ale sejmul až drogový opus magnum Requiem za sen (15. ledna jde mimochodem v rámci Projektu 100 do kin - must see) a o nic hůř na tom nebyla i předloňská alegorická Fontána. Oba filmy se natvrdo usadily v mé TOPce, neboť mě i poněkolikáté dokázaly totálně emocionálně rozsekat. U Wrestlera tak byly moje očekávání na stupni nejvyšším.

Darren na to jde tentokrát ale trošku jinak, nesoustředí se totiž (jako tomu dosud bylo) na všemocné propojení vizuálu a zvuku (jeho dvorní skladatel Clint Mansell) a přináší tiché a komorní drama o člověku, jehož jedinou náplní života je wrestling. Samotář Randy se i ve svém velmi pokročilém věku nechce svého fyzicky náročného koníčku a obživy vzdát a objíždí spolu s dalšími vyhaslými hvězdami menší haly. Přítrž mu ale učiní srdce, které jednoduše danou zátěž nezvládá a je tedy pouze na něm, co s nastávající situací udělá. Práce v supermarketu ho jen ubíjí, k tomu ještě vyplouvají na povrch staré problémy s jeho vlastní dcerou a neúspěšný vztah se striptérkou z místního baru.

Ačkoliv se to nezdá, má Wrestler v několika ohledech celkem blízko k předchozím Aronofskyho počinům a veze se na tzv. (alespoň já tomu tak říkám:-) závislácké vlně. Stejně jako v Pí (matematik utápějící se v číslech), Requiem (feťáci) a Fontáně (Tommy neustále hledající lék na rakovinu) i zde vidíme hlavního hrdinu, který nechce za žádnou cenu svou životní náplň (a obživu) pověsit na hřebík, i kdyby to mělo odnést jeho nemocné srdce. Život mu sice hází nespočet klacků pod nohy, on se ale vždy pokouší vstát a předvést ještě jeden svůj Ram-Jam.

Aronofsky se tentokrát nesnaží chodit do takových extrémů, aby divákovi navozoval až hypnotické stavy a servíruje tentokrát naprosto civilní vyprávění s minimálním hudebním doprovodem a bez jakýchkoli dalších ruchů. Hlavní pozornost tak zůstává jen na Randym, jehož v životním výkonu ztvárnil Mickey Rourke - herec, který se ve svých mladších letech objevoval v nespočtu podobně brakových filmů, které měly zhruba stejnou hloubku jako Randyho působení ve wrestlingu. Rourke sice nepředvádí deset emocionálních výbuchů za minutu, je nicméně s postavou sžit takovým způsobem, že je jeho předvedený výkon naprosto autentický a bezchybný. A když už je potřeba zatlačit pořádně na pilu, nedělá mu to sebemenší problém. Vypadá to, že se nám tu rodí horký oscarový kandidát.

K režii se toho dá říct asi tolik - Darren opět útočí s invencí sobě vlastní, až jsem si na několika místech říkal, jestli té spousty nápadů není přeci jen škoda. Režijně Wrestler nezakopne ani na vteřinu, a i když scénář jako takový není nic světoborného, nudit se u něj budete jen těžko. Na začátku jsem sice zmínil, že na moje tolik oblíbené propojení audiovizuálu nedojde, není to ale až tak úplně pravda. Zhruba na dvou místech totiž zpod ringu vykoukne maestro Mansell a rozehraje s Aronofskym takovou etudu, až vám budou oči přecházet. O to víc ohromí, že těm dvěma stačí jen dva až tři obyčejné zvuky (aneb co dokáže s člověkem provést jinak nudné pípání) a famózní práce s kamerou.

Ta by si vůbec zasloužila samotný odstavec (o jejím neskutečném účinku v Requiem za sen bych pak zvládl i celou esej). Tentokrát se za ní postavil neznámý a častý televizní tvůrce, pod Darrenovým vedením s ní ale dělá hotové divy. Wrestler je vyprávěn ve velmi dlouhých záběrech a často je i dost "netradičně" stříhán, což navozuje pocit až dokumentárního snímání. Kamera se klepe a já si několikrát říkal, jestli snad s tím steadycamem nepobíhal po place samotný Paul Greengrass. Kapitolou samou pro sebe jsou pak third-person záběry, kdy povětšinou sledujeme Rourkea (podobně jako PC hrách z pohledu třetí osoby) za jeho zády a velmi často s ním urazíme hooodně dlouhou cestu. Vrcholem budiž průchod supermarketem, u kterého jsem si dokonce vzpomněl na Scorseseho Mafiány a scénu, kdy De Niro proleze v nějakém tříminutovém záběru celou restaurací. A vězte, že něco takového se neděje nijak často. Tleskám.

Darren prostě zase zabodoval, a ačkoliv mě neuhranul k slzám jako v případě jeho dvou předchozích filmů, Wrestler si u mě své místo rozhodně našel. Režisérovy trademarky (a ty já sakra rád) jsou v něm totiž krásně rozpoznatelné, herecky i řemeslně se jedná o naprosto bezchybnou práci, která si chvílemi nic nezadá s genialitou. Třešničkou na dortu je pak výborný závěr, který sice nemusí být každému po chuti, nicméně s přibývajícím časem dojde i tomu největšímu haterovi, že to Darren prostě lépe uzavřít nemohl. Jo a závěrečný song prostě musí dostat Oscara.

Nouzový východ - 80%

Ti dva už se jednou setkali. Před deseti lety na palubě Titanicu předvedli jednu z nejúchvatnějších romancí filmové historie a spolu s Jamesem Cameronem a jedním velkým kusem ledu měli na svědomí komerčně nejúspěšnější snímek všech dob. Kate to vyneslo nominaci na Oscara, Leo tenkrát ostrouhal, mohlo jej ale těšit, že se alespoň mohl zúčastnit práce na 11-ti oscarovém bijáku (v té době to bylo absolutní maximum), který mu otevřel dveře do Hollywoodu. Nyní je tahle dvojice zpět, jsou o deset let starší a objevují se v o poznání komornějším filmu, který by se dal tak trochu označit jako nepřímé pokračování Titanicu (jen kdyby tenkrát Leo nezařval).

Na začátku Nouzového východu to totiž vypadá, jako bychom se vrátili na největší loď světa a opět viděli to neuvěřitelné jiskření mezi mladými tvářemi. DiCaprio je opět ten nevybouřený chlapec plný ostrovtipu, Kate znovu nebesky krásná, zkrátka romance jako víno. Je tu ale jedna zásadní změna - Sam Mendes, režisér geniální Americké krásy, který se nikdy nespokojil s něčím tak povrchním jako je obyčejná romantika, ať už v ní figuruje velká loď nebo třeba zástupy teroristů. Nouzový východ se tak zaobírá vztahem této na první pohled naprosto ideální dvojice po několikaletém soužití a ukazuje všechny stinné stránky společného života.

Frank Wheeler pracuje kdesi v kanceláři a ačkoliv ho jeho práce vyloženě sere, zůstává jí díky finančnímu obnosu věrný. Naproti tomu jeho vyvolená April je typickým příkladem ženy v domácnosti, která má na krku dvě děti a dennodenně se stará o luxusní dům. Jejich vztah se nezdá být zrovna ideálním, hádky jsou čím dál častěji na denním pořádku a neshod je požehnaně. April tedy přijde s nápadem, který by měl jejich manželství dostat opět do starých kolejí - odstěhovat se na nějaký čas do vysněné Paříže. Zpočátku se to zdá jako skvělá a jednoduchá idea, která vše razantním způsobem vyřeší, první pohled ale hodně klame.

Je nutné přiznat, že koukat na Nouzový východ není žádný med a ten, kdo čeká nějakou osudovou romanci (nenechte se obelhat plakátem), nechť si jde po svých. Mendes totiž ukazuje, podobně jako v Americké kráse, všechny možné neduhy manželství, které už jaksi nemá co nabídnout, přičemž nezůstává jen u nějakých bezduchých slovních přestřelek, ale hrdiny vykoupe v pořádných sračkách a ždímá jejich problémy až na dřeň. Frank s April tak řeší především sebe a děti u nich hrají až tu úplně poslední roli, které se dostane pozornosti v těch úplně nejkrajnějších případech. Podobně sarkastický styl a'la Lester Burnham rozhodně nečekejte, tihle dva na to jdou velmi ostře, až to schytává nejen jejich dům nebo známí, ale především jejich nalomené osobnosti.

V několik chvílích jsem dokonce litovat, že mi není o nějakých deset let víc, abych se postavám ještě více přiblížil a ponořil se do jejich problémů, co to jen jde. Takhle jsem se totiž v prostřední části chvilkami nudil, to co přišlo v závěru byla ale hotová smršť, která musela jednoduše pohnout s každým. Zásluhu na tom mají, kromě Mendese, i obě ústřední tváře. Někoho tak sehraného jako právě Lea s Kate už jsem dlouho neviděl a pevně věřím, že minimálně něžnější polovička z této dvojice si v únoru přijde díky svému fenomenálnímu výkonu (Leo o moc nezaostává) pro zaslouženého Oscara.

Ačkoliv uplynulo už nějakých deset dní od toho, co jsem Nouzový východ viděl, většina výhrad mi za tu dobu pomalu ale jistě vymizela z mysli a zůstalo jen to nejlepší (respektive nejhorší z celého vztahu). Film možná není tak komplexní a neoperuje na tak velkém prostoru jako Americká krása a v prostřední části mě místy až tolik neoslovoval, nic to ale nemění na tom, že se jedná o další perfektní zářez v kariéře maestra Mendese, který zřejmě nikdy nenatočí špatný snímek. Místy velmi nepříjemné a depresivní, přitom však velmi strhující, nejen díky geniální režii (a hudbě, Thomas Newman opět těžce ruluje), ale také díky famózním hercům. Uvidíme, co řekne druhé zhlédnutí.

Veřejný nepřítel č.1: Epilog - 90%

Potěšil teaser na Normal a ti dva žaludi, kteří během něj soustavně kecali by zasloužili hlavu na špalek. Recenze TADY.