Předčítač - 80%

Trailer na Star Trek jsem si teď sjel asi desetkrát, takže můžu hodinu zase v klidu přežívat a konečně vyplivnout recenzi Předčítače. Tlak, jenž byl na mě vyvíjen, totiž přesáhnul únosnou míru a po včerejší diskuzi kolem novinky Stephena Daldryho už to prostě musí ven. Ještě před začátkem ale poznamenám něco k tomuto výjimečnému režisérovi - Daldry má za sebou zatím tři celovečeráky (Billy Elliot, Hodiny a nynější Předčítač) a zatím pokaždé se mu podařilo ucházet se o Oscara za jejich režii (dvakrát pak i o nejlepší film). To jen tak pro představu, s kým vlastně máme tu čest.

Předčítač je, jak už to u oscarových filmů bývá, adaptací stejnojmenné knihy Bernharda Schlinka, jež pojednává o lovestory patáctiletého Michaela a dvakrát starší Hanny, kteří se potají scházejí, aby ukojili touhu po umění (Michael Hanně neustále předčítá) a samozřejmě i tu sexuální (Hanna mu pak za to dá). Nic ale netvrá věčně, když se tedy jednoho dne Hanna sbalí, jejich lásce je, zdá se, konec. Osudy obou aktérů se však mají ještě jednou setkat, a to u soudu, kde je Hanna obžalována z napomáhání nacistům a Michael vše sleduje jakožto momentálně studující právník z pozice diváka.

Musím se přiznat, že Daldryho tvorba mi už hodně dlouho uniká. Po Předčítači mám však sto chutí tyhle resty dohnat. Minimálně v první polovině totiž nabízí naprosto neuvěřitelný zážitek, rovnající se absolutoriu. Daldry má vše pevně v rukou, od začátku na nic nečeká a okamžitě nás vrhne do dění. Na nějakou opatrnou expozici zapomeňte, příběh nabere hned v prvních sekundách neuvěřitelné obrátky a upaluje jako splašený kůň.

A Daldry má obrovský prostor k tomu, aby ukázal, co v něm doopravdy vězí. Chvíli pořádně zhustí atmosféru, jindy zase nechá velký prostor Kate Winslet a čas od času přijde s naprosto fantastickou montáží, jíž dodává ten správný feeling výborně zvolená hudba. O bezchybné kameře nebo dobové výpravě nemluvě. Předčítač zkrátka funguje v prvních 90-ti minutách takřka bezchybně a nabízí výborně vestavěné drama podpořené kvalitními herci.

Jakmile ale začne směřovat k vyvrcholení, ten zmíněný splašený kůň se značně zadýchá a jen a pouze se svíjí v křečích. Na mysli mám závěrečnou dosti zbytečnou čtvrtinu, která se na rozdíl od zbytku filmu odehrává převážně v současnosti a nabízí kromě barytonu Ralpha Fiennese i ne moc dobře namaskovanou Kate.

Daldry sice přijde se svým dalším (posledním a nejlepším) audiovizuálním nátěrem, který, stejně jako ty zbylé, bere dech, jinak ale závěr nenabídne skoro nic. Možná je to nepříjemným skokem, během kterého se změní tváře obou hrdinů skoro k nepoznání, čímž k nějakému silnému emočnímu pnutí rozhodně nepřispějí, možná také tím, že už opravdu co nabídnout zkrátka nemá. Stejně tak nepotěší i malé citové vydírání v rozhovoru Fiennese s dcerou pozůstalé židovky.

Závěr Předčítače prostě nedosahuje kvalit minut předcházejících a podobně jako v případě Austrálie má za úkol spíše celý film dovyprávět a to způsobem, který působí v kontextu celého snímku jaksi nadbytečně. To je zřejmě jediná výrazná kaňka na jinak vynikajícím a neskutečně chytlavém filmu, jemuž jsem to na Oscarech přál skoro ze všech nejvíc. Nejen mě tedy mírně zarmoutilo jeho takřka úplné ostrouhání (jediná soška pro Kate je málo).