pátek 25. dubna 2008
Králova přízeň - 50%
The only thing that could come between these sisters... is a kingdom.
Králova přízeň je adaptací knihy Philippa Gregoryho The Other Boleyn Girl, vycházející z dění na anglickém královském dvoře za vlády Jindřicha VIII. Tudora. Knihu samotnou v období jejího vydání provázely rozporuplné reakce, avšak díky své kontroverzi se dočkala 4 pokračování.
Náplň prvního dílu je prostá (nebo spíše složitá?):
Král Jindřich ne a ne se svou manželkou splodit syna. Jednou je z toho holka, podruhé se dítě nenarodí. Rozhodne se tak porozhlédnout se někde jinde. Jeho cílem se stanou sestry Anna a Marie Boleynovi, no a protože jsou obě fakt pěkný, střídá je náš milý Jindra jako ponožky. Nejdřív zkusí starší Annu, pak si ale všimne Marie, která díky němu za pár měsíců vyprdne malýho ferdu. To už ale Jindru moc netankuje a tak ho napadne rozvést se s manželkou a zkusit mladou krev. No a kdo jinej by to mohl být, než Anna. Tá má ale smůlu. Porodí jenom holku, pak z ní ještě vyleze nějaká Alžběta I. .... no to už je jedno. Vám rozhodně, mě už taky, ale hlavní člověk, kterej to má někde je Jindra. Ten už má totiž další zářez, jmenuje se Jana.
Prostě zápletka hodná řekl bych tak 756. dílu Rodinných pout. Je z ní taky vidět, že Jindra je svině a děvkař, bodejť by ne, může si to dovolit, je to totiž king. Taky klidně může odkrouhnout Anču, spolu s jejím bráchou, páč je king. No a aby někdo neoddělal jeho, rozhodne se založit anglikánskou církev, aby měl na ty zmetky s bambitkou aspoň něco.
Ti z vás, kteří jsou nešťastni z toho, že jsem vyspoileroval celý děj, nezoufejte. To je totiž opravdu to poslední, kvůli čemu by vás mohla Králova přízeň zaujmout. Nebo vás snad zajímá nesmyslné jednání postav jako z podřadné telenovely? Pokud ne, veškeré podrobnosti najdete v minulých odstavcích, nebo zde. Pak už nezbývá nic jiného, než vypnout mozek a alespoň trochu si Královu přízeň užít.
Je k tomu hned několik důvodů. Jednak herci, kteří jsou vyjma Natalie Portman výborní (aspoň že jí to sluší). Za pochvalu rozhodně rozhodně stojí i skvělé kostýmy a výborně stylizovaná výprava, díky níž se rázem ocitnete o 4 století zpět. To hlavní, díky čemu stojí Králova přízeň za hřích je ovšem kamera. Je sice na mnoha místech minimalistická, jak detailní tak dlouhé táhlé záběry však dokáží navodit dojem a atmosféru z výborného traileru.
Králova přízeň trpí, stejně jako Alžběta: Zlatý věk, katastrofálně nezvládnutým a nudným dějem, nabídne však velmi solidní obsazením, technické zpracování a nadmíru soulože. Komu to stačí, má vyhráno, pro mě je ale panovnické drama stále mrtvou záležitostí.
P.S. Ten trailer je boží, o to víc.
středa 23. dubna 2008
The Savages - 70%
The Savages se k nám do distribuce pravděpodobně neprotlačí, bylo je ale možné shlédnout na letošním Febiofestu pod, zřejmě narychlo přeloženým, názvem Divoši. Nutno v prvé řadě podotknout, že název The Savages má představovat rodinu hlavních hrdinů - Savageovi.
Konkrétně sourozence Wendy a Jona, které po mnoha letech sblíží vážný stav jejich otce Lennyho, u kterého se pomalu ale jistě začne projevovat demence. A aby toho nebylo málo, jeho opatrovnická rodina jej už ve svém domě nechce a tak je starý kmet odkázán pouze na své potomky a na nevyhnutelný přesun do domova důchodců.
Premisa možná může navodit dojem, že jsou The Savages dramatem hrajícím na vážnou notu. Pravda je ale na druhé straně, neboť film funguje hlavně po stránce komediální. Úsměvných momentů si každý rozhodně najde víc než dost a podobně jako v nedávném Než si pro nás přijde, se většina týká povznesení a utahování si ze smrti.
K tomu přičtěte tradičně dobrého P.S. Hoffmana, skvělou Lauru Linney ale především vynikajícího Phillipa Bosca v roli beznadějného starce. Ano, herci jsou výborní a pokud bych teď načal poslední odstavec, bylo by zaděláno na výbornou a téměř bezchybnou rodinnou komedii ala Malá Miss Sunshine. Problémů mám ale hned několik. Tím prvním je moment, kdy naprosto pro děj nepodstatná postava babičky, doslova natáhne brka v kosmetickém salonu. Scéna je totiž podána v takovém stylu, že pro mě The Savages ztratili na dalších 20 minut smysl.
Dalším problémem je naprosto zbytečné dějové natahování a absolutně mrtvolná a přebytečná vedlejší linka s milencem Wendy. Tou se zaobírá právě poslední půlhodina a závěrečná, pro dění tolik podstatná scéna je spláchnuta během necelé minuty. Tak takhle teda ne, pane střihač, takhle teda ne.
Jinak jsou ale The Savages velmi příjemným a hlavně vtipným filmem. O humor se stará především hlavní herecká dvojice, i starý Lenny ale přispěje svou troškou do mlýna. Zkrátit o dvacet minut a byl bych MOC spokojen. Takto mi k absolutnímu štěstí něco málo chybí, i přesto ale The Savages stojí za shlédnutí. Pokud hledáte novou, příjemnou komedii není moc lepších voleb.
Konkrétně sourozence Wendy a Jona, které po mnoha letech sblíží vážný stav jejich otce Lennyho, u kterého se pomalu ale jistě začne projevovat demence. A aby toho nebylo málo, jeho opatrovnická rodina jej už ve svém domě nechce a tak je starý kmet odkázán pouze na své potomky a na nevyhnutelný přesun do domova důchodců.
Premisa možná může navodit dojem, že jsou The Savages dramatem hrajícím na vážnou notu. Pravda je ale na druhé straně, neboť film funguje hlavně po stránce komediální. Úsměvných momentů si každý rozhodně najde víc než dost a podobně jako v nedávném Než si pro nás přijde, se většina týká povznesení a utahování si ze smrti.
K tomu přičtěte tradičně dobrého P.S. Hoffmana, skvělou Lauru Linney ale především vynikajícího Phillipa Bosca v roli beznadějného starce. Ano, herci jsou výborní a pokud bych teď načal poslední odstavec, bylo by zaděláno na výbornou a téměř bezchybnou rodinnou komedii ala Malá Miss Sunshine. Problémů mám ale hned několik. Tím prvním je moment, kdy naprosto pro děj nepodstatná postava babičky, doslova natáhne brka v kosmetickém salonu. Scéna je totiž podána v takovém stylu, že pro mě The Savages ztratili na dalších 20 minut smysl.
Dalším problémem je naprosto zbytečné dějové natahování a absolutně mrtvolná a přebytečná vedlejší linka s milencem Wendy. Tou se zaobírá právě poslední půlhodina a závěrečná, pro dění tolik podstatná scéna je spláchnuta během necelé minuty. Tak takhle teda ne, pane střihač, takhle teda ne.
Jinak jsou ale The Savages velmi příjemným a hlavně vtipným filmem. O humor se stará především hlavní herecká dvojice, i starý Lenny ale přispěje svou troškou do mlýna. Zkrátit o dvacet minut a byl bych MOC spokojen. Takto mi k absolutnímu štěstí něco málo chybí, i přesto ale The Savages stojí za shlédnutí. Pokud hledáte novou, příjemnou komedii není moc lepších voleb.
úterý 22. dubna 2008
Paříži, miluji Tě - 80%
Někdy se do distribuce dostanou filmy, které bychom tam vůbec nečekali. Je tomu tak i v případě dva roky starého a na festivalech promítaného Paříži, miluji Tě. Jedná se o směs celkem osmnácti vztahových minipříběhů, natočených jak známějšímy tak méně proflákutými režiséry a odehrávajících se v Paříži. Nutno také podoknout, že všechny části spolu prakticky vůbec nesouvisí a v samotném závěru jsou pouze protnuty jemnou červenou nití.
Jelikož jsem měl tu čest a zhruba před měsícem francouzskou metropoli navštívil (a byl jí také naprosto konsternován), bylo pro mě Paříži, miluji Tě něčím větším, než jen standartním filmovým zážitkem. Všichni tvůrci se každou sekundou snaží sdělit tvrzení, že Paříž je jednoduše kouzelná, navíc pokud si různé zlomky snímku vzali do parády takoví filmoví géniové jako např. Coeni, umožnilo mi Paříži, miluji Tě prožít skvělé filmové deja vu. Stačila pouhá blikající Eiffelovka, či noční záře kaple Sacre-Coeur a ta skvělá atmosféra mě pohltila i napodruhé.
Samotné minipříběhy nejsou samozřejmě kvalitativně na stejné úrovni. Nástup je velmi solidní, nato ovšem přijdou 2-3 poněkud hluché a chvílemi i k smrti nudící pasáže (japonský holičský salon). Poté už ale křivka začne stoupat nahoru, aby nakonec skončila u samotného vrcholu. Z těch nejkvalitnějších segmentů zmíním rozhodně počin Sylvana Chometa o dvou mimech a cestě k Eiffelově věži, neskutečně nadupaný (a podle mě nejlepší) příspěvek Toma Tykwera o vztahu herečky a nevidomého mladíka, a také závěrečný epilog (dá-li se to tak říci) americké turistky.
V několika částech je zajímavé sledovat typické trademarky různých režisérů. V paměti mi zůstane vyryt např. počin bratří Coenů s pro ně tak typickým pomalým zoomem na hlavního hrdinu, či segment Alfonse Cuarona, natočený na jeden dlouhý, sedmiminutový záběr. Za zmínku stojí také část odkazující na Sin City s Elijah Woodem, jež nabídne téměř identickou stylizaci jako zmíněné město hříchů.
Paříží, miluji Tě je pro mě srdcovou záležitostí, při jehož sledování jsem se chtěl do francouzské metropole co nejrychleji vrátit. Herci, hudba, ale hlavně nádhrená atmosféra dávají tomuto filmu další, dosud nepoznaný rozměr, leč každý ho ihned nespatří. S příslibem, že Paříži, miluji Tě, jsem rozhodně neviděl naposledy dávám velmi silných osmdesát procent a vůbec se nebráním možnému budoucímu zvýšení.
Jelikož jsem měl tu čest a zhruba před měsícem francouzskou metropoli navštívil (a byl jí také naprosto konsternován), bylo pro mě Paříži, miluji Tě něčím větším, než jen standartním filmovým zážitkem. Všichni tvůrci se každou sekundou snaží sdělit tvrzení, že Paříž je jednoduše kouzelná, navíc pokud si různé zlomky snímku vzali do parády takoví filmoví géniové jako např. Coeni, umožnilo mi Paříži, miluji Tě prožít skvělé filmové deja vu. Stačila pouhá blikající Eiffelovka, či noční záře kaple Sacre-Coeur a ta skvělá atmosféra mě pohltila i napodruhé.
Samotné minipříběhy nejsou samozřejmě kvalitativně na stejné úrovni. Nástup je velmi solidní, nato ovšem přijdou 2-3 poněkud hluché a chvílemi i k smrti nudící pasáže (japonský holičský salon). Poté už ale křivka začne stoupat nahoru, aby nakonec skončila u samotného vrcholu. Z těch nejkvalitnějších segmentů zmíním rozhodně počin Sylvana Chometa o dvou mimech a cestě k Eiffelově věži, neskutečně nadupaný (a podle mě nejlepší) příspěvek Toma Tykwera o vztahu herečky a nevidomého mladíka, a také závěrečný epilog (dá-li se to tak říci) americké turistky.
V několika částech je zajímavé sledovat typické trademarky různých režisérů. V paměti mi zůstane vyryt např. počin bratří Coenů s pro ně tak typickým pomalým zoomem na hlavního hrdinu, či segment Alfonse Cuarona, natočený na jeden dlouhý, sedmiminutový záběr. Za zmínku stojí také část odkazující na Sin City s Elijah Woodem, jež nabídne téměř identickou stylizaci jako zmíněné město hříchů.
Paříží, miluji Tě je pro mě srdcovou záležitostí, při jehož sledování jsem se chtěl do francouzské metropole co nejrychleji vrátit. Herci, hudba, ale hlavně nádhrená atmosféra dávají tomuto filmu další, dosud nepoznaný rozměr, leč každý ho ihned nespatří. S příslibem, že Paříži, miluji Tě, jsem rozhodně neviděl naposledy dávám velmi silných osmdesát procent a vůbec se nebráním možnému budoucímu zvýšení.
pondělí 21. dubna 2008
Co se nevešlo #8
Reportér v ringu - 40%:
Nuda k posrání. Naprosto rutinní scénář a unylou režii drží jakž takž Josh Hartnett v hlavní roli a solidně natočené boxerské scény. Samuel L. Jackson tentokrát v roli zapomenutého boxera pro změnu zase nudí a jeho vykleštěný hlas mi zní v hlavě doteď. Promarněná příležitost, a to mám sportovní filmy docela rád.
27 šatů - 50%:
Vykrádačka všemožných romantických komedií od Lásky nebeské po Nesvatbovi. Poměrně dlouhá stopáž ale vcelku příjemně ubíhá, i přesto ale 27 šatů nemá čím moc zaujmout. Zmíním snad jen Malin Akerman, které to NESKUTEČNĚ seklo. Humoru ale jinak velmi poskrovnu, zasmál jsem se všehovšudy dvakrát. Stručně a jednoduše - další průměrný a poměrně zbytečný film.
Skafandr a motýl - 60%:
A ještě o deset procent nahoru. Tentokrát tu máme skutečný příběh šéfredaktora časopisu Elle, který po mozkové mrtvici ochrne téměř po celém těle, a jediným jeho pohyblivým ústrojím zůstane pravé oko. Z hlediska kamery nápadité a přelomové, nikoli však bezchybé (někdy až do očí bijící). Kromě toho slušní herci, ovšem naprosto pekelně pomalé tempo. Spoustu vyhraných cen za režii upřímně nechápu.
Nuda k posrání. Naprosto rutinní scénář a unylou režii drží jakž takž Josh Hartnett v hlavní roli a solidně natočené boxerské scény. Samuel L. Jackson tentokrát v roli zapomenutého boxera pro změnu zase nudí a jeho vykleštěný hlas mi zní v hlavě doteď. Promarněná příležitost, a to mám sportovní filmy docela rád.
27 šatů - 50%:
Vykrádačka všemožných romantických komedií od Lásky nebeské po Nesvatbovi. Poměrně dlouhá stopáž ale vcelku příjemně ubíhá, i přesto ale 27 šatů nemá čím moc zaujmout. Zmíním snad jen Malin Akerman, které to NESKUTEČNĚ seklo. Humoru ale jinak velmi poskrovnu, zasmál jsem se všehovšudy dvakrát. Stručně a jednoduše - další průměrný a poměrně zbytečný film.
Skafandr a motýl - 60%:
A ještě o deset procent nahoru. Tentokrát tu máme skutečný příběh šéfredaktora časopisu Elle, který po mozkové mrtvici ochrne téměř po celém těle, a jediným jeho pohyblivým ústrojím zůstane pravé oko. Z hlediska kamery nápadité a přelomové, nikoli však bezchybé (někdy až do očí bijící). Kromě toho slušní herci, ovšem naprosto pekelně pomalé tempo. Spoustu vyhraných cen za režii upřímně nechápu.
sobota 19. dubna 2008
ČT - značka smrti
Časy, kdy jsem u televize proseděl třeba celý den jsou nenávratně pryč. Dnes u ní vydržím maximálně hodinu denně, a řeknu vám, že se někdy nestačím divit. Vezmu-li v potaz význam slov veřejnoprávní a komerční, poměrně jednoduchou dedukcí si vyvodím, že zatímco první jmenovaná by měla nabízet jakous takous kvalitní a chytrou skladbu vysílání, její komerční konkurentky by měly sklouzávat spíše k povrchní, někdy až dementní zábavě. Což o to, v mnoha případech se tomu tak opravdu děje, ovšem z toho, co nám v posledních dvou měsících servíruje Česká televize jde někdy hlava, a nejen ta, kolem.
V místní dramaturgii se zřejmě rozhodli "jít s dobou" a pracovali pod heslem: "nakoupit něco co tu ještě nebylo". To se sice povedlo, ovšem v tom negativním slova smyslu. Přesuňme se ale ještě na chvíli do časů, kdy bylo všechno toto neštěstí teprve v rozpuku, do časů, kdy české obrazovky brázdila Poslední sezóna. Osobně jsem z tohoto hnoje shlédl asi 90 minut čistého času, a na rovinu přiznám, že bych raději dělal všemožné domácí práce, než abych viděl, byť jen další minutu z tohoto "díla". Martin Dejdar se nechal slyšet, že se prý v roli našel a doufá, že se mu další podobné role jen pohrnou. Já jsem za něj rád, protože když se člověk najde, je to vždy událost, ale abych si kvůli tomu zruinoval kariéru (zdravíme na natáčení rumunského či makedonského filmu), to nevím. Ale proti gustu...
Za loňský rok tak měly Kavčí hory pouhý jeden zářez, což lze považovat za poměrně značný úspěch. Jakmile jsme ale otočili poslední list kalendáře a zjevilo se číslo 2008, nastalo peklo. Ihned zpočátku roku se na nás vyhrnuly naučné pořady jako Záhady Toma Wizarda, Hrůzostrašný dějepis (název odpovídá), či naštěstí velmi rychle zrušený Detektor. Staré rány otevírat raději nehodlám, popojedeme tedy k něčemu novějšímu.
Osudný den - úterý, čas - 21:40. Na scénu přichází Zuzana Bubílková a chystá se nám říci, Co týden vzal. I když mě její původní společné pachtění s panem Šimkem nějak extra nebralo, dnes bych za něj dal cokoliv. Vtipná polovina této dvojice je už ale bohužel po smrti a tak jeho všudypřítomný sarkastický tón a smysl pro humor už nespatříme. Paní Bubílková se tak ve své vlastní show snaží vydat za dva. Rádoby vtipné glosy si píše evidentně sama a tak aby člověk zábavné momenty hledal pod mikroskopem (ani tak je nenajde). Moderátorka navíc působí i pod tunou make upu jako vyžilá zombie a divák má chuť po ní něco hodit. Byl bych nejradši kdyby si své místo se Šimkem vyměnila (ano, možná morbidní, ale někdy se na to vážně podívejte) anebo alespoň na věky věků slezla z obrazovky a už nikdy nevyšla před kamery. Její "show" totiž ničí nejen diváky, ale i jinak kvalitní produkci Aleše Ulma. Možnost shlédnutí pořadu vám raději ani nabízet nebudu, neboť může mít smrtelné následky, případné hazardéry odkazuji alespoň na stránky České televize.
Poslední rána ale přišla dnes ráno. Narozdíl od už zmíněné politické taškařice je debilní hned samotný název - Případy detektiva Packala. Průvodcem je mě jménem neznámý, avšak tváří povědomý idiot, který v loňském roce moderoval pořad DJ divák na stanici Óčko. Pro lepší identifikaci je to ten, dle chování naprosto nejprimitivnější z všemožných tváří hudebího programu. V tomto trendu úspěšně pokračuje i v České televizi, divák tedy neví, zda se má smát nebo nadávat, neboť tento slovy nepopsatelný paskvil překypuje trapností až hanba.
Napadají mě dvě možné úvahy, jak mají Případy detektiva Packala vlastně působit:
1. Vše je bráno naprosto vážně a tvůrci pořadu jsou poněkud zaostalí, přičemž si to samé myslí o divákovi.
2. Má se jednat o naprosto trapnou nadsázku, jejímž záměrem je pobavit děti tahající za sebou kačera. I oni by ale při shlédnutí nejspíše vzali nejbližší, co nejtvrdší předmět a "mrskli" jej směrem k obrazovce.
Ti z vás, kteří mají stále mlhavou představu nechť přejdou sem.
U nás platí rčení, že v nouzi poznáš přítele. Já poznal hned dva - jmenovali se lavor a diazepam. V Anglii je zase oblíbená věta: "You never know, how deep the shit hole goes.", a i ta je v tomto případě pravdivá. Doufejme jen, že naše veřejnoprávní televizní odnož už na své dno dopadla a během pár měsíců se opět odrazí směrem vzhůru. Pokud ne, Bůh s námi.
V místní dramaturgii se zřejmě rozhodli "jít s dobou" a pracovali pod heslem: "nakoupit něco co tu ještě nebylo". To se sice povedlo, ovšem v tom negativním slova smyslu. Přesuňme se ale ještě na chvíli do časů, kdy bylo všechno toto neštěstí teprve v rozpuku, do časů, kdy české obrazovky brázdila Poslední sezóna. Osobně jsem z tohoto hnoje shlédl asi 90 minut čistého času, a na rovinu přiznám, že bych raději dělal všemožné domácí práce, než abych viděl, byť jen další minutu z tohoto "díla". Martin Dejdar se nechal slyšet, že se prý v roli našel a doufá, že se mu další podobné role jen pohrnou. Já jsem za něj rád, protože když se člověk najde, je to vždy událost, ale abych si kvůli tomu zruinoval kariéru (zdravíme na natáčení rumunského či makedonského filmu), to nevím. Ale proti gustu...
Za loňský rok tak měly Kavčí hory pouhý jeden zářez, což lze považovat za poměrně značný úspěch. Jakmile jsme ale otočili poslední list kalendáře a zjevilo se číslo 2008, nastalo peklo. Ihned zpočátku roku se na nás vyhrnuly naučné pořady jako Záhady Toma Wizarda, Hrůzostrašný dějepis (název odpovídá), či naštěstí velmi rychle zrušený Detektor. Staré rány otevírat raději nehodlám, popojedeme tedy k něčemu novějšímu.
Osudný den - úterý, čas - 21:40. Na scénu přichází Zuzana Bubílková a chystá se nám říci, Co týden vzal. I když mě její původní společné pachtění s panem Šimkem nějak extra nebralo, dnes bych za něj dal cokoliv. Vtipná polovina této dvojice je už ale bohužel po smrti a tak jeho všudypřítomný sarkastický tón a smysl pro humor už nespatříme. Paní Bubílková se tak ve své vlastní show snaží vydat za dva. Rádoby vtipné glosy si píše evidentně sama a tak aby člověk zábavné momenty hledal pod mikroskopem (ani tak je nenajde). Moderátorka navíc působí i pod tunou make upu jako vyžilá zombie a divák má chuť po ní něco hodit. Byl bych nejradši kdyby si své místo se Šimkem vyměnila (ano, možná morbidní, ale někdy se na to vážně podívejte) anebo alespoň na věky věků slezla z obrazovky a už nikdy nevyšla před kamery. Její "show" totiž ničí nejen diváky, ale i jinak kvalitní produkci Aleše Ulma. Možnost shlédnutí pořadu vám raději ani nabízet nebudu, neboť může mít smrtelné následky, případné hazardéry odkazuji alespoň na stránky České televize.
Poslední rána ale přišla dnes ráno. Narozdíl od už zmíněné politické taškařice je debilní hned samotný název - Případy detektiva Packala. Průvodcem je mě jménem neznámý, avšak tváří povědomý idiot, který v loňském roce moderoval pořad DJ divák na stanici Óčko. Pro lepší identifikaci je to ten, dle chování naprosto nejprimitivnější z všemožných tváří hudebího programu. V tomto trendu úspěšně pokračuje i v České televizi, divák tedy neví, zda se má smát nebo nadávat, neboť tento slovy nepopsatelný paskvil překypuje trapností až hanba.
Napadají mě dvě možné úvahy, jak mají Případy detektiva Packala vlastně působit:
1. Vše je bráno naprosto vážně a tvůrci pořadu jsou poněkud zaostalí, přičemž si to samé myslí o divákovi.
2. Má se jednat o naprosto trapnou nadsázku, jejímž záměrem je pobavit děti tahající za sebou kačera. I oni by ale při shlédnutí nejspíše vzali nejbližší, co nejtvrdší předmět a "mrskli" jej směrem k obrazovce.
Ti z vás, kteří mají stále mlhavou představu nechť přejdou sem.
U nás platí rčení, že v nouzi poznáš přítele. Já poznal hned dva - jmenovali se lavor a diazepam. V Anglii je zase oblíbená věta: "You never know, how deep the shit hole goes.", a i ta je v tomto případě pravdivá. Doufejme jen, že naše veřejnoprávní televizní odnož už na své dno dopadla a během pár měsíců se opět odrazí směrem vzhůru. Pokud ne, Bůh s námi.
středa 16. dubna 2008
Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem - 70%
Jesse James se měl původně na plátnech kin objevit již v roce 2006, leč díky nekonečnému přestříhávání (a Oscarům) se jeho premiéra odsunula až na konec loňského roku. Do regulérní české distribuce se sice neprotlačil, ke shlédnutí tak byl pouze na festivalech. Posledním z nich bylo v Brně, právě končící FEBIO. A jelikož se během týdne objeví také na pultech všemožných videopůjčoven, rozhodl jsem se mu přidělit štítek dvd.
Zabití Jesseho Jamese ... je vpodstatě pouhým převedením mýtu o legendárním pistolníkovi na filmový pás. Předem bych chtěl upozornit, že pokud od filmu čekáte návrat k westernovýjm kořenům budete navýsost zklamáni. Stopáž se totiž zastavila, na pro někoho úmorných 160 minutách, během kterých se kromě zmíněného činu v názvu filmu, nic podstatnějšího nestane. I přesto ale dokáže Jesse James svým stylem uchvátit nejednoho diváka.
Největší zásluhu na tom má jistě řežijní styl Andrew Dominika, díky jemuž proplujete snímkem jako nůž máslem. Já sám jsem se po nějakých 20ti minutách pomalému tempu bez problémů přizpůsobil a klidně řeknu, že bych se na Zabití Jesseho Jamese ... dokázal dívat i další hodinu navíc. Ve scénáři se celou dobu řeší samé vpodstatě bezpředmětné detaily typu Jesse odpravil toho a toho, díky Dominikovi tyto jinak nudné obrazy vyzní tím správným způsobem a divákovi rozohdně nudu nezpůsobí.
Co už ale k smrti unudit dokáže je naprosto otravný a přebytečný voiceover. Je sice pěkné, že nám vypravěč každých 15 minut vypráví, jak to vlastně bylo, ale někdy přecijen neuškodí když střihač vytáhne svůj nástroj a těchto samoúčelných a do sebe zahleděných pasáží nás zbaví. Problém mám také s poněkud mdlým začátkem, kdy se záporák vetře k Jamesovi, sdělí mu,"že je v tom, co dělá, fakt dobrej", načež jsou z nich v minutě skvělí přátelé. Na lesku ani nepřidá neustálé zmiňování osudného dne a připomínání blížící se smrti.
Mnoho z vás určitě zajímá jak si stojí Brad Pitt v hlavní roli. No řeknu vám narovinu, stojí si dobře. Pořád s ním mám ale menší problém. Ať se objeví v jakémkoli snímku (vyjma Podfu(c)ku) doplácí u mě na jakousi auru, která se kolem něj za ta léta vytvořila. Pro mě je tak Zabití Jesseho Jamese ... spíše filmem s Bradem Pittem než klasickým westernovým dramatem. Na jeho místě bych viděl mnohem radši (teď plácnu) např. Hugha Jackmana. Právě Pitta ale strčil do kapsy jeho protihráč Casey Affleck (ten kluk prostě válí), který se jako slizký zbabělec a zrádce jeví naprosto božsky a jeho oscarová nominace budiž oprávněná.
Za zmínku stojí rozhodně i hudba, kterou má na starosti Nick Cave a Warren Ellis, a která se na mnoha místech podobá Mansellovu tak hypnotickému počinu z Fontány. Důležitou složkou se stává především při klíčové scéně vraždy, díky níž dosahuje neskutečného přesahu a výborné gradace.
Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem je dlouhý film jak stopáží, názvem, tak i samotnou recenzí :). Rozhodně není určen pro každého, své diváky si ale bezesporu najde. Scénář sice na mnoha místech působí až poněkud zdlouhavě a přebytečně, díky výbornému režijnímu vedení vám ale film klidně uteče jako voda. Kromě toho shlédnete Pitta v roli, v jaké jste ho zatím neviděli a z nebes přivolaný hajzl Ceyho Afflecka vám způsobí nejednu spokojenou reakci. To vše za zvuků melancholické hudby, která dokáže velmi jednoduše strhnout. Já budiž příkladem.
Zabití Jesseho Jamese ... je vpodstatě pouhým převedením mýtu o legendárním pistolníkovi na filmový pás. Předem bych chtěl upozornit, že pokud od filmu čekáte návrat k westernovýjm kořenům budete navýsost zklamáni. Stopáž se totiž zastavila, na pro někoho úmorných 160 minutách, během kterých se kromě zmíněného činu v názvu filmu, nic podstatnějšího nestane. I přesto ale dokáže Jesse James svým stylem uchvátit nejednoho diváka.
Největší zásluhu na tom má jistě řežijní styl Andrew Dominika, díky jemuž proplujete snímkem jako nůž máslem. Já sám jsem se po nějakých 20ti minutách pomalému tempu bez problémů přizpůsobil a klidně řeknu, že bych se na Zabití Jesseho Jamese ... dokázal dívat i další hodinu navíc. Ve scénáři se celou dobu řeší samé vpodstatě bezpředmětné detaily typu Jesse odpravil toho a toho, díky Dominikovi tyto jinak nudné obrazy vyzní tím správným způsobem a divákovi rozohdně nudu nezpůsobí.
Co už ale k smrti unudit dokáže je naprosto otravný a přebytečný voiceover. Je sice pěkné, že nám vypravěč každých 15 minut vypráví, jak to vlastně bylo, ale někdy přecijen neuškodí když střihač vytáhne svůj nástroj a těchto samoúčelných a do sebe zahleděných pasáží nás zbaví. Problém mám také s poněkud mdlým začátkem, kdy se záporák vetře k Jamesovi, sdělí mu,"že je v tom, co dělá, fakt dobrej", načež jsou z nich v minutě skvělí přátelé. Na lesku ani nepřidá neustálé zmiňování osudného dne a připomínání blížící se smrti.
Mnoho z vás určitě zajímá jak si stojí Brad Pitt v hlavní roli. No řeknu vám narovinu, stojí si dobře. Pořád s ním mám ale menší problém. Ať se objeví v jakémkoli snímku (vyjma Podfu(c)ku) doplácí u mě na jakousi auru, která se kolem něj za ta léta vytvořila. Pro mě je tak Zabití Jesseho Jamese ... spíše filmem s Bradem Pittem než klasickým westernovým dramatem. Na jeho místě bych viděl mnohem radši (teď plácnu) např. Hugha Jackmana. Právě Pitta ale strčil do kapsy jeho protihráč Casey Affleck (ten kluk prostě válí), který se jako slizký zbabělec a zrádce jeví naprosto božsky a jeho oscarová nominace budiž oprávněná.
Za zmínku stojí rozhodně i hudba, kterou má na starosti Nick Cave a Warren Ellis, a která se na mnoha místech podobá Mansellovu tak hypnotickému počinu z Fontány. Důležitou složkou se stává především při klíčové scéně vraždy, díky níž dosahuje neskutečného přesahu a výborné gradace.
Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem je dlouhý film jak stopáží, názvem, tak i samotnou recenzí :). Rozhodně není určen pro každého, své diváky si ale bezesporu najde. Scénář sice na mnoha místech působí až poněkud zdlouhavě a přebytečně, díky výbornému režijnímu vedení vám ale film klidně uteče jako voda. Kromě toho shlédnete Pitta v roli, v jaké jste ho zatím neviděli a z nebes přivolaný hajzl Ceyho Afflecka vám způsobí nejednu spokojenou reakci. To vše za zvuků melancholické hudby, která dokáže velmi jednoduše strhnout. Já budiž příkladem.
úterý 15. dubna 2008
Go Speed, Go!!
Holy cow!!!
Chlapíci z produkce Joela Silvera na nás sypou nové trailery na Speed Racera s kadencí Rambova kulometu. Zatím předposlední upoutávka přišla v sobotu (k vidění zde) a nabídla jak spoustu nových záběrů, tak dalšího záporáka. Oproti tomu, co se objevilo dnes nad ránem to byl ale pouze čajíček. Čtyřminutová ukázka se lehce a zvolna rozjíždí, aby po chvíli akcelerovala stylem Speedova plechového miláčka. I to je ale pro tvůrce stále trošku málo. Posledních 90 sekund je totiž jako zjevení z jiného světa (ty chorály!!!!) a patří snad k tomu nejlepšímu co jsem na trailerovém poli viděl. Chci to v HD. Moc.
UPDATE: Přání vyslyšeno, děkuju Ti Bože. LINK
Chlapíci z produkce Joela Silvera na nás sypou nové trailery na Speed Racera s kadencí Rambova kulometu. Zatím předposlední upoutávka přišla v sobotu (k vidění zde) a nabídla jak spoustu nových záběrů, tak dalšího záporáka. Oproti tomu, co se objevilo dnes nad ránem to byl ale pouze čajíček. Čtyřminutová ukázka se lehce a zvolna rozjíždí, aby po chvíli akcelerovala stylem Speedova plechového miláčka. I to je ale pro tvůrce stále trošku málo. Posledních 90 sekund je totiž jako zjevení z jiného světa (ty chorály!!!!) a patří snad k tomu nejlepšímu co jsem na trailerovém poli viděl. Chci to v HD. Moc.
UPDATE: Přání vyslyšeno, děkuju Ti Bože. LINK
sobota 12. dubna 2008
Horton - 60%
A person is a person, no matter how small.
Dr. Seuss' Horton Hears a Who! má dnes v Americe již kultovní status, podobně jako u nás Ferda Mravenec či Broučci. Jak už z názvu vyplívá jedná se o počin z dílny Dr. Seusse, který má na starosti např. také Grinche. Narozdíl od svého zeleného "kolegy" je Horton vyveden v kompletní CGI podobě a nutno podotknout, že tento nápad byl jediný možný správný. Ostatně představa nahrazení animovaného slona jeho reálným bratrem zní více než děsivě.
V Hortonovi (jako v každém animáku) vlastně o moc nejde. Jednoho dne se k němu dostane smítko prachu, načež po chvilce se z něj začnou ozývat zvuky. Vyjde najevo, že to smítko vlastně smítkem vůbec není, neboť se nazývá Kdovíkov a jeho obyvateli není nikdo jiný než prapodivná komunita - Kdovíci. Horton je pověřen aby Kdovíky dostal na bezpečné místo, neboť by vlivem nestálých podmínek mohl jejich domov zaniknout.
Zápletka je tedy opět určena především pro mladší publikum a podobně je tomu i s humorem. Solidní množství vtípků se ale najde i pro starší generaci a nezůstane jen u nich. Vyzdvihnul bych především parodii na japonské anime seriály (především Pokémony), která z filmu ční jako hora kam Horton putuje a samotná nemá žádné opodstatnění či jakoukoli dějovou návaznost. Právě to zní dělá snad jediný ale zato nejvtipnější what-the-fuck moment filmu.
Animace působí spíše úsporným dojmem a barvy jsou poněkud utlumené. Vzhledem k tomu, že Horton procestuje půlku džungle bych ale čekal kolorovitě ostřejší podívanou. Pozornost si zaslouží také hudba Johna Powella, která je na mnoha místech minimalistická a vyniká pouze v titulcích. Ani Powell ale nezapře svůj styl a jakmile se v závěru spustí motiv velmi podobný tomu z Bournea, vytvoří vám spolehlivě poslední úsměv na tváři.
Horton, snímek od tvůrců Doby ledové, mě po nudných trailerech spíše překvapil. Za 80 minut dokáže zopakovat všemožná klišé animovaných filmů, na mnoha místech ale dokáže pobavit jak dětské, tak odrostlejší publikum. Pixar to sice není, příjemná odpolední zábava ale rozhodně ano.
čtvrtek 10. dubna 2008
Spálené vzpomínky - 70%
Accept the good.
Susanne Bier je jednou z nejuznávanějších evropských režisérek současnosti. Má za sebou obecně velmi chválené Bratry a na Oscara nominované drama Po svatbě. Typickým trademarkem této norské tvůryně, je zaměření se na rodinné city a hodnoty, které jsou také stěžení součástí její novinky - Spálené vzpomínky.
Tentokrát nás příběh zavádí do typické americké domácnosti. Na první pohled šťastná rodinka se v momentě naprosto zhroutí kvůli nečekané otcově smrti. Ovdovělá Audrey se s nastálou situací musí vyrovnávat téměř sama, jedinou nadějí se pro ni jeví někdejší nejlepší přítel zesnulého manžela - Jerry. Má to ale dva háčky: on sám je drogově závislý a do osudné události se s Audrey v lásce zrovna neměli.
Spálené vzpomínky jsou filmem dvou obrovských kontrastů. Tím prvním je značná nesourodost první a druhé poloviny. Zatímco na počátku snímku scénář neustále přeskakuje v čase a notně narušuje kontinuitu, v závěrečné hodině jakoby se za kameru vrátila Susanne Bier a vše dotočila velmi citlivým stylem.
Druhý kontrast se týká herectví resp. absolutních výkonnostních protipólů. Představitelka hlavní role Halle Berry sice ztratila notnou část své krásy, na herectví ji to ale téměř nic nepřidalo a tak mě jako herečka ani na jediný moment neoslovila. Všemu tomu nasadily korunu její uječené scény, ve kterých jsem ji nevěřil ani nos mezi očima. I přesto se ale dá, když se ohlédnu na její předchozí role, označit její výkon za alespoň snesitelný (hlavně v tichých pasážích).
Jakmile se vedle ní objevil, byť jen ležící Benicio Del Toro, strčil jediným svým výrazem všechny její gesta do kapsy. Vlastně nejen její, troufám si totiž říci že svou kreací životem zdeptaného feťáka, přehrál všechny své dosavadní výkony (ano, i 21 gramů), čímž celé Spálené vzpomínky utáhl na svých bedrech.
Ty jsou tak nejen díky němu rozhodně kvalitním počinem, který ovšem trpí nesourodostí některých aspektů. Kdo přečká zmatenou první polovinu, tomu bude odměnou skvělé vyvrcholení jinak zajímavého dramatu. Proto poměrně silná "sedmdesátka", kterou pumpuje ke stropu pekelně sugestivní scéna Del Torova užití drogy.
středa 9. dubna 2008
Cassandra's Dream - 70%
Woody Allen točí v poslední době stylem co rok, to film. Zajímavé je i postupné střídání reálií, kdy je v jeho posledních snímcích (Sólokapr) New York střídán Londýnem. A nejinak je tomu i v jeho nejnovějším počinu, který vypráví o dvou zoufalých bratrech. První z nich, Terry, je (ne)úspěšným gamblerem, jeho sourozenec Ian se naopak vydává za mladého zbohatlíka a občas si nějakou tu libru od Terryho půjčí. Jakmile se ale přestane dařit v pokeru a oba sourozenci se zadluží, nastanou první potíže. Jediným možným východiskem je příjezd bohatého strýčka Howarda, který dal vždy vše dopořádku. Tentokrát to ale už nebude zadarmo a Terry s Ianem musí svému příbuznému odpravit z cesty potenciálního nepřítele.
Samotné části zápletky (vražda, zoufalí bratři na mizině, rodinné hodnoty) připomínají velmi podobně koncipovaný a poměrně čerstvý film Než ďábel zjistí, že seš mrtvej o kterém jsem psal zde. Ale budiž, to se dá ještě přejít. S čím se ale rozhodně smířit nedokážu, je naprostá abscence jakékoli invence a absolutně žádného (byť by stačilo malé) zkomplikování scénáře. Děj je tak po obsahové stránce NAPROSTO plytký a servíruje nám již stokrát viděnou záležitost. Cassandra's Dream sráží také neustálá tvrzení, ať už verbální, či neverbální, typu: rodina na prvním místě nebo vražda je špatná. Allen tak po výborném Match Pointu sklouzává k tolik nenáviděným patetickým kecům. A ty já nerad.
Na druhé straně zaslouží pochvalu herci. Ewan McGregor a Tom Wilkinson si své party uhráli na výbornou, Collin Farrel k tomu přidal i pro něj méně typickou zdeptanou polohu. Jedinou výtku nemám ani ke kameře, jež nabízí velmi dlouhé (a o to více autentické) záběry, a minimum dialogů, ve kterých se stříhá klasickým A, B stylem. Perfektní je také až místy psychadelická hudba Philipa Glasse, skvěle doplňující jak depresivní stavy, či jen obyčejné sledování v nočních ulicích.
Cassandra's Dream je tak řemeslně překvapivě velmi zdařilou záležitostí, herci jsou (už méně překvapivě) bezchybní, akorát scénář by potřeboval pozměnit nebo doplnit o zajímavější momenty. Na kráse nepřidají ani všudypřítomná, otravně výchovná a neustále omýlaná moudra. I tak je snímek pro Allenovy fanoušky povinností, i když nenabídne klasický humor, ale spíše kriminální zápletku.
Samotné části zápletky (vražda, zoufalí bratři na mizině, rodinné hodnoty) připomínají velmi podobně koncipovaný a poměrně čerstvý film Než ďábel zjistí, že seš mrtvej o kterém jsem psal zde. Ale budiž, to se dá ještě přejít. S čím se ale rozhodně smířit nedokážu, je naprostá abscence jakékoli invence a absolutně žádného (byť by stačilo malé) zkomplikování scénáře. Děj je tak po obsahové stránce NAPROSTO plytký a servíruje nám již stokrát viděnou záležitost. Cassandra's Dream sráží také neustálá tvrzení, ať už verbální, či neverbální, typu: rodina na prvním místě nebo vražda je špatná. Allen tak po výborném Match Pointu sklouzává k tolik nenáviděným patetickým kecům. A ty já nerad.
Na druhé straně zaslouží pochvalu herci. Ewan McGregor a Tom Wilkinson si své party uhráli na výbornou, Collin Farrel k tomu přidal i pro něj méně typickou zdeptanou polohu. Jedinou výtku nemám ani ke kameře, jež nabízí velmi dlouhé (a o to více autentické) záběry, a minimum dialogů, ve kterých se stříhá klasickým A, B stylem. Perfektní je také až místy psychadelická hudba Philipa Glasse, skvěle doplňující jak depresivní stavy, či jen obyčejné sledování v nočních ulicích.
Cassandra's Dream je tak řemeslně překvapivě velmi zdařilou záležitostí, herci jsou (už méně překvapivě) bezchybní, akorát scénář by potřeboval pozměnit nebo doplnit o zajímavější momenty. Na kráse nepřidají ani všudypřítomná, otravně výchovná a neustále omýlaná moudra. I tak je snímek pro Allenovy fanoušky povinností, i když nenabídne klasický humor, ale spíše kriminální zápletku.
neděle 6. dubna 2008
Co se nevešlo #7
Monstrum - 80%:
Skvělá jednohubka o jedné velké potvoře terorizující noční Mannhatan, natočená takřka geniálním způsobem ala Blair Witch. Pekelná atmosféra, na daný rozpočet skvělé triky a nervydrásající finále činí z Monstra jednu z hlavních filmových událostí letošního roku. Škoda zpousty logických kiksů a napodruhé neopakovatelného zážitku. I tak ale J. J. Abrams (tentokrát jako producent) po výborné Mission Impossible 3 opět nezklamal.
Penelope - 70%:
Neprávem prošumělá záležitost, která zatím běžela pouzev loňských Varech, a jejíž premiéra se neustále posouvá (momentálně je stanovena na 5.6.). Příběh o dívce s prasečím rypáčkem překypuje city, navrch přidává skvělé herce a mírně se inspiruje Amélií z Montmartru. Na kráse ubližuje poměrně rutinní scénář, přesto je ale shlédnutí Penelope velmi příjemnou záležitostí.
Skvělá jednohubka o jedné velké potvoře terorizující noční Mannhatan, natočená takřka geniálním způsobem ala Blair Witch. Pekelná atmosféra, na daný rozpočet skvělé triky a nervydrásající finále činí z Monstra jednu z hlavních filmových událostí letošního roku. Škoda zpousty logických kiksů a napodruhé neopakovatelného zážitku. I tak ale J. J. Abrams (tentokrát jako producent) po výborné Mission Impossible 3 opět nezklamal.
Penelope - 70%:
Neprávem prošumělá záležitost, která zatím běžela pouzev loňských Varech, a jejíž premiéra se neustále posouvá (momentálně je stanovena na 5.6.). Příběh o dívce s prasečím rypáčkem překypuje city, navrch přidává skvělé herce a mírně se inspiruje Amélií z Montmartru. Na kráse ubližuje poměrně rutinní scénář, přesto je ale shlédnutí Penelope velmi příjemnou záležitostí.
čtvrtek 3. dubna 2008
Úhel pohledu - 70%
Salamanca, Španělsko. Právě zde se chystá celosvětově sledovaný projev amerického prezidenta. Stane se ovšem to nejhorší co se vůbec stát mohlo. Prezidenta postřelí, ochranka má zaděláno na problém obrovských rozměrů a samotní přihlížející na tom nejsou o nic lépe. Na náměstí pod pódiem totiž tiká bomba. Jak se každý z nich zachová? A je snad domněnka amerického turisty, že viděl vraha, správná? A je vlastně všechno tak jak vypadá??
Úhel pohledu je filmovým debutem Peteho Travise (nepočítáme-li předchozí televizní záležitosti), a nutno podoknout, že poměrně zdařilým. V prvních dvou třetinách sledujeme průběh samotného atentátu z celkem 8 různých úhlů pohledu, přičemž při každém vypluje na povrch další skutečnost, či nová postava. Celé dění se tak postupem stopáže pekelně zamotává, především ale stylem vyprávění maskuje zkratkovitost děje a nedostatečný rozpočet, neboť každých deset minut sledujeme stále stejné lokace a velmi podobné postavy.
Na otázku z prvního odstavce ohledně chování je jediná možná odpověď. Postavy jednají jednoduše po americku, a tak jsme sem tam svědky nějakého toho klišé. Vyjastnit si je třeba také skutečnost, že Úhel pohledu je naprostý scénáristický nesmysl, jež se ale na mnoha místech nebere vůbec vážně a nabízí i slušnou míru akce. Z té se dá vypíchnout především závěrečná automobilová honička, která diváka naprosto vcucne.
Film je herecky poměrně vydařený a solidně obsazený (Matthew Fox, Forest Whitaker), nepodařený konec a především nedotažené linie postav (policista - zločinec eh??) ale ani tak hvězdná jména zachránit nemohou. Mírnou neduhou filmu je i fakt, že neustálé opakování všech situací může začít při šestém či sedmém perspektivním pohledu trochu (nebo i více:) nudit.
I tak je ale Úhel pohledu po loňském Zastav a nepřežiješ či Sejmi je všechny dalším vydařeným a na mnoha místech velmi přestřeleným akčním filmem. Srovnání s Bournem, jehož na mnoha místech svýmí trademarky připomíná ale rozohdně nedosahuje, a pouze potvrzuje Greengrasův status akčního boha. Na svém písečku ale boduje a to nejen díky pěkné akci a rychle odsýpajícímu ději, velkou zásluhu má totiž i velmi podařená hudba. Na tuto dobu je Úhel pohledu rozhodně optimální volbou, proč se vydat do kina na solidní akční film.
Ochutnávka v podobě skvělého traileru zde.
Úhel pohledu je filmovým debutem Peteho Travise (nepočítáme-li předchozí televizní záležitosti), a nutno podoknout, že poměrně zdařilým. V prvních dvou třetinách sledujeme průběh samotného atentátu z celkem 8 různých úhlů pohledu, přičemž při každém vypluje na povrch další skutečnost, či nová postava. Celé dění se tak postupem stopáže pekelně zamotává, především ale stylem vyprávění maskuje zkratkovitost děje a nedostatečný rozpočet, neboť každých deset minut sledujeme stále stejné lokace a velmi podobné postavy.
Na otázku z prvního odstavce ohledně chování je jediná možná odpověď. Postavy jednají jednoduše po americku, a tak jsme sem tam svědky nějakého toho klišé. Vyjastnit si je třeba také skutečnost, že Úhel pohledu je naprostý scénáristický nesmysl, jež se ale na mnoha místech nebere vůbec vážně a nabízí i slušnou míru akce. Z té se dá vypíchnout především závěrečná automobilová honička, která diváka naprosto vcucne.
Film je herecky poměrně vydařený a solidně obsazený (Matthew Fox, Forest Whitaker), nepodařený konec a především nedotažené linie postav (policista - zločinec eh??) ale ani tak hvězdná jména zachránit nemohou. Mírnou neduhou filmu je i fakt, že neustálé opakování všech situací může začít při šestém či sedmém perspektivním pohledu trochu (nebo i více:) nudit.
I tak je ale Úhel pohledu po loňském Zastav a nepřežiješ či Sejmi je všechny dalším vydařeným a na mnoha místech velmi přestřeleným akčním filmem. Srovnání s Bournem, jehož na mnoha místech svýmí trademarky připomíná ale rozohdně nedosahuje, a pouze potvrzuje Greengrasův status akčního boha. Na svém písečku ale boduje a to nejen díky pěkné akci a rychle odsýpajícímu ději, velkou zásluhu má totiž i velmi podařená hudba. Na tuto dobu je Úhel pohledu rozhodně optimální volbou, proč se vydat do kina na solidní akční film.
Ochutnávka v podobě skvělého traileru zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)