Co se nevešlo #6

Já a moje příšera - 50%:

Záměrná (?) kravina pro děti do deseti let. Mladý hoch najde na břehu jezera vejce, ze kterého se nakonec vyklube známá lochneská příšera. Ano, zní to debilně. V podobném duchu se nese i celý snímek, jež nám představuje snad toho nejnesympatyčtějšího hlavního hrdinu, a scénář sesmolený někde v hospodě. Vše ze dna vytahuje režisér a na daný žánr vynikající hudba.

Hero Wanted - 50%:

Stokrát viděný a mizerně napsaný akční thriller o zločinu a pomstě. V hlavní roli se představuje Cuba Gooding Jr. , a nutno podotknout, že je po Americké gangsterovi opět alespoň snesitelný. To, že se v ději zmateně přeskakuje v čase ale rozhodně nezachrání, na druhou stranu je potřeba pochaválit závěrěčnou 15ti minutovou akční, scénu.

Lars and the Real Girl - 60%:

Další z divných komedií, tentokrát o zamlklém mladíkovi, jež se zamiluje do nafukovací panny (!). Ryan Gosling v hlavní roli celý film táhne, dialogy jsou víceméně přirozené, člověkem ale opět cloumá pocit mírného opíjení rohlíkem a jistého stereotypu. Stručně a jednoduše, opět průměrná záležitost.

Reservation Road - 50%

Naběhly závěrečné titulky a já si říkám: "A to je jako všechno?" Reservation Road mnou neuvěřitelným způsobem prohučel. Přitom byl jeho potenciál obrovský a navíc na režisérskou stoličku usedl Terry George zodpovědný za skvělý Hotel Rwanda. Nastíněnou premisu sledujeme v úvodních, téměř 20 bezchybných minutách, pak se ale z filmu vytratí jakákoliv invence, tempo dupne na brzdu a zbývající hodina se vleče úmorným způsobem.

Ale zpět na začátek. Hlavním hrdinou je právník Ethan, který jedné nešťastné noci zaviní autonehodu a následnou smrt dítěte. Právě jeho otec pak začne pátrat po vrahovi na vlastní pěst, přičemž je schopný rozvrátit už tak ztrátou zdeptanou rodinu. Jakmile ale dojde na první hysterické záchvaty zhroutivší se manželky, divák pozná že tady něco nehraje. S přibývající stopáži se pak začne hromadit kupa scénáristických vykřičníků, až to celé tak nějak přestane dávat smysl.

Máme tedy co dočinění s dalším hollywoodským počinem, u kterého vás bude každou sudou minutu napadat věta: "To se může stát tak leda ve filmu". Moc toho nezachraňuje ani režisér, jež občas použije nějakou vykrádačku, hlavně abychom se nějak dobrali toho konce. Abych jej ale pouze nehanil, scény, ve kterých se setkávají oba hlavní hrdinové mají určitý náboj a Reservation Road vytahují alespoň na průměr.

Právě herci jsou zde tím největším pozitivem. Ostatně jména jako Joaquin Phoenix nebo Mark Ruffalo snad ani zklamat nemohou. Díky bohu za ně, jinak by byl Reservation Road procházkou peklem. I ta zpropadená minimalistická hudba zklamala (opět s nadšením vzpomínám na Hotel Rwanda), neboť je výrazná snad jen v titulcích.

Reservation Road se velmi přesně označit jako tzv. uchcaný film. Zajímavý námět a skvělí herci jsou naprosto zabiti otřesným scénářem a zručným režisérem, který si zrovna vybral slabší chvilku. Anebo ne? Na faktu, že Reservation Road zapadnul do obyčejného a nudného průměru to ale nic nezmění.

Toxický mstitel - 40%

Každý někdy udělá vyjímku a u mě tomu není jinak. Konstatování, že něco napíšu jen k novým filmům, nebylo tak úplně pravdivé. A jak to všechno začalo?
Byl jsem požádán abych shlédnul (což se povedlo) a následně napsal trošku toho smysluplného textu na téma Toxický mstitel. Jedná se o místy až slasher-grindhouse béčko (nebo céčko?), které vzniklo v polovině osmdesátých let. Bylo mi též řečeno, že tento snímek patří k tomu nejhoršímu, co kdy spatřilo světlo světa.

Takže na rovinu. Toxický mstitel je sice naprosto zvrácený nesmysl, ale na mnoha místech dokáže pobavit. Ať už se jedná originální řešení smrtí nebo pouhý fakt, že film sloužil jako velká inspirace loňskému dvojkombu Grindhouse, a to především Tarantinově části Auto zabiják.
Děj (?) je naprosto primitivní . Melvin je klasickým loserem, ze kterého si utahuje každý, kdo ho potká. Jakmile se ale stane obětí nehody a spadne do sudu s toxickým odpadem, změní se v zabijáka prahnoucího po pomstě. Pak už ho jen sledujeme při vyvražďování poloviny města.

Pokud u některého filmu platí věta: "O tom se nedá mluvit, to se musí vidět", je to právě Toxický mstitel. Jednoduše řečeno: je to strašná kravina, která ale, svou hloupostí a nezručným zpracování dokáže vyvodit úsměv na tváři. Pro někoho to může být očistný zážitek, ale v mém případě tomu tak nebylo. Z "fleku" bych dokázal vyjmenovat 5 daleko horších a nesnesitelnějších filmů, jež vznikly v loňském roce.

Pro lepší představu je zde k mání trailer.

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny - 70%

Rumunsko, rok 1987. U vlády je tehdejší totalitní vůdce Caucesco, který dává člověku minimum práv a svobod. Film sleduje dvě studentky, z nichž se jedna snaží potratit. A protože byla iterrupce v té době zakázána, snaží se tak učinit tím nejtajnějším možným způsobem - na hotelovém pokoji. 4 měsíce 3 týdny a 2 dny byly promítány nejprve v loňských Karlových Varech a poté šli ještě v říjnu do omezené kinodistribuce. Mimoto snímek získal i zlatou palmu na festivalu v Cannes.

I když je děj naprosto prostý a točí se pouze kolem jedné události, 4 měsíce... nudí jen na málo místech, a to především díky vynikajícímu a konstruktivně napsanému scénáři, ve kterém se sice vyskytují někdy až moc obyčejné dialogy, které ale činí film na mnoha místech civilnějším. Na vysokou (a místy až nepříjemnou) autentičnost má ale největší vliv kamera. 4 měsíce... jsou totiž zkomponovány ze zhruba 50 dvou- až tříminutových záběrů z nichž asi 4/5 stojí kamera na místě a zabírá celek. Zbylá část je pak nasnímaná stylem velmi táhlých záběrů, kdy se kameraman se svým nástrojem nebojí uběhnout ani 100 m.

Pochvalu si zaslouží i režisér, díky němuž dosahuje několik scén patřičného efektu (zavádění sondy, spatření plodu) a také herci, kteří si své party odehráli na výbornou (vyzdvihnout se dá především rodinná scéna u stolu).

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je bezesporu zajímavý film, u kterého zaujme především kamera, jež by si nějaké to ocenění rozhodně zasloužila. Škoda jen, že se mi nepodařilo dosáhnout takového prožitku jako u ostatních. Film se mi i poněkud rychle vykouřil z hlavy, což na výsledném dojmu také zrovna nepřidá. Kdo chce ale vidět sex z té trochu horší stránky, neměl by tento snímek rozhodně přehlédnout.

Walk Hard: The Dewey Cox Story - 70%

Wrong kid died.

Kdo by to byl řekl, že chlápek s neznámým jménem, Judd Apatow, byl v loňském roce vyhlášen nejmocnějším mužem Hollywoodu. Má totiž na kontě 2 nejúspěšnější (a nejvýdělečnější) komedie minulých dvanácti měsíců - teenagerovský Superbad a vztahovou (jestli se to tak dá říci) Zbouchnutou. A aby toho nebylo málo, poslední prosincový týden vpustil do amerických kin další ze svých (tentokrát scénáristických) výplodů - Walk Hard. A ani tento snímek za těmi předchozími nikterak nezaostává, ba co naopak, Zbouchnutou v několika chvílích i převyšuje.

Nutno také podoknout , že tentokrát se již nejedná o neustálé fuckování a spoustu iprovizovaných scén poslepovaných na sebe. Walk Hard si utahuje především z hudebních filmů poslední doby - Walk the Line a Raye - a to v míře vrchovaté. Z prvního jmenovaného si dokonce vypůjčilo většinu dějové linky, s tím, že Apatow do scénáře připsal několik lehkých děv a dětskou linii navíc. Sledujeme tak malého chlapce, který v raném věku rozpůlí při souboji mačet svého sourozence(!), aby se s ním poté ještě minutu bavil o životě(!!). Jak ale Dewey dospívá, objevuje svůj skrytý hudební talent a postupně se propracovává na vrchol hitparád, přičemž dokáže urazit i kdejaké hudební velikány, Elvisem počínaje a Beatles beroucí LSD konče.

Celý film táhne skvělým způsobem John C. Reilly a přesně naplňuje styl života Johnnyho Cashe vyhnaný do extrému. Stačí se ostatně podívat na plakát a představit si podobný obrázek natažený na 2 hodiny. I když se jedná o komedii, pochvalu si zaslouží písničky, které jsou maximálně chytlavé a vytahují Walk Hard na jakousi úroveň normálnosti, namísto bezmyšlenkovitého parodování. V tom to zchytají především stokrát omílaná filmová klišé, jež jsou zde vyhnána do takových extrémů, až si řeknete, že to ti filmaři v ostatních snímcích nemohli myslet vážně (ano, opět ten Apatow).

Za zmínku stojí i mnoho komediálních situací či jen úsměvných gagů. Garantuji vám že až uvidíte Deweyho jak totálně našrot nahrává svoje "mistrovské dílo"nebo jak si hraje s bratrem, budete smíchy zvracet. Škoda jen těch několika slabších vtipů a předvším přestřelené stopáže (viděno v prodlouženém director's cutu), neboť 2 hodiny jsou na komediální taškařici až moc a podobně jako u Zbouchnuté sráží Deweyho dolů.

Superbad sice zůstal navrcholu, Walk Hard se ale nemá vůbec za co stydět. Nabídne několik ultimátních vtipů, chytlavé písničky a skvělého Johna C. Reillyho. To vše zabaleno v pěkném dobovém hávu a ozdobeno pekelně svůdnou Jennou Fischer. Když se podívám na kinovýhled a vidím kolik toho má Apatow dokončeného nebo na čem pracuje, nezbývá mi jen věřit, že se blýská na lepší komediální zítřky. Tento žánr to ostatně potřebuje jako sůl.

P.S. Pro fanoušky Walk the Line povinnost.

Co se nevešlo #5

Jumper - 40%:

Proboha proč?
Obecné nadšení z Douga Limana jsem nikdy nesdílel a u Jumpera se mi to jen a jen potvrdilo. Pitomé obsazení + logika v nedohlednu = pěkně nudná srajda. Samuel L. Jackson se snaží být se svým šedým hárem übercool a Hayden Christensen střídá útrpný a badmotherfucker výraz. To vše za přítomnosti absolutně unylé režie. Solidní je sice zpracování a pár holek na okrasu, jinak ale stojí Jumper za starou belu. Raději si skočte do kina na něco jiného.

Let's Dance 2 - 50%:

Tancuj, tancuj vykrůcaj podruhé aneb úspěšný taneční film Let's Dance se dočkal svého pokračování. Příběh chybí, o herectví se mluvit nedá, na druhou stranu jsou ale charaktery poměrně sympatické, taneční čísla výborná (scéna v dešti patří k tomu nejlepšímu v tanečních filmech) a soundtrack boží (ostatně, právě mi tu hraje). Jednoduše, pro milovníky hip hopu a tance povinnost, pro ostatní odpočinková zábava.

Lovec draků - 70%:

Z názvu se sice můžete domnívat, že se jedná o pokračování Eragona, opak je zde ale pravdou. Lovec draků je citlivé vztahové drama o dvou afghánských kamarádech, které rozdělil jeden malý podraz a válka na celý život. První třetina obracející se do minulosti je naprosto bezchybná a řadí se k tomu nejlepšímu co bylo letos doposud k vidění. Další vývoj děje už se sice od původní linie poněkud odchyluje a především díky několika zdlouhavým momentům, či scénáristickým chybám mírně kazí dojem navozený úvodem. I tak si ale myslím, že nový Bond je ve správných rukou (a to nejen díky vynikajícím soubojům papírových draků).

Útěk do divočiny - 80%

Kdo by to byl řekl. Sean Penn (21 gramů, Tenká červená linie) natočil vloni již svůj pátý, a nutno podotkout, že nejlepší film. Útěk do divočiny je adaptací knihy Into the Wild spisovatele Jona Krakauera, která vychází ze skutečného příběhu dobrodruha Chrise McCandlesse (ve filmu stvárněný Emilem Hirschem), jež se vydává na cestu do divoké přírody, aby unikl před nenáviděným okolím. Zavrhne tak během chvilky celou svoji rodinu (kromě sestry - vypravěčky) a jde si neúprosně za svým největším snem a cílem - na Aljašku.

A to je prosím přátelé, vše. Aby ovšem nebylo mýlky, příběh je snad tím posledním co kritizovat, neboť jej Sean Penn zabalí do velmi příjemné látky, plné mnoha skoků v čase. Na řadu tak nepřichází nejen nějaké předpovídání si scénáře, ale především uvědomování si samotné příběhové banality. Chris prostě chodí po světě, zažívá různá dobrodružství a potkává se s mnoha lidmy. Někteří se na scéně ani neohřejí (dánská dvojice) a působí poněkud zbytečně, jiní naopak dokaží děj zásadním způsobem ovlivnit.

Ať už je výstup jakýchkoli vedlejších postav sebedelší, všichni stojí v obrovském stínu výborného Hirsche v hlavní roli, jež na sebe strhává během celého filmu veškerou pozornost. V mnoha scénách, kdy si jen tak putuje divočinou navíc dojem umocňuje výborný soundtrack Eddieho Veddera, který dodává tu pravou, osamělou atmosféru. Útěk do divočiny také na mnoha místech působí až dokumentárním dojmem (detaily na přírodu), ne vždy je ale tento styl úspěšný, čehož jsou důkazem někdy až příliš časté a nekoncepčně působící zpomalené záběry.

Penn ale většinou vede kameru naprosto bezchybným způsobem (nájezdy při akčnějších pasážích či 1080° otočka na vrcholu hory). Pokud už ale režisér selže, jedná se o sekundové momenty, které ale z děje vytrhávají o to víc (přestřelení barev apod.). Poměrně hodně mi vadily i Chrisovy mentorské a poučné řeči (ten kluk má sice vysokou, ale tohle mu vážně nežeru) o věčné svobodě a spravedlnosti.

I přes tyto výtky je ale Útěk do divočiny vynikajícím filmem, který nabídne velmi citlivý (byť prostý) příběh. Emile Hirsch válí na všech frontách, kamera udivuje a skvělý soundtrack silný dojem jen a jen podtrhne. Připočtěte k tomu výborný a sugestivně natočený konec a vyjde vám z toho povinná (bohužel až za měsíc) návštěva kina.

Dan in Real Life - 60%

Dan to v životě nemá jednoduché. Je naprostým outsiderem, kterému zemřela žena, a k tomu všemu jej jeho dospívající dcery naprosto ignorují. On sám si tak žije svůj sen - protlačit své články do novin. Všem zlým dnům je ale jednou konec a tak i Danovi se konečně začne blýskat na lepší časy. Stane se tomu tak při týdenním setkání celé rodiny, kde v blízké knihovně potká ženu, která mu vnese nové světlo do života. Jako vždy je v tom ovšem zádrhel. Danova vyvolená je shodou okolností novou partnerkou jeho bratra a aby toho nebylo málo, celý týden tráví pod jednou střechou společně s velmi početnou rodinou.

Dan in Real Life se rozhodně neubrání srovnání s Malou Miss Sunshine. Nejenže nabízí spoustu rodinných trablí, ale také Stevea Carella ve vážnější roli. MMS ale vítězí na plné čáře, především díky daleko lepší scénáristické práci (daleko "divnější" rodinka a větší množství humoru). Oproti tomu Dan působí velmi nevyrovnaně, především kvůli pouhým náznakům a nedotaženým nápadům. Náběh je tedy v mnoha případech více než solidní, celkově ale Dan in Real Life působí jako chudší příbzuný.

Vedle výborného Carella v hlavní roli nabízí herecké obsazení i několik dalších známějších jmen (Amy Ryan, Emily Blunt), která film táhnou nahoru. Rozhodně se musí ocenit i technická vyspělost filmu, vyjádřená několika, až minutovými nestříhanými záběry, či působivými nájezdy kamery. Vesměs je ale k vidění několik klišé naskládaných na sebe. Když ale režisér utnul film se závěrečným proslovem v té nejlepší chvíli, měl jsem chuť jít na 70%, jakmile ale naběhly titulky a on střihnul tím nejhorším možným způsobem, zklamání se dalo skrývat jen těžko.

Dan in Real Life je příjemným filmem na jeden večer a jako lákadlo rozohodně slouží výborný Steve Carell v pěkné charakterní roli. Celou dobu se mnou ale cloumal pocit, že tohle už jsem někde viděl a konec vše jen podtrhl. Celkově je to spíše 65% ale kvůli již zmíněným závěrečným titulkům nakonec zaokrouhluji dolů.

Václav - 70%

Všechno bude.

Duo Jiří Vejdělek (režie) - Marek Epstein (scénář) v loňském roce nezahálelo a nabídlo nám hned dvojici filmů - ROMing a Václava. Zatímco první jmenovaný trpěl opakujícím se scénářem a kiny spíše prošuměl, Václav působí daleko přirozeněji, což mělo za následek mnohem vyšší návštěvnost.

Václav vznikl na motiv udělené prezidentské milosti mírně zaostalému vesničanovi, kterému sice city neschází, na druhou stranu ale dokáže na své spoluobyvatele a kamrády střílet z pušky. Problém filmu samotného je právě fakt, že Ivan Trojan v hlavní roli celých 90 minut tropí výtržnosti na vesnici, abe se za ně nakonec nějakým gestem (ne)omluvil. Epstein se vás tak snaží opít velmi laciným rohlíkem, nad vodou jej ovšem drží jak Vejdělek se svou citlivou režií, tak téměř bezchybné technické zpracování.

Samotný Trojan v hlavní roli naprosto exceluje a potvrzuje, že je tou nejlepší herecko volbou současnosti. Zdatně mu sekunduje i zbytek ansámblu (vyzdvihl bych především Jana Budaře, který si u mě i díky Vratným lahvím značně vylepšil pověst), Václav se tedy může považovat za herecky bezchybný film.

Co Vejdělkovy snímky loni zdobilo, byla bezpochyby vynikající hudba. Zatímco v ROMingu se o ni postarali Gipsy.cz, u Václava ji má na svědomí Jan P. Muchow, a troufám si říci, že se jedná o nejlepší loňský počin, co se našich luhů a hájů týče.

Závěrečná vězeňská linie se sice neúspěšně pokouší vyvolat katarzi a ve filmu působí poněkud přebytečně, i tak je ale Václav snímkem, který by jste rozhodně neměli přehlédnout. Nabídne citlivý příběh, skvělé herce a výborné zpracování, čímž se řadí k tomu nejlepšímu co u nás za uplynulý rok vzniklo.

Co se nevešlo #4 + trailerové okénko

Hvězdný prach - 70%:

Fantasy moc v oblibě nemám, v tomto případě ale smekám klobouk. Adaptace stejnojmené knihy Neila Gaimana se totiž jednoznačně povedla. Rozpočet sice nestačí (trpí jak triky tak výprava) a scénář je místy velmi nevyvážený (rozpačitý úvod vs. spousta vtipných momentů), režisér Matthew Vaughn vás ale do kouzelného světa naprosto vtáhne a brilantní hudba skvěle pohltí.

P.S. Těším se na druhé shlédnutí.

Kouzelná romance - 60%:
Dlouho jsem osciloval mezi 50 a 60% procenty, nakonec jdu nahoru z jediného důvodu: Kouzelná romance je místy opravdu kouzelná. Úvod a finále jsou sice místy až k nevydržení, vše ovšem zachraňuje obrovská chemie a jiskra mezi hlavními představiteli (valčíkové číslo patří na vrchol romantických filmů), na žánr velmi obstojné triky a solidní písničky. Čekal jsem sice v jistých směrech mnohem víc (93% pozitivních amerických recenzí!!), tudíž nezapřu jisté zklamání, pokud by ale Kevin Lima přetočil již zmíněné finále a film prostříhal o 20 minut, myslím, že bych dostal přesně tu látku jakou jsem si představoval.

---

Speed Racer - hned 2 trailery

Dnes nad ránem se objevily hned 2 trailery na nový počin tvůrců Matrixu (sourozenci Wachowští), zvaný Speed Racer. Všichni se tak trošku bojíme aby z toho (jak již ukázky naznačují) nevylezla totální zvrácenost. Ostatně toto duo na hranici mezi genialitou a šíleností balancuje už hodně dlouho. Trailery mají ovšem stoupající tendenci, jak se můžete přesvědčit v první a ještě o chlup lepší druhé (ta hudba!!) ukázce.

Hustá mlha - 70%

Frank Darabont potřetí převádí dílo Stephena Kinga do filmové podoby. Tentokrát už ale vzduchem nelétají přívlastky jako dokonalý, či božský jako tomu bylo v případě Zelené míle a Vykoupení z věznice Shawshank. Hustá mlha je totiž v porovnání s těmito velikány pouze chudším příbuzným. A že jsem se docela těšil, když byla všude možně pasována na nejlepší Kingovu hororovou adaptaci nebo snad srovnávána s Osvícením.

Realita je ovšem malinko jiná. Hlavní zádrhel spočívá v délce (127 minut), která je zbytečně přestřelená, vezmeme li v potaz, že Kingova The Mist byla pouze povídkou a nikoli sáhodlouhým příběhem jako např. zmíněná Zelená míle. Darabont se tak i přes svižný rozjezd často točí na jednom místě a vy si říkáte, kam se poděla jeho forma z předchozích děl. Stačilo by pouze, aby vzal červený fix a seškrtal 2 postavy, které by vydaly na celkové smrsknutí o 20 minut. Další z věcí, která zapříčinila mé zklamání byly trailery, které klamaly tělem a nabízely spoustu lekavých momentů a poměrně solidní množství akce. Obě složky se ovšem na již zmíněné stopáži úplně ztratí a u diváka tak převládá pocit, že sleduje spíše komorní drama něž-li prvotřídní hororovou podívanou.

Co se ale Darabontovi rozhodně upřít nedá, je vynikající práce s postavami a jejich vývoj (taktéž mírná Kingova zásluha). Herci samotní, byť mezi nimi není žádná výraznější hvězda, hrají výborně a postava Amandy Dunfrey u mě vyhrává cenu za charakter hodný okamžitého zastřelení (a to předstihla i nenáviděnou profesorku Umbrigdeovou z pátého Pottera). Musím také uznat, že režisér se diváka snaží mírně opít rohlíkem, neboť scény ve kterých se vlastně vůbec nic neděje, podává pekelně sugestivním stylem a opírá se o výbornou práci s kamerou a BRILANTNÍ střih, jež vycucává každičkou lidskou emoci. Je tedy o to těžší oprostit se od pocitu nudy a uniknout z hutné atmosféry malého supermarketu.

Nutno také říci, že Hustá mlha nebyla natočena za nijak velký peníz. Ostatně 18ti milionový rozpočet patří k tomu nejnižšímu z loňské sezony a fakt, že celý film se odehrává prakticky celý v interiéru jediného obchodu, hovoří za vše. Rozpočtem také trpí nepřesvědčivé digitální triky a minimum akčních scén.

Hustá mlha mě zkrátka nestrhla tak jako ostatní kolem mě, což ale rozhodně neubírá na faktu, že se jedná o kvalitní počin. Hrůzu sice nebudí, potvory moc přesvědčivé nejsou, ale vás si rozhodně získá. Už jen kvůli závěrečné scéně, která v sobě skrývá obrovský přesah. Rozhodně tedy nečekejte horor, ale spíše pitvání skupiny lidí uvězněné v malém supermarketu. To vše s mírným náboženským a nadpřirozeným podtextem.

28 týdnů poté - 60%

Zombíci v Londýně podruhé, a lépe. Vše začalo před šesti lety kdy si vzali do rukou Danny Boyle a jeho scénárista velmi solidní námět a zprasily jej neskutečným způsobem. Oproti všem očekáváním si na sebe ale 28 dní poté vydělalo a tak se vloni vydalo do kin (u nás pouze na DVD) pokračování. Tentokrát s nižším rozpočtem, s "bezejmenným" režisérem, ale hlavně bez Cilliana Murphyho.

Před kamerou se tak objevují naprosto neznámí herci, což je oproti "jedničce" samozřejmý krok zpět. Ne, že by hráli nějak špatně, ovšem nějaká hvězda právě Murphyho typu tu vyloženě chybí a tak má 28 týdnů poté tendenci sklouzávat k béčkovosti. Tu podtrhuje především scénář, který je typickým příkladem "všeho víc", a protože ten původní byl snad ještě horší, dá rozum, že tady pšenka nepokvete.

Je to jednoduché. Londýn byl zbaven epidemie, ovšem po 28 týdnech, kdy se do města začnou vracet první obyvatelé, se na scéně objeví přeživší, jež je imunní proti viru (i přesto je ovšem jeho nositelkou) a shodou náhod je i matkou hlavních hrdinů. Dá tedy rozum, že je pouze otázkou času kdy se epidemie opět vrátí a Londýn bude znovu čelit hromadě zombíků. Závěr navíc naznačuje další pokračování, ve kterém (pokud vznikne) bychom se mohli podívat i do jiných částí Evropy.

Ale abych jen nekritizoval. Kdo si pochvalu rozhodně zaslouží je režisér, díky kterému 28 týdnů velmi příjemně odsýpá, ale co je hlavní, film díky němu neberete vůbec vážně a pokud vypnete mozek, budete se solidně bavit. Pryč jsou časy kdy Boyleova režijní masturbace a nekonečné tempo mučily diváka do morku kostí. J. C. Fresnadillo překypuje množstvím zajímavých nápadů (průlety nad Londýnem, vydloubávání očí) a jeho audiovizuální koláže dosahují (především v honičce za absolutní tmy) kýženého výsledku. Vrcholem jeho montáže je pak velmi sugestivně natočený úvodní útok na chalupu, kterému sice vinou rozpočtu ubírá digitální kamera, ovšem za daných podmínek ze sebe režisér vymáčkl maximum.

28 týdnů poté je zkrátka pohodová oddychovka, u které si možná párkrát cvrknete, ale zaručeně se pobavíte. To, "že to vlastně moc nedává smysl" vám díky zručné režii moc vadit nebude a těch 100 minut vám velmi příjemně uteče.

P.S. Komu se líbil první díl, nechť si odečte 10%.

Run, Fatboy, Run - 50%

Dalším hercem, který se rozhodl přesunout za kameru, je David Schwimmer známý především jako Ross z Přátel. Na svůj debut si přizval poměrně známá herecká jména, a to Thandie Newton (Mission Impossible 2) se Simonem Peggem (Hot Fuzz). Trailery naznačovaly spíše podprůměrnou záležitost, leč skutečnost je trošku jiná.

Výtah z příběhu je stručný a mnohokrát obehraný. Dennis je jeden nejnezodpovědnějších a nejzapomětlivějších lidí pod Sluncem. Vše vyvrcholí v den jeho svatby, ze které jednoduše uteče a svou budoucí choť nechá i s čekajícím dítětem napospas osudu. Když se po pěti letech dozví, že si "jeho" Libby našla nového přítele - Whita, rozhodne se že udělá vše pro to (rozuměj zúčastní se s Whitem maratonu) aby ji i se svým synem získal zpět.

Run, Fatboy, Run je označována jako komedie, což není tak úplně pravda. Obsahuje sice několik opravdu vypečených gagů a originálních situací, ale většina suchého anglického humoru mě moc neoslovila a tak je u mnoha scén promarněný potenciál setsakramensky znát. Co by jste ovšem od člověka jakým Schwimmer je, vůbec nečekali, je fakt, že vás dokáže dojmout. Ty 2 okamžiky se totiž zaryjí do paměti snad nejvíce z celého filmu a mohutně přehlušují nějaké terenérovo plácání po zadku.

Run, Fatboy, Run si můžete klidně odpustit. Jako komedie totiž funguje minimálně, poselství ovšem předá mírou maximální, a fakt, že konec uhodne každý, kdo viděl alespoň tři filmy za život, kvalitu také sráží dolů. Pravdou ovšem je, že těch 90 minut uběhne celkem svižně a film nijak neurazí. Já osobně si ale raději znovu pustím Hot Fuzz a u herců - režisérů dám přednost Benu Affleckovi.

Co se událo #2

Na světě je nový trailer k dalšímu komiksovému hrdinovi, Ironmanovi a nutno říci, že předchozí ukázky kvalitativně daleko přeskakuje. Robert Downey Jr. hláškuje jako o život a ukazuje, že hrdinové nemusí být jen ulízanými mladíky zaslepeně bojujícími za spravedlnost. Atmosféru skvěle dokreslují burácející Audioslave a AC DC, kteří hrají při závěrečné střihové montáži. Marvel jednoduše věděl, kdy zaútočit, neboť na tento týden jsou ohlášeny upoutávky na Hulka, Batmana a šušká se i o Hellboyovi. No, uvidíme, tento "kousek" zatím patří k vrcholu letošního trailerového řemesla, o čemž se můžete přesvědčit zde.

U nás tyto události ovšem naprosto přehlušilo nedělní 15. udílení Českých lvů (o nominacích zde), které opět pod záštitou p. Vachlera předvedlo to, čemu ti co "show" shlédli nazývají novou dimenzí televizního pekla. Já osobně si to dokážu představit jen těžko, když si vzpomenu na loňský ročník, kdy jsem marně hledal lavor a prášky na podrážděný žaludek. Sluší se tedy alespoň říci, že nejvíce cen (3) má Edith Piaf (tentokrát už bez komentáře), kterou se dvěma lvy následovaly Vratné lahve, Václav a Tajnosti (včetně ceny za nejlepší film). No a pokud to někoho ještě zajímá, výsledky najde třeba tady.

A aby těch zvěrstev nebylo málo, Prima na nás dnes vychrlí svůj další produkční zázrak - seriál Ošklivka Katka. Název vám určitě připomene venezuelskou telenovelu Ošklivka Betty, která nejen v mé hlavě straší dodnes. Prima nám ovšem namlouvá, že se inspirovala americkou (mimojiné údajně velmi povedenou) verzí. Vše ovšem vyvrací názory (ne)šťastných jedinců, kteří měli tu "čest" a první 3 epizody už mají za sebou. Údajně se prý jedná o naprosté seriálové dno, které nespraví ani výborná maska hlavní protagonistky. Tak co, budete se dívat? Já teda rozhodně ne.