My name is Benjamin Button, and I was born under unusual circumstances.
Dva dny jsem s tím váhal a konečný úsudek zní: tohle prostě MUSÍ ven. Temný rytíř je sice zdaleka tím nejlepším, co za uplynulých 11 měsíců spatřilo světlo světa, kdyby však byl český distributor shovívavější, mohl by se mu rýsovat velmi silný protivník. Mluvím o Podivuhodném případu Benjamina Buttona, jejž má na starosti jeden z nejlepších režisérů současnosti - David Fincher (Sedm, Klub rváčů, Zodiac). Jeho námět je vcelku prostý, nicméně svou osudovostí (ano, mám to slovo hodně rád) překypuje jako kráva. Hlavní hrdina - Ben Button (Brad Pitt) v něm místo stárnutí mládne. Narodí se tedy jako stařičký dědeček, který nakonec jako malý capart ... ano, zemře. Na tom by nic moc nebylo, kdyby nebyla jeho vyvolenou Daisy (Cate Blanchett), která je však naprosto normální. Ti dva tak mají na pořádné naplnění vztahu jen několik let a postupně se míjí v čase.
Proč o tom mluvím? Protože tento trailer. Fincher v něm ukazuje, že i na ploše dvou minut se dá sehrát naprosto nevídané drama, podpořené famózní hudbou a naprosto nezaměnitelnou atmosférou. A abych nezapomněl, v čase 1:09 se díky všem vyjmenovaným aspektům dostavuje mražení v zádech. A ano, to tu nebylo od dob Netopýra. První americké reference volají do nebes, takže já se můžu natěšením zbláznit. Tady smrdí Oscar, a ne jeden.
Pro všechny dostupné verze traileru (a několik zajímavostí o filmu samotném) pokračujte sem.
P.S. Nečekal jsem, že by Star Trek dostal v mém přehrávači na držku od Pitta :))
neděle 30. listopadu 2008
Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám - 50%
Vystřelte špunty, máme tu totiž název filmu, který je tvořen snad největším počtem slov v historii. Místo toho, abych se zde vypisoval s takřka 40 znaky, budu v texku používat pouze všeříkající zkratku JSZPAZÚS. Krásná, viďte.
Hlavním hrdinou JSZPAZÚS je vořežprut Sidney Young (Simon Pegg), který pracuje v nikoho nezajímajícím časopise o filmech a tajně obdivuje dřívější práci svého konkurenta Claytona (Jeff Bridges). Na titulní stránce jej však ztrapňuje, co to jen jde. Claytonův telefonát Sidneymu tak na sebe nenechá dlouho čekat, k překvapení všech však zámožný šéf nechce Sidneyho zažalovat, nýbrž mu nabídnout práci. Ten se tak vydává z Londýna za velkou louži do redakce populárního plátku, kde je za úplného exota a chová se jako prvotřídní hovado. A nakonec přijde i Megan Fox.
Právě ona je jedním z důvodů, proč na JSZPAZÚS vlastně koukat. Nemluvím teď o jejím hereckém výkonu, jenž by akademikům způsobil bolest jako porod čtyřčat, nicméně ti z vás, kteří tuhle slečnu obdivovali již v Transformers si tentokrát asi nadělají do trenek. Ilustrační obrázek přikládám zde a ten, kdo si hodně počká, uvidí i noční šaty padající k zemi. Milé.
To by bylo první pozitivum, tím druhým je vcelku obstojná porce humoru, kterou nám scenáristé dávkují v pěkně rozložených porcích. Přispívá tomu i obroublá mluva všech zůčastněných, především pak u Simona Pegga (fucků vyřkne nepočítaně). Ten hraje svého typicky mimózního jedince, kterého už umí zřejmě nazpaměť a kdybyste jej o půlnoci vzbudili a řekli mu, ať vás něčím rozesměje, udělal by zřejmě (pokud by vás nejdřív neposlal do hajzlu) tucet grimas na tento způsob.
Přesouváme se na opačnou stranu barikády, na které číhá jediný, zato po zuby ozbrojený voják. Jmenuje se Robert B. Weide a je to režisér. Musím se přiznat, že bych musel hooodně vzpomínat (vyvstávají mi pouze Klonové války, tam se ale o režii nedá mluvit, je to totiž čisté zvěrstvo), kdo mě naposledy nudil takovým způsobem, že jsem musel film jednoduše vypnout a dát si hodinovou pauzu. Tohle se totiž vážně nedalo vydržet.
O to horší je pak fakt, že celý scénář je (po stránce zábavy, co do děje je to čistočistý průměr) velmi obstojný a pod rukama někoho jiného by z něj mohla vylézt výborná komedie. Ne však v případě Weideho. Ten člověk je prostě Satan. Servíruje totiž tím nejunylejším stylem, jak to jen jde, kvanta dialogů, které se divák nejprve snaží všechny vstřebat, aby je postupně začal pomalu vypouštět a na konci odpadl úplně. Stačilo by třeba proložit je občas nějakou hudbou nebo něčím podobným. V tomto případě je to však po režisérské stránce čiré zlo, kvůli kterému se budete muset hodně kousnout, aby jste JSZPAZÚS vydrželi až do konce. Snad jen kvůli té Megan.
Tímto bych tak Weidemu rád předal čestnou cenu pro nejnudnějšího režiséra pod Sluncem a doporučil mu nějakou šokovou terapii, která by jej nakopla k pořádnému výkonu. Zazdít totiž takovým způsobem velmi nadějný námět (odkazy na Big Lebowského), ještě k tomu s prvotřídními herci (malé role má kompletní osazenstvo IT Crowd), to se vážně vidí jednou za... no za hodně dlouho. Sousloví "nuda k posrání" budiž v tomto případě absolutně výstižné.
Hlavním hrdinou JSZPAZÚS je vořežprut Sidney Young (Simon Pegg), který pracuje v nikoho nezajímajícím časopise o filmech a tajně obdivuje dřívější práci svého konkurenta Claytona (Jeff Bridges). Na titulní stránce jej však ztrapňuje, co to jen jde. Claytonův telefonát Sidneymu tak na sebe nenechá dlouho čekat, k překvapení všech však zámožný šéf nechce Sidneyho zažalovat, nýbrž mu nabídnout práci. Ten se tak vydává z Londýna za velkou louži do redakce populárního plátku, kde je za úplného exota a chová se jako prvotřídní hovado. A nakonec přijde i Megan Fox.
Právě ona je jedním z důvodů, proč na JSZPAZÚS vlastně koukat. Nemluvím teď o jejím hereckém výkonu, jenž by akademikům způsobil bolest jako porod čtyřčat, nicméně ti z vás, kteří tuhle slečnu obdivovali již v Transformers si tentokrát asi nadělají do trenek. Ilustrační obrázek přikládám zde a ten, kdo si hodně počká, uvidí i noční šaty padající k zemi. Milé.
To by bylo první pozitivum, tím druhým je vcelku obstojná porce humoru, kterou nám scenáristé dávkují v pěkně rozložených porcích. Přispívá tomu i obroublá mluva všech zůčastněných, především pak u Simona Pegga (fucků vyřkne nepočítaně). Ten hraje svého typicky mimózního jedince, kterého už umí zřejmě nazpaměť a kdybyste jej o půlnoci vzbudili a řekli mu, ať vás něčím rozesměje, udělal by zřejmě (pokud by vás nejdřív neposlal do hajzlu) tucet grimas na tento způsob.
Přesouváme se na opačnou stranu barikády, na které číhá jediný, zato po zuby ozbrojený voják. Jmenuje se Robert B. Weide a je to režisér. Musím se přiznat, že bych musel hooodně vzpomínat (vyvstávají mi pouze Klonové války, tam se ale o režii nedá mluvit, je to totiž čisté zvěrstvo), kdo mě naposledy nudil takovým způsobem, že jsem musel film jednoduše vypnout a dát si hodinovou pauzu. Tohle se totiž vážně nedalo vydržet.
O to horší je pak fakt, že celý scénář je (po stránce zábavy, co do děje je to čistočistý průměr) velmi obstojný a pod rukama někoho jiného by z něj mohla vylézt výborná komedie. Ne však v případě Weideho. Ten člověk je prostě Satan. Servíruje totiž tím nejunylejším stylem, jak to jen jde, kvanta dialogů, které se divák nejprve snaží všechny vstřebat, aby je postupně začal pomalu vypouštět a na konci odpadl úplně. Stačilo by třeba proložit je občas nějakou hudbou nebo něčím podobným. V tomto případě je to však po režisérské stránce čiré zlo, kvůli kterému se budete muset hodně kousnout, aby jste JSZPAZÚS vydrželi až do konce. Snad jen kvůli té Megan.
Tímto bych tak Weidemu rád předal čestnou cenu pro nejnudnějšího režiséra pod Sluncem a doporučil mu nějakou šokovou terapii, která by jej nakopla k pořádnému výkonu. Zazdít totiž takovým způsobem velmi nadějný námět (odkazy na Big Lebowského), ještě k tomu s prvotřídními herci (malé role má kompletní osazenstvo IT Crowd), to se vážně vidí jednou za... no za hodně dlouho. Sousloví "nuda k posrání" budiž v tomto případě absolutně výstižné.
sobota 29. listopadu 2008
Vévodkyně - 60%
Tak to vypadá, že nám za mořem vzniká co půl roku nějaké kostýmní drama, jež se upíná k dění na panském dvoře v libovolné zemi a čase. Před rokem tu byla Královna Alžběta: Zlatý věk, nějakých šest měsíců zpět jsem zde pro změnu recenzoval Královu přízeň (která se "díky" českému distributorovi dostala do kin až někdy před měsícem). Teď tu máme Vévodkyni, jejíž premiéra je prozatím plánována na únor příštího roku, proč si ale její recenzi nepřečíst už nyní?
Vévodkyně je adaptací vcelku úspěšné knihy Amandy Foreman Georgiana, Duchess of Devonshire a nevypráví o nikom jiném než o vévodkyni Georgianě z Devonshiru (mj. příbuzná princezny Diany) a jejích manželských strastech. Znalci dějepisu jistě ví, že Georgiana si ve svém mladém věku vzala vévodu Cavendishe z Devonshiru a velmi brzy s ním začala plodit děti :). Jak už tomu ale občas bývá, rodili se jen holčičky a chtěný dědic trůnu buď vůbec zplozen nebyl a když už se tak povedlo, potrat musel učinit přítrž. Šest let po svatbě se pak Georgiana seznámila s "odkopnutou" Lady Elisabeth Fosterovou a následně ji pozvala i do jejich společné rezidence. Když vyšlo najevo, že Elisabeth již stihla porodit tři syny, zatímco milé Georgianě se vysněné početí stále nedaří, asi vytušíte, co bude následovat.
Vévodkyni má na starosti absolutně neznámý režisér Saul Dibb a nutno podotknout, že jeho chybějící zkušenosti jsou hodně znát. Platí to hned od samotného začátku, kdy činí velké problémy dostat se snímku takříkajíc pod kůži. Dibb nás s Georgianou sice seznamuje, činí tak ovšem vcelku nešikovným způsobem. Místo toho, aby se soustředil na důležité a styčné body celého příběhu (početí potomka), servíruje nám často docela zbytečné detaily (vinu nese samozřejmě i scénář, na tom se však Dibb podílel také). Velmi podobně pak působí i jedna z nejdůležitějších scén celého filmu (seznámení Georgiany s Beth), která je odbyta naprosto ohavným způsobem a rozhodně si při ní nepomyslíte, že by se z těch dvou měly stát kamarádky na celý život.
Celkově se ale jedná spíše o zlomky, jež při postupném vývoji děje nenatropí větších problémů. Dibb se snaží pomalu zahušťovat atmosféru, Georgiana rodí jedno dítě za druhým, film ale místo zažrání se pod kůži klouže jen a pouze po povrchu. Vinu na tom nese opět, kdo jiný než režisér. Jestli někdo tvrdil, že Temný rytíř je naprosto studený film (s čímž rezolutně nesouhlasím), tak Vévodkyně se pohybuje někde kolem absolutní nuly. Dění na plátně čím dál častěji pracuje s velmi osudovými motivy, které by s jiným vedením rozsekali diváka na padrť, tady však emoce jaksi neexistují. Přitom je vše, jak má být. Herci hrají dobře, hudba je velmi působivá (i když její autor vykrádá Mansella horem spodem), nicméně Dibb není schopen přes plátno procedit byť jen větší hrstku emocí. Když už se mu to ke konci přece jenom podaří, utne scénu v tom nejhorším možném okamžiku.
Aby film s divákem absolutně nehnul, je v případě jakéhokoliv žánru, o to více pak u dramatu o nešťastné lásce, veliký problém. Takové emoční vlny, jaké se na mě hrnuly např. u lednového Pokání (shodou okolností také s Keirou Knightley), jsem v tomto případě vůbec nezaznamenal. Možná, kdyby se Dibb naučil více u menších filmů a poté svůj um prodal u takové produkce, by výsledek nebyl tak mrzutý. Takhle nezbývá nic jiného, než vzpomínat na Joea Wrighta (například).
Jak jsem již zmínil, herci hrají velmi dobře. Keira se sice za ten rok, co jsem ji viděl naposledy, pořádně nenajedla, ovšem ve vážných rolích tohoto typu se cítí film od filmu lépe. Pryč je ta vyzáblá (no, vlastně není) holka, která nevěděla, jak se zatvářit, když si se svou kamarádkou hrála na Beckhama. Z Keiry zkrátka za ty léta vyrostla herecká stálice, která zklame jen málokdy. Podobný případ pak nastává u Ralpha Fiennese. Ten se na takto vysoké úrovni pohybuje už nějaký ten pátek, není tedy překvapením, že jeho vévoda z Devonshiru je zahrán se vším nasazením.
Velkou, nebo spíše obrovskou pochvalu pak zasluhují kostýmy, které se střídají jak na běžícím páse. Keira se co pět minut objevuje v jiném účesu, a nové, nádherné róbě, přičemž Fiennes jí v tom zdatně sekunduje. Troufám si říct, že taková kostýmní práce tu již dlouho nebyla, čehož by si měla všimnout i Akademie. Minimálně oscarová nominace by totiž Vévodkyni slušela stejně, jako Georgianiny večerní šaty, na které bych se byl schopen koukat klidně další hodinu. Čímž mířím k úplnému konci, jenž mě značně pobouřil. Nemluvím ani tak o vyvrcholení celého děje, jako faktu, že celý film je takzvaně useknut ve své polovině.
Rozuzlení zápletky je podáno v jednom rychlém záběru, který doprovází titulky s událostmi, které se děly poté. Na tom je nejhorší jediná věc - tyto události by působily minimálně stejně, ne-li více zajímavým dojmem než dosavadní dění na plátně. Dokonce bych řekl, že by se u nich byl Dibb schopen vybičovat k lepšímu výkonu, čímž by příběh konečně dostal jistý emoční nádech. Bohužel se tak nestalo, třeba se ale někdo z jiných, zkušenějších režisérů k takovému "pokračování" dokope (čemuž ale nikdo moc nevěří:).
Kdo tedy touží po nějakém sebevzdělání či jen příjemně strávených dvou hodinách, může Vévodkyni klidně vyzkoušet. Herci jsou výborní, kostýmy přímo famózní, a i když se do vás film nechce nějak ostře zakousnout, můžete mu trochu pomoci. Třeba se pak u některých scén přistihnete, že máte slzy na krajíčku. Třeba. Škoda jen toho useknutého konce, bez kterého Vévodkyně působí poněkud nedopečeně. Přesto ale docela chutná.
Vévodkyně je adaptací vcelku úspěšné knihy Amandy Foreman Georgiana, Duchess of Devonshire a nevypráví o nikom jiném než o vévodkyni Georgianě z Devonshiru (mj. příbuzná princezny Diany) a jejích manželských strastech. Znalci dějepisu jistě ví, že Georgiana si ve svém mladém věku vzala vévodu Cavendishe z Devonshiru a velmi brzy s ním začala plodit děti :). Jak už tomu ale občas bývá, rodili se jen holčičky a chtěný dědic trůnu buď vůbec zplozen nebyl a když už se tak povedlo, potrat musel učinit přítrž. Šest let po svatbě se pak Georgiana seznámila s "odkopnutou" Lady Elisabeth Fosterovou a následně ji pozvala i do jejich společné rezidence. Když vyšlo najevo, že Elisabeth již stihla porodit tři syny, zatímco milé Georgianě se vysněné početí stále nedaří, asi vytušíte, co bude následovat.
Vévodkyni má na starosti absolutně neznámý režisér Saul Dibb a nutno podotknout, že jeho chybějící zkušenosti jsou hodně znát. Platí to hned od samotného začátku, kdy činí velké problémy dostat se snímku takříkajíc pod kůži. Dibb nás s Georgianou sice seznamuje, činí tak ovšem vcelku nešikovným způsobem. Místo toho, aby se soustředil na důležité a styčné body celého příběhu (početí potomka), servíruje nám často docela zbytečné detaily (vinu nese samozřejmě i scénář, na tom se však Dibb podílel také). Velmi podobně pak působí i jedna z nejdůležitějších scén celého filmu (seznámení Georgiany s Beth), která je odbyta naprosto ohavným způsobem a rozhodně si při ní nepomyslíte, že by se z těch dvou měly stát kamarádky na celý život.
Celkově se ale jedná spíše o zlomky, jež při postupném vývoji děje nenatropí větších problémů. Dibb se snaží pomalu zahušťovat atmosféru, Georgiana rodí jedno dítě za druhým, film ale místo zažrání se pod kůži klouže jen a pouze po povrchu. Vinu na tom nese opět, kdo jiný než režisér. Jestli někdo tvrdil, že Temný rytíř je naprosto studený film (s čímž rezolutně nesouhlasím), tak Vévodkyně se pohybuje někde kolem absolutní nuly. Dění na plátně čím dál častěji pracuje s velmi osudovými motivy, které by s jiným vedením rozsekali diváka na padrť, tady však emoce jaksi neexistují. Přitom je vše, jak má být. Herci hrají dobře, hudba je velmi působivá (i když její autor vykrádá Mansella horem spodem), nicméně Dibb není schopen přes plátno procedit byť jen větší hrstku emocí. Když už se mu to ke konci přece jenom podaří, utne scénu v tom nejhorším možném okamžiku.
Aby film s divákem absolutně nehnul, je v případě jakéhokoliv žánru, o to více pak u dramatu o nešťastné lásce, veliký problém. Takové emoční vlny, jaké se na mě hrnuly např. u lednového Pokání (shodou okolností také s Keirou Knightley), jsem v tomto případě vůbec nezaznamenal. Možná, kdyby se Dibb naučil více u menších filmů a poté svůj um prodal u takové produkce, by výsledek nebyl tak mrzutý. Takhle nezbývá nic jiného, než vzpomínat na Joea Wrighta (například).
Jak jsem již zmínil, herci hrají velmi dobře. Keira se sice za ten rok, co jsem ji viděl naposledy, pořádně nenajedla, ovšem ve vážných rolích tohoto typu se cítí film od filmu lépe. Pryč je ta vyzáblá (no, vlastně není) holka, která nevěděla, jak se zatvářit, když si se svou kamarádkou hrála na Beckhama. Z Keiry zkrátka za ty léta vyrostla herecká stálice, která zklame jen málokdy. Podobný případ pak nastává u Ralpha Fiennese. Ten se na takto vysoké úrovni pohybuje už nějaký ten pátek, není tedy překvapením, že jeho vévoda z Devonshiru je zahrán se vším nasazením.
Velkou, nebo spíše obrovskou pochvalu pak zasluhují kostýmy, které se střídají jak na běžícím páse. Keira se co pět minut objevuje v jiném účesu, a nové, nádherné róbě, přičemž Fiennes jí v tom zdatně sekunduje. Troufám si říct, že taková kostýmní práce tu již dlouho nebyla, čehož by si měla všimnout i Akademie. Minimálně oscarová nominace by totiž Vévodkyni slušela stejně, jako Georgianiny večerní šaty, na které bych se byl schopen koukat klidně další hodinu. Čímž mířím k úplnému konci, jenž mě značně pobouřil. Nemluvím ani tak o vyvrcholení celého děje, jako faktu, že celý film je takzvaně useknut ve své polovině.
Rozuzlení zápletky je podáno v jednom rychlém záběru, který doprovází titulky s událostmi, které se děly poté. Na tom je nejhorší jediná věc - tyto události by působily minimálně stejně, ne-li více zajímavým dojmem než dosavadní dění na plátně. Dokonce bych řekl, že by se u nich byl Dibb schopen vybičovat k lepšímu výkonu, čímž by příběh konečně dostal jistý emoční nádech. Bohužel se tak nestalo, třeba se ale někdo z jiných, zkušenějších režisérů k takovému "pokračování" dokope (čemuž ale nikdo moc nevěří:).
Kdo tedy touží po nějakém sebevzdělání či jen příjemně strávených dvou hodinách, může Vévodkyni klidně vyzkoušet. Herci jsou výborní, kostýmy přímo famózní, a i když se do vás film nechce nějak ostře zakousnout, můžete mu trochu pomoci. Třeba se pak u některých scén přistihnete, že máte slzy na krajíčku. Třeba. Škoda jen toho useknutého konce, bez kterého Vévodkyně působí poněkud nedopečeně. Přesto ale docela chutná.
pátek 28. listopadu 2008
Labyrint lží - 60%
Recenze uveřejněna zde.
Aby tu ale nebylo tak prázdno, rozhodl jsem se sdělit malý poznatek. Při stání ve frontě na lístek a poslouchání cizích rozhovorů (hehe) se mi stihlo dokonale znechutit čtenářkami Bravo girl (a pobodných žump) do nebes vynášené Stmívání (které mělo včera také svou premiéru). Komu tak ne, když by kvůli němu přišel hned o 2 trailery před filmem. Takže aby bylo jasno, ten film nikdy vidět NECHCI, takže se na něj ani nikdy nepodívám. Tak. A máte to.
To jen tak bokem:)
Aby tu ale nebylo tak prázdno, rozhodl jsem se sdělit malý poznatek. Při stání ve frontě na lístek a poslouchání cizích rozhovorů (hehe) se mi stihlo dokonale znechutit čtenářkami Bravo girl (a pobodných žump) do nebes vynášené Stmívání (které mělo včera také svou premiéru). Komu tak ne, když by kvůli němu přišel hned o 2 trailery před filmem. Takže aby bylo jasno, ten film nikdy vidět NECHCI, takže se na něj ani nikdy nepodívám. Tak. A máte to.
To jen tak bokem:)
pátek 21. listopadu 2008
Taxikář - 90%
Psal se rok 1976. Tou dobou stoupající režisér Martin Scorsese vrhl do kin svůj další film, kterým chtěl přítomné opět šokovat. A zase se mu to povedlo. Do hlavních rolí si přizval své dobré kamarády (spolupracoval s nimi již na Špinavých ulicích) a výborné herce - Roberta De Nira a Harveyho Keitela. Po uvedení Taxikáře se pak všichni nestačili divit, neboť to nebyl pouze Scorsese, kterého začali kritici (a nejen ti) vynášet do nebe. Šel jsem se tedy dnes přesvědčit, jestli je Taxikář opravdu tak výjimečné dílo jak se povídá. A... je:) Snad tento text nebude působit jako nošení dříví do lesa. Budu se snažit přijít s něčím novým, i když je mi vcelku jasné, že už takřka vše bylo řečeno.
Taxikář není na první pohled nijak scenáristicky složitou látkou. Samotný skript však svou úderností a nekompromisním podáním konkrétních situací dokáže vyvést z míry kdekoho. Někteří by sice mohli namítnout, že se De Niro projíždí dvě hodiny po New Yorku, aby nakonec film skončil a nic moc důležitého se v něm nestalo. Hanba jim. Scorsese v Taxikáři přichází se studií osobnosti hlavního hrdiny (kterou ve svých dalších filmech dovedl k absolutní dokonalosti), bezvýznamného Taxikáře Travise, jenž se jako jeden z mála snaží (marně) bojovat se zločinem a špínou v New Yorku. Ze začátku jej sledujeme jako odměřeného a duchem jakoby nepřítomného člověka, který se postupem času mění ve vraždící mašinu.
Scorsese již v Taxikáři ukazuje, že přechod na větší rozpočet mu vůbec nedělal problém. Jeho strhující režie je takřka srovnatelná např. s Casinem či Zuřícím býkem. Na nějakou nudu nemůže být ani pomyšlení, a i když ve filmu absentuje jakákoliv vyloženě akční scéna, vůbec mu to neškodí. Právě naopak, všechny dialogy jsou podávány naprosto nenuceným způsobem a ačkoliv se u některých scén může zdát, že by mohly klidně skončit ve střižně, nakonec se ukážou pro následující vývoj velmi důležité, ne-li nepostradatelné (Ital a Magnum). Všechno zkrátka souvisí se vším a to je, ať už u jakéhokoliv filmu, moc dobře.
New York je v Taxikáři vykreslen až odporným způsobem. Děvky, drogy či špína Travise pronásledují na každém kroku a Scorsese vám to dává pěkně sežrat. Ať už je to brilantní práce s kamerou, pro Mistrovu pozdější tvorbu tak typická či na několika místech výborná střihačská práce při průjezdech městem, které si z pohledu obyčejného taxíku prohlédneme snad ze všech možných úhlů během několika sekund. Když to celé podtrhne i skvěle zvolená hudba, přesně vystihující depresivní a zdrcující atmosféru Velkého jablka v 70. letech, zase musím smekat. Nemluvě o opět skvělém De Nirovi nebo Jodie Foster.
Scorsese vzal u Taxikáře zkrátka tabu námět, který přepracoval do látky, která bere dech. Postupně pak svou režijní genialitu jen a jen potvrzoval (u mě stále vedou Mafiáni s Casinem), dokud se nezačal naplno snažit o režijního Oscara. S Gangy New Yorku jsem zatím tu čest neměl, Letec a Skrytá identita mě však naučili, že i mistr tesař se někdy hodně utne. To když na něj přijde stáří a senilita (a ta touha po Oscarech). Dostali jsme se tak do fáze, kdy od Scorseseho můžeme očekávat stále nadprůměrný film, ve kterém se však jen ztěží bude dotýkat absoulutna jako před deseti a více lety.
Ale zpět k Taxikáři. Nebýt mírného zaškobrtnutí v závěru, byla by to čistá devadesátka. Takhle je to spíše 80+ s přihlédnutím k faktu, že se před třiceti lety dívalo na uvedení takto konvence bořícího filmu jako k filmařské sebevraždě. Marty do toho ale šel, díky čemuž si zaslouží náš obdiv. A rozhodně měl toho plešouna získat za něco jiného než za Skrytou identitu. Ale to už jsem zase někde jinde :)
P.S. Paní nalevo ať příště raději drží hubu. Prospěje nám všem.
Taxikář není na první pohled nijak scenáristicky složitou látkou. Samotný skript však svou úderností a nekompromisním podáním konkrétních situací dokáže vyvést z míry kdekoho. Někteří by sice mohli namítnout, že se De Niro projíždí dvě hodiny po New Yorku, aby nakonec film skončil a nic moc důležitého se v něm nestalo. Hanba jim. Scorsese v Taxikáři přichází se studií osobnosti hlavního hrdiny (kterou ve svých dalších filmech dovedl k absolutní dokonalosti), bezvýznamného Taxikáře Travise, jenž se jako jeden z mála snaží (marně) bojovat se zločinem a špínou v New Yorku. Ze začátku jej sledujeme jako odměřeného a duchem jakoby nepřítomného člověka, který se postupem času mění ve vraždící mašinu.
Scorsese již v Taxikáři ukazuje, že přechod na větší rozpočet mu vůbec nedělal problém. Jeho strhující režie je takřka srovnatelná např. s Casinem či Zuřícím býkem. Na nějakou nudu nemůže být ani pomyšlení, a i když ve filmu absentuje jakákoliv vyloženě akční scéna, vůbec mu to neškodí. Právě naopak, všechny dialogy jsou podávány naprosto nenuceným způsobem a ačkoliv se u některých scén může zdát, že by mohly klidně skončit ve střižně, nakonec se ukážou pro následující vývoj velmi důležité, ne-li nepostradatelné (Ital a Magnum). Všechno zkrátka souvisí se vším a to je, ať už u jakéhokoliv filmu, moc dobře.
New York je v Taxikáři vykreslen až odporným způsobem. Děvky, drogy či špína Travise pronásledují na každém kroku a Scorsese vám to dává pěkně sežrat. Ať už je to brilantní práce s kamerou, pro Mistrovu pozdější tvorbu tak typická či na několika místech výborná střihačská práce při průjezdech městem, které si z pohledu obyčejného taxíku prohlédneme snad ze všech možných úhlů během několika sekund. Když to celé podtrhne i skvěle zvolená hudba, přesně vystihující depresivní a zdrcující atmosféru Velkého jablka v 70. letech, zase musím smekat. Nemluvě o opět skvělém De Nirovi nebo Jodie Foster.
Scorsese vzal u Taxikáře zkrátka tabu námět, který přepracoval do látky, která bere dech. Postupně pak svou režijní genialitu jen a jen potvrzoval (u mě stále vedou Mafiáni s Casinem), dokud se nezačal naplno snažit o režijního Oscara. S Gangy New Yorku jsem zatím tu čest neměl, Letec a Skrytá identita mě však naučili, že i mistr tesař se někdy hodně utne. To když na něj přijde stáří a senilita (a ta touha po Oscarech). Dostali jsme se tak do fáze, kdy od Scorseseho můžeme očekávat stále nadprůměrný film, ve kterém se však jen ztěží bude dotýkat absoulutna jako před deseti a více lety.
Ale zpět k Taxikáři. Nebýt mírného zaškobrtnutí v závěru, byla by to čistá devadesátka. Takhle je to spíše 80+ s přihlédnutím k faktu, že se před třiceti lety dívalo na uvedení takto konvence bořícího filmu jako k filmařské sebevraždě. Marty do toho ale šel, díky čemuž si zaslouží náš obdiv. A rozhodně měl toho plešouna získat za něco jiného než za Skrytou identitu. Ale to už jsem zase někde jinde :)
P.S. Paní nalevo ať příště raději drží hubu. Prospěje nám všem.
čtvrtek 20. listopadu 2008
Madagaskar 2: Útěk do Afriky - 60%
Tak jsem se k tomu konečně dostal:) První Madagskar byla nuda, ze které si kromě trsání nepamatuju lautr nic. Trailery na jeho pokračování toho, co si budeme nalhávat, také neslibovali nějak moc. Krom důvěrně známé, snad stokrát zremixované odrhovačky se v nich nedalo moc čeho chytit. O to více potěší, že ve výsledném filmu je tomu přesně naopak.
A přitom je po scenáristické stránce minimálně stejně plytký jako jeho předchůdce. U Alexe, Martyho a Glorie se toho moc nezměnilo, snad jen žirafák Melman začal řešit své vztahové problémy. Všichni se, spolu s tučňáky (kteří opět nejvíc válí) objevují zpět v Africe, Alex nachází svého otce a začíná velká sranda. Nakonec se k ní připojí i navrátivší se babička z jedničky, která je vážně postavou sama pro sebe.
Když jsem řekl, že se je ve druhém Madagaskaru čeho chytit, myslel jsem to naprosto vážně. Počet ultimátních gagů je oproti jedničce několikrát vyšší a o naprosto střelené situace také není nouze. Zmíněná babička dávající v angličtině tzv. Chinese burn (znáte to, když vám někdo chytne ruku v předloktí a zatahá vám za kůži opačným směrem) nebo žralok honící svou oběť v sopce (!!) myslím mluví za vše.
Animace se sice nikam moc neposunula, v tomto případě to však bude vadit málokomu, neboť na styl Madagaskaru už jsem si tak nějak všichni zvykli. Zmínit si však zaslouží hudba, kterou má na starosti Hans Zimmer, a která vykrádá snad úplně všechny známější soundtracky. Ale co, hlavně že je pěkná, dětem se to bude líbit tak jak tak.
Ve srovnání s WALL-Eem a Kung Fu Pandou tak druhý Madagaskar osciluje někde mezi, což je rozhodně příjemné překvapení. Těží především z toho, že se v něm neustále NĚCO děje a zbytečně se nepřešlapuje na místě (aby taky, stopáž se zastavila někde na 80 minutách). Panda sice vede, robot ale dostává prudce na držku, což mi v tomto případě bohatě stačí.
A přitom je po scenáristické stránce minimálně stejně plytký jako jeho předchůdce. U Alexe, Martyho a Glorie se toho moc nezměnilo, snad jen žirafák Melman začal řešit své vztahové problémy. Všichni se, spolu s tučňáky (kteří opět nejvíc válí) objevují zpět v Africe, Alex nachází svého otce a začíná velká sranda. Nakonec se k ní připojí i navrátivší se babička z jedničky, která je vážně postavou sama pro sebe.
Když jsem řekl, že se je ve druhém Madagaskaru čeho chytit, myslel jsem to naprosto vážně. Počet ultimátních gagů je oproti jedničce několikrát vyšší a o naprosto střelené situace také není nouze. Zmíněná babička dávající v angličtině tzv. Chinese burn (znáte to, když vám někdo chytne ruku v předloktí a zatahá vám za kůži opačným směrem) nebo žralok honící svou oběť v sopce (!!) myslím mluví za vše.
Animace se sice nikam moc neposunula, v tomto případě to však bude vadit málokomu, neboť na styl Madagaskaru už jsem si tak nějak všichni zvykli. Zmínit si však zaslouží hudba, kterou má na starosti Hans Zimmer, a která vykrádá snad úplně všechny známější soundtracky. Ale co, hlavně že je pěkná, dětem se to bude líbit tak jak tak.
Ve srovnání s WALL-Eem a Kung Fu Pandou tak druhý Madagaskar osciluje někde mezi, což je rozhodně příjemné překvapení. Těží především z toho, že se v něm neustále NĚCO děje a zbytečně se nepřešlapuje na místě (aby taky, stopáž se zastavila někde na 80 minutách). Panda sice vede, robot ale dostává prudce na držku, což mi v tomto případě bohatě stačí.
Čas plyne a plyne, recenze jdou do háje...
Nelekejte se, nehoří. To jenom recenze mizí:)
Tak schválně, kdybyste si museli vybrat ze dvou recenzí, které jste napsali, jen jednu, kterou publikovat. Ta první by byla letmý průlet, který řekne jen to nejdpostatnější, naopak její sestrička by byla maximálně výstižná a podrobná. Tak co, kterou? Já beru druhou variantu, z čehož plyne jediné - tady na blogu jich bude méně. Ale zase ne o moc, maximálně o 1 až 2 za měsíc, což snad není TAKOVÁ hrůza.
Místo textů tak spatříte pouhé hodnocení a odkaz na Gorilla.cz, kde si budete moci danou recenzi přečíst, aneb proč psát něco dvakrát a odlišně, když to může být jen jednou? A myslím, že mírně pozměněná hláška z Rallye smrti (jejíž recenze je první "postiženou"): "Můžete mě zavřít, můžete mě střelit, ale nemůžete mě ku*va přemluvit!", naprosto vystihuje můj postoj k celé věci.
Takže asi tak:)
Tak schválně, kdybyste si museli vybrat ze dvou recenzí, které jste napsali, jen jednu, kterou publikovat. Ta první by byla letmý průlet, který řekne jen to nejdpostatnější, naopak její sestrička by byla maximálně výstižná a podrobná. Tak co, kterou? Já beru druhou variantu, z čehož plyne jediné - tady na blogu jich bude méně. Ale zase ne o moc, maximálně o 1 až 2 za měsíc, což snad není TAKOVÁ hrůza.
Místo textů tak spatříte pouhé hodnocení a odkaz na Gorilla.cz, kde si budete moci danou recenzi přečíst, aneb proč psát něco dvakrát a odlišně, když to může být jen jednou? A myslím, že mírně pozměněná hláška z Rallye smrti (jejíž recenze je první "postiženou"): "Můžete mě zavřít, můžete mě střelit, ale nemůžete mě ku*va přemluvit!", naprosto vystihuje můj postoj k celé věci.
Takže asi tak:)
středa 19. listopadu 2008
Víkendový trailerový náser
Pozdě, ale přece. Tohle sem totiž musím vylepit za každou cenu, uplynulý víkend totiž patřil, co se trailerové úrody týče, k těm nejštědřejším v roce. Poděkovat za to můžeme Bondovi, ze kterého si sice kromě mizerné akce nic nepamatuju, alespoň v tomto ohledu byl ale užitečným. Až tak, že ani nevím, kde začít.
Jako nejslabší se jeví ukázka na nového Pottera. Té sice nechybí již tradiční temnota první dvě třetiny však působí mírně nasíracím dojmem. Nechtějí se totiž za žádnou cenu rozjet, až vše nakonec utne ultratrapný rozhovor mezi Hermionou a Harrym. Na konci však čeká regulérní inferno, jehož vrcholem budiž likvidace londýnského mostu. A gradující hudba je BOŽÍ!! Koukejte tady.
Další na řadě jsou Watchmeni. Na ty jsem sice trailer od traileru více zvědavý, ovšem s vědomím, že se může pokazit úplně všechno, zůstávám hodně, hodně při zemi. Což se nedá říci o ukázce samotné. Snyder omezil zpomalovačky (i když je jich pořád jako šafránů), konečně přidal dialogy (hlas Rorschasche ruluje) a úplně vyměnil hudební podkres. Smashing Pumpkins dostali košem, na jejich místo se dostala úvodní velmi chytlavá instrumentálka a britští Muse. Přiznám se, že zpočátku mi do závěrečné montáže moc neseděli, s opakovanými zhlédnutími se však pocit vytrácí a zůstává jen výborná trailerová práce. Jen aby to vydrželo i do filmu. Watchmeni zde.
Finišujeme Star Trekem. J. J. Abrams, tvůrce, který špatné filmy netočí (stojí např. za Lost nebo třetí Mission Impossible), mě v sobotu, kdy se pirátsky natočená ukázka podívala na internet, naprosto vyrazil dech. Nářez od začátku (výskok Kirka juniora z auta) do konce (destrukce lodi... WOW!!). Zkrátka nemám slov, snad se jen sluší dodat, že tohle má šanci s přehledem vymazat nové Star Wars s povrchu vesmírného a uvrhnout je v zapomnění. Vypadá to zkrátka božsky, není se tedy co divit, že mi tady trailer rotuje od rána do večera. Takže si ho du pustit, vy můžete tady.
Jako nejslabší se jeví ukázka na nového Pottera. Té sice nechybí již tradiční temnota první dvě třetiny však působí mírně nasíracím dojmem. Nechtějí se totiž za žádnou cenu rozjet, až vše nakonec utne ultratrapný rozhovor mezi Hermionou a Harrym. Na konci však čeká regulérní inferno, jehož vrcholem budiž likvidace londýnského mostu. A gradující hudba je BOŽÍ!! Koukejte tady.
Další na řadě jsou Watchmeni. Na ty jsem sice trailer od traileru více zvědavý, ovšem s vědomím, že se může pokazit úplně všechno, zůstávám hodně, hodně při zemi. Což se nedá říci o ukázce samotné. Snyder omezil zpomalovačky (i když je jich pořád jako šafránů), konečně přidal dialogy (hlas Rorschasche ruluje) a úplně vyměnil hudební podkres. Smashing Pumpkins dostali košem, na jejich místo se dostala úvodní velmi chytlavá instrumentálka a britští Muse. Přiznám se, že zpočátku mi do závěrečné montáže moc neseděli, s opakovanými zhlédnutími se však pocit vytrácí a zůstává jen výborná trailerová práce. Jen aby to vydrželo i do filmu. Watchmeni zde.
Finišujeme Star Trekem. J. J. Abrams, tvůrce, který špatné filmy netočí (stojí např. za Lost nebo třetí Mission Impossible), mě v sobotu, kdy se pirátsky natočená ukázka podívala na internet, naprosto vyrazil dech. Nářez od začátku (výskok Kirka juniora z auta) do konce (destrukce lodi... WOW!!). Zkrátka nemám slov, snad se jen sluší dodat, že tohle má šanci s přehledem vymazat nové Star Wars s povrchu vesmírného a uvrhnout je v zapomnění. Vypadá to zkrátka božsky, není se tedy co divit, že mi tady trailer rotuje od rána do večera. Takže si ho du pustit, vy můžete tady.
neděle 16. listopadu 2008
Zrádce - 60%
Zrádce (v originále Traitor) měl podle původního plánu běžet v českých kinech někdy na konci ledna příštího roku. Distributor jeho premiéru nejdříve vyškrtnul, aby ji následně opět obnovil, bude tedy zajímavé sledovat, jak s ním Palace Pictures nakonec naloží.
Film se snaží reflektovat dnešní společnost rozvrácenou útoky z 11. září. Během celé stopáže jsou paralelně vyprávěny dvě dějové linie - výrobce bomb Samir se díky svým kontaktům dostává hlouběji a hlouběji do teroristické organizace a agenti FBI po něm pátrající. Obě linie se na začátku i konci stihnou protnout, přičemž především v prvním případě z toho kouká spíše než chytré propojení nucený konstrukt.
Scénář samotný nenabídne nic moc světoborného. Mám na mysli především začátek, který působí značně nelogicky a odfláknutě. Dvě postavy se spolu spřátelí za značně podivných podmínek, jež, zdá se, nidko moc neřeší. Ani po zbylou stopáž nedokáže Zrádce přijít s něčím novým a celou dobu se drží v zaběhnutých mantinelech
Herci hrají velmi obstojně (taková jména to snad ani špatně neumí) a když už dojde na nějaké ty kontaktní scény, ani ty nevypadají vůbec zle. Režisér Jeffrey Nachmanoff ukazuje, že by potřeboval ještě nějaké zkušenosti s podobně velkým projektem, minimálně délka stopáže je totiž značně přestřelená. Prostříhat o 30 minut a ze Zrádce je ihned daleko lépe stravitelný film.
Vy s ním spolehlivě zabijete dvě hodiny, řeknete si, že to nijak špatné nebylo, ale výsledek z vás vyšumí než byste řekli švec. Naprosto průměrná záležitost.
Film se snaží reflektovat dnešní společnost rozvrácenou útoky z 11. září. Během celé stopáže jsou paralelně vyprávěny dvě dějové linie - výrobce bomb Samir se díky svým kontaktům dostává hlouběji a hlouběji do teroristické organizace a agenti FBI po něm pátrající. Obě linie se na začátku i konci stihnou protnout, přičemž především v prvním případě z toho kouká spíše než chytré propojení nucený konstrukt.
Scénář samotný nenabídne nic moc světoborného. Mám na mysli především začátek, který působí značně nelogicky a odfláknutě. Dvě postavy se spolu spřátelí za značně podivných podmínek, jež, zdá se, nidko moc neřeší. Ani po zbylou stopáž nedokáže Zrádce přijít s něčím novým a celou dobu se drží v zaběhnutých mantinelech
Herci hrají velmi obstojně (taková jména to snad ani špatně neumí) a když už dojde na nějaké ty kontaktní scény, ani ty nevypadají vůbec zle. Režisér Jeffrey Nachmanoff ukazuje, že by potřeboval ještě nějaké zkušenosti s podobně velkým projektem, minimálně délka stopáže je totiž značně přestřelená. Prostříhat o 30 minut a ze Zrádce je ihned daleko lépe stravitelný film.
Vy s ním spolehlivě zabijete dvě hodiny, řeknete si, že to nijak špatné nebylo, ale výsledek z vás vyšumí než byste řekli švec. Naprosto průměrná záležitost.
sobota 15. listopadu 2008
Tak jde čas...
Jo Johne, to byly časy...
Další role bude asi sériový vrah . Nebo se snad rozhodli natočit druhého Hitmana?
Další role bude asi sériový vrah . Nebo se snad rozhodli natočit druhého Hitmana?
pondělí 10. listopadu 2008
Star Wars: Klonové války - nehodnoceno
Táák děti... těšíte se na recenzi? Máte smůlu. Aby pravdu řekl, bál jsem se a čekal ultimátní zlo. Taky jsem naprosto ignoroval větu, která říká, že koho Star Wars nijak neberou, měl by se Klonovým válkám vyhnout. Výsledek je zhruba takový, že jsem koukal asi na prvních 20 minut. Poté se projevila únava, díky které moje hlava začala klimbat ze strany na stranu a oči se pomalu, ale jistě zavíraly. Abych nějak vydržel při vědomí, začal jsem během filmu provozovat jisté činnosti. Můžu tedy s klidem říct, že Klonové války fungují jako skvělá kulisa, během které si stihnete pročíst poštu, napsat mail a pročíst si hlavní zprávy dne.
4 hodiny po jejich zhlédnutí si tak vybavuju otravnou Padawanku, divně mluvící hovno, deset let starou animaci a nehodící se hudbu. A taky že to byla nuda k posrání, i když se tam každou chvíli někde bojovalo. Ještě že jsem to vypnul, jinak bych už ležel někde pod stolem.
P.S. Jestli někoho snad zajímá, proč nemusím Star Wars, nechť si najde volný den, během kterého to se mnou probere... nehlaste se všichni.
P.P.S. Obdivuju všechny, kteří byli schopni film dokoukat, popř. na něj napsat i recenzi.
4 hodiny po jejich zhlédnutí si tak vybavuju otravnou Padawanku, divně mluvící hovno, deset let starou animaci a nehodící se hudbu. A taky že to byla nuda k posrání, i když se tam každou chvíli někde bojovalo. Ještě že jsem to vypnul, jinak bych už ležel někde pod stolem.
P.S. Jestli někoho snad zajímá, proč nemusím Star Wars, nechť si najde volný den, během kterého to se mnou probere... nehlaste se všichni.
P.P.S. Obdivuju všechny, kteří byli schopni film dokoukat, popř. na něj napsat i recenzi.
čtvrtek 6. listopadu 2008
Quantum of Solace - 60%
Řekněme si to na rovinu, Casino Royale byl takřka geniální film, díky kterému začal v Bonda opět věřit pořádný houf lidí. Přepálené kravinky s Brosnanem vystřídala ostrá a syrová jízda, jejíž velikosti se v akčním žánru toho roku rovnalo máloco. Bylo tedy spíše jen zbožným přáním, čekat, že by Quantum of Solace svého předchůdce předčilo. Všichni spíše čekali výsledek na stejné nebo jen o chlup horší úrovni. Jak ale již z procentuálního hodnocení vyplývá, odpověď dnes zní: Bohužel. A přitom jsem ve výsledek vážně věřil. Není to totiž tak dlouho, co jsem zde krátce psal o předchozím filmu Marca Forstera - Lovci draků. V něm totiž režisér dokázal hotové divy a kupříkladu z jinak obyčejného souboje papírových draků dokázal vytvořit jednu z nejnápaditějších akčních scén tohoto roku. Větu "Bond je ve správných rukou" jsem tedy do světa nevykřikoval nadarmo.
Quantum of Solace začíná v místě kde Casino Royale končí, tzn. Bond postřelí pana Whitea a ujíždí s ním kdovíkam. Už při první scéně mě však zarazilo, s čím že to ti scenáristé přišli. White sice později utrousí hlášku "We have people everywhere", ta však pouze dodává celé situaci více na absurditě. I když před třemi lety v rezidenci, kde k postřelení došlo, nikdo nebyl, rázem agenta jejího Veličenstva honí hned smečka automobilů. Whatever, pryč od myšlenky proč ho honí, k zdůraznění jak ho honí, aneb jak vypadají akční scény.
U nich bylo již z trailerů zřejmé, že Forster hodlá čerpat u konkurenčního Bournea. Dokonce si přizval i koordinátory jeho akčních scén, z čehož plyne, že Bour..., pardon Bondova honička na střechách vypadá jako loňský Tanger se všemi ostatními proprietami - tzn. včetně mlácení knížkou a jízdy na motorce. To by mi celé až TOLIK nevadilo jako fakt, že snad všechny akční scény vypadají mnohem hůř než jak tomu bylo v loňském Greengrassově opusu. Forster zkrátka ukazuje, že zkušeností z menších filmů má na rozdávání, jakmile ale dostane několik set milionů, práce se mu začne rozpadat pod rukama. Z obyčejné scény ve výtahu, v níž Bond přemůže tři členy ochranky se tak stalo půlminutový nepřehledný blivajz, který je stříhán dvojnásobnou rychlostí Jamesovy MP-5ky (která se mimochodem oproti teaseru neobjeví).
Absolutně se tak neztotožňuju s tvrzením některých recenzentů, kteří naopak Forsterův "um" vyzdvihují, přičemž argumentují především zmíněnou úvodní honičkou (Že jsou nám podávány jen ostré nárazy, které Bond schytává z každé strany?Ale kdeže). Forster se má ještě hodně co učit. Docela by mě také zajímalo, kam se ksakru poděly všechny ty peníze z rozpočtu. Krom mizerné akce (a divadelního představení) mě toho vážně moc nenapadá. Do digitální rvačky na provazech? Koukněte na Casino, to je o rovných čtyřicet minut delší a stojí o krásných 80 milionů méně. A vypadá minimálně stejně draze jako Quantum.
Pochvalu, a to velkou, si však zaslouží Daniel Craig. Z toho týpka ve Spielbergově Mnichovu se totiž vyklubal totální elegán se snad nejchladnějším výrazem pod Sluncem. Jeho Bond nejde pro pár smrtelných výstřelů daleko a mrtvoly překračuje jednu za druhou. A když zrovna někoho nekope (i když z toho nic není vidět:), sype z pusy skvělé bonmoty. Ať už jdou na účet M nebo jiných, mladších žen, spolehlivě vás uspokojí a udrží váš mozek neustále v pozoru. O to více pak potěší fakt, že Craig takřka nesleze z plátna, jeho übercool looku se tak nabažíte dosyta.
Dere se mi na mysl myšlenka, že Forster spolu se scenáristou (Paul Haggis) celý Bondovský vesmír řádně znásilnili. Již v Casinu jsme museli čekat 2 a půl hodiny na hlášku "Bond. James Bond.", Haggis ji však tehdy použil na tom nejlepším možném místě. Tentokrát se jí, považte, vůbec nedočkáme, ba co víc, Bond už ani neví, co pije. Všechno tak musí osvětlovat barman, a pro zvědavce, slavné martini s vodkou to není. Největší odklon od původního konceptu jsou pak ženy samotné. Většina z vás už to ví, Bond se s Olgou vážně nevyspí a nebýt M, která mu na poslední chvíli pošle sličnou asistentku tzv. na jedno použití, zbyla by na Jamese akorát tak... no jeho vlastní ruka.
Když jsem hanil akci, musím na druhou stranu zdůraznit, že Forster všechny ostatní scény podává daleko jistějším dojmem. Jakoby v nich zapomněl na tíhu rozpočtu a pouze předváděl, jakým způsobem nás v nedávné minulosti dokázal dostat do kolen. Ve výsledku to tedy vypadá tak, že u akčních scén kroutíte hlavou (u souboje letadel pak zíváte) a "pouhé" scény si vychutnáte dosyta. Což se nedá říct o milostné linii, která v případě Quantum of Solace absolutně nefunguje a mine vás, narozdíl od Casina velmi širokým obloukem. Je mi sice jasné, že to Olga uhrát nemohla, Forster se však mohl alespoň (minimálně na konci) víc snažit.
Druhé Casino Royale zkrátka nepřišlo, je však škoda, že Quantum of Solace předbíhá svou kvalitou o několik koňských délek. Absence nářezové akce, komplexního příběhu a nervozity na každém kroku (s plesajícím srdcem vzpomínam na partie pokru) tak dělá z nového Bonda pouze jakýsi zbytečný dovětek vynikajícího předchůdce. O to víc naštve, že ani v tomto případě se dějová linka úplně neuzavře, což dává prostor pro další plnohodnotné navázání. A kdo že by ho měl točit? Odpověď je jasná. Campbelle, zpátky na plac, prosím.
P.S. Záporáka jsem nezmínil, neboť je absolutně nevýrazný. A to i se svým slizkým obličejem.
Quantum of Solace začíná v místě kde Casino Royale končí, tzn. Bond postřelí pana Whitea a ujíždí s ním kdovíkam. Už při první scéně mě však zarazilo, s čím že to ti scenáristé přišli. White sice později utrousí hlášku "We have people everywhere", ta však pouze dodává celé situaci více na absurditě. I když před třemi lety v rezidenci, kde k postřelení došlo, nikdo nebyl, rázem agenta jejího Veličenstva honí hned smečka automobilů. Whatever, pryč od myšlenky proč ho honí, k zdůraznění jak ho honí, aneb jak vypadají akční scény.
U nich bylo již z trailerů zřejmé, že Forster hodlá čerpat u konkurenčního Bournea. Dokonce si přizval i koordinátory jeho akčních scén, z čehož plyne, že Bour..., pardon Bondova honička na střechách vypadá jako loňský Tanger se všemi ostatními proprietami - tzn. včetně mlácení knížkou a jízdy na motorce. To by mi celé až TOLIK nevadilo jako fakt, že snad všechny akční scény vypadají mnohem hůř než jak tomu bylo v loňském Greengrassově opusu. Forster zkrátka ukazuje, že zkušeností z menších filmů má na rozdávání, jakmile ale dostane několik set milionů, práce se mu začne rozpadat pod rukama. Z obyčejné scény ve výtahu, v níž Bond přemůže tři členy ochranky se tak stalo půlminutový nepřehledný blivajz, který je stříhán dvojnásobnou rychlostí Jamesovy MP-5ky (která se mimochodem oproti teaseru neobjeví).
Absolutně se tak neztotožňuju s tvrzením některých recenzentů, kteří naopak Forsterův "um" vyzdvihují, přičemž argumentují především zmíněnou úvodní honičkou (Že jsou nám podávány jen ostré nárazy, které Bond schytává z každé strany?Ale kdeže). Forster se má ještě hodně co učit. Docela by mě také zajímalo, kam se ksakru poděly všechny ty peníze z rozpočtu. Krom mizerné akce (a divadelního představení) mě toho vážně moc nenapadá. Do digitální rvačky na provazech? Koukněte na Casino, to je o rovných čtyřicet minut delší a stojí o krásných 80 milionů méně. A vypadá minimálně stejně draze jako Quantum.
Pochvalu, a to velkou, si však zaslouží Daniel Craig. Z toho týpka ve Spielbergově Mnichovu se totiž vyklubal totální elegán se snad nejchladnějším výrazem pod Sluncem. Jeho Bond nejde pro pár smrtelných výstřelů daleko a mrtvoly překračuje jednu za druhou. A když zrovna někoho nekope (i když z toho nic není vidět:), sype z pusy skvělé bonmoty. Ať už jdou na účet M nebo jiných, mladších žen, spolehlivě vás uspokojí a udrží váš mozek neustále v pozoru. O to více pak potěší fakt, že Craig takřka nesleze z plátna, jeho übercool looku se tak nabažíte dosyta.
Dere se mi na mysl myšlenka, že Forster spolu se scenáristou (Paul Haggis) celý Bondovský vesmír řádně znásilnili. Již v Casinu jsme museli čekat 2 a půl hodiny na hlášku "Bond. James Bond.", Haggis ji však tehdy použil na tom nejlepším možném místě. Tentokrát se jí, považte, vůbec nedočkáme, ba co víc, Bond už ani neví, co pije. Všechno tak musí osvětlovat barman, a pro zvědavce, slavné martini s vodkou to není. Největší odklon od původního konceptu jsou pak ženy samotné. Většina z vás už to ví, Bond se s Olgou vážně nevyspí a nebýt M, která mu na poslední chvíli pošle sličnou asistentku tzv. na jedno použití, zbyla by na Jamese akorát tak... no jeho vlastní ruka.
Když jsem hanil akci, musím na druhou stranu zdůraznit, že Forster všechny ostatní scény podává daleko jistějším dojmem. Jakoby v nich zapomněl na tíhu rozpočtu a pouze předváděl, jakým způsobem nás v nedávné minulosti dokázal dostat do kolen. Ve výsledku to tedy vypadá tak, že u akčních scén kroutíte hlavou (u souboje letadel pak zíváte) a "pouhé" scény si vychutnáte dosyta. Což se nedá říct o milostné linii, která v případě Quantum of Solace absolutně nefunguje a mine vás, narozdíl od Casina velmi širokým obloukem. Je mi sice jasné, že to Olga uhrát nemohla, Forster se však mohl alespoň (minimálně na konci) víc snažit.
Druhé Casino Royale zkrátka nepřišlo, je však škoda, že Quantum of Solace předbíhá svou kvalitou o několik koňských délek. Absence nářezové akce, komplexního příběhu a nervozity na každém kroku (s plesajícím srdcem vzpomínam na partie pokru) tak dělá z nového Bonda pouze jakýsi zbytečný dovětek vynikajícího předchůdce. O to víc naštve, že ani v tomto případě se dějová linka úplně neuzavře, což dává prostor pro další plnohodnotné navázání. A kdo že by ho měl točit? Odpověď je jasná. Campbelle, zpátky na plac, prosím.
P.S. Záporáka jsem nezmínil, neboť je absolutně nevýrazný. A to i se svým slizkým obličejem.
sobota 1. listopadu 2008
Max Payne - 50%
Is that what this is all about? A drug?
Tak zas nic. Adaptace počítačových her jsou, zdá se, pro filmaře stále zakleté. Nehodlám se obracet do nijak daleké minulosti, zakotvím pouze v loňském prosinci, konkrétně u Hitmana. Na toho si sice dnes již nikdo nevzpomene (já už si fakt nepamatuju, o čem to bylo), když jsem jej však během Maxovy projekce vylovil z paměti, překvapilo mě, kolik toho mají tihle dva chlápci společného. Kromě toho, že oba čerpají ze světa jedniček a nul, je také provázela velká očekávání a s nimi spojené zklamání. A samozřejmě nahá Olga Kurylenko.
Je mi vcelku záhadou, proč tvůrci jednoduchý a přímočarý příběh ve stylu "zabili jste mi rodinu, zabiju já vás" překopali do natvrdlého konceptu, snažícího se o nějakou hlubokomyslnější a komplexnější zápletku. Ani jedno však v Maxovi nefunguje, což nejlépe vystihují mnou uvedené dvě věty na začátku. Budou to totiž přesně tato slova, jež vám poběží hlavou většinu stopáže. Abych to neobkecával, scénář je dílem satanovým, díky čemuž se jedna z nejočekávanějších pecek podzimu mění v jedno velké nic. Mám tím na mysli i dialogy, které pocházejí snad z třetí cenové (oslovovat 50-ti letou ženu slečno, to je dost i na mě) a snaží se působit nějak oduševněle, výsledkem je však většinou scéna typu: chlápek mluví 2 minuty cosi o Bohu a ďáblu, pak se na něj zamyšleně podívá Mila Kunis a odejde. Takhle jsem si tedy adaptaci jedné z nejlepších stříleček nepředstavoval.
Že už bych taky mohl mluvit o akci? Jo, máte pravdu, kdyby tam ale nějaká byla. Čekat totiž hodinu (!!) na pořádnou přestřelku (ne, vážně nepočítám scénu, kdy Wahlberg vystřílí všehovšudy 5 záchodů, zahlásí nějakou hovadinu a jede se dál) totiž není žádný med. Když už na ní dojde, je to fajn. Ale jen dvě minuty. Pak to režisér John Moore odpíská a vy se můžete jít leda bodnout. Zbytek akčních scén (mám na mysli především konec) pak nabídne lehký nadprůměr, který nijak neurazí, ale že by diváka strhnul? To v žádném případě.
Jak jsem již řekl, nechápu, proč tvůrci překopali původní zápletku ze hry. Konkrétněji proč proboha cpali do filmu, jehož námět by sám o sobě mohl bez problémů fungovat, ty potroublé Valkýry a drogy? Z regulérní pomsty se tak rázem stává nabubřelá nuda, ve které se 90 minut pije šmoulová voda (díky, Ondro:), chodí se od ničeho k ničemu a postavy jednají, jako kdyby byly do jednoho na LSD, ne-li něčem tvrdším. A nezachraňuje to ani Mark Walberg.
Ten se mi zdál po trailerech správnou volbou. Unavený chraplák, zachmuřený výraz, zkrátka hrdina jak má být. Skutečnost? Neslavná. Marky Mark sice chraptí, zabere mu to však jen minutu (tu úvodní). Stejně jako jeho mračení, které v celé stopáži působí značně "koženě". K tomu pronáší již zmíněné dementní dialogy, které pálí s tak pitomou dikcí, až to bere dech. Z pomstychitvého zabijáka tu zbude jen nedospělý klučina. Smutné, při představě Mela Gibsona (Odplata - vyměnit peníze za rodinu a jsme doma) nebo Kevina Bacona (Rozsudek smrti - takřka identický námět jako Max Payne, a jak to šlape) o to víc. Zbytek ansámblu ani nestojí za řeč, neboť žádná tvář v paměti nijak neutkví, protože ale minimálně polovina z vás je zvědavá (ne-li něco víc) na Olgu, pár slov přihodím. Prsa nebudou, vše podstatné jste viděli v traileru. Proč? R-ková verze zůstala ve střižně a s ní veškerá nahota a pořádné násilí s hektolitry krve. Další smůla.
Abych ale jen nehanil. Moore si zaslouží pochvalu za zručnost. Styl, jakým je totiž Max Payne nasnímán, naprosto lahodil mému oku a upřímně řečeno, ty sněhové vločky jsou snad jediné, na co si dvě hodiny po projekci vzpomínám. No, to zas ne. I všudypřítomná temnota a až depresivní vzezření dodávají Maxu Paynovi neodolatelný feeling, který je však utnut naprosto imbecilním scénářem a matnými herci. Stejně jako některé pěkné kamerové jízdy, jež vypadají v mnoha ohledech velmi pěkně, ovšem výsledný celek dokážou vytáhnout jen do čistého průměru. A ještě slovíčko k product placementu, ten notebook Apple si mohli tvůrci vážně odpustit. Moc noir to zrovna nepůsobí.
Nepotěšil si mě Maxi, ani já tě nepotěším. Čekal jsem toho od tebe mnohem, mnohem víc. Smysluplnější scénář, víc akce, víc násilí, víc krve. Místo toho jsi mi naservíroval (pod) průměrnou detektivku, která pouze přešlapuje na místě, a když už se pohne, dostane logika pár facek. Wahlberg spíše irituje, Olga prsa neukáže (Mila Kunis jakbysmet) a výborná stylizace to fakt nezachrání. Zkrátka a dobře, vypadá to hezky, ale je to na hlavu stavěné. Jdu si pustit trailer, ten totiž pořád ruluje. A aby se kruh s Hitmanem uzavřel, garantuji vám, že za rok si ani na Maxe Payna nikdo nevzpomene.
P.S.: Nevím, zda to Moore zamýšlel jako pomrknutí na fanoušky Heroes, ale asi ne:) Daphne (mimochodem ze všech holek ve filmu největší kus) a Knox každopádně potěšili.
Tak zas nic. Adaptace počítačových her jsou, zdá se, pro filmaře stále zakleté. Nehodlám se obracet do nijak daleké minulosti, zakotvím pouze v loňském prosinci, konkrétně u Hitmana. Na toho si sice dnes již nikdo nevzpomene (já už si fakt nepamatuju, o čem to bylo), když jsem jej však během Maxovy projekce vylovil z paměti, překvapilo mě, kolik toho mají tihle dva chlápci společného. Kromě toho, že oba čerpají ze světa jedniček a nul, je také provázela velká očekávání a s nimi spojené zklamání. A samozřejmě nahá Olga Kurylenko.
Je mi vcelku záhadou, proč tvůrci jednoduchý a přímočarý příběh ve stylu "zabili jste mi rodinu, zabiju já vás" překopali do natvrdlého konceptu, snažícího se o nějakou hlubokomyslnější a komplexnější zápletku. Ani jedno však v Maxovi nefunguje, což nejlépe vystihují mnou uvedené dvě věty na začátku. Budou to totiž přesně tato slova, jež vám poběží hlavou většinu stopáže. Abych to neobkecával, scénář je dílem satanovým, díky čemuž se jedna z nejočekávanějších pecek podzimu mění v jedno velké nic. Mám tím na mysli i dialogy, které pocházejí snad z třetí cenové (oslovovat 50-ti letou ženu slečno, to je dost i na mě) a snaží se působit nějak oduševněle, výsledkem je však většinou scéna typu: chlápek mluví 2 minuty cosi o Bohu a ďáblu, pak se na něj zamyšleně podívá Mila Kunis a odejde. Takhle jsem si tedy adaptaci jedné z nejlepších stříleček nepředstavoval.
Že už bych taky mohl mluvit o akci? Jo, máte pravdu, kdyby tam ale nějaká byla. Čekat totiž hodinu (!!) na pořádnou přestřelku (ne, vážně nepočítám scénu, kdy Wahlberg vystřílí všehovšudy 5 záchodů, zahlásí nějakou hovadinu a jede se dál) totiž není žádný med. Když už na ní dojde, je to fajn. Ale jen dvě minuty. Pak to režisér John Moore odpíská a vy se můžete jít leda bodnout. Zbytek akčních scén (mám na mysli především konec) pak nabídne lehký nadprůměr, který nijak neurazí, ale že by diváka strhnul? To v žádném případě.
Jak jsem již řekl, nechápu, proč tvůrci překopali původní zápletku ze hry. Konkrétněji proč proboha cpali do filmu, jehož námět by sám o sobě mohl bez problémů fungovat, ty potroublé Valkýry a drogy? Z regulérní pomsty se tak rázem stává nabubřelá nuda, ve které se 90 minut pije šmoulová voda (díky, Ondro:), chodí se od ničeho k ničemu a postavy jednají, jako kdyby byly do jednoho na LSD, ne-li něčem tvrdším. A nezachraňuje to ani Mark Walberg.
Ten se mi zdál po trailerech správnou volbou. Unavený chraplák, zachmuřený výraz, zkrátka hrdina jak má být. Skutečnost? Neslavná. Marky Mark sice chraptí, zabere mu to však jen minutu (tu úvodní). Stejně jako jeho mračení, které v celé stopáži působí značně "koženě". K tomu pronáší již zmíněné dementní dialogy, které pálí s tak pitomou dikcí, až to bere dech. Z pomstychitvého zabijáka tu zbude jen nedospělý klučina. Smutné, při představě Mela Gibsona (Odplata - vyměnit peníze za rodinu a jsme doma) nebo Kevina Bacona (Rozsudek smrti - takřka identický námět jako Max Payne, a jak to šlape) o to víc. Zbytek ansámblu ani nestojí za řeč, neboť žádná tvář v paměti nijak neutkví, protože ale minimálně polovina z vás je zvědavá (ne-li něco víc) na Olgu, pár slov přihodím. Prsa nebudou, vše podstatné jste viděli v traileru. Proč? R-ková verze zůstala ve střižně a s ní veškerá nahota a pořádné násilí s hektolitry krve. Další smůla.
Abych ale jen nehanil. Moore si zaslouží pochvalu za zručnost. Styl, jakým je totiž Max Payne nasnímán, naprosto lahodil mému oku a upřímně řečeno, ty sněhové vločky jsou snad jediné, na co si dvě hodiny po projekci vzpomínám. No, to zas ne. I všudypřítomná temnota a až depresivní vzezření dodávají Maxu Paynovi neodolatelný feeling, který je však utnut naprosto imbecilním scénářem a matnými herci. Stejně jako některé pěkné kamerové jízdy, jež vypadají v mnoha ohledech velmi pěkně, ovšem výsledný celek dokážou vytáhnout jen do čistého průměru. A ještě slovíčko k product placementu, ten notebook Apple si mohli tvůrci vážně odpustit. Moc noir to zrovna nepůsobí.
Nepotěšil si mě Maxi, ani já tě nepotěším. Čekal jsem toho od tebe mnohem, mnohem víc. Smysluplnější scénář, víc akce, víc násilí, víc krve. Místo toho jsi mi naservíroval (pod) průměrnou detektivku, která pouze přešlapuje na místě, a když už se pohne, dostane logika pár facek. Wahlberg spíše irituje, Olga prsa neukáže (Mila Kunis jakbysmet) a výborná stylizace to fakt nezachrání. Zkrátka a dobře, vypadá to hezky, ale je to na hlavu stavěné. Jdu si pustit trailer, ten totiž pořád ruluje. A aby se kruh s Hitmanem uzavřel, garantuji vám, že za rok si ani na Maxe Payna nikdo nevzpomene.
P.S.: Nevím, zda to Moore zamýšlel jako pomrknutí na fanoušky Heroes, ale asi ne:) Daphne (mimochodem ze všech holek ve filmu největší kus) a Knox každopádně potěšili.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)