Vévodkyně - 60%

Tak to vypadá, že nám za mořem vzniká co půl roku nějaké kostýmní drama, jež se upíná k dění na panském dvoře v libovolné zemi a čase. Před rokem tu byla Královna Alžběta: Zlatý věk, nějakých šest měsíců zpět jsem zde pro změnu recenzoval Královu přízeň (která se "díky" českému distributorovi dostala do kin až někdy před měsícem). Teď tu máme Vévodkyni, jejíž premiéra je prozatím plánována na únor příštího roku, proč si ale její recenzi nepřečíst už nyní?

Vévodkyně je adaptací vcelku úspěšné knihy Amandy Foreman Georgiana, Duchess of Devonshire a nevypráví o nikom jiném než o vévodkyni Georgianě z Devonshiru (mj. příbuzná princezny Diany) a jejích manželských strastech. Znalci dějepisu jistě ví, že Georgiana si ve svém mladém věku vzala vévodu Cavendishe z Devonshiru a velmi brzy s ním začala plodit děti :). Jak už tomu ale občas bývá, rodili se jen holčičky a chtěný dědic trůnu buď vůbec zplozen nebyl a když už se tak povedlo, potrat musel učinit přítrž. Šest let po svatbě se pak Georgiana seznámila s "odkopnutou" Lady Elisabeth Fosterovou a následně ji pozvala i do jejich společné rezidence. Když vyšlo najevo, že Elisabeth již stihla porodit tři syny, zatímco milé Georgianě se vysněné početí stále nedaří, asi vytušíte, co bude následovat.

Vévodkyni má na starosti absolutně neznámý režisér Saul Dibb a nutno podotknout, že jeho chybějící zkušenosti jsou hodně znát. Platí to hned od samotného začátku, kdy činí velké problémy dostat se snímku takříkajíc pod kůži. Dibb nás s Georgianou sice seznamuje, činí tak ovšem vcelku nešikovným způsobem. Místo toho, aby se soustředil na důležité a styčné body celého příběhu (početí potomka), servíruje nám často docela zbytečné detaily (vinu nese samozřejmě i scénář, na tom se však Dibb podílel také). Velmi podobně pak působí i jedna z nejdůležitějších scén celého filmu (seznámení Georgiany s Beth), která je odbyta naprosto ohavným způsobem a rozhodně si při ní nepomyslíte, že by se z těch dvou měly stát kamarádky na celý život.

Celkově se ale jedná spíše o zlomky, jež při postupném vývoji děje nenatropí větších problémů. Dibb se snaží pomalu zahušťovat atmosféru, Georgiana rodí jedno dítě za druhým, film ale místo zažrání se pod kůži klouže jen a pouze po povrchu. Vinu na tom nese opět, kdo jiný než režisér. Jestli někdo tvrdil, že Temný rytíř je naprosto studený film (s čímž rezolutně nesouhlasím), tak Vévodkyně se pohybuje někde kolem absolutní nuly. Dění na plátně čím dál častěji pracuje s velmi osudovými motivy, které by s jiným vedením rozsekali diváka na padrť, tady však emoce jaksi neexistují. Přitom je vše, jak má být. Herci hrají dobře, hudba je velmi působivá (i když její autor vykrádá Mansella horem spodem), nicméně Dibb není schopen přes plátno procedit byť jen větší hrstku emocí. Když už se mu to ke konci přece jenom podaří, utne scénu v tom nejhorším možném okamžiku.

Aby film s divákem absolutně nehnul, je v případě jakéhokoliv žánru, o to více pak u dramatu o nešťastné lásce, veliký problém. Takové emoční vlny, jaké se na mě hrnuly např. u lednového Pokání (shodou okolností také s Keirou Knightley), jsem v tomto případě vůbec nezaznamenal. Možná, kdyby se Dibb naučil více u menších filmů a poté svůj um prodal u takové produkce, by výsledek nebyl tak mrzutý. Takhle nezbývá nic jiného, než vzpomínat na Joea Wrighta (například).

Jak jsem již zmínil, herci hrají velmi dobře. Keira se sice za ten rok, co jsem ji viděl naposledy, pořádně nenajedla, ovšem ve vážných rolích tohoto typu se cítí film od filmu lépe. Pryč je ta vyzáblá (no, vlastně není) holka, která nevěděla, jak se zatvářit, když si se svou kamarádkou hrála na Beckhama. Z Keiry zkrátka za ty léta vyrostla herecká stálice, která zklame jen málokdy. Podobný případ pak nastává u Ralpha Fiennese. Ten se na takto vysoké úrovni pohybuje už nějaký ten pátek, není tedy překvapením, že jeho vévoda z Devonshiru je zahrán se vším nasazením.

Velkou, nebo spíše obrovskou pochvalu pak zasluhují kostýmy, které se střídají jak na běžícím páse. Keira se co pět minut objevuje v jiném účesu, a nové, nádherné róbě, přičemž Fiennes jí v tom zdatně sekunduje. Troufám si říct, že taková kostýmní práce tu již dlouho nebyla, čehož by si měla všimnout i Akademie. Minimálně oscarová nominace by totiž Vévodkyni slušela stejně, jako Georgianiny večerní šaty, na které bych se byl schopen koukat klidně další hodinu. Čímž mířím k úplnému konci, jenž mě značně pobouřil. Nemluvím ani tak o vyvrcholení celého děje, jako faktu, že celý film je takzvaně useknut ve své polovině.

Rozuzlení zápletky je podáno v jednom rychlém záběru, který doprovází titulky s událostmi, které se děly poté. Na tom je nejhorší jediná věc - tyto události by působily minimálně stejně, ne-li více zajímavým dojmem než dosavadní dění na plátně. Dokonce bych řekl, že by se u nich byl Dibb schopen vybičovat k lepšímu výkonu, čímž by příběh konečně dostal jistý emoční nádech. Bohužel se tak nestalo, třeba se ale někdo z jiných, zkušenějších režisérů k takovému "pokračování" dokope (čemuž ale nikdo moc nevěří:).

Kdo tedy touží po nějakém sebevzdělání či jen příjemně strávených dvou hodinách, může Vévodkyni klidně vyzkoušet. Herci jsou výborní, kostýmy přímo famózní, a i když se do vás film nechce nějak ostře zakousnout, můžete mu trochu pomoci. Třeba se pak u některých scén přistihnete, že máte slzy na krajíčku. Třeba. Škoda jen toho useknutého konce, bez kterého Vévodkyně působí poněkud nedopečeně. Přesto ale docela chutná.