Taxikář - 90%

Psal se rok 1976. Tou dobou stoupající režisér Martin Scorsese vrhl do kin svůj další film, kterým chtěl přítomné opět šokovat. A zase se mu to povedlo. Do hlavních rolí si přizval své dobré kamarády (spolupracoval s nimi již na Špinavých ulicích) a výborné herce - Roberta De Nira a Harveyho Keitela. Po uvedení Taxikáře se pak všichni nestačili divit, neboť to nebyl pouze Scorsese, kterého začali kritici (a nejen ti) vynášet do nebe. Šel jsem se tedy dnes přesvědčit, jestli je Taxikář opravdu tak výjimečné dílo jak se povídá. A... je:) Snad tento text nebude působit jako nošení dříví do lesa. Budu se snažit přijít s něčím novým, i když je mi vcelku jasné, že už takřka vše bylo řečeno.


Taxikář není na první pohled nijak scenáristicky složitou látkou. Samotný skript však svou úderností a nekompromisním podáním konkrétních situací dokáže vyvést z míry kdekoho. Někteří by sice mohli namítnout, že se De Niro projíždí dvě hodiny po New Yorku, aby nakonec film skončil a nic moc důležitého se v něm nestalo. Hanba jim. Scorsese v Taxikáři přichází se studií osobnosti hlavního hrdiny (kterou ve svých dalších filmech dovedl k absolutní dokonalosti), bezvýznamného Taxikáře Travise, jenž se jako jeden z mála snaží (marně) bojovat se zločinem a špínou v New Yorku. Ze začátku jej sledujeme jako odměřeného a duchem jakoby nepřítomného člověka, který se postupem času mění ve vraždící mašinu.


Scorsese již v Taxikáři ukazuje, že přechod na větší rozpočet mu vůbec nedělal problém. Jeho strhující režie je takřka srovnatelná např. s Casinem či Zuřícím býkem. Na nějakou nudu nemůže být ani pomyšlení, a i když ve filmu absentuje jakákoliv vyloženě akční scéna, vůbec mu to neškodí. Právě naopak, všechny dialogy jsou podávány naprosto nenuceným způsobem a ačkoliv se u některých scén může zdát, že by mohly klidně skončit ve střižně, nakonec se ukážou pro následující vývoj velmi důležité, ne-li nepostradatelné (Ital a Magnum). Všechno zkrátka souvisí se vším a to je, ať už u jakéhokoliv filmu, moc dobře.


New York je v Taxikáři vykreslen až odporným způsobem. Děvky, drogy či špína Travise pronásledují na každém kroku a Scorsese vám to dává pěkně sežrat. Ať už je to brilantní práce s kamerou, pro Mistrovu pozdější tvorbu tak typická či na několika místech výborná střihačská práce při průjezdech městem, které si z pohledu obyčejného taxíku prohlédneme snad ze všech možných úhlů během několika sekund. Když to celé podtrhne i skvěle zvolená hudba, přesně vystihující depresivní a zdrcující atmosféru Velkého jablka v 70. letech, zase musím smekat. Nemluvě o opět skvělém De Nirovi nebo Jodie Foster.


Scorsese vzal u Taxikáře zkrátka tabu námět, který přepracoval do látky, která bere dech. Postupně pak svou režijní genialitu jen a jen potvrzoval (u mě stále vedou Mafiáni s Casinem), dokud se nezačal naplno snažit o režijního Oscara. S Gangy New Yorku jsem zatím tu čest neměl, Letec a Skrytá identita mě však naučili, že i mistr tesař se někdy hodně utne. To když na něj přijde stáří a senilita (a ta touha po Oscarech). Dostali jsme se tak do fáze, kdy od Scorseseho můžeme očekávat stále nadprůměrný film, ve kterém se však jen ztěží bude dotýkat absoulutna jako před deseti a více lety.


Ale zpět k Taxikáři. Nebýt mírného zaškobrtnutí v závěru, byla by to čistá devadesátka. Takhle je to spíše 80+ s přihlédnutím k faktu, že se před třiceti lety dívalo na uvedení takto konvence bořícího filmu jako k filmařské sebevraždě. Marty do toho ale šel, díky čemuž si zaslouží náš obdiv. A rozhodně měl toho plešouna získat za něco jiného než za Skrytou identitu. Ale to už jsem zase někde jinde :)


P.S. Paní nalevo ať příště raději drží hubu. Prospěje nám všem.