Hned zkraje uznávám, že slib, který jsem si předsevzal (to jest, že o Milkovi už nikdy nic nenapíšu), nesplním. Asi za to může to momentální nachlazení, každopádně proč si na druhou stranu na nový film Guse Van Santa neplivnout. S přibývajícími dny od zhlédnutí ve mě totiž těžce klesá (momentálně jsem na padesáti) a při vzpomínce na utrpení, které jsem při něm prožíval se mi řádně zvedá žaludek. Navíc - v nedávno zveřejněných oscarových nominacích sebral Netopýrovi vítr z křídel hned ve dvou důležitých kategoriích (film, režie), což mě nakrklo způsobem nevídaným.
Ale k věci. Po oznámení nominací se většinou každý rok stává, že filmy, které jsou v nich nakonec jmenovány, se posunují žebříčkem IMDb (a v tržbách) směrem vzhůru. Lidé na ně zkrátka chodí a dávají jim devítky či desítky. Ne v případě Milka, který se z původního 180. místa propadl někam k 223. a nadále klesá. Diváci zřejmě pochopili, že kritici se ve vynášení do nebes toho životopisu pěkně zmýlili a dávají to Milkovi pěkně sežrat. Ten je totiž ve skutečnosti odpornou homosexuální agitkou, ve které Sean Penn většinu času nechutných způsobem přehrává a culí se jako KOKOT, jemuž byste v mžiku vlepili pár facek. Pointa? Kopněte do rozkroku všechny filmaře, kteří se snaží s filmy o homosexuálech uspět na Oscarech.
P.S. Autor si je vědom irelevance žebříčku IMDb a Dobrého Willa Huntinga považuje za velmi kavlitní film.
středa 28. ledna 2009
Bolt - pes pro každý případ - 60%
Uběhlo pár týdnů a máme tu další animák. Tentokrát se dala čekat slušná práce, neboť právě Bolt patří do trojice vyvolených (vedle Kung Fu Pandy a žvatlajícího robota, kdo asi vyhraje?), která se uchází o Oscara v kategorii nejlepšího animáku. Příběh pojdenává o psíkovi, jenž je hvězdou populárního hollwoodského seriálu, kde s pomocí nadpřirozených schopností likviduje jednoho záporáka za druhým. Jakmile se ale dostane do reálného světa (kamsi do New Yorku), čeká ho na každém kroku nepříjemná pravda.
Tentokrát to vezmu hodně stručně. Bolt vás hned od začátku vrhne rychle do celého dění takovým způsobem, že se ani nestačíte vzpamatovat. Úvodní honička to totiž bere pěkně od podlahy a sype jednu cool scénu za druhou. To se dá ostatně říci o všech akčních sekvencích, které přináší spoustu, na animák působivých, nápadů. Jedním z nich je také hudba Johna Powella, jenž se oprostil od bourneovské škatulky (kterou tak úspěšně vykradl i v nedávném Hortonovi) a servíruje velmi zajímavé variace. Je navíc vidět, že spřahnutí s Pixarem (produkoval tvůrce Aut nebo Toy Story) se Disneymu zatraceně vyplatilo, technická stránka je totiž parádní.
Tady klady končí a přichází stinné stránky. Tou největší je asi úplná absence humoru, který bývá u animáků jedním ze stěženích prvků. U Bolta jsem se, co si pamatuju, asi jen dvakrát mírně uchechtl, což je ale na 90 minut dlouhý film zatraceně málo. Od nějaké pětačtyřicáté minuty se navíc dostavila neúprosná nuda, to když jse zjistil, že z původně originálního nápadu se vyklubal jeden z nejklišovitějších příběhů posledních let. A nezachrání to ani morče v plastové kouli, které je zatraceně nevyužité a sype ze sebe neskutečně infantilní hlášky.
Jestli Bolta doporučit? Kvůli technické stránce a výborným akčním scénám ano, pokud ale od něj čekáte něco víc než jen těžce průměrnou animovanou jednohubku, která se z hlavy hodinu po projekci absolutně vykouří, budete na výsost zklamáni. Stejně jako já. Ty nadšené reakce kolem mě totiž značně navnadily, teď je nechápu.
Tentokrát to vezmu hodně stručně. Bolt vás hned od začátku vrhne rychle do celého dění takovým způsobem, že se ani nestačíte vzpamatovat. Úvodní honička to totiž bere pěkně od podlahy a sype jednu cool scénu za druhou. To se dá ostatně říci o všech akčních sekvencích, které přináší spoustu, na animák působivých, nápadů. Jedním z nich je také hudba Johna Powella, jenž se oprostil od bourneovské škatulky (kterou tak úspěšně vykradl i v nedávném Hortonovi) a servíruje velmi zajímavé variace. Je navíc vidět, že spřahnutí s Pixarem (produkoval tvůrce Aut nebo Toy Story) se Disneymu zatraceně vyplatilo, technická stránka je totiž parádní.
Tady klady končí a přichází stinné stránky. Tou největší je asi úplná absence humoru, který bývá u animáků jedním ze stěženích prvků. U Bolta jsem se, co si pamatuju, asi jen dvakrát mírně uchechtl, což je ale na 90 minut dlouhý film zatraceně málo. Od nějaké pětačtyřicáté minuty se navíc dostavila neúprosná nuda, to když jse zjistil, že z původně originálního nápadu se vyklubal jeden z nejklišovitějších příběhů posledních let. A nezachrání to ani morče v plastové kouli, které je zatraceně nevyužité a sype ze sebe neskutečně infantilní hlášky.
Jestli Bolta doporučit? Kvůli technické stránce a výborným akčním scénám ano, pokud ale od něj čekáte něco víc než jen těžce průměrnou animovanou jednohubku, která se z hlavy hodinu po projekci absolutně vykouří, budete na výsost zklamáni. Stejně jako já. Ty nadšené reakce kolem mě totiž značně navnadily, teď je nechápu.
neděle 25. ledna 2009
Duel Frost/Nixon - 70%
Oscaři jsou za dveřmi a protože Ron Howard natočil svůj poslední film před dvěma lety, nesmí na nich letos chybět. Sám je totiž zdárným příkladem toho, že jinou látku točit zkrátka neumí. Šifra bolela pořádně (nikdy jsem ji nevydržel v kuse dokoukat), Howard si tedy vzal k ruce pořádného scenáristu (Peter Morgan - oscarová Královna nebo Poslední skotský král), který v tom tak trošku umí chodit a podobná dramata mu jdou vcelku od ruky, schopné herce, ale především - téma, jež zajímá Akademii. Už z traileru tedy bylo jasné, na koho se budou v těchto dnech vypisovat kurzy v těch nejprestižnějších kategoriích a vida - je tomu skutečně tak.
Aféra Watergate je, myslím, velmi vděčným námětem, jenž se dočkal již mnoha filmových podob, a za který se takřka vždy udělovala nějaká ta ocenění. Tentokrát se za celou záležitostí ohlížíme díky dvěma hlavním protagonistům - Davidu Frostovi, slavnému to moderátorovi talk show, jemuž sebevědomí rozhodně nechybí, což ukáže svým odhodláním, vyzvat druhou klíčovou postavu - odstoupivšího prezidenta Richarda Nixona - k televiznímu duelu, kde by se měl náhled na celou věc řádně ucelit. Frost ale v podobných záležitostech moc chodit neumí, má tedy k dispozici několik pomocníků, na Nixona řádně vysazených. Jeho protivník je zase naprostým opakem - vypjaté televizní rozhovory jsou u něj na denním pořádku, stejně jako jeho argumentace, kterou zažene do kouta sebenepříjemnější otázku.
Nic tedy nebrání tomu, aby se kdesi v obyčejném domku za dohledu několika kamer rozehrál souboj dvou protipólů, čechraný dalšími nepříjemnými skutečnostmi typu nedostatek financí. Tomu všemu už ostatně napovídaly i ukázky, byla tedy pouze otázka, zda se Howard dokáže vymanit ze stínu obyčejného rutinéra, jenž sice dokáže natočit kvalitní film, kterému však chybí jakákoliv hloubka či přesah, a na který si za pár let vzpomene sotva pár jedinců. A s Duelem Frost/Nixon je to velmi podobné, ostatně, několik hodin po zhlédnutí se mi výsledek značně rozpliznul a na mysl mi začínají přicházet spíše negativní stránky.
Přitom je více méně vše na svém místě tak, jak má být. I přes smršť dialogů, která se minutu co minutu valí, funguje Frost/Nixon jako pěkný trip do minulosti popisující jednu z nejznámějších afér let minulých. K tomu leze na povrch spousta nepatřičných detailů, oba hlavní protagonisté se do sebe po úvodním seznámení pouští víc a víc a jejich nelítostný a gradující souboj před hledáčkem televizních kamer se mění ve hru na kočku a myš, kde se role obou tváří pomalu mění. Každý protivník má toho druhého velmi dobře přečteného, čehož Howard místy využívá k malé interakci s divákem, během které mu napovídá, na kterou stranu zrovna dopadne balónek.
To všechno je fajn, stejně jako zmínění herci. Všemožné nominace Franka Langelly nejspíš hovoří za vše a výtky ke zbytku obsazení v čele s Michaelem Sheenem (jeho potroublý široký úsměv mě prudí už delší dobu - značně subjektivní) a Kevinem Baconem se také vznášejí jen těžko. To ale nic nemění na tom, že Duel Frost/Nixon je naprosto předvídatelným snímkem, což Howardovi značně podkopává nohy. V Čisté duši se mohl opřít alespoň o pointu (?), která celé věci okamžitě dala jiný rozměr, novinka ale nic zásadního nepřináší. Kouká se na to dobře, to bezesporu, nicméně právě zmíněná předvídatelnost brání průchodu jakýchkoliv emocí (a že je k tomu prostor) nebo pořádnému závěrečné gradaci.
Na tu sice dojde také, nicméně už od dobré poloviny je její příchod ve vzduchu cítit takovým způsobem, že diváka nemá absolutně ničím překvapit. Mírnou výtku by zasloužil i Morgan, jehož načrtnutí ústředních postav dostává ke konci řádných trhlin. Vyobrazit totiž Frosta jako bezstarostného floutka, jemuž stačí pár hodin hlubšího studia a rázem je z něj hotový Superman, to se může kdekomu příčit.
Duel Frost/Nixon je zkrátka filmem, na kterém se dá nedostatků najít vcelku dost, nakonec jej ale stejně musíte pochválit, neboť se po řemeslné (hudba, kamera) a herecké stránce jedná o naprostý vrchol, jejž sráží pouze Howardova rutinní režie a s ní související předvídatelnost. Škatulka snímku, který je určen přímo pro Akademii, byla bezchybně naplněna, na své si tedy přijdou nejen milovníci politických dramat, ale i zvědavci toužící vědět, za co se dnes vyhrávají zlaté sošky. No to zase ne, každopádně nadprůměrných sedmdesát s přihlédnutím k tomu, že si na Howardovu novinku za pár let nikdo ani nevzpomene.
Aféra Watergate je, myslím, velmi vděčným námětem, jenž se dočkal již mnoha filmových podob, a za který se takřka vždy udělovala nějaká ta ocenění. Tentokrát se za celou záležitostí ohlížíme díky dvěma hlavním protagonistům - Davidu Frostovi, slavnému to moderátorovi talk show, jemuž sebevědomí rozhodně nechybí, což ukáže svým odhodláním, vyzvat druhou klíčovou postavu - odstoupivšího prezidenta Richarda Nixona - k televiznímu duelu, kde by se měl náhled na celou věc řádně ucelit. Frost ale v podobných záležitostech moc chodit neumí, má tedy k dispozici několik pomocníků, na Nixona řádně vysazených. Jeho protivník je zase naprostým opakem - vypjaté televizní rozhovory jsou u něj na denním pořádku, stejně jako jeho argumentace, kterou zažene do kouta sebenepříjemnější otázku.
Nic tedy nebrání tomu, aby se kdesi v obyčejném domku za dohledu několika kamer rozehrál souboj dvou protipólů, čechraný dalšími nepříjemnými skutečnostmi typu nedostatek financí. Tomu všemu už ostatně napovídaly i ukázky, byla tedy pouze otázka, zda se Howard dokáže vymanit ze stínu obyčejného rutinéra, jenž sice dokáže natočit kvalitní film, kterému však chybí jakákoliv hloubka či přesah, a na který si za pár let vzpomene sotva pár jedinců. A s Duelem Frost/Nixon je to velmi podobné, ostatně, několik hodin po zhlédnutí se mi výsledek značně rozpliznul a na mysl mi začínají přicházet spíše negativní stránky.
Přitom je více méně vše na svém místě tak, jak má být. I přes smršť dialogů, která se minutu co minutu valí, funguje Frost/Nixon jako pěkný trip do minulosti popisující jednu z nejznámějších afér let minulých. K tomu leze na povrch spousta nepatřičných detailů, oba hlavní protagonisté se do sebe po úvodním seznámení pouští víc a víc a jejich nelítostný a gradující souboj před hledáčkem televizních kamer se mění ve hru na kočku a myš, kde se role obou tváří pomalu mění. Každý protivník má toho druhého velmi dobře přečteného, čehož Howard místy využívá k malé interakci s divákem, během které mu napovídá, na kterou stranu zrovna dopadne balónek.
To všechno je fajn, stejně jako zmínění herci. Všemožné nominace Franka Langelly nejspíš hovoří za vše a výtky ke zbytku obsazení v čele s Michaelem Sheenem (jeho potroublý široký úsměv mě prudí už delší dobu - značně subjektivní) a Kevinem Baconem se také vznášejí jen těžko. To ale nic nemění na tom, že Duel Frost/Nixon je naprosto předvídatelným snímkem, což Howardovi značně podkopává nohy. V Čisté duši se mohl opřít alespoň o pointu (?), která celé věci okamžitě dala jiný rozměr, novinka ale nic zásadního nepřináší. Kouká se na to dobře, to bezesporu, nicméně právě zmíněná předvídatelnost brání průchodu jakýchkoliv emocí (a že je k tomu prostor) nebo pořádnému závěrečné gradaci.
Na tu sice dojde také, nicméně už od dobré poloviny je její příchod ve vzduchu cítit takovým způsobem, že diváka nemá absolutně ničím překvapit. Mírnou výtku by zasloužil i Morgan, jehož načrtnutí ústředních postav dostává ke konci řádných trhlin. Vyobrazit totiž Frosta jako bezstarostného floutka, jemuž stačí pár hodin hlubšího studia a rázem je z něj hotový Superman, to se může kdekomu příčit.
Duel Frost/Nixon je zkrátka filmem, na kterém se dá nedostatků najít vcelku dost, nakonec jej ale stejně musíte pochválit, neboť se po řemeslné (hudba, kamera) a herecké stránce jedná o naprostý vrchol, jejž sráží pouze Howardova rutinní režie a s ní související předvídatelnost. Škatulka snímku, který je určen přímo pro Akademii, byla bezchybně naplněna, na své si tedy přijdou nejen milovníci politických dramat, ale i zvědavci toužící vědět, za co se dnes vyhrávají zlaté sošky. No to zase ne, každopádně nadprůměrných sedmdesát s přihlédnutím k tomu, že si na Howardovu novinku za pár let nikdo ani nevzpomene.
Bathory - 20-30%
Konečně viděno a řádně protrpěno. Recenze v tuto chvíli asi nemá smysl, s konstatováním, že se jedná o jeden z největších humusů loňského roku, tak alespoň uvádím svůj hutný komentář z ČSFD:
Jeden velký BORDEL, tak nějak by se dala popsat slovenská filmová "událost" loňského roku. Z Bathory je vidět, že Jakubisko natočil opravdu tunu materiálu, nicméně poskládat jej v takovém pořadí, aby to celé dávalo smysl, mu už dělalo pořádný problém. Proč to tedy nerozdělit do tří částí, aby to celé vypadalo opravdu rozmáchle? Omyl. Jediná vcelku smysluplná linie by se dala odvyprávět na ploše 90ti (ne-li míň) minut a nemusela by být čechraná totálními nesmysly, jež nejen že nedávají smysl, ale vyznívají také absolutně do ztracena. Davové scény jsou naprosto příšerné (kdo tvrdí, že se to fakt podobá Hollywoodu, nechť si pořádně protře oči... a to ani nemluvím o totálně zmatené televizní kameře), výprava odporně levná a halucinace s Mádlovým vytím snad ani nemá cenu komentovat. Něco málo tedy zachraňuje aspoň spolehlivý Roden a místy solidní Friel (mimochodem opravdu hnusná), jinak je to ale bída bídoucí, které kraluje mimózní Upír Krejčí a paní Jakubisková, jež hraje sama sebe. Nedivím se jí, že zakázala takřka jakékoliv veřejné projekce před premiérou, chlubit se s něčím takovým chce totiž opravdu kuráž. Na druhou stranu se ale musím hodně nahlas smát (podobně jako skoro po celou stopáž) při nějaké oscarové zmínce. Vidět tohle někdo v Akademii, budou jej muset po pár minutách začít pořádně omývat. 2-3/10 i za fakt, že to v druhé části docela utíká, jinak je to ale nuda k posrání. Znuděný komparz je pak jen pomyslnou třešničkou na dortu. Důchod volá, Juraji.
P.S. Nedokážu si představit, že bych za to zaplatil byť jen jedinou korunu.
Jeden velký BORDEL, tak nějak by se dala popsat slovenská filmová "událost" loňského roku. Z Bathory je vidět, že Jakubisko natočil opravdu tunu materiálu, nicméně poskládat jej v takovém pořadí, aby to celé dávalo smysl, mu už dělalo pořádný problém. Proč to tedy nerozdělit do tří částí, aby to celé vypadalo opravdu rozmáchle? Omyl. Jediná vcelku smysluplná linie by se dala odvyprávět na ploše 90ti (ne-li míň) minut a nemusela by být čechraná totálními nesmysly, jež nejen že nedávají smysl, ale vyznívají také absolutně do ztracena. Davové scény jsou naprosto příšerné (kdo tvrdí, že se to fakt podobá Hollywoodu, nechť si pořádně protře oči... a to ani nemluvím o totálně zmatené televizní kameře), výprava odporně levná a halucinace s Mádlovým vytím snad ani nemá cenu komentovat. Něco málo tedy zachraňuje aspoň spolehlivý Roden a místy solidní Friel (mimochodem opravdu hnusná), jinak je to ale bída bídoucí, které kraluje mimózní Upír Krejčí a paní Jakubisková, jež hraje sama sebe. Nedivím se jí, že zakázala takřka jakékoliv veřejné projekce před premiérou, chlubit se s něčím takovým chce totiž opravdu kuráž. Na druhou stranu se ale musím hodně nahlas smát (podobně jako skoro po celou stopáž) při nějaké oscarové zmínce. Vidět tohle někdo v Akademii, budou jej muset po pár minutách začít pořádně omývat. 2-3/10 i za fakt, že to v druhé části docela utíká, jinak je to ale nuda k posrání. Znuděný komparz je pak jen pomyslnou třešničkou na dortu. Důchod volá, Juraji.
P.S. Nedokážu si představit, že bych za to zaplatil byť jen jedinou korunu.
úterý 20. ledna 2009
Defiance - 90%
Poslední dva filmy Edwarda Zwicka toho mají, i když se to možná nezdá, leccos společného. A kromě jiného vždy na konci roku patřily v některých kategoriích k oscarovým favoritům. Ať už to byl Poslední samuraj - látkou nijak složitý koncept s Tomem Cruisem vydávajícím se do Japonska nakopat s katanou v ruce pár nepřátelům zadek nebo zatím poslední počin - Krvavý diamant. Ten, ač pojednával o vcelku vážném tématu, byl naroubován na hodně popcornovou zápletku točící se kolem jednoho jediného kamene. Nyní je tu, opět hvězdně obsazené, Defiance, jež, ačkoliv vyhlíží z posledních Zwickových počinů nejseriózněji, sklízí zatím nejvíce rozporuplné reakce.
I tentokrát se děj odehrává na pozadí důležité historické události. Je jí druhá světová válka, na kterou nahlížíme v oblasti Běloruska, kde, stejně jako ve zbytku Evropy, působí Hitlerova armáda, jejímž hlavním úkolem je separace veškerého židovského obyvatelstva. Bratři Tuvio a Zus Bielski mezi ně sice patří také, nechtějí však dát svou kůži zadarmo, schovávají se tedy ještě s početnou skupinou, která se postupně rozšiřuje, v místních lesích a po nocích okrádají jednotky gestapa nebo obyvatele z nedaleké vesnice s jediným cílem: přežít za každou cenu. Tomu by ale bohdá nebylo, aby se něco nezvrtlo. Postupem času tedy mezi bratry vzniká rozkol, objevují se první vztahy, ale hlavně - přichází tuhá zima.
Už zpočátku se Defiance s divákem moc nemaže. Zwick nás vrhne ihned do děje a servíruje osudy skrývající se židovské skupiny bez nějakého čekání. Nutno ale podotknout, že hned po pár minutách by se kdejakému zarytému historikovi při sledování filmu mohlo udělat pěkně nevolno. Aby totiž mluvila skupinka Bělorusů takřka polovinu stopáže anglicky, chce to mít trošku žaludek. Pokud se ale s tímto dnes již klasickým klišé divák smíří, dostane se mu nečekané jízdy. A ačkoliv to z trailerů zrovna nevypadá, Defiance takřka vůbec (jako tomu bylo např. u zmíněného Diamantu) nestojí na akci. Hlavní prim tu hraje psychologie a dramatické vystavění hlavních postav, jejichž osudy vtáhnou od samého začátku.
Všudypřítomná zima, která přes plátno proplouvá, okázalým způsobem zařeže do sedačky na více než dvě hodiny, nekonečná špína zase dodá patřičnou syrovost, tak typickou pro období dané války. Zwick navíc dokáže parádně vystihnout atmosféru okamžiku, jež je skvěle patrná po celou stopáž. Jakmile Bielskiho parta prochází klidným obdobím, je dobrá nálada cítit na sto honů, pokud ale začne jen trošku přituhovat, přichází okamžitě deprese přecházející místy až v beznaděj. Emoce z Defiance stříkají po hektolitrech, radost střídá smutek a i když si zrovna postavy povídají o běžných věcech, Zwick dává najevo, že nejistota rozhodně nepolevuje.
O to zajímavější je fakt, že film i přes svou košatou stopáž (skoro 140 minut) nenudí ani na vteřinu. Postavy se postupem času otevírají, čelí pekelně osudovým dilematům, při kterých není nouze o to, aby byl divák napnut jako struna. Zwick navíc ukazuje, že ze svého řemeslného umu neztratil ani vlásek a opět podává ať už střihově nebo trikově bezchybnou záležitost. Famózní jsou také akční scény, které sice nabídnou řádně "roztřepanou" kameru a ostře syrový look, jsou však naprosto přehledné a spojení audiovizuální nářez naplňují do posledního doušku.
S takovým hereckým obsazením, jaké Zwick pro Defiance zvolil, se snad ani nedalo šlápnout vedle. Daniel Craig už v Quantum of Solace ukázal, že z něj roste hvězda první velikosti a nejinak je tomu i v tomto případě. Jeho emocionální výbuchy by se totiž daly sledovat do nekonečna. Další velmi výraznou osobností je Liev Schreiber, jenž je místy mírně upozaděn, vedle Craiga se však nenechá zahanbit a jako zhrzený bratr neskutečně válí. Třetí do party, Jamie Bell, sice tolik prostoru nedostává, i tak je ale velmi, velmi fajn.
Když už by se mělo něco Defiance vytknout, byla by to asi scenáristická stránka, která rozhodně nenabízí nic, co bychom doposud neviděli a dokonale naplňuje zwickovskou škatulku. Režisér ale moc dobře ví, jak události podat, důkazem budiž závěrečné minuty, kde sice Zwick mírně měkne, nicméně ne tolik, aby se při titulcích nedostavila pořádná katarze. Předchozí minutáž je totiž natolik silnou emocionální sprchou, která jednoduše musí pohnout s každým, ať chce nebo ne. Zásluhu na tom má i (tradičně) výborná hudba Hanse Zimmera, která se řadí mezi nejzásadnější počiny letošního roku.
Defiance je zkrátka super. Víc než super. Pokud se na něj podíváme střízlivějším pohledem, zjistíme, že se jedná "pouze" o dokonalé naplnění zwickovského konceptu s režisérovými tradičními trademarky. Komu by to ale vadilo? Snad jen těm, kteří se stále nemohou přenést přes anglicky mluvící Bělorusy, těm ostatním se ale dostane výborné herecké, řemeslné a emocemi napěchované záležitosti, která má velkou pravděpodobnost stát se jednou z budoucích srdcovek žánru. Nikoho tedy nyní nepřekvapí, že se jedná o dosud nejlepší Zwickův film.
I tentokrát se děj odehrává na pozadí důležité historické události. Je jí druhá světová válka, na kterou nahlížíme v oblasti Běloruska, kde, stejně jako ve zbytku Evropy, působí Hitlerova armáda, jejímž hlavním úkolem je separace veškerého židovského obyvatelstva. Bratři Tuvio a Zus Bielski mezi ně sice patří také, nechtějí však dát svou kůži zadarmo, schovávají se tedy ještě s početnou skupinou, která se postupně rozšiřuje, v místních lesích a po nocích okrádají jednotky gestapa nebo obyvatele z nedaleké vesnice s jediným cílem: přežít za každou cenu. Tomu by ale bohdá nebylo, aby se něco nezvrtlo. Postupem času tedy mezi bratry vzniká rozkol, objevují se první vztahy, ale hlavně - přichází tuhá zima.
Už zpočátku se Defiance s divákem moc nemaže. Zwick nás vrhne ihned do děje a servíruje osudy skrývající se židovské skupiny bez nějakého čekání. Nutno ale podotknout, že hned po pár minutách by se kdejakému zarytému historikovi při sledování filmu mohlo udělat pěkně nevolno. Aby totiž mluvila skupinka Bělorusů takřka polovinu stopáže anglicky, chce to mít trošku žaludek. Pokud se ale s tímto dnes již klasickým klišé divák smíří, dostane se mu nečekané jízdy. A ačkoliv to z trailerů zrovna nevypadá, Defiance takřka vůbec (jako tomu bylo např. u zmíněného Diamantu) nestojí na akci. Hlavní prim tu hraje psychologie a dramatické vystavění hlavních postav, jejichž osudy vtáhnou od samého začátku.
Všudypřítomná zima, která přes plátno proplouvá, okázalým způsobem zařeže do sedačky na více než dvě hodiny, nekonečná špína zase dodá patřičnou syrovost, tak typickou pro období dané války. Zwick navíc dokáže parádně vystihnout atmosféru okamžiku, jež je skvěle patrná po celou stopáž. Jakmile Bielskiho parta prochází klidným obdobím, je dobrá nálada cítit na sto honů, pokud ale začne jen trošku přituhovat, přichází okamžitě deprese přecházející místy až v beznaděj. Emoce z Defiance stříkají po hektolitrech, radost střídá smutek a i když si zrovna postavy povídají o běžných věcech, Zwick dává najevo, že nejistota rozhodně nepolevuje.
O to zajímavější je fakt, že film i přes svou košatou stopáž (skoro 140 minut) nenudí ani na vteřinu. Postavy se postupem času otevírají, čelí pekelně osudovým dilematům, při kterých není nouze o to, aby byl divák napnut jako struna. Zwick navíc ukazuje, že ze svého řemeslného umu neztratil ani vlásek a opět podává ať už střihově nebo trikově bezchybnou záležitost. Famózní jsou také akční scény, které sice nabídnou řádně "roztřepanou" kameru a ostře syrový look, jsou však naprosto přehledné a spojení audiovizuální nářez naplňují do posledního doušku.
S takovým hereckým obsazením, jaké Zwick pro Defiance zvolil, se snad ani nedalo šlápnout vedle. Daniel Craig už v Quantum of Solace ukázal, že z něj roste hvězda první velikosti a nejinak je tomu i v tomto případě. Jeho emocionální výbuchy by se totiž daly sledovat do nekonečna. Další velmi výraznou osobností je Liev Schreiber, jenž je místy mírně upozaděn, vedle Craiga se však nenechá zahanbit a jako zhrzený bratr neskutečně válí. Třetí do party, Jamie Bell, sice tolik prostoru nedostává, i tak je ale velmi, velmi fajn.
Když už by se mělo něco Defiance vytknout, byla by to asi scenáristická stránka, která rozhodně nenabízí nic, co bychom doposud neviděli a dokonale naplňuje zwickovskou škatulku. Režisér ale moc dobře ví, jak události podat, důkazem budiž závěrečné minuty, kde sice Zwick mírně měkne, nicméně ne tolik, aby se při titulcích nedostavila pořádná katarze. Předchozí minutáž je totiž natolik silnou emocionální sprchou, která jednoduše musí pohnout s každým, ať chce nebo ne. Zásluhu na tom má i (tradičně) výborná hudba Hanse Zimmera, která se řadí mezi nejzásadnější počiny letošního roku.
Defiance je zkrátka super. Víc než super. Pokud se na něj podíváme střízlivějším pohledem, zjistíme, že se jedná "pouze" o dokonalé naplnění zwickovského konceptu s režisérovými tradičními trademarky. Komu by to ale vadilo? Snad jen těm, kteří se stále nemohou přenést přes anglicky mluvící Bělorusy, těm ostatním se ale dostane výborné herecké, řemeslné a emocemi napěchované záležitosti, která má velkou pravděpodobnost stát se jednou z budoucích srdcovek žánru. Nikoho tedy nyní nepřekvapí, že se jedná o dosud nejlepší Zwickův film.
pondělí 19. ledna 2009
neděle 18. ledna 2009
RocknRolla - 80%
Po dloooouhé odmlce (já vám říkal, že toho tady bude míň) se konečně znovu hlásím. Ruku v ruce s Guyem Ritchiem, jenž před dlouhými deseti lety (jo, to to letí) na poli britské gangsterky neuvěřitelně ruloval. Nejdřív se svým Sbal prachy a vypadni dokázal ze dne na den udělat superhvězdy z do té doby neznámého Jasona Stathama a Vinnieho Jonese, aby se o dva roky později spolu s Bradem Pittem v životní roli a již zmíněnou dvojkou dotkl žánrového nebe. Podfu(c)k se zkrátka zapsal do filmových dějin zlatým písmem a to nejen díky svému božskému scénáři. Potom to šlo ale řádně z kopce, Ritchie začal obcovat s Madonnou, která mu evidentně zatemnila mozek, čehož budiž důkazem sračkoidní Trosečníci a Revolver, sotva balancující na hranici průměru. Kdo čte bulvár, jistě ví, že Guy už zpěvačku odkopnul, ta se spakovala a on opět natáčí ve starém stylu. Nebo ne?
RocknRolla už z trailerů dávala napovědět, že se Ritchie skutečně chce vrátit ke starým časům, čemuž nasvědčovalo (podobně jako u zmíněného Lock, stock...) několik ne tolik okoukaných tváří. Ze staré školy nezůstal vůbec nikdo. Tom Wilkinson tak zaujmul pozici hlavního kápa, na místě urputného zlodějíčka vystřídal Jasona král Leonidas a Vinnieho "and now fuck off!" Jonese nahradil poslední dobou stoupající Mark Strong. Vše se tentokrát točí okolo obchodu s Rusem, sedmi milionů eur a jednoho obrazu nosícího štěstí. Zkrátka opět několik maličkostí, které se několikrát dostanou na každou stranu, aby nakonec zůstaly u určitých jedinců a mohla přijít úsměvná pointa. K tomu také hromada britského slangu, tvrdí hoši a hrstka geniálních absurdit. Kdo čeká od Ritchieho něco jiného, nechť se poroučí jinam.
Guy se totiž vrací ve staré dobré formě a ačkoliv nedosahuje geniality svých prvních dvou kousků, je i tak RocknRolla parádním počinem, na který je radost koukat. Srovnání se ale jednoduše neubráním, jak Podfu(c)k tak Lock, stock... totiž nestály jen a pouze na velmi dlouhých dialozích a ani jedna scéna v nich nebyla navíc. V případě novinky je takových okamžiků sice jen pár, i tak nicméně brání filmu rozjet se na ty úplně nejvyšší obrátky. RocknRolla však oproti předchůdcům ztrácí v jednom důležitém faktu - stojí hlavně na závěrečné pointě. V takovém Snatchi se třeba dvě linky "jen tak mimochodem" protnuly a konec byl jen pomyslnou třešničkou na dortu. V Ritchieho filmografii zkrátka číhají pecky, které posunuly laťku zatraceně vysoko, být ale RocknRolla debut, nebál bych se jít s hodnocením klidně výš.
Všechno je totiž více méně na svém místě. Už úvod na vás dýchne starou dobrou atmosférou, na hercích najdete nějakou tu chybu jen těžko (snad jen Karel Roden bude vždycky Karel Roden:), Thandie Newton to strašně sekne a Tom Wilkinson je pěkně nekompromisí zmetek, jenž nejde pro nějaký ostřejší výraz daleko. Oproti svým předchůdcům vám sice nevysvětlí, na co potřebujete v Británii farmu s prasaty, na druhou stranu se ale zase dozvíte něco o hladových ráčcích. A samozřejmě pochopíte, co je to být Real RocknRolla.
Guy to ví a taky jím je. Z jeho novinky zkrátka čiší radost a atmosféra starých dobrých ritchieovek na sto honů. Správně potrefená a absurdní, výborně zahraná a na konci řádně vypečená, taková je RocknRolla. Jo a na Sherlocka Holmese začínám být po čertech zvědavý. Vítej zpět, Guyi.
P. S. Za dva roky bych si One and only RocknRolla s velikou chutí klidně dal. Bring it on!
RocknRolla už z trailerů dávala napovědět, že se Ritchie skutečně chce vrátit ke starým časům, čemuž nasvědčovalo (podobně jako u zmíněného Lock, stock...) několik ne tolik okoukaných tváří. Ze staré školy nezůstal vůbec nikdo. Tom Wilkinson tak zaujmul pozici hlavního kápa, na místě urputného zlodějíčka vystřídal Jasona král Leonidas a Vinnieho "and now fuck off!" Jonese nahradil poslední dobou stoupající Mark Strong. Vše se tentokrát točí okolo obchodu s Rusem, sedmi milionů eur a jednoho obrazu nosícího štěstí. Zkrátka opět několik maličkostí, které se několikrát dostanou na každou stranu, aby nakonec zůstaly u určitých jedinců a mohla přijít úsměvná pointa. K tomu také hromada britského slangu, tvrdí hoši a hrstka geniálních absurdit. Kdo čeká od Ritchieho něco jiného, nechť se poroučí jinam.
Guy se totiž vrací ve staré dobré formě a ačkoliv nedosahuje geniality svých prvních dvou kousků, je i tak RocknRolla parádním počinem, na který je radost koukat. Srovnání se ale jednoduše neubráním, jak Podfu(c)k tak Lock, stock... totiž nestály jen a pouze na velmi dlouhých dialozích a ani jedna scéna v nich nebyla navíc. V případě novinky je takových okamžiků sice jen pár, i tak nicméně brání filmu rozjet se na ty úplně nejvyšší obrátky. RocknRolla však oproti předchůdcům ztrácí v jednom důležitém faktu - stojí hlavně na závěrečné pointě. V takovém Snatchi se třeba dvě linky "jen tak mimochodem" protnuly a konec byl jen pomyslnou třešničkou na dortu. V Ritchieho filmografii zkrátka číhají pecky, které posunuly laťku zatraceně vysoko, být ale RocknRolla debut, nebál bych se jít s hodnocením klidně výš.
Všechno je totiž více méně na svém místě. Už úvod na vás dýchne starou dobrou atmosférou, na hercích najdete nějakou tu chybu jen těžko (snad jen Karel Roden bude vždycky Karel Roden:), Thandie Newton to strašně sekne a Tom Wilkinson je pěkně nekompromisí zmetek, jenž nejde pro nějaký ostřejší výraz daleko. Oproti svým předchůdcům vám sice nevysvětlí, na co potřebujete v Británii farmu s prasaty, na druhou stranu se ale zase dozvíte něco o hladových ráčcích. A samozřejmě pochopíte, co je to být Real RocknRolla.
Guy to ví a taky jím je. Z jeho novinky zkrátka čiší radost a atmosféra starých dobrých ritchieovek na sto honů. Správně potrefená a absurdní, výborně zahraná a na konci řádně vypečená, taková je RocknRolla. Jo a na Sherlocka Holmese začínám být po čertech zvědavý. Vítej zpět, Guyi.
P. S. Za dva roky bych si One and only RocknRolla s velikou chutí klidně dal. Bring it on!
sobota 10. ledna 2009
The Wrestler - 90%
Každý film Darrena Aronofskyho je pro mě takovou malou událostí a ačkoliv se toho kolem něj někdy nenamluví tolik, jako u jiných kousků, mě si většinou získá velmi rychle. Aronofskyho prvotina Pí - psychadelické a mírně experimentální drama o introvertním a geniálním matematikovi patří na poli režisérských debutů k tomu nejlepšímu, mě ale sejmul až drogový opus magnum Requiem za sen (15. ledna jde mimochodem v rámci Projektu 100 do kin - must see) a o nic hůř na tom nebyla i předloňská alegorická Fontána. Oba filmy se natvrdo usadily v mé TOPce, neboť mě i poněkolikáté dokázaly totálně emocionálně rozsekat. U Wrestlera tak byly moje očekávání na stupni nejvyšším.
Darren na to jde tentokrát ale trošku jinak, nesoustředí se totiž (jako tomu dosud bylo) na všemocné propojení vizuálu a zvuku (jeho dvorní skladatel Clint Mansell) a přináší tiché a komorní drama o člověku, jehož jedinou náplní života je wrestling. Samotář Randy se i ve svém velmi pokročilém věku nechce svého fyzicky náročného koníčku a obživy vzdát a objíždí spolu s dalšími vyhaslými hvězdami menší haly. Přítrž mu ale učiní srdce, které jednoduše danou zátěž nezvládá a je tedy pouze na něm, co s nastávající situací udělá. Práce v supermarketu ho jen ubíjí, k tomu ještě vyplouvají na povrch staré problémy s jeho vlastní dcerou a neúspěšný vztah se striptérkou z místního baru.
Ačkoliv se to nezdá, má Wrestler v několika ohledech celkem blízko k předchozím Aronofskyho počinům a veze se na tzv. (alespoň já tomu tak říkám:-) závislácké vlně. Stejně jako v Pí (matematik utápějící se v číslech), Requiem (feťáci) a Fontáně (Tommy neustále hledající lék na rakovinu) i zde vidíme hlavního hrdinu, který nechce za žádnou cenu svou životní náplň (a obživu) pověsit na hřebík, i kdyby to mělo odnést jeho nemocné srdce. Život mu sice hází nespočet klacků pod nohy, on se ale vždy pokouší vstát a předvést ještě jeden svůj Ram-Jam.
Aronofsky se tentokrát nesnaží chodit do takových extrémů, aby divákovi navozoval až hypnotické stavy a servíruje tentokrát naprosto civilní vyprávění s minimálním hudebním doprovodem a bez jakýchkoli dalších ruchů. Hlavní pozornost tak zůstává jen na Randym, jehož v životním výkonu ztvárnil Mickey Rourke - herec, který se ve svých mladších letech objevoval v nespočtu podobně brakových filmů, které měly zhruba stejnou hloubku jako Randyho působení ve wrestlingu. Rourke sice nepředvádí deset emocionálních výbuchů za minutu, je nicméně s postavou sžit takovým způsobem, že je jeho předvedený výkon naprosto autentický a bezchybný. A když už je potřeba zatlačit pořádně na pilu, nedělá mu to sebemenší problém. Vypadá to, že se nám tu rodí horký oscarový kandidát.
K režii se toho dá říct asi tolik - Darren opět útočí s invencí sobě vlastní, až jsem si na několika místech říkal, jestli té spousty nápadů není přeci jen škoda. Režijně Wrestler nezakopne ani na vteřinu, a i když scénář jako takový není nic světoborného, nudit se u něj budete jen těžko. Na začátku jsem sice zmínil, že na moje tolik oblíbené propojení audiovizuálu nedojde, není to ale až tak úplně pravda. Zhruba na dvou místech totiž zpod ringu vykoukne maestro Mansell a rozehraje s Aronofskym takovou etudu, až vám budou oči přecházet. O to víc ohromí, že těm dvěma stačí jen dva až tři obyčejné zvuky (aneb co dokáže s člověkem provést jinak nudné pípání) a famózní práce s kamerou.
Ta by si vůbec zasloužila samotný odstavec (o jejím neskutečném účinku v Requiem za sen bych pak zvládl i celou esej). Tentokrát se za ní postavil neznámý a častý televizní tvůrce, pod Darrenovým vedením s ní ale dělá hotové divy. Wrestler je vyprávěn ve velmi dlouhých záběrech a často je i dost "netradičně" stříhán, což navozuje pocit až dokumentárního snímání. Kamera se klepe a já si několikrát říkal, jestli snad s tím steadycamem nepobíhal po place samotný Paul Greengrass. Kapitolou samou pro sebe jsou pak third-person záběry, kdy povětšinou sledujeme Rourkea (podobně jako PC hrách z pohledu třetí osoby) za jeho zády a velmi často s ním urazíme hooodně dlouhou cestu. Vrcholem budiž průchod supermarketem, u kterého jsem si dokonce vzpomněl na Scorseseho Mafiány a scénu, kdy De Niro proleze v nějakém tříminutovém záběru celou restaurací. A vězte, že něco takového se neděje nijak často. Tleskám.
Darren prostě zase zabodoval, a ačkoliv mě neuhranul k slzám jako v případě jeho dvou předchozích filmů, Wrestler si u mě své místo rozhodně našel. Režisérovy trademarky (a ty já sakra rád) jsou v něm totiž krásně rozpoznatelné, herecky i řemeslně se jedná o naprosto bezchybnou práci, která si chvílemi nic nezadá s genialitou. Třešničkou na dortu je pak výborný závěr, který sice nemusí být každému po chuti, nicméně s přibývajícím časem dojde i tomu největšímu haterovi, že to Darren prostě lépe uzavřít nemohl. Jo a závěrečný song prostě musí dostat Oscara.
Darren na to jde tentokrát ale trošku jinak, nesoustředí se totiž (jako tomu dosud bylo) na všemocné propojení vizuálu a zvuku (jeho dvorní skladatel Clint Mansell) a přináší tiché a komorní drama o člověku, jehož jedinou náplní života je wrestling. Samotář Randy se i ve svém velmi pokročilém věku nechce svého fyzicky náročného koníčku a obživy vzdát a objíždí spolu s dalšími vyhaslými hvězdami menší haly. Přítrž mu ale učiní srdce, které jednoduše danou zátěž nezvládá a je tedy pouze na něm, co s nastávající situací udělá. Práce v supermarketu ho jen ubíjí, k tomu ještě vyplouvají na povrch staré problémy s jeho vlastní dcerou a neúspěšný vztah se striptérkou z místního baru.
Ačkoliv se to nezdá, má Wrestler v několika ohledech celkem blízko k předchozím Aronofskyho počinům a veze se na tzv. (alespoň já tomu tak říkám:-) závislácké vlně. Stejně jako v Pí (matematik utápějící se v číslech), Requiem (feťáci) a Fontáně (Tommy neustále hledající lék na rakovinu) i zde vidíme hlavního hrdinu, který nechce za žádnou cenu svou životní náplň (a obživu) pověsit na hřebík, i kdyby to mělo odnést jeho nemocné srdce. Život mu sice hází nespočet klacků pod nohy, on se ale vždy pokouší vstát a předvést ještě jeden svůj Ram-Jam.
Aronofsky se tentokrát nesnaží chodit do takových extrémů, aby divákovi navozoval až hypnotické stavy a servíruje tentokrát naprosto civilní vyprávění s minimálním hudebním doprovodem a bez jakýchkoli dalších ruchů. Hlavní pozornost tak zůstává jen na Randym, jehož v životním výkonu ztvárnil Mickey Rourke - herec, který se ve svých mladších letech objevoval v nespočtu podobně brakových filmů, které měly zhruba stejnou hloubku jako Randyho působení ve wrestlingu. Rourke sice nepředvádí deset emocionálních výbuchů za minutu, je nicméně s postavou sžit takovým způsobem, že je jeho předvedený výkon naprosto autentický a bezchybný. A když už je potřeba zatlačit pořádně na pilu, nedělá mu to sebemenší problém. Vypadá to, že se nám tu rodí horký oscarový kandidát.
K režii se toho dá říct asi tolik - Darren opět útočí s invencí sobě vlastní, až jsem si na několika místech říkal, jestli té spousty nápadů není přeci jen škoda. Režijně Wrestler nezakopne ani na vteřinu, a i když scénář jako takový není nic světoborného, nudit se u něj budete jen těžko. Na začátku jsem sice zmínil, že na moje tolik oblíbené propojení audiovizuálu nedojde, není to ale až tak úplně pravda. Zhruba na dvou místech totiž zpod ringu vykoukne maestro Mansell a rozehraje s Aronofskym takovou etudu, až vám budou oči přecházet. O to víc ohromí, že těm dvěma stačí jen dva až tři obyčejné zvuky (aneb co dokáže s člověkem provést jinak nudné pípání) a famózní práce s kamerou.
Ta by si vůbec zasloužila samotný odstavec (o jejím neskutečném účinku v Requiem za sen bych pak zvládl i celou esej). Tentokrát se za ní postavil neznámý a častý televizní tvůrce, pod Darrenovým vedením s ní ale dělá hotové divy. Wrestler je vyprávěn ve velmi dlouhých záběrech a často je i dost "netradičně" stříhán, což navozuje pocit až dokumentárního snímání. Kamera se klepe a já si několikrát říkal, jestli snad s tím steadycamem nepobíhal po place samotný Paul Greengrass. Kapitolou samou pro sebe jsou pak third-person záběry, kdy povětšinou sledujeme Rourkea (podobně jako PC hrách z pohledu třetí osoby) za jeho zády a velmi často s ním urazíme hooodně dlouhou cestu. Vrcholem budiž průchod supermarketem, u kterého jsem si dokonce vzpomněl na Scorseseho Mafiány a scénu, kdy De Niro proleze v nějakém tříminutovém záběru celou restaurací. A vězte, že něco takového se neděje nijak často. Tleskám.
Darren prostě zase zabodoval, a ačkoliv mě neuhranul k slzám jako v případě jeho dvou předchozích filmů, Wrestler si u mě své místo rozhodně našel. Režisérovy trademarky (a ty já sakra rád) jsou v něm totiž krásně rozpoznatelné, herecky i řemeslně se jedná o naprosto bezchybnou práci, která si chvílemi nic nezadá s genialitou. Třešničkou na dortu je pak výborný závěr, který sice nemusí být každému po chuti, nicméně s přibývajícím časem dojde i tomu největšímu haterovi, že to Darren prostě lépe uzavřít nemohl. Jo a závěrečný song prostě musí dostat Oscara.
sobota 3. ledna 2009
Nouzový východ - 80%
Ti dva už se jednou setkali. Před deseti lety na palubě Titanicu předvedli jednu z nejúchvatnějších romancí filmové historie a spolu s Jamesem Cameronem a jedním velkým kusem ledu měli na svědomí komerčně nejúspěšnější snímek všech dob. Kate to vyneslo nominaci na Oscara, Leo tenkrát ostrouhal, mohlo jej ale těšit, že se alespoň mohl zúčastnit práce na 11-ti oscarovém bijáku (v té době to bylo absolutní maximum), který mu otevřel dveře do Hollywoodu. Nyní je tahle dvojice zpět, jsou o deset let starší a objevují se v o poznání komornějším filmu, který by se dal tak trochu označit jako nepřímé pokračování Titanicu (jen kdyby tenkrát Leo nezařval).
Na začátku Nouzového východu to totiž vypadá, jako bychom se vrátili na největší loď světa a opět viděli to neuvěřitelné jiskření mezi mladými tvářemi. DiCaprio je opět ten nevybouřený chlapec plný ostrovtipu, Kate znovu nebesky krásná, zkrátka romance jako víno. Je tu ale jedna zásadní změna - Sam Mendes, režisér geniální Americké krásy, který se nikdy nespokojil s něčím tak povrchním jako je obyčejná romantika, ať už v ní figuruje velká loď nebo třeba zástupy teroristů. Nouzový východ se tak zaobírá vztahem této na první pohled naprosto ideální dvojice po několikaletém soužití a ukazuje všechny stinné stránky společného života.
Frank Wheeler pracuje kdesi v kanceláři a ačkoliv ho jeho práce vyloženě sere, zůstává jí díky finančnímu obnosu věrný. Naproti tomu jeho vyvolená April je typickým příkladem ženy v domácnosti, která má na krku dvě děti a dennodenně se stará o luxusní dům. Jejich vztah se nezdá být zrovna ideálním, hádky jsou čím dál častěji na denním pořádku a neshod je požehnaně. April tedy přijde s nápadem, který by měl jejich manželství dostat opět do starých kolejí - odstěhovat se na nějaký čas do vysněné Paříže. Zpočátku se to zdá jako skvělá a jednoduchá idea, která vše razantním způsobem vyřeší, první pohled ale hodně klame.
Je nutné přiznat, že koukat na Nouzový východ není žádný med a ten, kdo čeká nějakou osudovou romanci (nenechte se obelhat plakátem), nechť si jde po svých. Mendes totiž ukazuje, podobně jako v Americké kráse, všechny možné neduhy manželství, které už jaksi nemá co nabídnout, přičemž nezůstává jen u nějakých bezduchých slovních přestřelek, ale hrdiny vykoupe v pořádných sračkách a ždímá jejich problémy až na dřeň. Frank s April tak řeší především sebe a děti u nich hrají až tu úplně poslední roli, které se dostane pozornosti v těch úplně nejkrajnějších případech. Podobně sarkastický styl a'la Lester Burnham rozhodně nečekejte, tihle dva na to jdou velmi ostře, až to schytává nejen jejich dům nebo známí, ale především jejich nalomené osobnosti.
V několik chvílích jsem dokonce litovat, že mi není o nějakých deset let víc, abych se postavám ještě více přiblížil a ponořil se do jejich problémů, co to jen jde. Takhle jsem se totiž v prostřední části chvilkami nudil, to co přišlo v závěru byla ale hotová smršť, která musela jednoduše pohnout s každým. Zásluhu na tom mají, kromě Mendese, i obě ústřední tváře. Někoho tak sehraného jako právě Lea s Kate už jsem dlouho neviděl a pevně věřím, že minimálně něžnější polovička z této dvojice si v únoru přijde díky svému fenomenálnímu výkonu (Leo o moc nezaostává) pro zaslouženého Oscara.
Ačkoliv uplynulo už nějakých deset dní od toho, co jsem Nouzový východ viděl, většina výhrad mi za tu dobu pomalu ale jistě vymizela z mysli a zůstalo jen to nejlepší (respektive nejhorší z celého vztahu). Film možná není tak komplexní a neoperuje na tak velkém prostoru jako Americká krása a v prostřední části mě místy až tolik neoslovoval, nic to ale nemění na tom, že se jedná o další perfektní zářez v kariéře maestra Mendese, který zřejmě nikdy nenatočí špatný snímek. Místy velmi nepříjemné a depresivní, přitom však velmi strhující, nejen díky geniální režii (a hudbě, Thomas Newman opět těžce ruluje), ale také díky famózním hercům. Uvidíme, co řekne druhé zhlédnutí.
Na začátku Nouzového východu to totiž vypadá, jako bychom se vrátili na největší loď světa a opět viděli to neuvěřitelné jiskření mezi mladými tvářemi. DiCaprio je opět ten nevybouřený chlapec plný ostrovtipu, Kate znovu nebesky krásná, zkrátka romance jako víno. Je tu ale jedna zásadní změna - Sam Mendes, režisér geniální Americké krásy, který se nikdy nespokojil s něčím tak povrchním jako je obyčejná romantika, ať už v ní figuruje velká loď nebo třeba zástupy teroristů. Nouzový východ se tak zaobírá vztahem této na první pohled naprosto ideální dvojice po několikaletém soužití a ukazuje všechny stinné stránky společného života.
Frank Wheeler pracuje kdesi v kanceláři a ačkoliv ho jeho práce vyloženě sere, zůstává jí díky finančnímu obnosu věrný. Naproti tomu jeho vyvolená April je typickým příkladem ženy v domácnosti, která má na krku dvě děti a dennodenně se stará o luxusní dům. Jejich vztah se nezdá být zrovna ideálním, hádky jsou čím dál častěji na denním pořádku a neshod je požehnaně. April tedy přijde s nápadem, který by měl jejich manželství dostat opět do starých kolejí - odstěhovat se na nějaký čas do vysněné Paříže. Zpočátku se to zdá jako skvělá a jednoduchá idea, která vše razantním způsobem vyřeší, první pohled ale hodně klame.
Je nutné přiznat, že koukat na Nouzový východ není žádný med a ten, kdo čeká nějakou osudovou romanci (nenechte se obelhat plakátem), nechť si jde po svých. Mendes totiž ukazuje, podobně jako v Americké kráse, všechny možné neduhy manželství, které už jaksi nemá co nabídnout, přičemž nezůstává jen u nějakých bezduchých slovních přestřelek, ale hrdiny vykoupe v pořádných sračkách a ždímá jejich problémy až na dřeň. Frank s April tak řeší především sebe a děti u nich hrají až tu úplně poslední roli, které se dostane pozornosti v těch úplně nejkrajnějších případech. Podobně sarkastický styl a'la Lester Burnham rozhodně nečekejte, tihle dva na to jdou velmi ostře, až to schytává nejen jejich dům nebo známí, ale především jejich nalomené osobnosti.
V několik chvílích jsem dokonce litovat, že mi není o nějakých deset let víc, abych se postavám ještě více přiblížil a ponořil se do jejich problémů, co to jen jde. Takhle jsem se totiž v prostřední části chvilkami nudil, to co přišlo v závěru byla ale hotová smršť, která musela jednoduše pohnout s každým. Zásluhu na tom mají, kromě Mendese, i obě ústřední tváře. Někoho tak sehraného jako právě Lea s Kate už jsem dlouho neviděl a pevně věřím, že minimálně něžnější polovička z této dvojice si v únoru přijde díky svému fenomenálnímu výkonu (Leo o moc nezaostává) pro zaslouženého Oscara.
Ačkoliv uplynulo už nějakých deset dní od toho, co jsem Nouzový východ viděl, většina výhrad mi za tu dobu pomalu ale jistě vymizela z mysli a zůstalo jen to nejlepší (respektive nejhorší z celého vztahu). Film možná není tak komplexní a neoperuje na tak velkém prostoru jako Americká krása a v prostřední části mě místy až tolik neoslovoval, nic to ale nemění na tom, že se jedná o další perfektní zářez v kariéře maestra Mendese, který zřejmě nikdy nenatočí špatný snímek. Místy velmi nepříjemné a depresivní, přitom však velmi strhující, nejen díky geniální režii (a hudbě, Thomas Newman opět těžce ruluje), ale také díky famózním hercům. Uvidíme, co řekne druhé zhlédnutí.
Veřejný nepřítel č.1: Epilog - 90%
Potěšil teaser na Normal a ti dva žaludi, kteří během něj soustavně kecali by zasloužili hlavu na špalek. Recenze TADY.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)