The Wrestler - 90%

Každý film Darrena Aronofskyho je pro mě takovou malou událostí a ačkoliv se toho kolem něj někdy nenamluví tolik, jako u jiných kousků, mě si většinou získá velmi rychle. Aronofskyho prvotina Pí - psychadelické a mírně experimentální drama o introvertním a geniálním matematikovi patří na poli režisérských debutů k tomu nejlepšímu, mě ale sejmul až drogový opus magnum Requiem za sen (15. ledna jde mimochodem v rámci Projektu 100 do kin - must see) a o nic hůř na tom nebyla i předloňská alegorická Fontána. Oba filmy se natvrdo usadily v mé TOPce, neboť mě i poněkolikáté dokázaly totálně emocionálně rozsekat. U Wrestlera tak byly moje očekávání na stupni nejvyšším.

Darren na to jde tentokrát ale trošku jinak, nesoustředí se totiž (jako tomu dosud bylo) na všemocné propojení vizuálu a zvuku (jeho dvorní skladatel Clint Mansell) a přináší tiché a komorní drama o člověku, jehož jedinou náplní života je wrestling. Samotář Randy se i ve svém velmi pokročilém věku nechce svého fyzicky náročného koníčku a obživy vzdát a objíždí spolu s dalšími vyhaslými hvězdami menší haly. Přítrž mu ale učiní srdce, které jednoduše danou zátěž nezvládá a je tedy pouze na něm, co s nastávající situací udělá. Práce v supermarketu ho jen ubíjí, k tomu ještě vyplouvají na povrch staré problémy s jeho vlastní dcerou a neúspěšný vztah se striptérkou z místního baru.

Ačkoliv se to nezdá, má Wrestler v několika ohledech celkem blízko k předchozím Aronofskyho počinům a veze se na tzv. (alespoň já tomu tak říkám:-) závislácké vlně. Stejně jako v Pí (matematik utápějící se v číslech), Requiem (feťáci) a Fontáně (Tommy neustále hledající lék na rakovinu) i zde vidíme hlavního hrdinu, který nechce za žádnou cenu svou životní náplň (a obživu) pověsit na hřebík, i kdyby to mělo odnést jeho nemocné srdce. Život mu sice hází nespočet klacků pod nohy, on se ale vždy pokouší vstát a předvést ještě jeden svůj Ram-Jam.

Aronofsky se tentokrát nesnaží chodit do takových extrémů, aby divákovi navozoval až hypnotické stavy a servíruje tentokrát naprosto civilní vyprávění s minimálním hudebním doprovodem a bez jakýchkoli dalších ruchů. Hlavní pozornost tak zůstává jen na Randym, jehož v životním výkonu ztvárnil Mickey Rourke - herec, který se ve svých mladších letech objevoval v nespočtu podobně brakových filmů, které měly zhruba stejnou hloubku jako Randyho působení ve wrestlingu. Rourke sice nepředvádí deset emocionálních výbuchů za minutu, je nicméně s postavou sžit takovým způsobem, že je jeho předvedený výkon naprosto autentický a bezchybný. A když už je potřeba zatlačit pořádně na pilu, nedělá mu to sebemenší problém. Vypadá to, že se nám tu rodí horký oscarový kandidát.

K režii se toho dá říct asi tolik - Darren opět útočí s invencí sobě vlastní, až jsem si na několika místech říkal, jestli té spousty nápadů není přeci jen škoda. Režijně Wrestler nezakopne ani na vteřinu, a i když scénář jako takový není nic světoborného, nudit se u něj budete jen těžko. Na začátku jsem sice zmínil, že na moje tolik oblíbené propojení audiovizuálu nedojde, není to ale až tak úplně pravda. Zhruba na dvou místech totiž zpod ringu vykoukne maestro Mansell a rozehraje s Aronofskym takovou etudu, až vám budou oči přecházet. O to víc ohromí, že těm dvěma stačí jen dva až tři obyčejné zvuky (aneb co dokáže s člověkem provést jinak nudné pípání) a famózní práce s kamerou.

Ta by si vůbec zasloužila samotný odstavec (o jejím neskutečném účinku v Requiem za sen bych pak zvládl i celou esej). Tentokrát se za ní postavil neznámý a častý televizní tvůrce, pod Darrenovým vedením s ní ale dělá hotové divy. Wrestler je vyprávěn ve velmi dlouhých záběrech a často je i dost "netradičně" stříhán, což navozuje pocit až dokumentárního snímání. Kamera se klepe a já si několikrát říkal, jestli snad s tím steadycamem nepobíhal po place samotný Paul Greengrass. Kapitolou samou pro sebe jsou pak third-person záběry, kdy povětšinou sledujeme Rourkea (podobně jako PC hrách z pohledu třetí osoby) za jeho zády a velmi často s ním urazíme hooodně dlouhou cestu. Vrcholem budiž průchod supermarketem, u kterého jsem si dokonce vzpomněl na Scorseseho Mafiány a scénu, kdy De Niro proleze v nějakém tříminutovém záběru celou restaurací. A vězte, že něco takového se neděje nijak často. Tleskám.

Darren prostě zase zabodoval, a ačkoliv mě neuhranul k slzám jako v případě jeho dvou předchozích filmů, Wrestler si u mě své místo rozhodně našel. Režisérovy trademarky (a ty já sakra rád) jsou v něm totiž krásně rozpoznatelné, herecky i řemeslně se jedná o naprosto bezchybnou práci, která si chvílemi nic nezadá s genialitou. Třešničkou na dortu je pak výborný závěr, který sice nemusí být každému po chuti, nicméně s přibývajícím časem dojde i tomu největšímu haterovi, že to Darren prostě lépe uzavřít nemohl. Jo a závěrečný song prostě musí dostat Oscara.