...aneb že si takhle užiju Oscary, to jsem vážně nečekal. Takže:
1. Stream není až tak hrozná věc, jak by se mohlo na první pohled zdát.
2. Psát online report někdy od půl druhé do šesti a pak ještě kompletní výsledky, to je vážně pekelně unavující.
3. Stíhat konverzaci na icq s kamarádem v Americe (pomluvili jsme půlku Kodak Theatre a navíc si kopli do gayů a Lynche), do toho bušit do klávesnice, sledovat všechny ty děkovačky a snažit se pochytit, proč Eddie Murphy předává cenu za celoživotní přínos... to vážně bere víc síly, než vám dají dva energiťáky.
4. Hugh Jackman je strašnej borec.
5. Nenávist Milka dosáhla kritického bodu - přehrávající Penn mi posral tiket...nedík.
6. Sankju je hláška večera.
7. Sestřih Judda Apatowa s Jamesem Francem a Sethem Rogenem (video brzy) pak totální masakr, při kterém každý spadne ze židle.
8. Je kouzelné, popřát otci někdy kolem jedenácté dobrou noc a za pár hodin už jej vítat do nového dne:-)
pondělí 23. února 2009
sobota 21. února 2009
God bless Internet!
Moje soptění nad smůlou kolem Oscarů mě vážně dohnalo až k tomu streamu. Jenomže co čert nechtěl, můj procesor je na video pouštěné skrz Mozillu jaksi háklivý a během 10 minut se zahřeje na takovou teplotu, že raději vypoví službu, než aby shořel.
Na to mysleli pánové stojící za programem InternetTV, díky kterému můžu vpohodě sledovat až 3000 programů z celého světa. Parádní věcička, řeknu vám. Takže... see ya in Kodak Theatre. Hlavně neusnout...zíííív.
Reklama byla nechtěná, ale v tomhle případě - proč ne?
Na to mysleli pánové stojící za programem InternetTV, díky kterému můžu vpohodě sledovat až 3000 programů z celého světa. Parádní věcička, řeknu vám. Takže... see ya in Kodak Theatre. Hlavně neusnout...zíííív.
Reklama byla nechtěná, ale v tomhle případě - proč ne?
pondělí 16. února 2009
Paní Jakubisková je zřejmě z Marsu
Nebo z Jupitera? Teď vám vážně nevím a hned na začátek ujišťuji, že nenarážím na její vzhled. Mířím tentokrát do vod tištěných, konrétně pak do letošního šestého čísla Reflexu (provařený Rath na obálce), kde se vyhlašovala filmová Osobnost XX (tj. nejvýznamější za posledních 20 let).
Anketu, ve které se časopis dotazoval snad všech, kdo v českém filmu něco znamená, vyhrál s drtivým náskokem Jan Svěrák. Jaké to překvapení. Většina dotázaných jej také, spolu s Petrem Zelenkou, Helenou Třeštíkovou a jinými, dosazovala na svá první místa.
Jedinou výjimkou byla paní Jakubisková, o které si již delší dobu myslím své, cituji:
F.A. Brabec přinesl nový rozměr do české kinematografie jako režisér i jako kameraman filmů Kytice a Máj. Zfilmováním poezie vnesl do české kinematografie nejen nový pohled, ale také vysokou návštěvností dokázal, že výtvarnou obrazovou estetikou a uměleckým filmovým jazykem osloví běžného diváka. Juraj Jakubisko - jediný režisér, který nezaspal ve dvacátém století. Komunikuje s moderní technologií, neustupuje svým uměleckým představám a filosofickým názorům. Jan Svěrák za filmy Kolja, Tmavomodrý svět, Jízda, Vratné lahve.
Ehm, tu Kytici bych ještě bral (i když mi s odstupem času připomíná spíše samoúčelnou onanii), ale Máj? Tím novým rozměrem je zřejmě snaha zabírat půlku stopáže prsa hlavní hrdinky, angažování totálních neherců, a to všechno zabalené do totálního kýče? Zřejmě ano. Ještě že Jakubisková nezmínila hrůzné Bolero, to už by se asi vážně šel oběsit.
Paní producentka samozřejmě nemohla vynechat ani svého manžela, vždyť kdo jiný jí pomohl zviditelnit se v posledních letech a kdo jiný natočil tzv. nejhustší českou šukačku (fakt asi nezaspal:-). O utrpení jménem Bathory a s ní spojenou moderní technologií (aneb odporná televizní kamera nadevše) raději nemluvím. Co takhle se podívat na Tobruk nebo Venkovského učitele? Ale vlastně ne, tam nejsou kozy a sex. Svěrák byl na konci zmíněný asi jen z nouze.
Na závěr důkaz, co za tím tvrzením asi stojí... čtvrtá fotka odspodu:-) Ma(á?)j se asi rádi, kluci.
Anketu, ve které se časopis dotazoval snad všech, kdo v českém filmu něco znamená, vyhrál s drtivým náskokem Jan Svěrák. Jaké to překvapení. Většina dotázaných jej také, spolu s Petrem Zelenkou, Helenou Třeštíkovou a jinými, dosazovala na svá první místa.
Jedinou výjimkou byla paní Jakubisková, o které si již delší dobu myslím své, cituji:
F.A. Brabec přinesl nový rozměr do české kinematografie jako režisér i jako kameraman filmů Kytice a Máj. Zfilmováním poezie vnesl do české kinematografie nejen nový pohled, ale také vysokou návštěvností dokázal, že výtvarnou obrazovou estetikou a uměleckým filmovým jazykem osloví běžného diváka. Juraj Jakubisko - jediný režisér, který nezaspal ve dvacátém století. Komunikuje s moderní technologií, neustupuje svým uměleckým představám a filosofickým názorům. Jan Svěrák za filmy Kolja, Tmavomodrý svět, Jízda, Vratné lahve.
Ehm, tu Kytici bych ještě bral (i když mi s odstupem času připomíná spíše samoúčelnou onanii), ale Máj? Tím novým rozměrem je zřejmě snaha zabírat půlku stopáže prsa hlavní hrdinky, angažování totálních neherců, a to všechno zabalené do totálního kýče? Zřejmě ano. Ještě že Jakubisková nezmínila hrůzné Bolero, to už by se asi vážně šel oběsit.
Paní producentka samozřejmě nemohla vynechat ani svého manžela, vždyť kdo jiný jí pomohl zviditelnit se v posledních letech a kdo jiný natočil tzv. nejhustší českou šukačku (fakt asi nezaspal:-). O utrpení jménem Bathory a s ní spojenou moderní technologií (aneb odporná televizní kamera nadevše) raději nemluvím. Co takhle se podívat na Tobruk nebo Venkovského učitele? Ale vlastně ne, tam nejsou kozy a sex. Svěrák byl na konci zmíněný asi jen z nouze.
Na závěr důkaz, co za tím tvrzením asi stojí... čtvrtá fotka odspodu:-) Ma(á?)j se asi rádi, kluci.
Třikrát FUCK pro Oscary
Protože se mi momentálně moc nechce na nic koukat (natož něco recenzovat), střelím si dnes do pár jedinců, kteří se pohybují mimo filmovou branži. A vezmu to trošku zeširoka.
Vloni jsem na nějaké sledování Oscarů mohl zapomenout. Ačkoliv se ve Špalíčku konala akce určená přímo těmto cenám (s možností jejich sledování, samozřejmě), já musel jít bezpodmínečně druhý den do školy, tudíž nějaká účast nepřipadala v úvahu, stejně jako sledování v televizi.
To letošní rok vypadal o poznání zajímavěji - jarní prázdniny začínají v pondělí 23., tedy v den (nebo spíš ráno) vyhlášení plešounů. Asi padesátkrát jsem si všechny ty termíny stále kontroloval s doufáním, jestli to letos opravdu takhle vyjde a já si tu akademickou nudu budu moct bez starostí užít. V Palace to celé jistě znovu zorganizují a bude.
Jenomže... před nějakými třemi týdny se na všemožných filmových fórech začalo proslýchat, že v letošním roce Palace Cinemas s žádnou Oscarovou nocí nepočítá. Zůstával jsem vcelku klidný, vždyť už několikrát se z všemožných "informací"staly pěkné bludy. Rozum velel jasně: napsat jim mail, odjet si zalyžovat a po týdnu se uvidí. A vskutku - v sobotu otevírám poštu a na mě se směje oficiální odpověď (kopírováno bez úprav):
Dobrý den,
dle v tuto chvíli dostupných informací společnost HBO v tomto roce přímý
přenos z předávání filmových Oscarů neplánuje.
S pozdravem
Iva Baráková
Palace Cinemas
Po jejím přečtení jsem vypadal asi takhle. Bylo mi jaksi divné, že by HBO letos Oscary vynechalo, ještě když jeden z jejich komentátorů a překladatelů (F. Fuka) avizoval, že vše poběží ve starých kolejích. Pro jistotu jsem se ještě podíval do programu HBO, kde se mi vše potvrdilo (tj. že Oscaři budou) a moje hlava už všechno přestala definitivně chápat. Nakonec mi přece jen vcelku primitivní dedukcí docvaklo, že se v Palace vymlouvají na tu největší kokotinu, neboť jim zřejmě HBO nezaplatila nebo tak něco. Byl jsem naštván.
O pár minut později otevřu ČSFD a nahoře na mě kouká nápis: Oscarová noc 2009! Potvrzení účasti zde!. Říkám si, paráda, přecejenom se někdo uráčil alespoň malou akci uspořádat. Ani prd, všechno je ve Světozoru, což je Praha, ne Brno. Pro odpůrce pragocentrismu opravdu voda na mlýn. Byl jsem nasrán.
Opět jsem se musel uskromnit, najedu tedy na program ORF1, rakouské to stanice, která dává Oscary snad odnepaměti. A dává je i letos, paráda. Na minutu tedy zavládla spokojenost a po ní těžké vystřízlivění. Když si totiž člověk uvědomí, že mu panáčci od UPC místo rakušáků podstrčili ten pitomý Barrandov, chce se mu rozbít nejbližší kus nábytku (to přinejlepším), neboť na otevřené plato Red Bullů, tiket v ruce, popcorn a měkkou sedačku může v mžiku zapomenout. Byl jsem kurevsky nasrán a jsem doteď.
Co mi tedy zbývá? No, žádná sláva to není, nejspíš totiž přes noc zkejsnu u PC (jehož hluk se mimochodem blíží k nějakým 100 decibelům, ano mám dva nestíhající větráky), kde budu chytat odporný stream. Každou dobrou duši, která tedy chytá HBO (nebo v lepším případě rovnou ABC) a nemá z neděle na pondělí co dělat, uvítám. Nehlaste se všichni.
Takže: Fuck Palace Cinemas, fuck UPC a fuck Světozor. Sorry, guys.
Vloni jsem na nějaké sledování Oscarů mohl zapomenout. Ačkoliv se ve Špalíčku konala akce určená přímo těmto cenám (s možností jejich sledování, samozřejmě), já musel jít bezpodmínečně druhý den do školy, tudíž nějaká účast nepřipadala v úvahu, stejně jako sledování v televizi.
To letošní rok vypadal o poznání zajímavěji - jarní prázdniny začínají v pondělí 23., tedy v den (nebo spíš ráno) vyhlášení plešounů. Asi padesátkrát jsem si všechny ty termíny stále kontroloval s doufáním, jestli to letos opravdu takhle vyjde a já si tu akademickou nudu budu moct bez starostí užít. V Palace to celé jistě znovu zorganizují a bude.
Jenomže... před nějakými třemi týdny se na všemožných filmových fórech začalo proslýchat, že v letošním roce Palace Cinemas s žádnou Oscarovou nocí nepočítá. Zůstával jsem vcelku klidný, vždyť už několikrát se z všemožných "informací"staly pěkné bludy. Rozum velel jasně: napsat jim mail, odjet si zalyžovat a po týdnu se uvidí. A vskutku - v sobotu otevírám poštu a na mě se směje oficiální odpověď (kopírováno bez úprav):
Dobrý den,
dle v tuto chvíli dostupných informací společnost HBO v tomto roce přímý
přenos z předávání filmových Oscarů neplánuje.
S pozdravem
Iva Baráková
Palace Cinemas
Po jejím přečtení jsem vypadal asi takhle. Bylo mi jaksi divné, že by HBO letos Oscary vynechalo, ještě když jeden z jejich komentátorů a překladatelů (F. Fuka) avizoval, že vše poběží ve starých kolejích. Pro jistotu jsem se ještě podíval do programu HBO, kde se mi vše potvrdilo (tj. že Oscaři budou) a moje hlava už všechno přestala definitivně chápat. Nakonec mi přece jen vcelku primitivní dedukcí docvaklo, že se v Palace vymlouvají na tu největší kokotinu, neboť jim zřejmě HBO nezaplatila nebo tak něco. Byl jsem naštván.
O pár minut později otevřu ČSFD a nahoře na mě kouká nápis: Oscarová noc 2009! Potvrzení účasti zde!. Říkám si, paráda, přecejenom se někdo uráčil alespoň malou akci uspořádat. Ani prd, všechno je ve Světozoru, což je Praha, ne Brno. Pro odpůrce pragocentrismu opravdu voda na mlýn. Byl jsem nasrán.
Opět jsem se musel uskromnit, najedu tedy na program ORF1, rakouské to stanice, která dává Oscary snad odnepaměti. A dává je i letos, paráda. Na minutu tedy zavládla spokojenost a po ní těžké vystřízlivění. Když si totiž člověk uvědomí, že mu panáčci od UPC místo rakušáků podstrčili ten pitomý Barrandov, chce se mu rozbít nejbližší kus nábytku (to přinejlepším), neboť na otevřené plato Red Bullů, tiket v ruce, popcorn a měkkou sedačku může v mžiku zapomenout. Byl jsem kurevsky nasrán a jsem doteď.
Co mi tedy zbývá? No, žádná sláva to není, nejspíš totiž přes noc zkejsnu u PC (jehož hluk se mimochodem blíží k nějakým 100 decibelům, ano mám dva nestíhající větráky), kde budu chytat odporný stream. Každou dobrou duši, která tedy chytá HBO (nebo v lepším případě rovnou ABC) a nemá z neděle na pondělí co dělat, uvítám. Nehlaste se všichni.
Takže: Fuck Palace Cinemas, fuck UPC a fuck Světozor. Sorry, guys.
pátek 6. února 2009
Austrálie - 70%
Moulin Rouge! Baze Luhrmanna strašně žeru a považuju ho za nejlepší muzikál všech dob. Neuvěřitelně hravý, s tunou nápadů na čtverečním milimetru a také fantasticky vygradovaný. Zkrátka dokonalost v každém záběru. Na Austrálii jsem se tedy z toho, co se objevilo v závěru loňského roku, těšil asi nejvíc. První reakce však ruku v ruce se zvěstmi o přetáčeném konci a dokončení filmu na poslední chvíli dávaly tušit, že se až tak úplně nezadařilo, tzn. že Luhrmann nenatočil nejlepší romanci všech dob ani roku. Stále však na spoustě míst dává dobře na jevo, kdo že to vlastně za kamerou stojí .
Ale pěkně popořádku. Austrálie již zpočátku dávala najevo, že se bude opravdu snažit být hodna svému názvu. Luhrmann do ní zkrátka, jakožto režisér a scenárista v jedné osobě, nacpal všechno, co jen trošku smrdělo jeho rodnou hroudou (hádejte, odkud je). Pod palcem to má tedy Australan, hlavní role obstarali australští herci, trikovou stránku zase Austrálii velmi blízká společnost WETA. Že jsem ještě nezmínil, že se během filmu putuje z jednoho konce Austrálie na druhý? To je snad samozřejmé, ne? Příběh je jednoduchý jako facka. K protinožcům přijíždí britská panička Lady Ashley, aby zde zdědila statek spolu s dvěma tisíci kusy dobytka. Protože ji ale všechno zrovna nepřeje, je nucena přesunout stádo právě na zmíněný druhý konec kontinentu a to s pomocí zprvu docela obroublého honáka Drovera. Asi nemusím dodávat, že to mezi nimi začne jiskřit velmi, velmi brzy.
Zpočátku to všechno vypadá přesně tak, jak jsme (jsem) si to vysnil/i v trailerech. Lady je zaskočena zdejším prostředím, Drover si z ní pěkně utahuje a na první romantické škádlení nemusíme nijak dlouho čekat. Vlastně je to naprostá paráda zhruba prvních 90 minut, kdy se z té osudové lásky takřka podlamují kolena. Obrovská chemie mezi hlavními představiteli by se dala porcovat snad na tři chody, z výborné hudby jde hlava kolem a na celou romanci je umně naroubován příběh malého Aborigince. Snad jediné co tuto podívanou kazí, je místy pěkně odporná triková stránka, která bije do očí. Ať už je to nepovedené digitální stádo, nebo postavy nešikovně nacpané před zelené pozadí. O to víc zamrzí fakt, že Austrálie vypadá vážně draze. Často zabírané celky tamější krajiny jsou toho jen důkazem, o to větší tedy dostanete facku, když po následném střihu vidíte Hugh Jackamana na koni, přičemž za ním na vás číhá digitální blivajz.
První polovina je i tak ale naprosto parádní a dokáže naplno uspokojit. Poté už to ale začne padat. Z druhé části je totiž velmi zřetelně vidět, že se Luhrmann snažil do Austrálie vložit úplně všechno, co jej napadlo. Zprvu uzavřenou love story tak najednou opět otevře a naroubuje na ni střet kulturních názorů, bombardování Darwinu a zmetka pomalu vstávajícího z mrtvých. Závěrečných zhruba 70 minut zkrátka působí jako nepotřebný apendix jinak skoro bezchybné romanci, která má rázem 3 různé konce.
Nevadí mi pro někoho možná přepálené (a také přetočené) závěrečné vyústění. To zbytečné dovyprávění však Austrálii škodí víc, než by bylo zdrávo. Není to samozřejmě úplný průšvih, nicméně právě v této části teprve pořádně vylézají na povrch jinak ne moc zřetelné nedostatky první poloviny. Tu největší slabinu však vidím v tom, že těch "přidaných" 70 minut Austrálii vůbec nic nedá, pouze ji natáhne na pro někoho neúnosnou stopáž, která stejně celý film nijak (tím myslím NIJAK) neobohatí. Což je v celém kontextu velká škoda, ze které možná pramení (včetně mizerné kampaně) i totální finanční propad.
Luhrmann měl na to, aby se z Austrálie stala jedna z nejlepších romancí posledních let, v rukách to totiž pořád má. Nicole je postupem stopáže čím dál krásnější o Jackmanovi ani nemluvě (v kině musely dámy umřít blahem), romantika je to v první polovině takřka božská, navíc nijak plochá, ale velmi emocionální a osudová. Závěrečný (hodinový) dovětek je však naprosto zbytečný a pouze z něj kouká, že chtěl Bazík do svého opusu nacpat od všeho trochu. Ano, takový dort pejska a kočičky, který ovšem nakonec chutná poměrně dobře. Každopádně pro příště (a v Moulin Rouge! se to potvrdilo): méně je někdy mnohem více.
Ale pěkně popořádku. Austrálie již zpočátku dávala najevo, že se bude opravdu snažit být hodna svému názvu. Luhrmann do ní zkrátka, jakožto režisér a scenárista v jedné osobě, nacpal všechno, co jen trošku smrdělo jeho rodnou hroudou (hádejte, odkud je). Pod palcem to má tedy Australan, hlavní role obstarali australští herci, trikovou stránku zase Austrálii velmi blízká společnost WETA. Že jsem ještě nezmínil, že se během filmu putuje z jednoho konce Austrálie na druhý? To je snad samozřejmé, ne? Příběh je jednoduchý jako facka. K protinožcům přijíždí britská panička Lady Ashley, aby zde zdědila statek spolu s dvěma tisíci kusy dobytka. Protože ji ale všechno zrovna nepřeje, je nucena přesunout stádo právě na zmíněný druhý konec kontinentu a to s pomocí zprvu docela obroublého honáka Drovera. Asi nemusím dodávat, že to mezi nimi začne jiskřit velmi, velmi brzy.
Zpočátku to všechno vypadá přesně tak, jak jsme (jsem) si to vysnil/i v trailerech. Lady je zaskočena zdejším prostředím, Drover si z ní pěkně utahuje a na první romantické škádlení nemusíme nijak dlouho čekat. Vlastně je to naprostá paráda zhruba prvních 90 minut, kdy se z té osudové lásky takřka podlamují kolena. Obrovská chemie mezi hlavními představiteli by se dala porcovat snad na tři chody, z výborné hudby jde hlava kolem a na celou romanci je umně naroubován příběh malého Aborigince. Snad jediné co tuto podívanou kazí, je místy pěkně odporná triková stránka, která bije do očí. Ať už je to nepovedené digitální stádo, nebo postavy nešikovně nacpané před zelené pozadí. O to víc zamrzí fakt, že Austrálie vypadá vážně draze. Často zabírané celky tamější krajiny jsou toho jen důkazem, o to větší tedy dostanete facku, když po následném střihu vidíte Hugh Jackamana na koni, přičemž za ním na vás číhá digitální blivajz.
První polovina je i tak ale naprosto parádní a dokáže naplno uspokojit. Poté už to ale začne padat. Z druhé části je totiž velmi zřetelně vidět, že se Luhrmann snažil do Austrálie vložit úplně všechno, co jej napadlo. Zprvu uzavřenou love story tak najednou opět otevře a naroubuje na ni střet kulturních názorů, bombardování Darwinu a zmetka pomalu vstávajícího z mrtvých. Závěrečných zhruba 70 minut zkrátka působí jako nepotřebný apendix jinak skoro bezchybné romanci, která má rázem 3 různé konce.
Nevadí mi pro někoho možná přepálené (a také přetočené) závěrečné vyústění. To zbytečné dovyprávění však Austrálii škodí víc, než by bylo zdrávo. Není to samozřejmě úplný průšvih, nicméně právě v této části teprve pořádně vylézají na povrch jinak ne moc zřetelné nedostatky první poloviny. Tu největší slabinu však vidím v tom, že těch "přidaných" 70 minut Austrálii vůbec nic nedá, pouze ji natáhne na pro někoho neúnosnou stopáž, která stejně celý film nijak (tím myslím NIJAK) neobohatí. Což je v celém kontextu velká škoda, ze které možná pramení (včetně mizerné kampaně) i totální finanční propad.
Luhrmann měl na to, aby se z Austrálie stala jedna z nejlepších romancí posledních let, v rukách to totiž pořád má. Nicole je postupem stopáže čím dál krásnější o Jackmanovi ani nemluvě (v kině musely dámy umřít blahem), romantika je to v první polovině takřka božská, navíc nijak plochá, ale velmi emocionální a osudová. Závěrečný (hodinový) dovětek je však naprosto zbytečný a pouze z něj kouká, že chtěl Bazík do svého opusu nacpat od všeho trochu. Ano, takový dort pejska a kočičky, který ovšem nakonec chutná poměrně dobře. Každopádně pro příště (a v Moulin Rouge! se to potvrdilo): méně je někdy mnohem více.
neděle 1. února 2009
Pochyby - 70%
Oscaři jsou skutečně za rohem (rovné 3 týdny), dnes si tedy vezmu na přetřes předposledního většího kandidáta, který se o sošky uchází v těch nejdůležitějších kategoriích. Pochyby jsou druhým filmem režiséra Johna Patricka Shanleyho, jenž má na kontě pouze totálně zapomenutou (a 18 let starou) komedii Joe kontra sopka s Tomem Hanksem v hlavní roli. Shanley se však kromě filmařiny věnuje také divadlu, když se tedy před rokem rozhodnul zfilmovat vlastní hru Pochyby (scénář pro celovečerní podobu upravoval také) a obsadit do ní herecká esa typu Phillip Seymour Hoffman a Meryl Streep, smrdělo to už tehdy plešouny na sto honů. A to jsme ani nevzali v potaz fakt, že Shanley již jednoho Oscara za scénář k Pod vlivem úplňku získal.
Jeho novinka se odehrává v šedesátých letech a sleduje katolickou školu uprostřed Bronxu, přísně vedenou striktní mniškou Aloysius. Jejím úhlavním nepřítelem se pomalu stává, především díky její neoblomné sebejistotě (která místy hraničí až s paranoiou), výřečný a charizmatický kněz Flynn. Ředitelka jej totiž, díky svědectví jedné z mladých učitelek, obviňuje ze zneužívání jediného chlapce černé pleti na škole. Postupně se tak začne rozehrávat velmi zajímavý souboj obou identit, ve kterém není občas nouze na hodně nečekané zvraty.
Tím nemyslím nějaké zásadní twisty, jež by daly příběhu tři nové rozměry, ale spíše velmi nečekané rány pod pás, které mohou s kde kým hodně pohnout. Shanley to celé podává s obrovskou jistotou (aby také ne, když zná celou látku slovo od slova i pozpátku), což může na jedné straně, ruku v ruce vděčným tématem pro Akademii, vyznít jako malý kalkul, na tu druhou se však na Pochyby skvěle kouká. Já, jakožto ateista, jsem toho příkladem, film mě totiž do sedačky pěkně přikoval a na těch sto minut ani na moment nepustil. Což je u námětu, který mě zajímá asi tak jako zemědělství v Bhútánu, minimálně překvapivé.
Pochybám však neprospívá hned několik faktů. Jednak to celé vyznívá strašně, strašně levně. Při 20-ti milionovém rozpočtu se není čemu divit, nicméně už dlouho jsem si u výpravy jakéhokoliv filmu neříkal, že je to fakt hnus. Vyloženě odpudivé interiéry dávají tušit, že se před námi odehrává především herecké drama. To je však i přes několik famózních výkonů až nečekaně chladné jako zima všude okolo. Dané téma skýtá spoustu netušených možností (rasismus, elitářství), Shanley je však dávkuje trošku nešťastným stylem a nedá žádný průchod nějakému emočnímu pnutí. O to více to pak vadí na konci, který je podán velmi zajímavým a sugestivním stylem a dá divákovi prostor se nad celou záležitostí řádně zamyslet. Stále si však udržuje značný odstup.
Ten bych si měl zase já udržovat od příštích filmů Amy Adams, herečky, jež mě solidně srala už v loňské Kouzelné romanci. Tam se to dalo celé omlouvat záměrným (a pro některé skutečně kouzelným) kýčem, ne tak ale v dramatu postaveném v prvé řadě na hercích. Adams zkrátka hrát nikdy neuměla, a i když se nyní angažuje ve společnosti superhvězd (Hoffman a Streep opět parádní, těžce ale ruluje i Viola Davis), jen tak něco se v mžiku nezměnilo. Všechny její scény mě přiváděly do mdlob, což pouze znásoboval obrovský kontrast mezi jejím vlezlým "výkonem" a pouhou přítomností ostatních. Někdo může argumentovat tím, že její postava je tak jen a pouze napsaná, nicméně když mě vytáčelo každičké její gesto, asi není něco v pořádku.
Její veškeré nominace, včetně té oscarové (ale jděte, z fleku vám vysolím pět jiných jmen) absolutně nechápu a pánům, jež jsou za ně zodpovědní, posílám jeden velký záhlavec. O tom zbytku by se ale dalo Pochybovat jen těžko. Hoffman se o sošku uchází právem podruhé za sebou (letos je však pouze do počtu), Meryl je po Mamma Mia! opět pořádná a stará mrcha (Ďábel nosí Pradu vrací úder), Viola Davis i na malém prostoru neskutečně vládne a scénář díky prolínání tabuizovaných tématů značně nabírá na síle. Mírně ji však oslabuje ten všudypřítomný chlad, odporná výprava, Amy Adams a fakt, že se tady někdo hodně snaží posbírat co nejvíc sošek.
Jeho novinka se odehrává v šedesátých letech a sleduje katolickou školu uprostřed Bronxu, přísně vedenou striktní mniškou Aloysius. Jejím úhlavním nepřítelem se pomalu stává, především díky její neoblomné sebejistotě (která místy hraničí až s paranoiou), výřečný a charizmatický kněz Flynn. Ředitelka jej totiž, díky svědectví jedné z mladých učitelek, obviňuje ze zneužívání jediného chlapce černé pleti na škole. Postupně se tak začne rozehrávat velmi zajímavý souboj obou identit, ve kterém není občas nouze na hodně nečekané zvraty.
Tím nemyslím nějaké zásadní twisty, jež by daly příběhu tři nové rozměry, ale spíše velmi nečekané rány pod pás, které mohou s kde kým hodně pohnout. Shanley to celé podává s obrovskou jistotou (aby také ne, když zná celou látku slovo od slova i pozpátku), což může na jedné straně, ruku v ruce vděčným tématem pro Akademii, vyznít jako malý kalkul, na tu druhou se však na Pochyby skvěle kouká. Já, jakožto ateista, jsem toho příkladem, film mě totiž do sedačky pěkně přikoval a na těch sto minut ani na moment nepustil. Což je u námětu, který mě zajímá asi tak jako zemědělství v Bhútánu, minimálně překvapivé.
Pochybám však neprospívá hned několik faktů. Jednak to celé vyznívá strašně, strašně levně. Při 20-ti milionovém rozpočtu se není čemu divit, nicméně už dlouho jsem si u výpravy jakéhokoliv filmu neříkal, že je to fakt hnus. Vyloženě odpudivé interiéry dávají tušit, že se před námi odehrává především herecké drama. To je však i přes několik famózních výkonů až nečekaně chladné jako zima všude okolo. Dané téma skýtá spoustu netušených možností (rasismus, elitářství), Shanley je však dávkuje trošku nešťastným stylem a nedá žádný průchod nějakému emočnímu pnutí. O to více to pak vadí na konci, který je podán velmi zajímavým a sugestivním stylem a dá divákovi prostor se nad celou záležitostí řádně zamyslet. Stále si však udržuje značný odstup.
Ten bych si měl zase já udržovat od příštích filmů Amy Adams, herečky, jež mě solidně srala už v loňské Kouzelné romanci. Tam se to dalo celé omlouvat záměrným (a pro některé skutečně kouzelným) kýčem, ne tak ale v dramatu postaveném v prvé řadě na hercích. Adams zkrátka hrát nikdy neuměla, a i když se nyní angažuje ve společnosti superhvězd (Hoffman a Streep opět parádní, těžce ale ruluje i Viola Davis), jen tak něco se v mžiku nezměnilo. Všechny její scény mě přiváděly do mdlob, což pouze znásoboval obrovský kontrast mezi jejím vlezlým "výkonem" a pouhou přítomností ostatních. Někdo může argumentovat tím, že její postava je tak jen a pouze napsaná, nicméně když mě vytáčelo každičké její gesto, asi není něco v pořádku.
Její veškeré nominace, včetně té oscarové (ale jděte, z fleku vám vysolím pět jiných jmen) absolutně nechápu a pánům, jež jsou za ně zodpovědní, posílám jeden velký záhlavec. O tom zbytku by se ale dalo Pochybovat jen těžko. Hoffman se o sošku uchází právem podruhé za sebou (letos je však pouze do počtu), Meryl je po Mamma Mia! opět pořádná a stará mrcha (Ďábel nosí Pradu vrací úder), Viola Davis i na malém prostoru neskutečně vládne a scénář díky prolínání tabuizovaných tématů značně nabírá na síle. Mírně ji však oslabuje ten všudypřítomný chlad, odporná výprava, Amy Adams a fakt, že se tady někdo hodně snaží posbírat co nejvíc sošek.
Podivuhodný případ Benjamina Buttona - 80%
Tak avizovaný film roku se nakonec nekoná, i tak ale spokojenost. Recenze tady.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)