Pochyby - 70%

Oscaři jsou skutečně za rohem (rovné 3 týdny), dnes si tedy vezmu na přetřes předposledního většího kandidáta, který se o sošky uchází v těch nejdůležitějších kategoriích. Pochyby jsou druhým filmem režiséra Johna Patricka Shanleyho, jenž má na kontě pouze totálně zapomenutou (a 18 let starou) komedii Joe kontra sopka s Tomem Hanksem v hlavní roli. Shanley se však kromě filmařiny věnuje také divadlu, když se tedy před rokem rozhodnul zfilmovat vlastní hru Pochyby (scénář pro celovečerní podobu upravoval také) a obsadit do ní herecká esa typu Phillip Seymour Hoffman a Meryl Streep, smrdělo to už tehdy plešouny na sto honů. A to jsme ani nevzali v potaz fakt, že Shanley již jednoho Oscara za scénář k Pod vlivem úplňku získal.

Jeho novinka se odehrává v šedesátých letech a sleduje katolickou školu uprostřed Bronxu, přísně vedenou striktní mniškou Aloysius. Jejím úhlavním nepřítelem se pomalu stává, především díky její neoblomné sebejistotě (která místy hraničí až s paranoiou), výřečný a charizmatický kněz Flynn. Ředitelka jej totiž, díky svědectví jedné z mladých učitelek, obviňuje ze zneužívání jediného chlapce černé pleti na škole. Postupně se tak začne rozehrávat velmi zajímavý souboj obou identit, ve kterém není občas nouze na hodně nečekané zvraty.

Tím nemyslím nějaké zásadní twisty, jež by daly příběhu tři nové rozměry, ale spíše velmi nečekané rány pod pás, které mohou s kde kým hodně pohnout. Shanley to celé podává s obrovskou jistotou (aby také ne, když zná celou látku slovo od slova i pozpátku), což může na jedné straně, ruku v ruce vděčným tématem pro Akademii, vyznít jako malý kalkul, na tu druhou se však na Pochyby skvěle kouká. Já, jakožto ateista, jsem toho příkladem, film mě totiž do sedačky pěkně přikoval a na těch sto minut ani na moment nepustil. Což je u námětu, který mě zajímá asi tak jako zemědělství v Bhútánu, minimálně překvapivé.

Pochybám však neprospívá hned několik faktů. Jednak to celé vyznívá strašně, strašně levně. Při 20-ti milionovém rozpočtu se není čemu divit, nicméně už dlouho jsem si u výpravy jakéhokoliv filmu neříkal, že je to fakt hnus. Vyloženě odpudivé interiéry dávají tušit, že se před námi odehrává především herecké drama. To je však i přes několik famózních výkonů až nečekaně chladné jako zima všude okolo. Dané téma skýtá spoustu netušených možností (rasismus, elitářství), Shanley je však dávkuje trošku nešťastným stylem a nedá žádný průchod nějakému emočnímu pnutí. O to více to pak vadí na konci, který je podán velmi zajímavým a sugestivním stylem a dá divákovi prostor se nad celou záležitostí řádně zamyslet. Stále si však udržuje značný odstup.

Ten bych si měl zase já udržovat od příštích filmů Amy Adams, herečky, jež mě solidně srala už v loňské Kouzelné romanci. Tam se to dalo celé omlouvat záměrným (a pro některé skutečně kouzelným) kýčem, ne tak ale v dramatu postaveném v prvé řadě na hercích. Adams zkrátka hrát nikdy neuměla, a i když se nyní angažuje ve společnosti superhvězd (Hoffman a Streep opět parádní, těžce ale ruluje i Viola Davis), jen tak něco se v mžiku nezměnilo. Všechny její scény mě přiváděly do mdlob, což pouze znásoboval obrovský kontrast mezi jejím vlezlým "výkonem" a pouhou přítomností ostatních. Někdo může argumentovat tím, že její postava je tak jen a pouze napsaná, nicméně když mě vytáčelo každičké její gesto, asi není něco v pořádku.

Její veškeré nominace, včetně té oscarové (ale jděte, z fleku vám vysolím pět jiných jmen) absolutně nechápu a pánům, jež jsou za ně zodpovědní, posílám jeden velký záhlavec. O tom zbytku by se ale dalo Pochybovat jen těžko. Hoffman se o sošku uchází právem podruhé za sebou (letos je však pouze do počtu), Meryl je po Mamma Mia! opět pořádná a stará mrcha (Ďábel nosí Pradu vrací úder), Viola Davis i na malém prostoru neskutečně vládne a scénář díky prolínání tabuizovaných tématů značně nabírá na síle. Mírně ji však oslabuje ten všudypřítomný chlad, odporná výprava, Amy Adams a fakt, že se tady někdo hodně snaží posbírat co nejvíc sošek.