Řeknu vám, že jedna z největších sviní na světě je nuda, o to horší je pak situace, když na člověka přijde o prázdninách. Ten se pak začne věnovat činnostem na které by si běžně ani nevzpomněl, a něco podobného potkalo před rovným rokem i mě. Filmům jsem tehdy už nějakou dobu holdoval (aneb co dokáže jeden božský trailer na 300, díky Zacku Snydere:), kdejaké recenze jsem četl vcelku pravidelně a chvílemi jsem si i pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, začít psát také. Vyvoleným se mi stal strýček Google, jenž jasně zvítězil v boji se sračkoidním blog.cz a nabídl mi velmi příjemné uživatelské rozhraní a také výbornou stabilitu (nepamatuju se, že by se mi text někdy smazal nebo se nějak jinak pomrvil, upload byl také spolehlivý). Zkrátka spokojenost.
A tak jsem počínaje Americkým gangsterem začal od Nového roku bušit do klávesnice (tehdy ještě v utajení, aneb třemi bezzubými texty by se mohl chlubit jen úplný debil:) a jak vidno, buším dodnes. Za tu dobu se mi podařilo expandovat na Gorillu, řádně prodloužit odstavce a vypilovat argumentaci (k dokonalosti ale určitě ne:). Sice jsem si asi dvakrát během roku řekl, že to tady už jednoduše zavřu (viz méně aktualizované září a říjen), síla vůle ale zvítězila. To byly ty stinné stránky, mezi ty světlejší patřil např. vcelku solidní nárůst návštěvnosti během prázdnin (60 lidí denně? Wow!).
Nuže, k nějakému výhledu zbývá podotknout jen následujíc: recenzí zde-jak jsem již avizoval-ubude. V budoucnu se hodlám více věnovat Gorille a texty zde uveřejněné se budou týkat jen těch pro mě nejzásadnějších snímků (pozor, nikoliv kvalitativně). A protože jsme opravdu na konci roku, nevyhnu se ani já klasickému bilancování. Kdo má zájem o žebříčky se všemi důležitými nej uplynulého roku, nechť směřuje, jak jinak, opět na Gorillu. Po chvilce hledání a proklikání se, určitě potřebné najde. I přesto vás zde ale o menší výčet neochudím a vezmu to z toho méně tradičního konce:
Film s úmyslem vraždit: Mamma Mia!
Film způsobující nevolnost: Letopisy Narnie 2 (bylo jich víc, tady mě ale chytaly křeče)
Největší haluz: Madagaskar 2
Nejlepší český film: Venkovský učitel
Bizar roku: Láska za časů cholery
Maso roku: Rambo: Do pekla a zpět
Co mi uniklo a chtěl jsem vidět: Dvanáct (proklínám Velký Špalíček)
Co mi uniklo a nikdy vidět nechci: Bathory (odporné už z traileru), Stmívání (fuck off Robert Pattison) a několik českých filmů
Nejkomplexnější scéna roku: výbuch ropného vrtu- Až na krev
Nejvíc kulervoucí scéna: zrod Batpodu - Temný rytíř
Nejmrazivější scéna: závěr Gone Baby Gone a Temného rytíře
WTF scéna roku: tornáda v Hancockovi
Scéna, u které spadnete ze židle: Kurvaprdel v podání Miroslava Krobota (Na vlastní nebezpečí)
Speciální cena pro scénu, která nejde popsat: rozhovor Marka Wahlberga a květiny ve Stalo se
Osobnost roku: Robert Downey Jr. (za Tropic Thunder a Iron Mana)
Soundtrack roku: Temný rytíř - Hans Zimmer, James Newton Howard
středa 31. prosince 2008
úterý 30. prosince 2008
Milionář z chatrče - 90%
Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, kdy jsem psal novinku o tom, že hodlá Danny Boyle uvést do kin příběh z prostředí indické odnože soutěže Chcete být milionářem? a naroubovat na něj pomalu pohádkovou zápletku. Sám sebe jsem se ptal, proč tenhle Brit hodlá plýtvat po dechberoucím Sunshine svým neoddiskutovatelným potenciálem na nějaké látce, která bude ráda, když si ji v Americe někdo všimne.... pokračování na gorilla.cz
pátek 26. prosince 2008
Sedm životů - 60%
Hned zkraje několik důležitých poznámek.
Will Smith je borec a ví to. Jednak je strašně cool, jeho filmy vydělávají závratné sumy, ale hlavně, ať už hraje v sebevětší sračce (sorry, HanCOCKu), dokáže ji utáhnout alespoň takovým způsobem, že ji nakonec nemůžete úplně odstřelit. Kromě toho je úspěšný i v hudbě (má pár Grammy) nebo soukromí (má syna-herce), jediné co mu tedy chybí, je tedy zřejmě Oscar. O toho už se několik let snaží, nejdřív tu byl jako boxer Ali v režii Michaela Manna (tehdy byl největším favoritem), před dvěma lety zase jako neúspěšný taťka ve Štěstí na dosah. Ani tehdy se mu nezadařilo, nicméně film slavil vcelku velký úspěch, rozhodl se tedy pokračovat ve spolupráci s režisérem Gabrielem Muccinem, a příští rok (pro nás už dnes) přichází v další, potenciálně oscarové látce.
Sedm životů je příběhem Bena Thomase, agenta společnosti IRS (daně nebo tak něco), který si kvůli své pochmurné minulosti vybere sedm různých lidí, kterým pomůže. Je však nutné říct, že prvních asi 100 minut se ve filmu nebudete absolutně orientovat. Je totiž vyprávěný takovým způsobem, aby vám skoro celou stopáž vymýval mozek všemožnými hypotézami, jak to vlastně dopadne, aby se na konci všechny okolnosti spojily do zřejmě působivého celku. Napadá mě asociace např. s Ritchieho Podfu(c)kem, kdy jsem při prvním sledování byl povětšinou vcelku mimo, aby mě nakonec scénář překvapil tím nejlepším možným způsobem. U Sedmi životů se tomu ale nestane.
Může za to hned několik pánů. Jednak režisér Muccino, jehož Štěstí na dosah jsem sice neviděl, něco mi však říká, že by se mi asi líbilo o něco víc než novinka. U Sedmi životů se totiž projevuje jako rutinér, který neví, jak tu danou scénu podat. Nemá navíc žádný cit pro tempo, film vás tak už v první polovině začne velmi zdařilým způsobem uspávat, aby se dílo po přehoupnutí do druhé poloviny dokonalo a vás probudila až rockovější písnička (díky Bohu za ní). Všechny scény jsou zkrátka podávány naprosto stejným způsobem, zdůraznění důležitějších okamžiků absolutně neexistuje, což nakonec v závěru dost vadí.
V synopsi uvádím, že se Thomas snaží pomoci sedmi různým lidem. Muccino však díky své absolutní necitlivosti pro vyzdvihnutí klíčových fragmentů způsobí, že si na konci filmu vybavíte sotva polovinu tohoto osazenstva (zbytek jsem si uvědomil až po přečtení spoileroidního odstavce v recenzi Františka Fuky). Určitě si vzpomenete na takovou Emily s tváří Rosario Dawson, ovšem jen díky tomu, že na plátně tráví se Smithem většinu času. Jejich romantická linka je mimochodem opět zabita neschopným Muccinem. Jiskření žádné, chemie se objevuje jen díky výborným hercům.
Dalším panáčkem, který by zasloužil plácnout přes prsty je scenárista, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jeho látka působí až nechutně vychtěně a je z ní cítit odporná touha po Oscarech (pokud někdo pořád mluví o tom, že se chce ujistit, zda jste dobrý člověk, je to na facku). Druhak, a to především, se jedná o naprosto průměrný a zaměnitelný scénář, který po závěrečné "pointě" nenabírá nějaký další rozměr. Všechny (nebo spíš většina?) okolností se vám akorát spojí do jednoho velkého ehm, slepence, který drží pohromadě jen a pouze...
...ano, Willík. Svým způsobem ho už docela obdivuju, protože jak říkám v prvním odstavci, dokáže odtáhnout sebehorší film. Za poslední dobu tu máme Hancocka, Já, legendu (rozhodně dobrý film, nicméně divákovu pozornost udržuje jen on) nebo Hitche (bez něj by to byla jen podprůměrná srágora). Smith zkrátka vyrostl do herecké špičky a je jen otázkou času, kdy mu akademici toho plešouna přiřknou. Dávám mu tak 4 roky. V Sedmi životech je totiž jediným podpůrným sloupem, jenž jakž takž drží prapor filmu. Vedle něj stojí samozřejmě i spousta dalších známých a kvalitních tváří (opět výborná Rosario Dawson), nicméně na Willovu auru jednoduše nemají. Některé možná tenhle týpek na konci i rozbrečí, mě ukápla slza akorát tak z toho scénáře.
Dalším protipólem tohoto režisérsko-scenáristického blivajzu jest řemeslná stránka, které se (v poslední době opět) nedá co vytknout. Muccino občas přijde s nějakým delším záběrem, jindy zase působivě rozklepe kameru, aby se pokusil alespoň o nějaké dramatično a vás probudil, alespoň na moment, z letargie. Jinak je to ale bída největší, poněvadž za několik málo sekund už budete opět podřimovat ve měkké sedačce. Snad si Will začne vybírat konečně pořádné role, změní režiséra nebo, a to by bylo úplně nejlepší, ať natočí ty třetí Mizery. Tam mu to totiž sedne úplně nejlíp.
Pro ty, kterým se nechce číst předchozí text, budiž určeno následující. Sedm životů je místy velmi špatně zrežírovaný, průmerně (a nedivácky) napsaný, bezchybně zahraný a řemeslně odvedený film, který svým námětem pokukuje po Oscarech. Už teď si ale troufám říct, že marně. Muccino ať se vrátí k lineárnímu vyprávění, dá si několik režisérkých kurzů a scenárista, ten by se měl jít raději zahrabat, než ho ušlapou Willovi fanoušci. Už to nikdy nechci vidět a potenciální diváky pouze upozorňuju, že až se budou v březnu rozhodovat jestli jít nebo nejít, říkám... nechoďte na to! Umřete nudou nebo v půlce odejdete. A peníze vám nikdo nevrátí:)
Will Smith je borec a ví to. Jednak je strašně cool, jeho filmy vydělávají závratné sumy, ale hlavně, ať už hraje v sebevětší sračce (sorry, HanCOCKu), dokáže ji utáhnout alespoň takovým způsobem, že ji nakonec nemůžete úplně odstřelit. Kromě toho je úspěšný i v hudbě (má pár Grammy) nebo soukromí (má syna-herce), jediné co mu tedy chybí, je tedy zřejmě Oscar. O toho už se několik let snaží, nejdřív tu byl jako boxer Ali v režii Michaela Manna (tehdy byl největším favoritem), před dvěma lety zase jako neúspěšný taťka ve Štěstí na dosah. Ani tehdy se mu nezadařilo, nicméně film slavil vcelku velký úspěch, rozhodl se tedy pokračovat ve spolupráci s režisérem Gabrielem Muccinem, a příští rok (pro nás už dnes) přichází v další, potenciálně oscarové látce.
Sedm životů je příběhem Bena Thomase, agenta společnosti IRS (daně nebo tak něco), který si kvůli své pochmurné minulosti vybere sedm různých lidí, kterým pomůže. Je však nutné říct, že prvních asi 100 minut se ve filmu nebudete absolutně orientovat. Je totiž vyprávěný takovým způsobem, aby vám skoro celou stopáž vymýval mozek všemožnými hypotézami, jak to vlastně dopadne, aby se na konci všechny okolnosti spojily do zřejmě působivého celku. Napadá mě asociace např. s Ritchieho Podfu(c)kem, kdy jsem při prvním sledování byl povětšinou vcelku mimo, aby mě nakonec scénář překvapil tím nejlepším možným způsobem. U Sedmi životů se tomu ale nestane.
Může za to hned několik pánů. Jednak režisér Muccino, jehož Štěstí na dosah jsem sice neviděl, něco mi však říká, že by se mi asi líbilo o něco víc než novinka. U Sedmi životů se totiž projevuje jako rutinér, který neví, jak tu danou scénu podat. Nemá navíc žádný cit pro tempo, film vás tak už v první polovině začne velmi zdařilým způsobem uspávat, aby se dílo po přehoupnutí do druhé poloviny dokonalo a vás probudila až rockovější písnička (díky Bohu za ní). Všechny scény jsou zkrátka podávány naprosto stejným způsobem, zdůraznění důležitějších okamžiků absolutně neexistuje, což nakonec v závěru dost vadí.
V synopsi uvádím, že se Thomas snaží pomoci sedmi různým lidem. Muccino však díky své absolutní necitlivosti pro vyzdvihnutí klíčových fragmentů způsobí, že si na konci filmu vybavíte sotva polovinu tohoto osazenstva (zbytek jsem si uvědomil až po přečtení spoileroidního odstavce v recenzi Františka Fuky). Určitě si vzpomenete na takovou Emily s tváří Rosario Dawson, ovšem jen díky tomu, že na plátně tráví se Smithem většinu času. Jejich romantická linka je mimochodem opět zabita neschopným Muccinem. Jiskření žádné, chemie se objevuje jen díky výborným hercům.
Dalším panáčkem, který by zasloužil plácnout přes prsty je scenárista, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jeho látka působí až nechutně vychtěně a je z ní cítit odporná touha po Oscarech (pokud někdo pořád mluví o tom, že se chce ujistit, zda jste dobrý člověk, je to na facku). Druhak, a to především, se jedná o naprosto průměrný a zaměnitelný scénář, který po závěrečné "pointě" nenabírá nějaký další rozměr. Všechny (nebo spíš většina?) okolností se vám akorát spojí do jednoho velkého ehm, slepence, který drží pohromadě jen a pouze...
...ano, Willík. Svým způsobem ho už docela obdivuju, protože jak říkám v prvním odstavci, dokáže odtáhnout sebehorší film. Za poslední dobu tu máme Hancocka, Já, legendu (rozhodně dobrý film, nicméně divákovu pozornost udržuje jen on) nebo Hitche (bez něj by to byla jen podprůměrná srágora). Smith zkrátka vyrostl do herecké špičky a je jen otázkou času, kdy mu akademici toho plešouna přiřknou. Dávám mu tak 4 roky. V Sedmi životech je totiž jediným podpůrným sloupem, jenž jakž takž drží prapor filmu. Vedle něj stojí samozřejmě i spousta dalších známých a kvalitních tváří (opět výborná Rosario Dawson), nicméně na Willovu auru jednoduše nemají. Některé možná tenhle týpek na konci i rozbrečí, mě ukápla slza akorát tak z toho scénáře.
Dalším protipólem tohoto režisérsko-scenáristického blivajzu jest řemeslná stránka, které se (v poslední době opět) nedá co vytknout. Muccino občas přijde s nějakým delším záběrem, jindy zase působivě rozklepe kameru, aby se pokusil alespoň o nějaké dramatično a vás probudil, alespoň na moment, z letargie. Jinak je to ale bída největší, poněvadž za několik málo sekund už budete opět podřimovat ve měkké sedačce. Snad si Will začne vybírat konečně pořádné role, změní režiséra nebo, a to by bylo úplně nejlepší, ať natočí ty třetí Mizery. Tam mu to totiž sedne úplně nejlíp.
Pro ty, kterým se nechce číst předchozí text, budiž určeno následující. Sedm životů je místy velmi špatně zrežírovaný, průmerně (a nedivácky) napsaný, bezchybně zahraný a řemeslně odvedený film, který svým námětem pokukuje po Oscarech. Už teď si ale troufám říct, že marně. Muccino ať se vrátí k lineárnímu vyprávění, dá si několik režisérkých kurzů a scenárista, ten by se měl jít raději zahrabat, než ho ušlapou Willovi fanoušci. Už to nikdy nechci vidět a potenciální diváky pouze upozorňuju, že až se budou v březnu rozhodovat jestli jít nebo nejít, říkám... nechoďte na to! Umřete nudou nebo v půlce odejdete. A peníze vám nikdo nevrátí:)
středa 24. prosince 2008
Gran Torino - 70%
A je to tady. Dlouho slibované Gran Torino - druhý letošní (alespoň v Americe) film Clinta Eastwooda a na delší dobu určitě poslední. Tentokrát tu místo ubrečené Angeliny Jolie přichází na scénu právě Clint v roli Walta Kowalskiho - starého bručouna a veterána z korejské války, který nemá rád absolutně nikoho. Každému říká přesně to, co si zrovna myslí a nedej Bože, když se mu zrovna někdo zjeví na trávníku. V tu chvíli totiž vytasí svoji brokovnici, zatváří se tak, že byste nejraději utekli, a ještě stihne svým chraplákem zahlásit nějakou pekelně ostrou hlášku.
Dalo by se říct, že se Eastwood Gran Torinem jaksi loučí s rolí všech těch drsňáků, které za nějakých 40 let ve filmové branži ztvárnil. Jeho Kowalski mi asocioval směsici přestárlého Drsného Harryho Callahana a libovolného pistolníka z Leoneho dolarové trilogie (s tváří Eastwooda, samozřejmě). Tenhle dědule se sice na první pohled nezdá, nicméně v momentu, kdy vytáhne svou pistoli nebo si jen odplivne, crčí z něj klasické eastwoodovské charizma a vy jen víte, že byste mu rozhodně neměli odporovat.
Tohle všechno je neskutečně fajn. Dívat se, jak se Clint obrací do minulosti a opět uráží všechny kolem sebe, pálí jednu cigaretu za druhou, navíc velmi často nasazuje svůj klasický dirtyharryovský ksicht. Když konečně poleví, začne ze sebe, vědom si svého neúprosného stáří, sypat životní moudra a pomalu se smiřovat s blížící se smrtí. Gran Torino zkrátka stojí a padá jen a pouze na Eastwoodovi, což kvitujete s povděkem, když se zrovna objevuje na scéně (takřka nezmizí z plátna). Co se tedy zadrhlo a proč proboha visí v nadpisu sedmdesátka?
Je to těžké, od Gran Torina jsem asi čekal něco trošku jiného. Něco ve stylu let starších a doufal jsem, že se Clint ještě jednou vrátí v nejlepší formě a všem takříkajíc nakope prdel. I přes svůj velmi vysoký věk totiž ukazuje, že mu to ještě setsakramensky dobře mlátí. Trošku jsem tedy čekal, že se alespoň pokusí o jakous takous poctu svým klasickým rolím a vystřílí alespoň pár nábojů. Když totiž vidíte ať už plakát nebo trailer a v něm tohohle drsňáka s tuctem různých zbraní v ruce, tak nějak doufáte, že alespoň pár olověných projektilů uslyšíte. Bohužel, Eastwood sází tentokrát na příběh o přátelství, pokoře a sebeobětování a místo činů (dobře, jednou toho zmetka zmlátí) zůstává pouze u slov, což mi jako pocta a loučení se s žánrem nestačí.
Zbytečně dlouho tak akorát vypráví příběh o navázání těžko představitelného přátelství (aneb představa malého Číňana a starého páprdy vedle sebe se stává realitou), kterému tvoří cestu nepříjemné životní osudy. Kowalski se tak z podržtašky Thaa snaží udělat soběstačného jedince a činí tak všemi možnými způsoby. Některé jsou naprosto přirozené, jindy jde tenhle stařík trošku přes míru. Scény s kadeřníkem a co nejostřejší drsnou mluvou tak působí už zbytečně přetaženě, nemají v dalším kontextu jakýkoliv smysl a hlavně natahují mírně přestřelenou stopáž.
Na to, co chce Eastwood říct, je totiž Gran Torino až zbytečně dlouhé. Chápu sice, že navazovat vztah s nepřístupným staříkem asi není žádný med, nicméně několik scén ve střižně klidně zůstat mohlo a 100 minut by filmu slušelo daleko lépe. Vedle zmíněných fragmentů typu "přijď do kadeřnictví a mluv jako muž" to mohla klidně odnést většina vedlejší linky s Kowalskiho synem, která je absolutně nedotažená nebo tradiční klišé o dnešní mládeži. Tu Eastwood zase po většinu času vykresluje jako bandu buranů až do úplného extrému. Vrcholem budiž scéna s nemohoucí babičkou, jíž se rozsype nákup, ehm.
Eastwood na druhou stranu ukazuje, že když potřebuje, aby daná scéna měla patřičný účinek, nedělá mu to většinou sebemenší problém. Takovou bezmoc, jaká na mě křičela po vystřílení jednoho určitého domu, jsem už hodně dlouho necítil. Podobné je to u závěrečných titulků, kdy zní právě Clintem nazpívaná píseň Gran Torino (sem poputuje Zlatý glóbus), díky které se konečně dostaví, alespoň na určitou chvíli, pořádná katarze, jež vám umožní dívat se na závěr filmu hned z jiného hlediska.
Já se na něj snažím dívat snad všemi možnými pohledy, nemůžu si ale pomoct, na nějaké absolutní hodnocení (jen se podívejte na ČSFD, jsem tam jako jednooký mezi slepými:) mi tam toho chybělo vcelku dost. Uznávám neustále rulujícího Clinta, ale jak říkám, na rozloučení s žánrem jsem čekal trošku více činů. Navíc když si jej odmyslím, zůstane jen nekonzistentní a nepříjemně natahovaná nuda, kterou udržují v chodu právě jeho hlášky a pár životních mouder. Po reakcích okolo mě jsem vcelku zklamán a velmi mě zajímá, jak bude vypadat druhé zhlédnutí. Něco mi ale říká, že se budu v prostřední pasáži opět mírně nudit. Na druhou stranu, rozhodně lepší než slzopudná Výměna.
Dalo by se říct, že se Eastwood Gran Torinem jaksi loučí s rolí všech těch drsňáků, které za nějakých 40 let ve filmové branži ztvárnil. Jeho Kowalski mi asocioval směsici přestárlého Drsného Harryho Callahana a libovolného pistolníka z Leoneho dolarové trilogie (s tváří Eastwooda, samozřejmě). Tenhle dědule se sice na první pohled nezdá, nicméně v momentu, kdy vytáhne svou pistoli nebo si jen odplivne, crčí z něj klasické eastwoodovské charizma a vy jen víte, že byste mu rozhodně neměli odporovat.
Tohle všechno je neskutečně fajn. Dívat se, jak se Clint obrací do minulosti a opět uráží všechny kolem sebe, pálí jednu cigaretu za druhou, navíc velmi často nasazuje svůj klasický dirtyharryovský ksicht. Když konečně poleví, začne ze sebe, vědom si svého neúprosného stáří, sypat životní moudra a pomalu se smiřovat s blížící se smrtí. Gran Torino zkrátka stojí a padá jen a pouze na Eastwoodovi, což kvitujete s povděkem, když se zrovna objevuje na scéně (takřka nezmizí z plátna). Co se tedy zadrhlo a proč proboha visí v nadpisu sedmdesátka?
Je to těžké, od Gran Torina jsem asi čekal něco trošku jiného. Něco ve stylu let starších a doufal jsem, že se Clint ještě jednou vrátí v nejlepší formě a všem takříkajíc nakope prdel. I přes svůj velmi vysoký věk totiž ukazuje, že mu to ještě setsakramensky dobře mlátí. Trošku jsem tedy čekal, že se alespoň pokusí o jakous takous poctu svým klasickým rolím a vystřílí alespoň pár nábojů. Když totiž vidíte ať už plakát nebo trailer a v něm tohohle drsňáka s tuctem různých zbraní v ruce, tak nějak doufáte, že alespoň pár olověných projektilů uslyšíte. Bohužel, Eastwood sází tentokrát na příběh o přátelství, pokoře a sebeobětování a místo činů (dobře, jednou toho zmetka zmlátí) zůstává pouze u slov, což mi jako pocta a loučení se s žánrem nestačí.
Zbytečně dlouho tak akorát vypráví příběh o navázání těžko představitelného přátelství (aneb představa malého Číňana a starého páprdy vedle sebe se stává realitou), kterému tvoří cestu nepříjemné životní osudy. Kowalski se tak z podržtašky Thaa snaží udělat soběstačného jedince a činí tak všemi možnými způsoby. Některé jsou naprosto přirozené, jindy jde tenhle stařík trošku přes míru. Scény s kadeřníkem a co nejostřejší drsnou mluvou tak působí už zbytečně přetaženě, nemají v dalším kontextu jakýkoliv smysl a hlavně natahují mírně přestřelenou stopáž.
Na to, co chce Eastwood říct, je totiž Gran Torino až zbytečně dlouhé. Chápu sice, že navazovat vztah s nepřístupným staříkem asi není žádný med, nicméně několik scén ve střižně klidně zůstat mohlo a 100 minut by filmu slušelo daleko lépe. Vedle zmíněných fragmentů typu "přijď do kadeřnictví a mluv jako muž" to mohla klidně odnést většina vedlejší linky s Kowalskiho synem, která je absolutně nedotažená nebo tradiční klišé o dnešní mládeži. Tu Eastwood zase po většinu času vykresluje jako bandu buranů až do úplného extrému. Vrcholem budiž scéna s nemohoucí babičkou, jíž se rozsype nákup, ehm.
Eastwood na druhou stranu ukazuje, že když potřebuje, aby daná scéna měla patřičný účinek, nedělá mu to většinou sebemenší problém. Takovou bezmoc, jaká na mě křičela po vystřílení jednoho určitého domu, jsem už hodně dlouho necítil. Podobné je to u závěrečných titulků, kdy zní právě Clintem nazpívaná píseň Gran Torino (sem poputuje Zlatý glóbus), díky které se konečně dostaví, alespoň na určitou chvíli, pořádná katarze, jež vám umožní dívat se na závěr filmu hned z jiného hlediska.
Já se na něj snažím dívat snad všemi možnými pohledy, nemůžu si ale pomoct, na nějaké absolutní hodnocení (jen se podívejte na ČSFD, jsem tam jako jednooký mezi slepými:) mi tam toho chybělo vcelku dost. Uznávám neustále rulujícího Clinta, ale jak říkám, na rozloučení s žánrem jsem čekal trošku více činů. Navíc když si jej odmyslím, zůstane jen nekonzistentní a nepříjemně natahovaná nuda, kterou udržují v chodu právě jeho hlášky a pár životních mouder. Po reakcích okolo mě jsem vcelku zklamán a velmi mě zajímá, jak bude vypadat druhé zhlédnutí. Něco mi ale říká, že se budu v prostřední pasáži opět mírně nudit. Na druhou stranu, rozhodně lepší než slzopudná Výměna.
úterý 23. prosince 2008
Milk - 50%
Tohle vážně recenzovat nehodlám (tzn. delší text na toto téma NIKDY nesesmolím), snad jen dodám, že rozporuplnější film jsem už hooodně dlouho neviděl. Pro nějaké shrnutí směřujte k mému komentáři na ČSFD.
pondělí 22. prosince 2008
Appaloosa - 70%
Těsně po sobě tu máme dva režírující dědečky. Clintu Eastwoodovi táhne na 80 a před kamerou se objevuje už jen sporadicky, Ed Harris je sice o dobrých 20 let mladší, herecké pozice však, alespoň prozatím, vyklízí také. Jeho první film, zřejmě neprávem zapomenuté oscarové drama Pollock se na svět podívalo už před osmi lety, dnes tu máme trošku jiný žánr, můj oblíbený western. Těch se v poslední době objevuje opravdu VELMI málo, každý nový kousek tedy potěší.
Appaloosa je příběhem Virgila Cole a Everetta Hitche, dvou šerifů, kteří přijíždí do městečka Appaloosa jako nástupci zabitého Jacka Bella, do té doby jediného strážce zákona. Vraždu má na svědomí důvěrně známý Randall Bragg, nicméně proti jeho zatčení stojí hned celá jeho banda. Oba šerifové tak mají na problémy zaděláno, k tomu se ve městě objevuje i pro někoho půvabná Allison French. Milostný troj- a víceúhelník tak může kldině vzniknout.
Je vcelku zajímavé, že Appaloosa se nesnaží nijak vybočovat ze standartních žánrových kolejí a nabídne na spoustě míst velmi podobnou podívanou jako letos úváděný western 3:10 Vlak do Yumy. I tady se honí zlosyn, za kterým stojí houf jeho kumpánů, dokonce se převáží i vlakem do věznice, co je ale příjemnější, vše zde působí mnohem logičtěji. Možná je to tím, že film vychází ze stejnojmenné knihy Roberta B. Parkera, možná ne. A ještě jedna zmínka o původu, Appaloosa nemá absolutně nic společného s 42 let starým The Appaloosa s Marlonem Brandem v hlavní roli:)
Předem je také třeba zdůraznit, že zmíněný Ed Harris se kromě režie velmi zásadně podílel i na scénáři, ve kterém si napsal postavu Cole takříkajíc na tělo. Ve výsledku tak působí na plátně jako přirozená autorita, které prostě nemůžete odseknout. Ať už umlátí podnapilého člověka na baru k smrti, nebo ne. Jeho herecký kolega Viggo Mortensten se vedle něj rozhodně neztrácí a svým mírně odtažitým (nicméně velmi charizmatickým) herectvím připomíná svou postavu z Východních příslibů. Chvála by se dala pět i na zbytek ansámblu, ať už je to standartně výborný Jeremy Irons v roli místního zmetka nebo potterovský Timothy Spall.
I přesto si ale do castingového oddělení prostě musím kopnout. Směřuju samozřejmě k Renée Zellweger, která mi dosud ve většině svých filmů připadala jako ne moc pěkná herečka. Tady je hnusná, takříkajíc k zblití. Docela dlouho jsem vzpomínal, kdy jsem naposledy viděl podobnou obludu (Kurýr 3 hadr), ale hlavně jsem si říkal, co na ní všichni ti tvrdí chlapi vidí. Nakonec z toho pořádně vyvázl jen Viggo při jeho rozhovoru s ní jsem ale stejně v jednu chvíli šel do kolen. Když se vás totiž někdo tak extrémně škaredý jako je ona zeptá, zda-li je krásná... to se prostě nedá vydržet.
Ale to jsem odbočil, vraťmě se zpět ke koltům a kloboukům. Appaloosa je, co se týče scenáristické stránky, naprosto průměrná a děj vcelku předvídatelný. Nějaké velké zvraty se v něm vůbec nevyskytují, drží se totiž úpěnlivě škatulky klasického westernu. Co mu však zásadně chybí, jsou přestřelky. Film má necelé dvě hodiny, nepočítám-li ale úvodní vraždu, kosí to do sebe panáčci pouze třikrát, což je na danou stopáž vcelku málo. Harris navíc tyto momenty vcelku rychle spláchne a nevyvolá ani nijak tklivou atmosféru.
Pravda, druhého Leoneho asi mohl čekat jen úplný blázen, kdyby se však Appaloosa zvrhla do trošku popcornovějšího duchu, rozhodně by jí to v tomto případě nijak neuškodilo. Harris se jinak projevuje jako vcelku solidní režisér, nicméně mírné zkrácení svého dílka si klidně dopřát mohl. Appaloosa působí především v druhé polovině, kdy se vyjede z města, jako mírně natahovaná záležitost, které by slušela hodinu a půl dlouhá minutáž.
Když to ale vezmu kolem a kolem, dala by se Appaloosa shrnout jako příjemný old-school. Nevím, jestli se Harris snažil natočit poctu klasikám nebo si jen chtěl dokázat, že kromě hraní dokáže své kolegy i dirigovat. S mírně přimhouřenýma ale musím uznat, že přinejmenším to druhé se mu povedlo. Scenáristicky průměrné, herecky bezchybné (jen tu Renée příště vyhoďte, prosím) a režijně vcelku obstojné. Škoda hlavně zbytečně dlouhé druhé poloviny. Osciluju někde mezi šestkou a sedmičkou, jak ale říkám, když přimhouřím oči k mému milovanému žánru, budu dnes trošku schůdnější. Navíc, když jsou ty Vánoce:)
Appaloosa je příběhem Virgila Cole a Everetta Hitche, dvou šerifů, kteří přijíždí do městečka Appaloosa jako nástupci zabitého Jacka Bella, do té doby jediného strážce zákona. Vraždu má na svědomí důvěrně známý Randall Bragg, nicméně proti jeho zatčení stojí hned celá jeho banda. Oba šerifové tak mají na problémy zaděláno, k tomu se ve městě objevuje i pro někoho půvabná Allison French. Milostný troj- a víceúhelník tak může kldině vzniknout.
Je vcelku zajímavé, že Appaloosa se nesnaží nijak vybočovat ze standartních žánrových kolejí a nabídne na spoustě míst velmi podobnou podívanou jako letos úváděný western 3:10 Vlak do Yumy. I tady se honí zlosyn, za kterým stojí houf jeho kumpánů, dokonce se převáží i vlakem do věznice, co je ale příjemnější, vše zde působí mnohem logičtěji. Možná je to tím, že film vychází ze stejnojmenné knihy Roberta B. Parkera, možná ne. A ještě jedna zmínka o původu, Appaloosa nemá absolutně nic společného s 42 let starým The Appaloosa s Marlonem Brandem v hlavní roli:)
Předem je také třeba zdůraznit, že zmíněný Ed Harris se kromě režie velmi zásadně podílel i na scénáři, ve kterém si napsal postavu Cole takříkajíc na tělo. Ve výsledku tak působí na plátně jako přirozená autorita, které prostě nemůžete odseknout. Ať už umlátí podnapilého člověka na baru k smrti, nebo ne. Jeho herecký kolega Viggo Mortensten se vedle něj rozhodně neztrácí a svým mírně odtažitým (nicméně velmi charizmatickým) herectvím připomíná svou postavu z Východních příslibů. Chvála by se dala pět i na zbytek ansámblu, ať už je to standartně výborný Jeremy Irons v roli místního zmetka nebo potterovský Timothy Spall.
I přesto si ale do castingového oddělení prostě musím kopnout. Směřuju samozřejmě k Renée Zellweger, která mi dosud ve většině svých filmů připadala jako ne moc pěkná herečka. Tady je hnusná, takříkajíc k zblití. Docela dlouho jsem vzpomínal, kdy jsem naposledy viděl podobnou obludu (Kurýr 3 hadr), ale hlavně jsem si říkal, co na ní všichni ti tvrdí chlapi vidí. Nakonec z toho pořádně vyvázl jen Viggo při jeho rozhovoru s ní jsem ale stejně v jednu chvíli šel do kolen. Když se vás totiž někdo tak extrémně škaredý jako je ona zeptá, zda-li je krásná... to se prostě nedá vydržet.
Ale to jsem odbočil, vraťmě se zpět ke koltům a kloboukům. Appaloosa je, co se týče scenáristické stránky, naprosto průměrná a děj vcelku předvídatelný. Nějaké velké zvraty se v něm vůbec nevyskytují, drží se totiž úpěnlivě škatulky klasického westernu. Co mu však zásadně chybí, jsou přestřelky. Film má necelé dvě hodiny, nepočítám-li ale úvodní vraždu, kosí to do sebe panáčci pouze třikrát, což je na danou stopáž vcelku málo. Harris navíc tyto momenty vcelku rychle spláchne a nevyvolá ani nijak tklivou atmosféru.
Pravda, druhého Leoneho asi mohl čekat jen úplný blázen, kdyby se však Appaloosa zvrhla do trošku popcornovějšího duchu, rozhodně by jí to v tomto případě nijak neuškodilo. Harris se jinak projevuje jako vcelku solidní režisér, nicméně mírné zkrácení svého dílka si klidně dopřát mohl. Appaloosa působí především v druhé polovině, kdy se vyjede z města, jako mírně natahovaná záležitost, které by slušela hodinu a půl dlouhá minutáž.
Když to ale vezmu kolem a kolem, dala by se Appaloosa shrnout jako příjemný old-school. Nevím, jestli se Harris snažil natočit poctu klasikám nebo si jen chtěl dokázat, že kromě hraní dokáže své kolegy i dirigovat. S mírně přimhouřenýma ale musím uznat, že přinejmenším to druhé se mu povedlo. Scenáristicky průměrné, herecky bezchybné (jen tu Renée příště vyhoďte, prosím) a režijně vcelku obstojné. Škoda hlavně zbytečně dlouhé druhé poloviny. Osciluju někde mezi šestkou a sedmičkou, jak ale říkám, když přimhouřím oči k mému milovanému žánru, budu dnes trošku schůdnější. Navíc, když jsou ty Vánoce:)
středa 17. prosince 2008
Výměna - 60%
Clint Eastwood režijní Oscary rád. Už má doma vystavené dva, a protože na ty zlaté hlavy dosedá prach rychleji než by bylo zdrávo a uklízečku už to nebaví pořád čistit, snaží se náš milý stařík (je mu už 78) o další zářezy. A protože mu zdraví pořád slouží, přichází letos, opět po roční pauze, s dvěma filmy. Pro fanoušky Drsného Harryho tu je Gran Torino (objeví se zde VELMI brzy), ve kterém se už v ukázkách tváří Clint jako největší macho na planetě, akademikům je zase určena Výměna. A právě jí se dnes podíváme na zoubek.
Film vypráví skutečný příběh Christine Collinsové, která jednoho dne po návratu z práce musí čelit zmizení svého devítiletého syna. Měsíce ubíhají, Christine ztrácí naději, jednoho dne ji však v práci navštíví policisté s radostnou zprávou - Walter žije. O to větší šok pak přichází při jejich prvním setkání. Christine zjišťuje, že chlapec, který jí byl navrácen, rozhodně není její syn a snaží se vše uvést policii na pravou míru. Ta má však na ní nezlomnou moc, díky které se jí podaří zahnat Christine do kouta.
Eastwood spolu se scenáristou vyprávějí příběh ve třech dějových linkách. Ta hlavní nám nabídne stokrát viděný příběh o síle lidské duše a snaží se nám nakukat, že když člověk věří, mohou se začít dít neuvěřitelné věci. Angelina Jolie se k tomu snaží sypat z pusy snad tisíc různých variací na sousloví "my son", nicméně nějaké emoce v divákovi vyvolá jen těžko. Do hlavní role se totiž absolutně nehodí a v celém filmu působí spíš jako pěst na oko. Herecky sice ukazuje, že je schopna předvést kvalitní výkon, nicméně koukat se na její neustále brečící a nesympatickou postavu 140 minut, není zrovna dvakrát příjemné.
Druhá linie je o poznání zajímavější. Je situována na opuštěnou farmu, kde se kdysi děly ne zrovna příjemné věci. Eastwood právě v těchto momentech ukazuje své režijní kvality naplno a konečně dokáže na diváka skrz plátno přecedit nějaké ty emoce. Pomáhají mu v tom také výborní herci, kteří s ním ruku v ruce dokážou skvěle podat i jen obyčejný flashback, který je plný napětí a tíživé atmosféry. Problém však nastává ve chvíli, když Eastwood začne oba tyto příběhy lineárně vyprávět. V tu chvíli se mu Výměna začne rozpadat pod rukama, obě linky totiž není schopen podat tak, aby se vkusně doplňovaly a tvořily tak konzistentní příběh. Takhle to spíš vypadá, že se díváme na dva odlišné filmy.
A to jsem ještě nezmínil závěrečný, ač 50 minut dlouhý dovětek, ve kterém se pro změnu podíváme k soudu a jeho vyřešení celého případu. Tato část je však (až na pár vyloženě lahůdkových momentů - flashback) vyloženě nejslabší a v kontextu celého filmu se jeví naprosto zbytečně. Z Výměny se tak rázem stává vcelku nezáživná nuda, jíž ke konci notně dochází dech. Herci se můžou sice přetrhat, kdyby však Eastwood místo tohoto dovětku použil dvě, tři věty před závěrečnými titulky, byl by výsledný dojem z filmu daleko pozitivnější.
Po herecké stránce se mu toho totiž vytýká jen těžko. Ano, Angelinu bych sice nejraději poslal zpátky do Wanted a Oscara jí nedal ani za mák, odhlédnu li však od odporného účesu, musím uznat, že na té holce něco málo je (i přesto, že mě svými emocemi často hodně míjela). Ani John Malkovich nijak nezklamal a odvedl svůj vysoký standart, což se dá ostatně říci i o technických kvalitách filmu. Eastwood se evidentně učil od velkých mistrů (dlouhé záběry na policejní stanici mi dokonce připomněly zlaté časy Scorseseho) a ať už z hlediska kamery, výborné výpravy nebo hudby není Výměně co vytknout.
Eastwood si ale bohužel vzal velmi rozmáchlý scénář (navíc v mnoha ohledech naprosto průměrný), který zkrátka nezvládl ukočírovat. Jednotlivé linky skládá do filmu velmi nešikovným způsobem, což má za výsledek velkou nekonzistenci. Závěrečný dovětek pak působí naprosto zbytečným dojmem, díky čemuž se Výměna řadí do nijak výjimečného nadprůměru, který snad (ano, doufám v to) Akademie nijak neocení. Zkrátit o dobrých 40 minut a můžeme se o něčem bavit, takhle lepších 60.
Film vypráví skutečný příběh Christine Collinsové, která jednoho dne po návratu z práce musí čelit zmizení svého devítiletého syna. Měsíce ubíhají, Christine ztrácí naději, jednoho dne ji však v práci navštíví policisté s radostnou zprávou - Walter žije. O to větší šok pak přichází při jejich prvním setkání. Christine zjišťuje, že chlapec, který jí byl navrácen, rozhodně není její syn a snaží se vše uvést policii na pravou míru. Ta má však na ní nezlomnou moc, díky které se jí podaří zahnat Christine do kouta.
Eastwood spolu se scenáristou vyprávějí příběh ve třech dějových linkách. Ta hlavní nám nabídne stokrát viděný příběh o síle lidské duše a snaží se nám nakukat, že když člověk věří, mohou se začít dít neuvěřitelné věci. Angelina Jolie se k tomu snaží sypat z pusy snad tisíc různých variací na sousloví "my son", nicméně nějaké emoce v divákovi vyvolá jen těžko. Do hlavní role se totiž absolutně nehodí a v celém filmu působí spíš jako pěst na oko. Herecky sice ukazuje, že je schopna předvést kvalitní výkon, nicméně koukat se na její neustále brečící a nesympatickou postavu 140 minut, není zrovna dvakrát příjemné.
Druhá linie je o poznání zajímavější. Je situována na opuštěnou farmu, kde se kdysi děly ne zrovna příjemné věci. Eastwood právě v těchto momentech ukazuje své režijní kvality naplno a konečně dokáže na diváka skrz plátno přecedit nějaké ty emoce. Pomáhají mu v tom také výborní herci, kteří s ním ruku v ruce dokážou skvěle podat i jen obyčejný flashback, který je plný napětí a tíživé atmosféry. Problém však nastává ve chvíli, když Eastwood začne oba tyto příběhy lineárně vyprávět. V tu chvíli se mu Výměna začne rozpadat pod rukama, obě linky totiž není schopen podat tak, aby se vkusně doplňovaly a tvořily tak konzistentní příběh. Takhle to spíš vypadá, že se díváme na dva odlišné filmy.
A to jsem ještě nezmínil závěrečný, ač 50 minut dlouhý dovětek, ve kterém se pro změnu podíváme k soudu a jeho vyřešení celého případu. Tato část je však (až na pár vyloženě lahůdkových momentů - flashback) vyloženě nejslabší a v kontextu celého filmu se jeví naprosto zbytečně. Z Výměny se tak rázem stává vcelku nezáživná nuda, jíž ke konci notně dochází dech. Herci se můžou sice přetrhat, kdyby však Eastwood místo tohoto dovětku použil dvě, tři věty před závěrečnými titulky, byl by výsledný dojem z filmu daleko pozitivnější.
Po herecké stránce se mu toho totiž vytýká jen těžko. Ano, Angelinu bych sice nejraději poslal zpátky do Wanted a Oscara jí nedal ani za mák, odhlédnu li však od odporného účesu, musím uznat, že na té holce něco málo je (i přesto, že mě svými emocemi často hodně míjela). Ani John Malkovich nijak nezklamal a odvedl svůj vysoký standart, což se dá ostatně říci i o technických kvalitách filmu. Eastwood se evidentně učil od velkých mistrů (dlouhé záběry na policejní stanici mi dokonce připomněly zlaté časy Scorseseho) a ať už z hlediska kamery, výborné výpravy nebo hudby není Výměně co vytknout.
Eastwood si ale bohužel vzal velmi rozmáchlý scénář (navíc v mnoha ohledech naprosto průměrný), který zkrátka nezvládl ukočírovat. Jednotlivé linky skládá do filmu velmi nešikovným způsobem, což má za výsledek velkou nekonzistenci. Závěrečný dovětek pak působí naprosto zbytečným dojmem, díky čemuž se Výměna řadí do nijak výjimečného nadprůměru, který snad (ano, doufám v to) Akademie nijak neocení. Zkrátit o dobrých 40 minut a můžeme se o něčem bavit, takhle lepších 60.
úterý 16. prosince 2008
neděle 14. prosince 2008
Kurýr 3 - 30%
První Kurýr je ve svém žánru synonymem skvělé akční oddechovky, u které vypnete na 90 minut mozek a jen koukáte na Jasona Stathama, jak mlátí lidi a jezdí v Audi. Druhý díl jsem neviděl, nicméně podle toho, co jsem slyšel, šla kvalita oproti předchůdci hodně dolů. Teď tu máme Franka Martina potřetí, pod jiným režijním vedením (Louis Letterier si odskočil k Neuvěřitelnému Hulkovi), nicméně opět se scenáristou Lucem Bessonem a choreografem Cory Yuenem na palubě. A s Jasonem, samozřejmě. Takže jaká dneska?
Podle hodnocení je jasné, že to tentokrát (zřejmě opět) nedopadlo, ačkoliv trailery vyhlížely sebelíp. Frank se tentokrát dostane ke své staronové práci proti své vůli. Jeho nástupce to schytá, napere to se svým autem do jeho baráku (ačkoliv prorazí cihly, na Audi není ani škrábnutí... wow, to chci taky!), pak mu na ruce exploduje trhavina, Frank odletí, padne do bezvědomí a až se probudí, přivítá ho záporák. Takže se jede odznova, Frank dostane svou káru, v ní jeden balík (neví jak vypadá), který má převést na východ a jednu extrémně hnusnou Rusku na sedadle spolujezdce. Tak, a teď zkuste uhodnout pointu.
Gratuluju, je to přesně tak, jak si myslíte a Luc Besson z vás dělá 90 minut idioty, což se v jeho případě neděje poprvé a troufám si říct, že ani naposled. Problémů třetího Kurýra je však mnohem víc. Můžu pokračovat vcelku nevinnou, leč v tomto případě velmi zásadní výtkou. Kurýr byl odjakživa akční film, tzn. pořád se v něm něco dělo. Jestliže se ale polovinu stopáže baví Ruska s Frankem o jídle (!!!!!), místo toho aby se před kamerou mlátili záporáci nebo honily auta, tak to vážně ne. Představitelka slečny spolujezdkyně působí vůbec jako pěst na oko, nejen že patří mezi to nejodpornější, co jsem tento rok ve filmu viděl, ona ani neumí hrát. Celý film mě tak mučila svým nezúčastněným tónem hlasu, který ani nebyla schopna nějak měnit. Zkrátka odporná anitherečka jako kráva.
O nějakých, alespoň průmerně napsaných postavách nemůže být v třetím Kurýrovi vůbec řeč. Besson je totiž do jednoho (no, snad ten záporák působí jakž takž normálně, i když toho moc nepředvede) napsal jako naprosté imbecily. Ruska je přebytečná kráva, Frank hodinu zjišťuje o co tady ku*va vlastně jde a zbytek ansámblu působí naprosto nevýrazně. Ať už je to minimem prostoru (komisař) nebo mizernými hereckými schopnostmi (zbytek).
To všechno bych tak nějak dokázal překousnout, kdyby mi Megaton naservíroval kvalitní akci. Bohužel, nestalo se. Když už na ni totiž dojde, je střižená kadencí snad 120 záběrů za sekundu, což ve výsledku působí, velmi zjednodušeně, že nevíte která bije. Megaton sice snímá celky z velmi podobných úhlů, tudíž kdyby stříhal menší rychlostí, vypadalo by vše naprosto přehledně, v tomto případě je to však hotový guláš. Ať už se jedná o automobilovou honičku (v té to ještě aspoň trochu jde, je ale totálně bezkrevná) nebo o kontaktní souboje, ve kterých není s postupující stopáží vidět lautr nic. Proč s postupující stopáží? Inu, při první mlátičce to ještě vypadá, že ukrutnou rychlost střihu stíháte, Megaton ale nedá pokoj a postupně vás jednoduše umlátí. Na konci se tak ani nesnažíte, něco v dané scéně rozpoznat.
Zbývá tak Frank, ze kterého se stal, bohužel, Superman. Všechny mlátí dvojnásobnou rychlostí (žeby příčina zpraseného střihu?), má končetiny snad z adamantinu, a když už proti němu stojí dvacet kumpánů, řeže je tak pitomým stylem, že už to ani jemu nevěřím. A to má tvář Jasona Stathama. Zbývá tak několik jeho suchých hlášek, cool pohled a několik originálních vyřízení záporáků. Rozmlácení hlavy o klavír a headshot kopačákem jsou boží. Kdyby toho ale bylo více, v přehlednějším střihu a alespoň trošku chytřejším scénáři, bylo by rozhodně lépe.
Takhle to třetí Kurýra táhne pomalu ale jistě k filmovému dnu. Akce mizerná, logika v tahu, Jason není Jason, ale Superman, Rusku zabít a tu ukrutnou nudu ubrat. Megaton posral, na co sáhnul, Yuen nijak nepomohl a ačkoliv nové dobrodružství Franka Martina v kinech vydělalo, už teď se děsím čtyřky, která v řeči peněz prostě MUSÍ přijít.
P.S. V hodnocení původně figurovala čtyřicítka.
Podle hodnocení je jasné, že to tentokrát (zřejmě opět) nedopadlo, ačkoliv trailery vyhlížely sebelíp. Frank se tentokrát dostane ke své staronové práci proti své vůli. Jeho nástupce to schytá, napere to se svým autem do jeho baráku (ačkoliv prorazí cihly, na Audi není ani škrábnutí... wow, to chci taky!), pak mu na ruce exploduje trhavina, Frank odletí, padne do bezvědomí a až se probudí, přivítá ho záporák. Takže se jede odznova, Frank dostane svou káru, v ní jeden balík (neví jak vypadá), který má převést na východ a jednu extrémně hnusnou Rusku na sedadle spolujezdce. Tak, a teď zkuste uhodnout pointu.
Gratuluju, je to přesně tak, jak si myslíte a Luc Besson z vás dělá 90 minut idioty, což se v jeho případě neděje poprvé a troufám si říct, že ani naposled. Problémů třetího Kurýra je však mnohem víc. Můžu pokračovat vcelku nevinnou, leč v tomto případě velmi zásadní výtkou. Kurýr byl odjakživa akční film, tzn. pořád se v něm něco dělo. Jestliže se ale polovinu stopáže baví Ruska s Frankem o jídle (!!!!!), místo toho aby se před kamerou mlátili záporáci nebo honily auta, tak to vážně ne. Představitelka slečny spolujezdkyně působí vůbec jako pěst na oko, nejen že patří mezi to nejodpornější, co jsem tento rok ve filmu viděl, ona ani neumí hrát. Celý film mě tak mučila svým nezúčastněným tónem hlasu, který ani nebyla schopna nějak měnit. Zkrátka odporná anitherečka jako kráva.
O nějakých, alespoň průmerně napsaných postavách nemůže být v třetím Kurýrovi vůbec řeč. Besson je totiž do jednoho (no, snad ten záporák působí jakž takž normálně, i když toho moc nepředvede) napsal jako naprosté imbecily. Ruska je přebytečná kráva, Frank hodinu zjišťuje o co tady ku*va vlastně jde a zbytek ansámblu působí naprosto nevýrazně. Ať už je to minimem prostoru (komisař) nebo mizernými hereckými schopnostmi (zbytek).
To všechno bych tak nějak dokázal překousnout, kdyby mi Megaton naservíroval kvalitní akci. Bohužel, nestalo se. Když už na ni totiž dojde, je střižená kadencí snad 120 záběrů za sekundu, což ve výsledku působí, velmi zjednodušeně, že nevíte která bije. Megaton sice snímá celky z velmi podobných úhlů, tudíž kdyby stříhal menší rychlostí, vypadalo by vše naprosto přehledně, v tomto případě je to však hotový guláš. Ať už se jedná o automobilovou honičku (v té to ještě aspoň trochu jde, je ale totálně bezkrevná) nebo o kontaktní souboje, ve kterých není s postupující stopáží vidět lautr nic. Proč s postupující stopáží? Inu, při první mlátičce to ještě vypadá, že ukrutnou rychlost střihu stíháte, Megaton ale nedá pokoj a postupně vás jednoduše umlátí. Na konci se tak ani nesnažíte, něco v dané scéně rozpoznat.
Zbývá tak Frank, ze kterého se stal, bohužel, Superman. Všechny mlátí dvojnásobnou rychlostí (žeby příčina zpraseného střihu?), má končetiny snad z adamantinu, a když už proti němu stojí dvacet kumpánů, řeže je tak pitomým stylem, že už to ani jemu nevěřím. A to má tvář Jasona Stathama. Zbývá tak několik jeho suchých hlášek, cool pohled a několik originálních vyřízení záporáků. Rozmlácení hlavy o klavír a headshot kopačákem jsou boží. Kdyby toho ale bylo více, v přehlednějším střihu a alespoň trošku chytřejším scénáři, bylo by rozhodně lépe.
Takhle to třetí Kurýra táhne pomalu ale jistě k filmovému dnu. Akce mizerná, logika v tahu, Jason není Jason, ale Superman, Rusku zabít a tu ukrutnou nudu ubrat. Megaton posral, na co sáhnul, Yuen nijak nepomohl a ačkoliv nové dobrodružství Franka Martina v kinech vydělalo, už teď se děsím čtyřky, která v řeči peněz prostě MUSÍ přijít.
P.S. V hodnocení původně figurovala čtyřicítka.
sobota 13. prosince 2008
čtvrtek 11. prosince 2008
Zlaté glóby? Výsměch...
Myslím, že nemá cenu zde vypisovat jednotlivé nominace, když je najdete např. zde. Komentář si ale vážně zaslouží, protože to, s čím se asociace kritiků, novinářů (?, nevím a je mi to srdečně jedno:) vytasila, je v jistých ohledech vcelku zarážející. No, zarážející, spíš se zde odráží co největší politická korektnost a držení se při zdi u nominací (a kdo ví, co ještě).
Ale pěkně popořádku, první, nejprestižnější kategorie a hned dva překvapivé filmy. The Reader - film, o kterém se ví pouze to, že v něm dobře hraje Kate Winslet s Ralphem Fiennesem a Revolutionary Road, sice z pera tvůrce Americké krásy, nicméně údajně o řád slabší. Temný rytíř nikde, budiž. Popojedeme jen o řádek níž a ano, už se na mě směje. Kdo? Přece Meryl Streep v mnou nenáviděném Mamma Mia!, přičemž hned za ní v závěsu kouká potrefený Brad Pitt z (mimochodem čistě průmerného) Po přečtení spalte (ano, Amerika miluje Coeny). Naopak potěší nominace V Bruggách, pro některé možná mírně zapomenutého, nicméně velmi kvalitního a atmosférického snímku.
Přesuneme se k hercům a hle, zase Meryl. Panenkomarja, já budu asi zvracet, co na ní proboha vidí? Dalšími překvapeními jsou pak: James Franco (Pineapple express, taky nevím proč) a Tom "mám panděro a umím jenom nadávat" Cruise (Tropická bouře). Druhý případ, stejně jako např. Downey jr. (stejný film) potěší, nicméně převládá spíše pocit, že jsou pánové porotci pořádně mimo. Což jen podtrhuje JEDINÁ nominace Dark Knighta (Ledger zřejmě pouze z povinnosti).
Nic u režie (co tam proboha dělá rutinnér Howard, jeho Duel Frost/Nixon se zde objeví brzy), scénáře (zas ten Reader) nebo u hudby (Výměnu vážně složil Clint Eastwood? Eh...). Snad jen ty animáky dopadly jakž takž, jen aby to nedostal robot-debil (jakože dostane), to už by byla vážně třešnička na dortu. Do televizních nominací nevidím, snad jen dodám, že Heroes jsou NEnominováni právem.
Suma sumárum, žádná sláva. Pánové se evidentně drželi pěkně při zdi a když už udělili nějakou tu "haluz" nominaci, dopadlo to neslavně. Vyhlížím Oscary, tam to snad bude mít jinou úroveň.
Ale pěkně popořádku, první, nejprestižnější kategorie a hned dva překvapivé filmy. The Reader - film, o kterém se ví pouze to, že v něm dobře hraje Kate Winslet s Ralphem Fiennesem a Revolutionary Road, sice z pera tvůrce Americké krásy, nicméně údajně o řád slabší. Temný rytíř nikde, budiž. Popojedeme jen o řádek níž a ano, už se na mě směje. Kdo? Přece Meryl Streep v mnou nenáviděném Mamma Mia!, přičemž hned za ní v závěsu kouká potrefený Brad Pitt z (mimochodem čistě průmerného) Po přečtení spalte (ano, Amerika miluje Coeny). Naopak potěší nominace V Bruggách, pro některé možná mírně zapomenutého, nicméně velmi kvalitního a atmosférického snímku.
Přesuneme se k hercům a hle, zase Meryl. Panenkomarja, já budu asi zvracet, co na ní proboha vidí? Dalšími překvapeními jsou pak: James Franco (Pineapple express, taky nevím proč) a Tom "mám panděro a umím jenom nadávat" Cruise (Tropická bouře). Druhý případ, stejně jako např. Downey jr. (stejný film) potěší, nicméně převládá spíše pocit, že jsou pánové porotci pořádně mimo. Což jen podtrhuje JEDINÁ nominace Dark Knighta (Ledger zřejmě pouze z povinnosti).
Nic u režie (co tam proboha dělá rutinnér Howard, jeho Duel Frost/Nixon se zde objeví brzy), scénáře (zas ten Reader) nebo u hudby (Výměnu vážně složil Clint Eastwood? Eh...). Snad jen ty animáky dopadly jakž takž, jen aby to nedostal robot-debil (jakože dostane), to už by byla vážně třešnička na dortu. Do televizních nominací nevidím, snad jen dodám, že Heroes jsou NEnominováni právem.
Suma sumárum, žádná sláva. Pánové se evidentně drželi pěkně při zdi a když už udělili nějakou tu "haluz" nominaci, dopadlo to neslavně. Vyhlížím Oscary, tam to snad bude mít jinou úroveň.
neděle 7. prosince 2008
Zack and Miri Make a Porno - 90%
LET US FUCK!
Kevin Smith kašle na všechny. Na studia, producenty nebo na výdělky. Jediné co ho zajímá jsou fanoušci, pro které vždy jednou za čas natočí se svou partou dvorních herců výborný film. Pokud se nejedná zrovna o Tátu na plný úvazek, je opravdu velmi pravděpodobné, že se z něj bude krátce po premiéře citovat hromada hlášek. Bylo tomu tak u Jaye a tichýho Boba nebo druhých Clerks a teď i u Zack and Miri Make a Porno, což je film, který Smith avizoval již dlouho dopředu. Protentokrát se obešel bez zmíněného Jaye nebo Randalla (i když Jason Mewes a Jeff Anderson nechybí) a dal plný prostor jednomu z komediálních králů současnosti - Sethu Rogenovi a nestárnoucí Elizabeth Banks.
Zack a Miri to měli v Americe sakra těžké. Jedná se sice o komedii o celoživotním přátelství, ovšem ať už to bylo slovíčko Porno v názvu nebo fakt, že se v celém filmu notně souloží a čtyři písmena v pořadí F U C K jsou zde těmi nejčastějšími, Smithovi zkátka stála v cestě spousta překážek. MPAA mu nejdřív napařila nejvyšší možný rating (tj. nejmenší přístupnost), aby se mu nakonec podařilo uspět až u odvolací komise. K tomu zákaz propagace v několika státech (o změnách plakátů zde), no zkrátka pro spoustu filmařů takřka bezvýchodná situace a jasný komerční propadák. Ne však pro Smithe, kterého opět podrželo hardcore jádro jeho fanoušků, jež filmu pomohli skoro se zaplatit už při uvedení v kinech.
Zack a Miri jsou v jádru klasickou "smithovkou", na které je rukopis jejího režiséra a scenáristy v jedné osobě, sakra znát. Kdo si pod touto větou těžko něco představuje, prozře už prvních minutách. Všichni zúčastnění nadávají jako pěkná hovada a produkují sice obroublý, leč geniální humor plný životních pravd. Ty lze ze začátku možná hůře identifikovat, nicméně s postupující stopáží začnou všechna moudra vyplouvat naprosto nenuceně na povrch. Je tedy nutno opět zmínit Smithovo jméno, jeho scénář je totiž (opět) brilantně napsanou látkou po všech stránkách.
Mohl bych tu vyjmenovávat snad stovku skvělých hlášek a tuny božích scén, které opět parodují půlku filmového vesmíru (tentokrát mají hlavní roli Star Wars), ale neudělám to. Stačí snad, když řeknu, že jsem si musel dát v půlce filmu malou pauzu, protože už jsem se prostě nemohl smát, jak mě bolela pusa. A to už se nestalo hodně, hodně dlouho, snad u těch druhých Clerks. Rogen si zde po ne až tak povedeném Pineapple Expressu napravuje reputaci a pod Smithovým vedením předvádí sice svou klasickou kreaci citlivého burana, ovšem dovedenou k naprosté dokonalosti. Mezi ním a Elizabeth Banks to v průběhu filmu začne jiskřit takovým způsobem, až z toho jde mráz po zádech. Režisér zkrátka dovede všechny důležité scény podat tak, aby se jejich účinek dostavil v míře maximální.
Někdo může Zackovi a Miri vyčítat, že je jejich děj vcelku předvídatelný, závěrečné protnutí linií ne tak úderné jako ve zmíněných Mužích za pultem nebo že snad Smith před koncem mírně zvolní. Něco na tom pravdy možná bude, nicméně způsob, jakým nás režisér zaplavuje tunou humoru a emocí to všechno bohatě vynahrazuje, čímž se z těchto rádobynedostatků stávají pouhé mírné vady na kráse. Pochopíte to sami, až se budete usmívat tím správně potutelným způsobem a vézt se na brilantní atmosféře po celých 90 minut (délka mimochodem akorát - výborné).
Smith zkrátka natočil svůj další opus, který už teď může aspirovat na kultovní status. O Zackovi a Miri sice zatím (kromě Smithových fanoušků) až tolik lidí neví, jejich genialitu však ukáže čas. Garantuji vám, že za několik let budou stát po boku novodobé komediální elity. Pod jejich velmi obroublou (ale naprosto boží) slupkou se totiž skrývá velmi citlivý příběh, který vám toho dá víc než většina letošních romantik najednou. Díky moc, Kevine a za dva roky znovu, prosím.
Nebýt uvedení až v březnu 2009 byla by to bezkonkurenčně komedie letošního roku.
P.S. Mám sto chutí dát stovku, uvidíme co řekne druhé zhlédnutí, už teď se těším.
Kevin Smith kašle na všechny. Na studia, producenty nebo na výdělky. Jediné co ho zajímá jsou fanoušci, pro které vždy jednou za čas natočí se svou partou dvorních herců výborný film. Pokud se nejedná zrovna o Tátu na plný úvazek, je opravdu velmi pravděpodobné, že se z něj bude krátce po premiéře citovat hromada hlášek. Bylo tomu tak u Jaye a tichýho Boba nebo druhých Clerks a teď i u Zack and Miri Make a Porno, což je film, který Smith avizoval již dlouho dopředu. Protentokrát se obešel bez zmíněného Jaye nebo Randalla (i když Jason Mewes a Jeff Anderson nechybí) a dal plný prostor jednomu z komediálních králů současnosti - Sethu Rogenovi a nestárnoucí Elizabeth Banks.
Zack a Miri to měli v Americe sakra těžké. Jedná se sice o komedii o celoživotním přátelství, ovšem ať už to bylo slovíčko Porno v názvu nebo fakt, že se v celém filmu notně souloží a čtyři písmena v pořadí F U C K jsou zde těmi nejčastějšími, Smithovi zkátka stála v cestě spousta překážek. MPAA mu nejdřív napařila nejvyšší možný rating (tj. nejmenší přístupnost), aby se mu nakonec podařilo uspět až u odvolací komise. K tomu zákaz propagace v několika státech (o změnách plakátů zde), no zkrátka pro spoustu filmařů takřka bezvýchodná situace a jasný komerční propadák. Ne však pro Smithe, kterého opět podrželo hardcore jádro jeho fanoušků, jež filmu pomohli skoro se zaplatit už při uvedení v kinech.
Zack a Miri jsou v jádru klasickou "smithovkou", na které je rukopis jejího režiséra a scenáristy v jedné osobě, sakra znát. Kdo si pod touto větou těžko něco představuje, prozře už prvních minutách. Všichni zúčastnění nadávají jako pěkná hovada a produkují sice obroublý, leč geniální humor plný životních pravd. Ty lze ze začátku možná hůře identifikovat, nicméně s postupující stopáží začnou všechna moudra vyplouvat naprosto nenuceně na povrch. Je tedy nutno opět zmínit Smithovo jméno, jeho scénář je totiž (opět) brilantně napsanou látkou po všech stránkách.
Mohl bych tu vyjmenovávat snad stovku skvělých hlášek a tuny božích scén, které opět parodují půlku filmového vesmíru (tentokrát mají hlavní roli Star Wars), ale neudělám to. Stačí snad, když řeknu, že jsem si musel dát v půlce filmu malou pauzu, protože už jsem se prostě nemohl smát, jak mě bolela pusa. A to už se nestalo hodně, hodně dlouho, snad u těch druhých Clerks. Rogen si zde po ne až tak povedeném Pineapple Expressu napravuje reputaci a pod Smithovým vedením předvádí sice svou klasickou kreaci citlivého burana, ovšem dovedenou k naprosté dokonalosti. Mezi ním a Elizabeth Banks to v průběhu filmu začne jiskřit takovým způsobem, až z toho jde mráz po zádech. Režisér zkrátka dovede všechny důležité scény podat tak, aby se jejich účinek dostavil v míře maximální.
Někdo může Zackovi a Miri vyčítat, že je jejich děj vcelku předvídatelný, závěrečné protnutí linií ne tak úderné jako ve zmíněných Mužích za pultem nebo že snad Smith před koncem mírně zvolní. Něco na tom pravdy možná bude, nicméně způsob, jakým nás režisér zaplavuje tunou humoru a emocí to všechno bohatě vynahrazuje, čímž se z těchto rádobynedostatků stávají pouhé mírné vady na kráse. Pochopíte to sami, až se budete usmívat tím správně potutelným způsobem a vézt se na brilantní atmosféře po celých 90 minut (délka mimochodem akorát - výborné).
Smith zkrátka natočil svůj další opus, který už teď může aspirovat na kultovní status. O Zackovi a Miri sice zatím (kromě Smithových fanoušků) až tolik lidí neví, jejich genialitu však ukáže čas. Garantuji vám, že za několik let budou stát po boku novodobé komediální elity. Pod jejich velmi obroublou (ale naprosto boží) slupkou se totiž skrývá velmi citlivý příběh, který vám toho dá víc než většina letošních romantik najednou. Díky moc, Kevine a za dva roky znovu, prosím.
Nebýt uvedení až v březnu 2009 byla by to bezkonkurenčně komedie letošního roku.
P.S. Mám sto chutí dát stovku, uvidíme co řekne druhé zhlédnutí, už teď se těším.
čtvrtek 4. prosince 2008
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)