Sedm životů - 60%

Hned zkraje několik důležitých poznámek.

Will Smith je borec a ví to. Jednak je strašně cool, jeho filmy vydělávají závratné sumy, ale hlavně, ať už hraje v sebevětší sračce (sorry, HanCOCKu), dokáže ji utáhnout alespoň takovým způsobem, že ji nakonec nemůžete úplně odstřelit. Kromě toho je úspěšný i v hudbě (má pár Grammy) nebo soukromí (má syna-herce), jediné co mu tedy chybí, je tedy zřejmě Oscar. O toho už se několik let snaží, nejdřív tu byl jako boxer Ali v režii Michaela Manna (tehdy byl největším favoritem), před dvěma lety zase jako neúspěšný taťka ve Štěstí na dosah. Ani tehdy se mu nezadařilo, nicméně film slavil vcelku velký úspěch, rozhodl se tedy pokračovat ve spolupráci s režisérem Gabrielem Muccinem, a příští rok (pro nás už dnes) přichází v další, potenciálně oscarové látce.

Sedm životů je příběhem Bena Thomase, agenta společnosti IRS (daně nebo tak něco), který si kvůli své pochmurné minulosti vybere sedm různých lidí, kterým pomůže. Je však nutné říct, že prvních asi 100 minut se ve filmu nebudete absolutně orientovat. Je totiž vyprávěný takovým způsobem, aby vám skoro celou stopáž vymýval mozek všemožnými hypotézami, jak to vlastně dopadne, aby se na konci všechny okolnosti spojily do zřejmě působivého celku. Napadá mě asociace např. s Ritchieho Podfu(c)kem, kdy jsem při prvním sledování byl povětšinou vcelku mimo, aby mě nakonec scénář překvapil tím nejlepším možným způsobem. U Sedmi životů se tomu ale nestane.

Může za to hned několik pánů. Jednak režisér Muccino, jehož Štěstí na dosah jsem sice neviděl, něco mi však říká, že by se mi asi líbilo o něco víc než novinka. U Sedmi životů se totiž projevuje jako rutinér, který neví, jak tu danou scénu podat. Nemá navíc žádný cit pro tempo, film vás tak už v první polovině začne velmi zdařilým způsobem uspávat, aby se dílo po přehoupnutí do druhé poloviny dokonalo a vás probudila až rockovější písnička (díky Bohu za ní). Všechny scény jsou zkrátka podávány naprosto stejným způsobem, zdůraznění důležitějších okamžiků absolutně neexistuje, což nakonec v závěru dost vadí.

V synopsi uvádím, že se Thomas snaží pomoci sedmi různým lidem. Muccino však díky své absolutní necitlivosti pro vyzdvihnutí klíčových fragmentů způsobí, že si na konci filmu vybavíte sotva polovinu tohoto osazenstva (zbytek jsem si uvědomil až po přečtení spoileroidního odstavce v recenzi Františka Fuky). Určitě si vzpomenete na takovou Emily s tváří Rosario Dawson, ovšem jen díky tomu, že na plátně tráví se Smithem většinu času. Jejich romantická linka je mimochodem opět zabita neschopným Muccinem. Jiskření žádné, chemie se objevuje jen díky výborným hercům.

Dalším panáčkem, který by zasloužil plácnout přes prsty je scenárista, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jeho látka působí až nechutně vychtěně a je z ní cítit odporná touha po Oscarech (pokud někdo pořád mluví o tom, že se chce ujistit, zda jste dobrý člověk, je to na facku). Druhak, a to především, se jedná o naprosto průměrný a zaměnitelný scénář, který po závěrečné "pointě" nenabírá nějaký další rozměr. Všechny (nebo spíš většina?) okolností se vám akorát spojí do jednoho velkého ehm, slepence, který drží pohromadě jen a pouze...

...ano, Willík. Svým způsobem ho už docela obdivuju, protože jak říkám v prvním odstavci, dokáže odtáhnout sebehorší film. Za poslední dobu tu máme Hancocka, Já, legendu (rozhodně dobrý film, nicméně divákovu pozornost udržuje jen on) nebo Hitche (bez něj by to byla jen podprůměrná srágora). Smith zkrátka vyrostl do herecké špičky a je jen otázkou času, kdy mu akademici toho plešouna přiřknou. Dávám mu tak 4 roky. V Sedmi životech je totiž jediným podpůrným sloupem, jenž jakž takž drží prapor filmu. Vedle něj stojí samozřejmě i spousta dalších známých a kvalitních tváří (opět výborná Rosario Dawson), nicméně na Willovu auru jednoduše nemají. Některé možná tenhle týpek na konci i rozbrečí, mě ukápla slza akorát tak z toho scénáře.

Dalším protipólem tohoto režisérsko-scenáristického blivajzu jest řemeslná stránka, které se (v poslední době opět) nedá co vytknout. Muccino občas přijde s nějakým delším záběrem, jindy zase působivě rozklepe kameru, aby se pokusil alespoň o nějaké dramatično a vás probudil, alespoň na moment, z letargie. Jinak je to ale bída největší, poněvadž za několik málo sekund už budete opět podřimovat ve měkké sedačce. Snad si Will začne vybírat konečně pořádné role, změní režiséra nebo, a to by bylo úplně nejlepší, ať natočí ty třetí Mizery. Tam mu to totiž sedne úplně nejlíp.

Pro ty, kterým se nechce číst předchozí text, budiž určeno následující. Sedm životů je místy velmi špatně zrežírovaný, průmerně (a nedivácky) napsaný, bezchybně zahraný a řemeslně odvedený film, který svým námětem pokukuje po Oscarech. Už teď si ale troufám říct, že marně. Muccino ať se vrátí k lineárnímu vyprávění, dá si několik režisérkých kurzů a scenárista, ten by se měl jít raději zahrabat, než ho ušlapou Willovi fanoušci. Už to nikdy nechci vidět a potenciální diváky pouze upozorňuju, že až se budou v březnu rozhodovat jestli jít nebo nejít, říkám... nechoďte na to! Umřete nudou nebo v půlce odejdete. A peníze vám nikdo nevrátí:)