Gran Torino - 70%

A je to tady. Dlouho slibované Gran Torino - druhý letošní (alespoň v Americe) film Clinta Eastwooda a na delší dobu určitě poslední. Tentokrát tu místo ubrečené Angeliny Jolie přichází na scénu právě Clint v roli Walta Kowalskiho - starého bručouna a veterána z korejské války, který nemá rád absolutně nikoho. Každému říká přesně to, co si zrovna myslí a nedej Bože, když se mu zrovna někdo zjeví na trávníku. V tu chvíli totiž vytasí svoji brokovnici, zatváří se tak, že byste nejraději utekli, a ještě stihne svým chraplákem zahlásit nějakou pekelně ostrou hlášku.

Dalo by se říct, že se Eastwood Gran Torinem jaksi loučí s rolí všech těch drsňáků, které za nějakých 40 let ve filmové branži ztvárnil. Jeho Kowalski mi asocioval směsici přestárlého Drsného Harryho Callahana a libovolného pistolníka z Leoneho dolarové trilogie (s tváří Eastwooda, samozřejmě). Tenhle dědule se sice na první pohled nezdá, nicméně v momentu, kdy vytáhne svou pistoli nebo si jen odplivne, crčí z něj klasické eastwoodovské charizma a vy jen víte, že byste mu rozhodně neměli odporovat.

Tohle všechno je neskutečně fajn. Dívat se, jak se Clint obrací do minulosti a opět uráží všechny kolem sebe, pálí jednu cigaretu za druhou, navíc velmi často nasazuje svůj klasický dirtyharryovský ksicht. Když konečně poleví, začne ze sebe, vědom si svého neúprosného stáří, sypat životní moudra a pomalu se smiřovat s blížící se smrtí. Gran Torino zkrátka stojí a padá jen a pouze na Eastwoodovi, což kvitujete s povděkem, když se zrovna objevuje na scéně (takřka nezmizí z plátna). Co se tedy zadrhlo a proč proboha visí v nadpisu sedmdesátka?

Je to těžké, od Gran Torina jsem asi čekal něco trošku jiného. Něco ve stylu let starších a doufal jsem, že se Clint ještě jednou vrátí v nejlepší formě a všem takříkajíc nakope prdel. I přes svůj velmi vysoký věk totiž ukazuje, že mu to ještě setsakramensky dobře mlátí. Trošku jsem tedy čekal, že se alespoň pokusí o jakous takous poctu svým klasickým rolím a vystřílí alespoň pár nábojů. Když totiž vidíte ať už plakát nebo trailer a v něm tohohle drsňáka s tuctem různých zbraní v ruce, tak nějak doufáte, že alespoň pár olověných projektilů uslyšíte. Bohužel, Eastwood sází tentokrát na příběh o přátelství, pokoře a sebeobětování a místo činů (dobře, jednou toho zmetka zmlátí) zůstává pouze u slov, což mi jako pocta a loučení se s žánrem nestačí.

Zbytečně dlouho tak akorát vypráví příběh o navázání těžko představitelného přátelství (aneb představa malého Číňana a starého páprdy vedle sebe se stává realitou), kterému tvoří cestu nepříjemné životní osudy. Kowalski se tak z podržtašky Thaa snaží udělat soběstačného jedince a činí tak všemi možnými způsoby. Některé jsou naprosto přirozené, jindy jde tenhle stařík trošku přes míru. Scény s kadeřníkem a co nejostřejší drsnou mluvou tak působí už zbytečně přetaženě, nemají v dalším kontextu jakýkoliv smysl a hlavně natahují mírně přestřelenou stopáž.

Na to, co chce Eastwood říct, je totiž Gran Torino až zbytečně dlouhé. Chápu sice, že navazovat vztah s nepřístupným staříkem asi není žádný med, nicméně několik scén ve střižně klidně zůstat mohlo a 100 minut by filmu slušelo daleko lépe. Vedle zmíněných fragmentů typu "přijď do kadeřnictví a mluv jako muž" to mohla klidně odnést většina vedlejší linky s Kowalskiho synem, která je absolutně nedotažená nebo tradiční klišé o dnešní mládeži. Tu Eastwood zase po většinu času vykresluje jako bandu buranů až do úplného extrému. Vrcholem budiž scéna s nemohoucí babičkou, jíž se rozsype nákup, ehm.

Eastwood na druhou stranu ukazuje, že když potřebuje, aby daná scéna měla patřičný účinek, nedělá mu to většinou sebemenší problém. Takovou bezmoc, jaká na mě křičela po vystřílení jednoho určitého domu, jsem už hodně dlouho necítil. Podobné je to u závěrečných titulků, kdy zní právě Clintem nazpívaná píseň Gran Torino (sem poputuje Zlatý glóbus), díky které se konečně dostaví, alespoň na určitou chvíli, pořádná katarze, jež vám umožní dívat se na závěr filmu hned z jiného hlediska.

Já se na něj snažím dívat snad všemi možnými pohledy, nemůžu si ale pomoct, na nějaké absolutní hodnocení (jen se podívejte na ČSFD, jsem tam jako jednooký mezi slepými:) mi tam toho chybělo vcelku dost. Uznávám neustále rulujícího Clinta, ale jak říkám, na rozloučení s žánrem jsem čekal trošku více činů. Navíc když si jej odmyslím, zůstane jen nekonzistentní a nepříjemně natahovaná nuda, kterou udržují v chodu právě jeho hlášky a pár životních mouder. Po reakcích okolo mě jsem vcelku zklamán a velmi mě zajímá, jak bude vypadat druhé zhlédnutí. Něco mi ale říká, že se budu v prostřední pasáži opět mírně nudit. Na druhou stranu, rozhodně lepší než slzopudná Výměna.