Poslední dva filmy Edwarda Zwicka toho mají, i když se to možná nezdá, leccos společného. A kromě jiného vždy na konci roku patřily v některých kategoriích k oscarovým favoritům. Ať už to byl Poslední samuraj - látkou nijak složitý koncept s Tomem Cruisem vydávajícím se do Japonska nakopat s katanou v ruce pár nepřátelům zadek nebo zatím poslední počin - Krvavý diamant. Ten, ač pojednával o vcelku vážném tématu, byl naroubován na hodně popcornovou zápletku točící se kolem jednoho jediného kamene. Nyní je tu, opět hvězdně obsazené, Defiance, jež, ačkoliv vyhlíží z posledních Zwickových počinů nejseriózněji, sklízí zatím nejvíce rozporuplné reakce.
I tentokrát se děj odehrává na pozadí důležité historické události. Je jí druhá světová válka, na kterou nahlížíme v oblasti Běloruska, kde, stejně jako ve zbytku Evropy, působí Hitlerova armáda, jejímž hlavním úkolem je separace veškerého židovského obyvatelstva. Bratři Tuvio a Zus Bielski mezi ně sice patří také, nechtějí však dát svou kůži zadarmo, schovávají se tedy ještě s početnou skupinou, která se postupně rozšiřuje, v místních lesích a po nocích okrádají jednotky gestapa nebo obyvatele z nedaleké vesnice s jediným cílem: přežít za každou cenu. Tomu by ale bohdá nebylo, aby se něco nezvrtlo. Postupem času tedy mezi bratry vzniká rozkol, objevují se první vztahy, ale hlavně - přichází tuhá zima.
Už zpočátku se Defiance s divákem moc nemaže. Zwick nás vrhne ihned do děje a servíruje osudy skrývající se židovské skupiny bez nějakého čekání. Nutno ale podotknout, že hned po pár minutách by se kdejakému zarytému historikovi při sledování filmu mohlo udělat pěkně nevolno. Aby totiž mluvila skupinka Bělorusů takřka polovinu stopáže anglicky, chce to mít trošku žaludek. Pokud se ale s tímto dnes již klasickým klišé divák smíří, dostane se mu nečekané jízdy. A ačkoliv to z trailerů zrovna nevypadá, Defiance takřka vůbec (jako tomu bylo např. u zmíněného Diamantu) nestojí na akci. Hlavní prim tu hraje psychologie a dramatické vystavění hlavních postav, jejichž osudy vtáhnou od samého začátku.
Všudypřítomná zima, která přes plátno proplouvá, okázalým způsobem zařeže do sedačky na více než dvě hodiny, nekonečná špína zase dodá patřičnou syrovost, tak typickou pro období dané války. Zwick navíc dokáže parádně vystihnout atmosféru okamžiku, jež je skvěle patrná po celou stopáž. Jakmile Bielskiho parta prochází klidným obdobím, je dobrá nálada cítit na sto honů, pokud ale začne jen trošku přituhovat, přichází okamžitě deprese přecházející místy až v beznaděj. Emoce z Defiance stříkají po hektolitrech, radost střídá smutek a i když si zrovna postavy povídají o běžných věcech, Zwick dává najevo, že nejistota rozhodně nepolevuje.
O to zajímavější je fakt, že film i přes svou košatou stopáž (skoro 140 minut) nenudí ani na vteřinu. Postavy se postupem času otevírají, čelí pekelně osudovým dilematům, při kterých není nouze o to, aby byl divák napnut jako struna. Zwick navíc ukazuje, že ze svého řemeslného umu neztratil ani vlásek a opět podává ať už střihově nebo trikově bezchybnou záležitost. Famózní jsou také akční scény, které sice nabídnou řádně "roztřepanou" kameru a ostře syrový look, jsou však naprosto přehledné a spojení audiovizuální nářez naplňují do posledního doušku.
S takovým hereckým obsazením, jaké Zwick pro Defiance zvolil, se snad ani nedalo šlápnout vedle. Daniel Craig už v Quantum of Solace ukázal, že z něj roste hvězda první velikosti a nejinak je tomu i v tomto případě. Jeho emocionální výbuchy by se totiž daly sledovat do nekonečna. Další velmi výraznou osobností je Liev Schreiber, jenž je místy mírně upozaděn, vedle Craiga se však nenechá zahanbit a jako zhrzený bratr neskutečně válí. Třetí do party, Jamie Bell, sice tolik prostoru nedostává, i tak je ale velmi, velmi fajn.
Když už by se mělo něco Defiance vytknout, byla by to asi scenáristická stránka, která rozhodně nenabízí nic, co bychom doposud neviděli a dokonale naplňuje zwickovskou škatulku. Režisér ale moc dobře ví, jak události podat, důkazem budiž závěrečné minuty, kde sice Zwick mírně měkne, nicméně ne tolik, aby se při titulcích nedostavila pořádná katarze. Předchozí minutáž je totiž natolik silnou emocionální sprchou, která jednoduše musí pohnout s každým, ať chce nebo ne. Zásluhu na tom má i (tradičně) výborná hudba Hanse Zimmera, která se řadí mezi nejzásadnější počiny letošního roku.
Defiance je zkrátka super. Víc než super. Pokud se na něj podíváme střízlivějším pohledem, zjistíme, že se jedná "pouze" o dokonalé naplnění zwickovského konceptu s režisérovými tradičními trademarky. Komu by to ale vadilo? Snad jen těm, kteří se stále nemohou přenést přes anglicky mluvící Bělorusy, těm ostatním se ale dostane výborné herecké, řemeslné a emocemi napěchované záležitosti, která má velkou pravděpodobnost stát se jednou z budoucích srdcovek žánru. Nikoho tedy nyní nepřekvapí, že se jedná o dosud nejlepší Zwickův film.
I tentokrát se děj odehrává na pozadí důležité historické události. Je jí druhá světová válka, na kterou nahlížíme v oblasti Běloruska, kde, stejně jako ve zbytku Evropy, působí Hitlerova armáda, jejímž hlavním úkolem je separace veškerého židovského obyvatelstva. Bratři Tuvio a Zus Bielski mezi ně sice patří také, nechtějí však dát svou kůži zadarmo, schovávají se tedy ještě s početnou skupinou, která se postupně rozšiřuje, v místních lesích a po nocích okrádají jednotky gestapa nebo obyvatele z nedaleké vesnice s jediným cílem: přežít za každou cenu. Tomu by ale bohdá nebylo, aby se něco nezvrtlo. Postupem času tedy mezi bratry vzniká rozkol, objevují se první vztahy, ale hlavně - přichází tuhá zima.
Už zpočátku se Defiance s divákem moc nemaže. Zwick nás vrhne ihned do děje a servíruje osudy skrývající se židovské skupiny bez nějakého čekání. Nutno ale podotknout, že hned po pár minutách by se kdejakému zarytému historikovi při sledování filmu mohlo udělat pěkně nevolno. Aby totiž mluvila skupinka Bělorusů takřka polovinu stopáže anglicky, chce to mít trošku žaludek. Pokud se ale s tímto dnes již klasickým klišé divák smíří, dostane se mu nečekané jízdy. A ačkoliv to z trailerů zrovna nevypadá, Defiance takřka vůbec (jako tomu bylo např. u zmíněného Diamantu) nestojí na akci. Hlavní prim tu hraje psychologie a dramatické vystavění hlavních postav, jejichž osudy vtáhnou od samého začátku.
Všudypřítomná zima, která přes plátno proplouvá, okázalým způsobem zařeže do sedačky na více než dvě hodiny, nekonečná špína zase dodá patřičnou syrovost, tak typickou pro období dané války. Zwick navíc dokáže parádně vystihnout atmosféru okamžiku, jež je skvěle patrná po celou stopáž. Jakmile Bielskiho parta prochází klidným obdobím, je dobrá nálada cítit na sto honů, pokud ale začne jen trošku přituhovat, přichází okamžitě deprese přecházející místy až v beznaděj. Emoce z Defiance stříkají po hektolitrech, radost střídá smutek a i když si zrovna postavy povídají o běžných věcech, Zwick dává najevo, že nejistota rozhodně nepolevuje.
O to zajímavější je fakt, že film i přes svou košatou stopáž (skoro 140 minut) nenudí ani na vteřinu. Postavy se postupem času otevírají, čelí pekelně osudovým dilematům, při kterých není nouze o to, aby byl divák napnut jako struna. Zwick navíc ukazuje, že ze svého řemeslného umu neztratil ani vlásek a opět podává ať už střihově nebo trikově bezchybnou záležitost. Famózní jsou také akční scény, které sice nabídnou řádně "roztřepanou" kameru a ostře syrový look, jsou však naprosto přehledné a spojení audiovizuální nářez naplňují do posledního doušku.
S takovým hereckým obsazením, jaké Zwick pro Defiance zvolil, se snad ani nedalo šlápnout vedle. Daniel Craig už v Quantum of Solace ukázal, že z něj roste hvězda první velikosti a nejinak je tomu i v tomto případě. Jeho emocionální výbuchy by se totiž daly sledovat do nekonečna. Další velmi výraznou osobností je Liev Schreiber, jenž je místy mírně upozaděn, vedle Craiga se však nenechá zahanbit a jako zhrzený bratr neskutečně válí. Třetí do party, Jamie Bell, sice tolik prostoru nedostává, i tak je ale velmi, velmi fajn.
Když už by se mělo něco Defiance vytknout, byla by to asi scenáristická stránka, která rozhodně nenabízí nic, co bychom doposud neviděli a dokonale naplňuje zwickovskou škatulku. Režisér ale moc dobře ví, jak události podat, důkazem budiž závěrečné minuty, kde sice Zwick mírně měkne, nicméně ne tolik, aby se při titulcích nedostavila pořádná katarze. Předchozí minutáž je totiž natolik silnou emocionální sprchou, která jednoduše musí pohnout s každým, ať chce nebo ne. Zásluhu na tom má i (tradičně) výborná hudba Hanse Zimmera, která se řadí mezi nejzásadnější počiny letošního roku.
Defiance je zkrátka super. Víc než super. Pokud se na něj podíváme střízlivějším pohledem, zjistíme, že se jedná "pouze" o dokonalé naplnění zwickovského konceptu s režisérovými tradičními trademarky. Komu by to ale vadilo? Snad jen těm, kteří se stále nemohou přenést přes anglicky mluvící Bělorusy, těm ostatním se ale dostane výborné herecké, řemeslné a emocemi napěchované záležitosti, která má velkou pravděpodobnost stát se jednou z budoucích srdcovek žánru. Nikoho tedy nyní nepřekvapí, že se jedná o dosud nejlepší Zwickův film.
Žádné komentáře:
Okomentovat