Útěk do divočiny - 80%

Kdo by to byl řekl. Sean Penn (21 gramů, Tenká červená linie) natočil vloni již svůj pátý, a nutno podotkout, že nejlepší film. Útěk do divočiny je adaptací knihy Into the Wild spisovatele Jona Krakauera, která vychází ze skutečného příběhu dobrodruha Chrise McCandlesse (ve filmu stvárněný Emilem Hirschem), jež se vydává na cestu do divoké přírody, aby unikl před nenáviděným okolím. Zavrhne tak během chvilky celou svoji rodinu (kromě sestry - vypravěčky) a jde si neúprosně za svým největším snem a cílem - na Aljašku.

A to je prosím přátelé, vše. Aby ovšem nebylo mýlky, příběh je snad tím posledním co kritizovat, neboť jej Sean Penn zabalí do velmi příjemné látky, plné mnoha skoků v čase. Na řadu tak nepřichází nejen nějaké předpovídání si scénáře, ale především uvědomování si samotné příběhové banality. Chris prostě chodí po světě, zažívá různá dobrodružství a potkává se s mnoha lidmy. Někteří se na scéně ani neohřejí (dánská dvojice) a působí poněkud zbytečně, jiní naopak dokaží děj zásadním způsobem ovlivnit.

Ať už je výstup jakýchkoli vedlejších postav sebedelší, všichni stojí v obrovském stínu výborného Hirsche v hlavní roli, jež na sebe strhává během celého filmu veškerou pozornost. V mnoha scénách, kdy si jen tak putuje divočinou navíc dojem umocňuje výborný soundtrack Eddieho Veddera, který dodává tu pravou, osamělou atmosféru. Útěk do divočiny také na mnoha místech působí až dokumentárním dojmem (detaily na přírodu), ne vždy je ale tento styl úspěšný, čehož jsou důkazem někdy až příliš časté a nekoncepčně působící zpomalené záběry.

Penn ale většinou vede kameru naprosto bezchybným způsobem (nájezdy při akčnějších pasážích či 1080° otočka na vrcholu hory). Pokud už ale režisér selže, jedná se o sekundové momenty, které ale z děje vytrhávají o to víc (přestřelení barev apod.). Poměrně hodně mi vadily i Chrisovy mentorské a poučné řeči (ten kluk má sice vysokou, ale tohle mu vážně nežeru) o věčné svobodě a spravedlnosti.

I přes tyto výtky je ale Útěk do divočiny vynikajícím filmem, který nabídne velmi citlivý (byť prostý) příběh. Emile Hirsch válí na všech frontách, kamera udivuje a skvělý soundtrack silný dojem jen a jen podtrhne. Připočtěte k tomu výborný a sugestivně natočený konec a vyjde vám z toho povinná (bohužel až za měsíc) návštěva kina.