Spálené vzpomínky - 70%

Accept the good.

Susanne Bier je jednou z nejuznávanějších evropských režisérek současnosti. Má za sebou obecně velmi chválené Bratry a na Oscara nominované drama Po svatbě. Typickým trademarkem této norské tvůryně, je zaměření se na rodinné city a hodnoty, které jsou také stěžení součástí její novinky - Spálené vzpomínky.

Tentokrát nás příběh zavádí do typické americké domácnosti. Na první pohled šťastná rodinka se v momentě naprosto zhroutí kvůli nečekané otcově smrti. Ovdovělá Audrey se s nastálou situací musí vyrovnávat téměř sama, jedinou nadějí se pro ni jeví někdejší nejlepší přítel zesnulého manžela - Jerry. Má to ale dva háčky: on sám je drogově závislý a do osudné události se s Audrey v lásce zrovna neměli.

Spálené vzpomínky jsou filmem dvou obrovských kontrastů. Tím prvním je značná nesourodost první a druhé poloviny. Zatímco na počátku snímku scénář neustále přeskakuje v čase a notně narušuje kontinuitu, v závěrečné hodině jakoby se za kameru vrátila Susanne Bier a vše dotočila velmi citlivým stylem.

Druhý kontrast se týká herectví resp. absolutních výkonnostních protipólů. Představitelka hlavní role Halle Berry sice ztratila notnou část své krásy, na herectví ji to ale téměř nic nepřidalo a tak mě jako herečka ani na jediný moment neoslovila. Všemu tomu nasadily korunu její uječené scény, ve kterých jsem ji nevěřil ani nos mezi očima. I přesto se ale dá, když se ohlédnu na její předchozí role, označit její výkon za alespoň snesitelný (hlavně v tichých pasážích).

Jakmile se vedle ní objevil, byť jen ležící Benicio Del Toro, strčil jediným svým výrazem všechny její gesta do kapsy. Vlastně nejen její, troufám si totiž říci že svou kreací životem zdeptaného feťáka, přehrál všechny své dosavadní výkony (ano, i 21 gramů), čímž celé Spálené vzpomínky utáhl na svých bedrech.

Ty jsou tak nejen díky němu rozhodně kvalitním počinem, který ovšem trpí nesourodostí některých aspektů. Kdo přečká zmatenou první polovinu, tomu bude odměnou skvělé vyvrcholení jinak zajímavého dramatu. Proto poměrně silná "sedmdesátka", kterou pumpuje ke stropu pekelně sugestivní scéna Del Torova užití drogy.