Pokání - 90%

Come back to me.

Každý z nás určitě miluje pocit, když vyleze ze sálu a má pocit naprostého filmového uspokojení. A řeknu vám, že někdy je psaní o filmech setsakramensky těžká záležitost. Člověk si je prostě musí prožít. Loni to platilo u Fontány, letos to platí pro Pokání. Máme totiž co dočinění s vybroušeným filmovým diamantem, neboť to, co Joe Wright provedl s knižní předlohou Iana McEwana, se místy opravdu slovy popsat nedá. Ano, tahle recenze velmi kladná.

Již od prvních scén jsou nám servírovány malebné záběry ze soukromí jedné z výše postavených rodin první poloviny 20. století. Divák ihned pozoruje mírné jiskření mezi krásně povýšenou Cee (Keira Knightley) a "nevinným" zahradníkem Robbiem (James McAvoy). Wright využívá různých posunů v čase, tudíž jsme svědky situací, které různé osobnosti vidí ze svého vlastního pohledu. Další věcí co vás okamžitě srazí na kolena, je stylizace, kterou výrazně umocňuje jak malebná kamera, tak ideálně zvolené filtry. Úvodní část graduje milostnou scénou v knihovně, která je synonymem filmové geniality. Hudba se vytratí, kamera zabírá pouze to nejdůležitější a brilantní střih podtrhuje půlminutu, ve které je více vášně, než ve všech loňských romantických filmech dohromady.

Abych tu ale nechválil jen režiséra. Smeknout klobouk musím i před autorem hudby - Dariem Marianellim. Klavír který se vreje pod kůži, srdce div neurvoucí táhlé smyčce v kombinaci s údery psacího stroje. To vše navozuje pocit komplexního zážitku, který vrcholí skladbou Elegy For Dunkirk. Ta podmalovává předlouhý asi sedmiminutový pochod (BEZ JEDINÉHO STŘIHU) pláží v Dunkirku, který vhání slzy do očí a již dnes je pro mě kultovní.

Wright téměř celou stopáž srší geniálními nápady, mírně však zaškobrtne asi ve třech čtvrtinách filmu, kdy mírně ztatí tempo. Ovšem to co přijde v závěru, rozloží na prvočlánky snad úplně každého (pokud se tak již předtím nestalo) a závěrečné titulky podbarvené tichým pianem divák prosedí v naprostém tichu a v hlavě neustále přemýšlí, zda ho oči před pár okamžiky nešálily.

Joe Wright je zkrátka bůh. Dokázal totiž natočit nekutečně podmanivý snímek, který ve mně stále (snad už měsíc) intenzivně rezonuje. Co se týče technické stránky, není zde co vytknout, ať už mluvíme o kameře, výpravě, střihu či hudbě. No a herci? I tady je to bez ztráty kytičky, neboť snímek díky oběma hlavním představitelům evokuje sousloví herecký koncert. Ten kdo už nemůže vydržet, má možnost upoutávky v podobě traileru, která je vynikající, ovšem filmový zážitek je ještě několikrát silnější.

P.S. 7 nominací (tedy nejvíce) na Zlaté globy vše podtrhuje. Tak hodně štěstí Joe!