Oko dravce - 70%

I'm back! A se mnou Shia, D. J. a Steven. Že kdo? To snad nemyslíte vážně. Takže stručně, Shia je ten, který vloni po boku Optima Primea nakopal Megatrona do zadku (Transformers) a stihl při domácím vězení sbalit holku od naproti (Disturiba). V prvním případě na něj dohlížel právě Spielberg (tak vidíte, že už víte:) z pozice producenta, v tom druhém jej zase režíroval DJ Caruso. Ano, zvláštní jméno. A jak jsem řekl, tato trojka se vrací.

Oko dravce je typickým svižným akčním thrillerem, přičemž velmi připomíná deset let starého (uf, to to letí) Nepřítele státu. Jerry je totiž podobně jako tehdy Will Smith naprosto obyčejný mladík, jenž se snaží osamostatnit a nájem platí z peněz vyhraných v pokru. Jeho protějšek Rachel je v podstatě jeho naprostou kopií, až na dvě věci. Je žena a má syna (a taky je starší, to však nehraje roli). O to víc oba dva překvapí, když jim jednoho hezkého večera zazvoní telefon a neznámý ženský hlas jim přikáže úkol, který musí vykonat, jinak je s nimi (nebo se synem) konec.

A pak už se jede na plné obrátky. Akce střídá akci a hluchá místa takřka neexistují, Caruso sice vždy na chvíli zpomalí, činí tak pouze z toho důvodu, aby si divák mohl oddechnout. Místy však akční scény mírně (ale jen velmi mírně) drhnou. Mám na mysli především automobilovou honičku s policií někdy na začátku filmu. Caruso sice ukazuje, že mu nápady neschází (viz např. i přestřelka na pásech - skvělé), nicméně zkušeností s pořádnou akcí ještě moc nepobral. Střih sice není nijak extra zmatený (i když to mohlo být lepší), hlavní problém tak vidím především v kameře, která často během scény nevhodně zabírá celek.

Premisa, jakou Oko dravce poskytuje, umožňuje scenáristovi vymyslet do filmu takřka cokoliv. A ten toho také bezmezně využívá. Nabízí se tak další srovnání se zmíněným Nepřítelem státu. A musím konstatovat, že Oko dravce není až tolik povrchní (i když je:) a na mnoha místech působí ... zkrátka "vychcaně":). Ono při takovém tempu se není čemu divit, než se divák stačí vzpamatovat, už se na něj řítí letadlo v tunelu.

Malou zmínku si zaslouží i hudba. Na svědomí ji má mě neznámý skladatel, na jehož jméno si nyní nevzpomenu. Na co si však vzpomenu velmi lehce je fakt, že vykrádá snad všechny možné skladatele Zimmerem počínaje a Powellem konče. Chvilku tak slyšíte ostré Bourneovy smyčce, jindy zase svižnou hudbu např. z Mizerů. Ale co, hlavně že to dává scénám patřičný drive.

Musím se také přiznat, že jsem měl s Okem dravce menší problém a v první hodině se na jeho styl ne a ne naladit. Jakmile však začalo přituhovat (a to řádně!), šly všechny výčitky stranou, přičemž finále snímku a s ním protínající se dějové linie jsem již sledoval se zatajeným dechem. Jen ten konec si mohl Spielberg odpustit. A říkám záměrně jeho jméno, neboť jsem si jistý, že by byl Caruso schopný vyvést konec přesně tak, jak jsem si přál.

Zkrátka a dobře, Oko dravce je naprosto ideální potravou pro všechny zdeptané hnusným počasím. Vypněte mozek, běžte se bavit a možná si vzpomenete na kvantum dalších akčňáků, které vás v dnešních dnech baví již jen v televizi a které vám Oko dravce hravě připomene. A jestli už se vám stýská po tom, jak Shia v každém filmu neskutečně vládne, jen o důvod víc. Jak jsem říkal, konec zamrzí, nicméně nebýt jeho, bylo by to na krásných 80.

P.S. Pána, který odešel ze sálu po skončení trailerů, jsme s kolegou vedle mě nepochopili.