Bratři z donucení - 40%

He, haluz. To byla asi úplně první myšlenka, co mě napadla, když jsem spatřil jméno Judda Apatowa v úvodních titulcích. Není to tak dávno, kdy jsem jej zmiňoval ve spojení s Pineapple Expressem (scrollujte chvíli dolů), Zohanem (scrollujte delší chvíli) nebo Kopačkami (raději nescrollujte:). Současně si také uvědomuju, že tento komediální guru je tu pečený vařený, takže se tímto hodlám zapřísáhnout - už žádný Apatow v tomto textu. Místo něj se bude plivat na Willa Ferrella a pana režiséra McKaye. To oni mají totiž na svědomí většinu z Bratrů z donucení

Ti jsou svou koncepcí jednoduší asi jako vyjmenovaná slova po F. Starý pán má doma odrostlého, odhadem asi čtyřicetiletého syna. Starší paní má doma, shodou okolností, také odrostlého, odhadem asi čtyřicetiletého syna, přičemž oba jsou si vzhledem velmi, velmi podobní. Starší pán se vyspí se starší paní, do roka se vezmou a žijí ... ne, šťastně a do smrti fakt ne. Jeden se ke druhému nastěhují a synáčkové se "překvapivě" navzájem vůbec nemusí. Postupem se z nich stanou nejlepší přátelé, pic, pak se něco podělá, pic, pak se usmíří, pic, naběhnou titulky. Primitivní jako facka.

Problém však tkví úplně někde jinde. Vtipy (jestli se to tak dá nazývat) jsou stejně jednoduché jako děj. Což má za příčinu jedinou věc - smějete se sporadicky a zhruba od 40. minuty čekáte na konec. Ten sice přijde, za tu dobu však stihnete bez problémů oloupat brambory, vyčistit klávesnici od příslušných zmetků, a když se budete opravdu hodně snažit, podaří se vám i vysát celý byt. Jestli ne, vysaje vás Ferrell. Nebo Reilly, to je jedno.

Musím se přiznat, že Ferrellovy komedie nijak nevyhledávám (ani Zprávař mě za srdce nějak extra nechytnul), v Bratrech z donucení má sice několik velmi solidních náběhů (Boccelli, koule na bubnech), jinak mě však jeho komika totálně míjí. O Reillym ani nemluvě. Někteří sice jásají nad chemií, která prý mezi nimi funguje na jedničku, já ji tam však nevidím. A jsme u toho režiséra. McKay nudí a nudí, Bratří eskapády neberou konce a vše tak musí zachraňovat mírně ujeté finále.

I s tím je ale problém. Během jeho sledování se mi totiž v hlavě zjevily jen a pouze tyto tři symboly. To, co se totiž během posledních zhruba 10 minut odehrává, můj mozek absolutně nepobral. Na scéně se totiž rázem zjeví asi tucet dalších postav, se kterými jsme do té doby neměli co dočinění, a které si Ferrell s Mckayem zřejmě vycucali z prstu. Nechápu. Možná by se mi to povedlo, kdyby oba (nebo jeden z nich, viď Wille) napsali do scénáře alespoň slušné množství gagů nebo vtipných scén. Když je ale na papíře prázdno, před kamerou to nebude o nic lepší.

Nuda z donucení - to je naprosto přesná charakteristika Bratrů. Nevtipní, místy naprosto samoúčelně vulgární, ale především k posrání nudní. Ferrell padá na držku (i když tržby Bratrů jeho tlamu mírně zpomalují) a já mu to ze srdce přeju. Po téhle sračce (muselo to ven) ani nemůžu jinak. Never more.

P.S: Toho Apatowa jsem vážně nezmínil:)