Málokdy se stává, že bych zde recenzoval film, na který česká (prosinec), potažmo americká (září) premiéra teprve čeká. Ale osud tomu chtěl a tak se vám nyní pokusím zprostředkovat dojmy, z filmu ve kterém Liam Neeson kope, mlátí, zabíjí a mučí bez mrknutí oka.
A proč to vlastně dělá? Inu, neříkejte mi, že kdyby vám vlastní dcera bez povolení odjela do Paříže a unesl ji gang obchodující s bílým masem, že byste se nenaštvali. A kdyby jste k tomu ještě byli bývalý agent, který celý únos slyší během telefonního hovoru s ní, vsadím se, že by pro vás následná cesta do Evropy, za účelem nakopat všechny, co se mi postaví do cesty, byla jasná volba.
96 hodin je druhým filmem režiséra Pierra Morrela, pod jehož scénář se podepsal další Francouz - Luc Besson. Ten očividně pochopil, že nějaké digitální vyznávání lásky a'la Artur a Minimojové zajímá leda děti předškolního věku a napsal na své poměry sice průměrnou, leč pekelně stylovou kriminálku. Jeho scénář sice na začátku obsahuje několik logických lapsů, nicméně díky velmi svižné režii směřuje film ďábelským tempem kupředu.
Klíčovým mužem 96 hodin je však Liam Neeson v hlavní roli. Jeho pekelně nas*aný otec, toužící po pomstě a navrácení vlastní dcery je "fakt těžkej bad-ass" a bez váhání někoho připraví o obě ruce, usmaží na elektrickém křesle nebo obohatí o pár kilo olova v těle. Nohy mu sice trošku podráží střih akčních scén, které nejsou na všech místech úplně bezchybné a potřebovaly by zpřehlednit, nicméně jakmile Neeson něco zahlásí svým vychlastaným hlasem, vrátí se vám úsměv zase zpátky na tvář.
96 hodin se zkrátka povedlo. K poměrně rutinnímu scénáři se přidala velmi svižná a šikovná režie a Liam Neeson, který celou hodinu a půl totálně vládne. Škoda jen toho místy nepřehledného střihu a možná zbytečných rodinných hodnot. Další Bourne to sice není, ovšem jako příjemná a stylová oddechovka poslouží 96 hodin optimálně.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat