Až na krev - 90%

Ladies and gentleman, if I say, "I'm am oilman", you would agree.

O P. T. Andersonovi je známo, že točí jen dobré filmy. Ba ne, on točí jen výborné filmy a já jsem upřímně strašně rád, že jeho nový počin Až na krev se do této společnosti může bez ostychu zařadit. Tentokrát popisuje příběh texaského ropného magnáta Daniela Plainviewa, který je ukázkovým příkladem tzv. amerického snu, ovšem postupem času se propadá čím dál hlouběji.

V prvé řadě, scénář (vycházející z knížky Oil Uptona Sinclaira) a především režisér samotný se nesnaží být povrchní, jak může z nástinu děje vyplývat a zavádí nás velmi hluboko do tajů lidské chamtivosti. Právě Anderson se zde ukazuje jako naprostý audiovizuální bůh a jak emočně méně či více "našponované" scény podkresluje až psychologickou hudbou (stejně jako např. v Opilích láskou), která sice není určená k poslechu (jakési "vrzání" smyčců, které má na svědomí kytarista Radiohead), ovšem všem těmto okamžikům dodává nepopsatelnou atmosféru. Dílo dokončuje kamera, jež je svými extrémně dlouhými nestříhanými sekvencemi naprosto odzbrojující (výbuch vrtu) a dokazuje, že oscarové ocenění je na místě. Díky propojení těchto obrazových a zvukových atributů se tak Anderson zařazuje po bok dvojic jako Aronofsky - Mansell (Fontána) či Boyle - Murphy (Sunshine).

Je dobré říci, že Až na krev je také mimořádně špinavým filmem, který si na nic nehraje a velmi často se stane, že se někdo buď vykoupe nebo jen pořádně zašpiní od "černého zlata". Stopáž má sice úctyhodných 160 minut, první polovina ovšem uteče hlavně díky zmíněným audiovizuálním kouzlům a hercům jako blesk, v té druhé již ustoupí hudba do pozadí a přijdou na řadu herci. Ano, Daniel Day-Lewis je boží, hraje s elegancí sobě vlastní a všem vyráží dech už v první scéně svým gentelmanským proslovem. Za sebe můžu říct, že z filmů snad poslední pětiletky jsem neviděl tak exponovaný herecký výkon jaký předvádí právě on. Na paty mu šlape Paul Dano (Eli ze Sexbomby od vedle), jež v roli zaslepeného faráře v několika momentech (vymítání ďábla či závěrěčná slova) ze sebe ždíme snad ještě více než maximum. Dano a Day-Lewis se během celé stopáže příjemně (nebo spíš nepříjěmně) obehrávají, aby na samotném konci, který přijde v ten nejlepší možný okamžik, došlo k objevení všech pravd a mýtů.

Ohromí také práce s postavami, a to, ať už se jedná o syna hlavního hrdiny či samotného faráře. Jakmile někdo z nich např. odjede pryč nebo se o ně Plainview jen přestane zajímat, scénář se s níčím neobtěžuje a postavy z děje na dlouhou dobu zmizí, aby se opět objevily v tu nej(ne)vhodnější chvíli. Právě scénář obsahuje drobnou botu(?) v podobě farářova "utajení", která mi v hlavě vrtá doteď, a spraví ji snad až druhé shlédnutí, kde si vše ještě jednou vyjasním. Menším nedostatkem je také Kevin J. O'Connor, který v roli Plainviewova bratra působí příliš prkenně.

Až na krev je i přes tyto výtky parádním počinem a také nejlepším oscarovým (co se hlavní kategorie týče) filmem. Nabídne brilantní technické zpracování, pohlcující atmosféru a geniální herce. Nebude se sice svou stopáží zamlouvat každému, ale ti náročnější jej rozhodně ocení mírou vrchovatou. Hodnocení beru trochu s rezervou, abych měl napodruhé případně kam stoupat.