Tak, a máme to za sebou. Zlatí plešouni za loňský rok byli rozdáni a my můžeme rekapitulovat. Dá se říct, že večer přinesl minimum překvapení a tak ten, kdo si vsadil nad výdělkem většinou nezplakal. Očekával se souboj až na krev mezi Coenovic thrillerem Tahle země není pro starý a Andersonovým olejářským opusem Až na krev:) . Vítězně (byť jen těsně) nakonec vyšel první jmenovaný s počtem 4 sošek. (film, režie, adaptovaný scénář a Bardem ve vedlejší roli). Druhým nejúspěšnějším snímkem se stalo Bourneovo ultimátum (satisfakce za vynikající Let 93), které zvítězilo ve 3, ovšem pouze v technických kategoriích (střih, střih zvuku a zvuk). O jednu sošku méně získalo již zmíněné Až na krev (recenze zítra) a to za herce v hlavní roli (Daniel Day-Lewis) a kameru a také Edith Piaf (hlavní herečka a masky).
A protože nikdo jiný více než jednoho plešouna nezískal, dá se hovořit o jednom z nejvyrovnanějších výsledků historie. Tím se dostávám ke zklamáním. Ostrouhalo jednak Pokání, jež ze sedmi nominací přetavilo ve vítezství pouze tu hudební. Více se čekalo rozhodně od Transformers, ovšem ty setřel jednak Zlatý kompas v efektech (to nepochopím nikdy) a druhak také Bourne v již zmíněných zvukových kategoriích. Vyloženě mě naštvalo i vítezství Marion Cotillard za Edith Piaf, která podle mě (a podle dosud shlédnutých ukázek) nějaký oscarový výkon rozhodně nepředvádí. Ale vykládejte to akademikům.
Samostatný sloupec si zaslouží Češi. Mluvím samozřejmě o Once, jež utržilo sošku za Falling Slowly (upřímně řečeno, po těch předvedených zvěrstvech z Kouzelné romance jsem se modlil). Samotné vystoupení Irglové a Hansarda bylo rozhodně vrcholem večera o což se přičinil i orchestr, který jejich ponurou baladu podkreslil táhlými smyčci. Při první děkovačce na Markétu nezbylo slovo, ovšem duchapřítomný moderátor ji vyzval po reklamě zpět na pódium a ta předvedla snad nejlepší proslov za celý večer. Z dalších Čechů lze vydvihnout i Jana Pinkavu (spoluscénárista a spolurežisér Ratatouille) jehož jmenoval hlavní autor animáku Brad Bird. A aby té naší republiky nebylo málo, maskérky Edith Piaf dokonce jmenovaly české ateliéry a štáb.
Samotné předávání příjemně ubíhalo a to nejen díky výbornému Jonu Stewartovi, který večerem provázel, ale také díky různým pohledům do minulosti, či vzpomínkovým kolážím. Po nevýrazných minulých ročnících (např. loňská moderátorka vysávající v publiku!) se jedná o výrazný pokrok vpřed. Jen tak dál.
Pro úplnost kompletní výsledky zde.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat