Člověk pochopí, že nemá naději na vzkříšení. Přijme smrt, a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk Bohem, přestane platit jakýkoli zákon. Všechno mu bude dovoleno!
Abych pravdu řekl, marně hledám nějaká slova, kterými bych Karamazovi i nezaujatému divákovi nějak přiblížil. K nějakému sebedelšímu textu by mě snad dokopala až druhá projekce. Ale i přes to. Karamazovi jsou úplně jiný film, než drtivá většina české produkce. Herci vystupují pod skutečnými jmény a jedou hrát do polských hutí své představení, jakožto členové Dejvického divadla.
Režisér Petr Zelenka do scénáře s velkým citem narouboval základní premisu Dostojevského opusu, aby i předlohou netknutý divák vše bez problému pochopil. Tato linie se pak prolíná s reálným světem, konkrétně s rodinnými problémy jednoho z pracovníků továrny.
Karamazovi se opírají především o herce (ďábelští Trojan a Novotný) a geniální hudbu. Toho dokáže Zelenka v mnoha scénách naplno využít a především jeho příjezd/odjezd kamery v začátku záběru a ostře řezané smyčce, činí z několik momentů neopakovatelné zážitky.
Karamazovi si však vůbec nedrží konstantní tempo, čímž trpí především totálně nezáživná první část. Navíc pokud by se Zelenka nebál a zasadil do scénáře více problémů v reálném světě (jeden dělník je na celý film trošku málo), mohli být Karamazovi i jedním z nejzásadnějších filmů domácí porevoluční kinematografie.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat